Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mádl (* 1960)

• narozen 23. února roku 1960 v Praze

• otec Josef Mádl za války utekl z koncentračního tábora v Mauthausenu

• matka Anna Mádlová, rozená Zajíčková, byla v 50. letech vězněna z politických důvodů

• od mládí se pamětník učil celé řadě bojových umění

• do roku 1989 pracoval jako kontrolor na ředitelství Potravin pro Středočeský kraj

• po roce 1989 byl bodyguardem na volné noze, živil se mj. jako filmový herec či kaskadér

• v roce 2000 byl vysvěcen na zen buddhistického mnicha a přijal jméno Kodo

• po roce 2000 založil a vedl školu bojových umění, centrum Avaloka v Praze

• v roce 2025 žil v obci Babín

Jeho otec prošel koncentračním táborem, matku komunisté v padesátých letech zavřeli na základě vykonstruovaného procesu. Josefa Mádla formovaly židovské a křesťanské tradice obou rodin i bojová umění, jimž se věnoval od dětství. Někde tam začala jeho spirituální cesta, která jej dovedla až k vysvěcení na zenového mnicha.

Otce věznili fašisti, matku komunisti

Pamětníkovu otci Josefu Mádlovi se těsně před koncem války po třech a půl letech strávených v koncentračním táboře v Mauthausenu podařilo uprchnout. Přestože v lágru onemocněl tuberkulózou a žloutenkou, díky své fyzické kondici přežil – od mládí boxoval a ovládal jiu-jitsu. Malému Josefovi později vyprávěl, jak se s bratrem Františkem zapojili do Pražského povstání. Bránili v okolí Malostranského hřbitova prchajícím esesákům, aby terorizovali civilní obyvatelstvo a utíkali do amerického zajetí v Plzni.

Budoucí pamětníkovu matku Annu Zajíčkovou v padesátých letech podle slov Josefa Mádla nejprve obvinili z velezrady a špionáže. Když se bránila, že nikoho z jmenovaných spolupachatelů nezná, zavřeli ji za pokus o opuštění republiky. „Přitom ji zatkli na náměstí bratří Synků,“ začíná vyprávět Josef Mádl mladší. „Byla v jakémsi bytě ve skupině lidí, kteří se dohadovali o emigraci, a byl tam s nimi asi provokatér,“ myslí si pamětník. Spis uložený v Archivu bezpečnostních složek situaci popisuje takto: bývalý správce továrny na ortopedickou obuv v Teplicích Václav Němeček odešel v roce 1948 do Německa, aby se o rok později vrátil do Čech a za úplatu pomohl přejít skupině českých občanů hranice. Ze spisu nevyplývá, zda se navzájem znali. Jedním z převáděných měl být restauratér František Ptáček, tehdejší přítel pamětníkovy matky Anny Zajíčkové, která v jeho restauraci pracovala jako pokladní. Dle spisu zaplatila jistá Božena Kokešová, majitelka stánku v tržnici, Václavu Němečkovi za převod Františka Ptáčka a Anny Zajíčkové dvacet tisíc korun. Skutek zprvu popírala, avšak zadržený Václav Němeček se k přijatým penězům přiznal. Anna Zajíčková při výslechu uvedla, že souhlasila s opuštěním republiky kvůli příteli, jenž jí sliboval manželství a nechtěla, aby ji opustil. Po přiznání byla propuštěna z vazby a předána soudu. K zatčení podle spisu došlo skutečně v Praze při údajném přestupování.[1]

Pamětníkově matce bylo třiadvacet let, když ji odsoudili na tři a půl roku těžkého žaláře. Vyprávěla synovi, jak vězeňkyním zavázali oči a honili je po chodbě, kde byly rozestavěné kbelíky s vodou, nebo jak před nimi tahali od výslechu zkrvavené vězně, aby zastrašili ty, kteří na výslech čekali. S „politickými“ seděly vražedkyně i zlodějky. Josef Mádl je přesvědčen, že právě v tomto nelidském prostředí se matce otevřel spirituální komunikační kanál, který po ní zdědil. Údajně začala mít vhledy do budoucnosti, dokázala rozeznat, když někomu hrozilo nebezpečí, nebo vycítila, že někdo známý zemřel. Podobné vhledy prý míval i pamětníkův otec. Annu Zajíčkovou nejprve umístili do pracovního tábora v Červených Pečkách, po úrazu ruky ji převeleli do skláren  v Poděbradech a po dalším úrazu skončila na Pankráci jako knihovnice. Matka malého Josefa později vzpomínala, jak si u ní den před popravou vypůjčil Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků) Rudolf Slánský. Z vězení ji propustili ve třiapadesátém roce.

V šedesátých letech rodinu šikanovali estébáci

Anna Zajíčková vystudovala zdravotní školu, ale po propuštění z vězení mohla pracovat jen v zemědělství nebo těžkém průmyslu. Vybrala si ČKD Tatra Smíchov, kde se setkala se svým budoucím mužem. Pamětníkův otec se sice vyučil řezníkem, zvířata však zabíjet nedokázal, a tak následoval svého bratra zámečníka do ČKD, kde se stal předákem „party“, v níž pracovala i jeho budoucí žena Anna. Bránil ji, když ji šikanovali jako nepřítele státu, přestože pravidelně překračovala normu. Pamětníkovi rodiče se vzali a 23. února 1960 se jim narodil syn Josef. 

Od poloviny šedesátých let začala rodině Mádlových znepříjemňovat život Státní bezpečnost, pravděpodobně proto, že se Annu Mádlovou snažili kvůli jejímu věznění kontaktovat lidé z KAN nebo K 231.[1] Tajní často nehledali nic konkrétního, ale „rozházeli peřiny, vyhodili věci ze skříní, šlapali v tom a estébák přitom vyhrožoval tatínkovi: ‚Teď je to jaro a teď to kape z těch střech a ty taky jednou skápneš a já u toho budu,‘“ vzpomíná Josef Mádl, jak maminka musela tatínka držet, aby se na ně nevrhnul.

Na konci šedesátých let žila rodina Mádlových skromně. Pamětníkův otec začal postonávat, znovu se mu otevřela zaléčená tuberkulóza, a jelikož nemohl vykonávat své původní zaměstnání, stal se v ČKD vrátným a pobíral jen malý invalidní důchod spolu s  mizivým výdělkem. Maminka v té době pracovala jako hospodářka ve škole v Motole. Dne 21. srpna 1968 přiběhl tatínek domů kolem páté hodiny ráno: „Andy, vstávej, jsou tady Rusáci!“ budil maminku. „Prosím tě, jsou tady už od osmačtyřicátýho,“ odpověděla mu ještě rozespalá Anna Mádlová. To už Československo obsazovala vojska Varšavské smlouvy. Josef Mádl vzpomíná, jak se od Motola přes Anděl do centra táhla vyzbrojená pěší vojenská kolona nebo jak nad Prahou v těch dnech vojáci z helikoptér rozhazovali letáčky v ruštině i češtině, které hlásaly, že Československo přijeli osvobodit od nacismu. Na náměstí Tankistů (dnes náměstí Kinských) visel z pomníku tanku „osvoboditele“ hrozen vojáků, kteří se ho snažili zprovoznit. Nevěděli, že nemá motor ani převodovku. „Ale oni tam měli svoje silné mentální záchytné body,“ vypráví pamětník.

Odmalička se připravoval na emigraci

Do toho se tatínkova sestra s manželem nevrátili ze Švédska a bylo jasné, že se situace bude už jen zhoršovat. Proto se Josef Mádl starší rozhodl, že emigrují také, a začal tehdy desetiletého syna na útěk připravovat. Zjistil, že východoněmecká loď Warnemünde připlouvá blízko ke švédským břehům, a nechával proto malého Josefa cvičně přeplavat Vltavu nebo oba skákali z oblouku železničního mostu. To proto, že bok lodi měřil šestnáct metrů. Součástí synova výcviku byla už od šedesátých let bojová umění – judo a další typy boje. Tatínek dal malého Josefa do učení k Vladimíru Lorenzovi, kterého znal jako odbojáře, člověka s vysokými morálními zásadami, a o němž věděl, že rovněž prošel koncentračním táborem. Vladimír Lorenz se stal prvním pamětníkovým učitelem a mentorem. 

Přípravu na emigraci však nečekaně ukončila otcova smrt. „V roce 1973 dostal rakovinu plic a do tří měsíců byl pryč,“ říká Josef Mádl. Nastaly krušné časy, kdy tehdy třináctiletý mladík musel převzít roli hlavy rodiny. Přesto, že měl ve škole výborné známky, z existenčních důvodů se nejprve vyučil prodavačem potravin a až následně vystudoval střední školu zaměřenou na provoz obchodu. Maturoval v roce 1979. Po maturitě se opakovaně pokoušel dostat na práva, zkoušky udělal, ale kvůli politické nespolehlivosti a historii rodiny, jak jej nakonec informoval jeden z členů přijímací komise, ho nepřijali. Nastoupil tudíž na ředitelství Potravin pro Středočeský kraj jako kontrolor a měl na starosti vyřizování stížností, a pokud šlo o kriminální majetkové delikty, přípravu materiálů pro orgány činné v trestním řízení.

První školu bojových umění založil v osmdesátých letech

„Lidi kradli, ani poledne nedrželi,“ vzpomíná Josef Mádl, „ale já si nikde nedal ani kafe.“ Jiní kolegové dostávali od vedoucích obchodů dárky, Josef Mádl je podle vlastních slov pozoroval se skřípěním zubů, ale neohlásil to. Od tatínka odmalička slýchal, že udávat se nemá. Občas se aspoň uchýlil k malé osobní pomstě, kdy třeba nepoctivému kolegovi přidal do tašky cihlu a on ji pak týden nevědomky nosil s sebou. Mezitím pamětník pokračoval ve studiu bojových umění a díky tomu, že mělo ředitelství Potravin sídlo v Dlážděné ulici v Praze, seznámil se v místním antikvariátu s Vladislavem Zadrobílkem (aka D.J.Borem), básníkem, prozaikem, nakladatelem, malířem a hermetikem, který se stal jeho duchovním učitelem a inspirátorem. V polovině osmdesátých let založil Josef Mádl také vlastní školu – v bývalé sokolovně ve Stodůlkách začal vyučovat gošin džutsu a aiki džudžutsu. 

Převratný rok 1989 Josef Mádl uvítal s nadšením. Otevřely se mu nové možnosti, skončil v potravinách a začal podnikat – pracoval jako bodyguard na volné noze a organizátor při kulturních a komerčních akcích, věnoval se výcviku air marshalů a také si vydělával jako filmový herec či komparz a kaskadér. Z peněz financoval školu bojových umění, na níž nechtěl vydělávat. Jeho žáci platili jen jedenáct korun za hodinu, což pokrývalo pouze malou část nákladů. 

Vysvěcení na zenového mnicha

Za zlomový okamžik svého života označuje pamětník moment, kdy se rozhodl stát se mnichem školy Sótó a po několikaletém výcviku jej 23. března 2000 opat Nishiyama z japonského kláštera Daimanji vysvětil v Praze-Stodůlkách na zenového mnicha. Josef Mádl, mnišským jménem Kodo, vysvětluje, že to pro něj bylo vnitřní spirituální východisko, komparace mezi křesťansko-židovským původem a kořeny jeho rodiny. 

O deset let později díky finanční pomoci svého přítele Antonína Koláčka vybudoval pamětník ve Stodůlkách centrum Avaloka, které úspěšně fungovalo dalších deset let až do doby, než přišel covid. Centrum změnilo majitele, Josef Kodo Mádl v něm ještě nějakou dobu pracoval, ale pak se rozhodl prodat pražský byt a odstěhoval se se ženou a dvěma syny do staré chalupy na Vysočinu. Denominace Sótó totiž už v sedmnáctém století zenovým mnichům zrušila celibát. Jako zen buddhistický mnich se pamětník setkal s mnoha významnými osobnostmi včetně dalajlamy či Václava Havla. Dnes, v roce 2025, učí Josef Mádl nejen bojové umění, ale také meditační techniky a pomáhá žákům na jejich spirituální cestě životem.

 

[1] Viz Dodatečné materiály – spis V_5442_MV.