Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Machová (* 1930)

• narodila se 30. září 1930 v Ústí nad Labem do české rodiny

• po mnichovské dohodě se rodina přestěhovala do vnitrozemí a následně do Horních Počernic

• v roce 1943 byl za sabotáž uvězněn její otec a o rok později byla nuceně pracovně nasazena

• po válce se rodina vrátila zpět do Ústí nad Labem

• v roce 1949 vystudovala obchodní akademii a začala pracovat v ústecké chemičce

• odmítala jakkoliv podporovat nebo souhlasit s komunistickou politikou

• její budoucí manžel Vlastimil Mach byl za protikomunistickou činnost odsouzen k pěti letům vězení

• v roce 1984 manžel na následky věznění zemřel

• v roce 2013 získal Vlastimil Mach in memoriam osvědčení odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení v roce 2025 žila v Ústí nad Labem

Nacismus i komunismus nemají na první pohled společnou ideologii, a dokonce stojí proti sobě na opačné straně pomyslné barikády. Avšak společným cílem obou systémů bylo mimo jiné zastrašit společnost a zničit veškerý odpor vůči vládnoucí moci. Obě tyto ideologie, které tvrdě potlačovaly jakýkoli odpor, pronásledovaly své odpůrce. Nacisté posílali do vězení, koncentračních táborů či na popraviště politické oponenty, Židy a další „nežádoucí“ skupiny. Komunisté po roce 1948 v Československu zavírali do vězení skutečné i domnělé nepřátele režimu, často bez spravedlivého soudu. Lidé byli vyslýcháni, mučeni a nuceni k přiznání. 

Vedle vězněných trpěli i jejich nejbližší. Rodiny a děti vězněných za totality nesly těžké následky a často zůstaly bez zpráv o svých blízkých, žily v neustálém strachu a bezmoci. Společnost se od nich odvracela, protože se ostatní lidé báli s nimi stýkat nebo jen udržovat kontakt. Děti vězňů čelily diskriminaci, nemohly často studovat ani se svobodně rozvíjet. Útrapy vězně tak dopadaly i na jeho nejbližší, kteří trpěli nespravedlností a ztrátou důvěry v režim i lidi kolem sebe.

Na tyto lidi se bohužel často zapomíná, jelikož perzekuce, i když ne primární, na ně doléhala také. Mezi takové osoby patří i Naděžda Machová, žena, která v byla v dětství svědkem zatýkání tatínka za sabotáž proti nacistickému režimu a o několik let později se ocitla v podobné situaci, když zatýkali jejího tehdejšího partnera za protikomunistickou činnost. 

Hned po mnichovské dohodě jsme se stěhovali do vnitrozemí 

Naděžda Machová, rozená Bajtlerová, se narodila 30. září 1930 v Ústí nad Labem jako starší ze dvou dětí do české rodiny vlakvedoucího Františka Bajtlera a ženy v domácnosti Julie Bajtlerové, rozené Karáskové. Rodina žila na ústeckém Střekově, kde malá Naděžda navštěvovala i českou školu, která se zde tehdy nacházela.

Rodina Bajtlerových kladla velký důraz na vlastenectví. Sám František Bajtler prošel frontou první světové války, kde se dostal z rakousko-uherské armády do československých legií na východní frontě. S těmi se na počátku 20. let vrátil do nově vzniklého Československa. Naděžda Machová vzpomíná: „Žili jsme na Střekově a já chodila do české školy. S dětmi jsme si hráli venku a navzájem si rozuměli, ale německy jsem se neučila, to jsem se nikdy nenaučila.“

V roce 1938 čelilo Československo vážné krizi kvůli nárokům nacistického Německa na Sudety, kde žila početná německá menšina. Mnichovskou dohodou muselo bez účasti na jednání postoupit pohraniční území Německu, což znamenalo zásadní oslabení a začátek rozpadu státu. Tato situace se dotkla i rodiny Bajtlerových, která opustila Střekov a odstěhovala se do středních Čech do obce Hradčany, kde žili prarodiče pamětnice. Odtud se po třech měsících přestěhovali do rodinného domu v Horních Počernicích. 

Tatínka za sabotáž uvěznili

Život v Horních Počernicích byl pro Naděždu Machovou jiný než v Ústí nad Labem. Těžce si zde zvykala jak na nové spolužáky, tak i na obyčejný život. Jak sama vzpomíná, poprvé se zde setkala s chudobou, kdy děti neměly ani jídlo, či poprvé od spolužačky chytla vši. Sama později přiznala, že prostředí se jí nelíbilo, ale zvykla si. 

Naděžda Machová měla vždy lepší vztah s otcem než s matkou a mladším bratrem Jiřím. Proto pro ni bylo velmi těžké, když v roce 1943 došlo k otcovu zatčení a následnému odsouzení do vězení. Rodina byla zdrcena nastalou situací a rázem se ocitla i bez finančních prostředků. Až v dospělosti se pamětnice dozvěděla, že otec byl zatčen a následně odsouzen za sabotáž. Jako vlakvedoucí měl volný přístup k vlakům, kde do ložisek sypal písek.

Pamětnice byla svědkem příjezdu německé armády do Prahy a následného vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. „Vidím to jako dnes,“ vzpomíná, „jelo obrovské množství vojáků a poprvé v životě jsem viděla tatínka plakat.“ Pro otce to byl jistě šok, když se sám jako legionář podílel na vzniku Československa a následně se stal přímým svědkem okupace a rozpadu republiky. 

Během druhé světové války pamětnice absolvovala jak obecnou, tak i měšťanskou školu. Vybavuje si, že jim jako žákům ukazovali kolo atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, zda ho některé z dětí nepoznává. Po ukončení školy se rozhodla pokračovat ve studiu na obchodní akademii. Ale místo toho byla v roce 1944 nuceně pracovně nasazena ve firmě Philips v Hloubětíně. Zde pracovala na oddělení kontroly. Díky tomu dostávala i menší plat, který pomáhal chodu rodiny. 

Po válce jsme se vrátili zpět do Ústí nad Labem

Konec války zažila rodina v Horních Počernicích. Byli svědky leteckých náletů na Prahu a tušili, že válka se blíží ke konci. Zajímavé jsou vzpomínky Naděždy Machové na příchod sovětské armády, která přes Horní Počernice postupovala dále do Prahy. „My jsme nevítali. To bylo stejné, jako když přišli Němci. Měli jsme radost, že je konec války. Dokonce jejich velitel rozkázal, že se musí ubytovat v našem domě a šel si lehnout do naší postele,“ vzpomíná na konec války pamětnice. 

Přibližně měsíc poté se vrátil domů František Bajtler, tatínek pamětnice. Věznění přežil a setkání s rodinou bylo srdečné, i když ho na první pohled členové rodiny nepoznali. Rodina se rozhodla vrátit zpět do pohraničí. „Vrátili jsme se do Ústí a zrovna probíhal odsun Němců. Byli schovaní a nikam nechodili. Líto mi jich nebylo, byla jsem ráda, že odcházejí,“ vysvětluje své první pocity při návratu do Ústí nad Labem pamětnice. 

V Ústí nad Labem nastoupila na obchodní akademii, kterou začala studovat hned po válce v Praze. Během svých studií se účastnila studentského života a během recitační soutěže se seznámila s budoucím manželem Vlastimilem Machem. Do tehdejšího studenta gymnázia se okamžitě zamilovala a začali spolu trávit volný čas. 

Naděžda Machová byla vychovávána v demokratických hodnotách, lásce k vlasti s důrazem na svobodu. Proto když došlo ke komunistickému převratu, nebyla s nově nastolenou vládou spokojená. Své názory dala najevo i ve škole, kdy například odmítla souhlasit s volbou studentů, nadšených komunistů, do různých funkcí, či se odmítla ztotožnit s novou výukou ovlivněnou komunistickým patosem. I přes svůj negativní postoj školu úspěšně zakončila maturitou v roce 1949. 

Přišla druhá totalita a uvěznění budoucího manžela

Další životní rána přišla, když nově nastolený komunistický režim roku 1948 zatkl a odsoudil jejího partnera Vlastimila Macha. Ten zastával stejně jako pamětnice protikomunistické názory a rozhodl se je s dalšími spolužáky dát veřejně najevo. Společně se domluvili a začali po škole vylepovat plakáty a letáky. Celá akce však byla prozrazena a studenty zatkli.

„Bylo to hrozné, měl před maturitou a rovnou ho ze školy vyloučili a čekal ho soud. Tam byl souzen s dalšími lidmi, které ani neznal. Možná proto, aby to vypadalo jako veliký proces. Snad jich bylo souzeno okolo dvaceti,“ vzpomíná na kritickou dobu pamětnice. Vlastimil Mach odešel od soudu s pětiletým trestem odnětí svobody.

V roce 1949 nastoupila Naděžda Machová jako čerstvá absolventka obchodní školy do ústecké chemičky do oddělení nákupu. „Hned po škole jsem nastoupila do chemičky a pracovala tam celý život. Zkoušeli mě přemluvit ke vstupu do strany, ale po čase zjistili, že je to u mě zbytečné,“ říká. 

Mezitím pobýval Vlastimil Mach ve vězení v Horním Slavkově, kde byl uvězněn v nápravně pracovním táboře při těžbě uranové rudy. Po čtyřech letech byl propuštěn na svobodu a vrátil se zpět do Ústí nad Labem. Doba věznění se stala i zkouškou odolnosti vztahu obou mladých lidí. Sama pamětnice přiznává, že jí vztah několikrát rozmlouvali, ale ona se rozhodla na svého partnera čekat. Jistou formou útěchy byly například dopisy, které si oba posílali. 

Setkání s Vlastimilem bylo nakonec nečekané, ale o to více srdečné. Oba neváhali a po jeho návratu z vězení se vzali. Po krátké době dostal Vlastimil povolávací rozkaz a musel nastoupit na vojnu, kterou trávil u Pomocných technických praporů (PTP), kde pracoval například na stavbě silnic. Jelikož si Vlastimil Mach prošel vězením, na vojnu nevzpomínal nikterak špatně. 

Osmdesátá léta přinesla samé tragédie

Naděžda Machová se klidného rodinného života dočkala až po návratu svého manžela z vojny. Ten díky svým známým získal místo v obchodě s obuví, kde dělal inventury. V roce 1966 se manželům narodila jediná dcera Radovana. 

Následující léta a uvolnění režimu během pražského jara pro ni znamenalo velkou naději, která proběhla celou společností. Politické změny vítala. O to více zdrcující se pak pro ni stal příjezd vojsk Varšavské smlouvy a následná okupace Československa. „To byla veliká naděje, to období. A pak co přišlo – to bylo jako sprcha. Šok, vysloveně šok,“ říká pamětnice.

Rodina Machových trávila společně hodně času. Jezdili na výlety, dovolené či se jim jednou podařilo vyrazit i do vysněné Jugoslávie. „Vyjednali jsme si [devizový] příslib a následně k nám přišli snad esenbáci a vysvětlovali nám, jak se tam máme chovat a co máme dělat. Měli jsme z toho legraci, ale to se oni nesměli dozvědět,“ dodává s úsměvem. 

Těžkou životní zkouškou se ale pro Naděždu Machovou stala léta osmdesátá. V roce 1980 jí zemřel tatínek, se kterým měla krásný vztah. O dva roky později ztratila maminku a snad nejtěžší rána přišla o další dva roky později v roce 1984. Na rakovinu plic zemřel milovaný manžel Vlastimil. Nemoc propukla v důsledku pracovních podmínek v době věznění, které trávil v radioaktivním prostředí v uranových dolech. 

Sametovou revoluci a pád komunistického režimu prožívala pamětnice už jako důchodkyně. Aktivně se účastnila demonstrací na podporu pádu režimu, docházela na různá setkání a dodnes vzpomíná na vystupování herců z Činoherního studia v centru Ústí nad Labem. 

Po pádu režimu začala okamžitě cestovat a poznávat svět. A Vlastimil Mach se alespoň posmrtně dočkal za svou protikomunistickou činnost uznání a roku 2013 mu bylo in memoriam uděleno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Naděžda Machová žila v době natáčení v roce 2025 v Ústí nad Labem v okruhu svých nejbližších.