Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Machková (* 1931  †︎ 2023)

Komunisté si mysleli, že jde jen o dětské hraní

  • narozena 12. března 1931 v Praze, vyrůstala v Mladé Boleslavi

  • otec zaměstnancem automobilky ASAP

  • strýc Emil Kuklínek letcem RAF

  • 9. května 1945 zažila bombardování Mladé Boleslavi

  • po válce studium gymnázia

  • v 50. letech studium divadelní vědy na DAMU

  • dlouhodobě zaměstnaná v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT)

  • organizování přehlídek amatérského a dětského divadla

  • studium pedagogiky

  • prosazování zahraniční dramatické výchovy u nás

  • zakládání Lidových škol umění

  • v letech normalizace štědré finanční subvence

  • šedá zóna umění, alternativní kultura 70. a 80. let

  • potíže s cenzurou

  • publikační činnost

  • založení katedry dramatické výchovy na DAMU v roce 1992

  • zemřela 9. října 2023

Eva Machková byla jednou z průkopnic dramatické výchovy v Československu. V šedesátých letech ji zaváděla do tehdejších Lidových škol umění, po listopadu 1989 pro ni založila specializovanou katedru na DAMU. Jak sama zdůrazňuje, dramatická výchova není jen to, že děti nacvičují divadelní představení. S její pomocí lze dětem účinně vštěpovat nejrůznější znalosti, dovednosti i životní hodnoty. 

Eva Machková se narodila jako Eva Kuklínková 12. března 1931 v Praze. Vyrůstala v Mladé Boleslavi, kde její otec pracoval jako technický úředník ve Škodovce, zde vedl montážní dílnu, učiliště a jeden čas byl také funkcionářem místní závodní plovárny na břehu Jizery. Matka byla úřednice, za svobodna pracovala jako sekretářka ředitele střední průmyslovky. Kuklínkovi bydleli v Klementově ulici nedaleko Škodovky, v malém činžovním domě s vlastní zahradou. 

Eva Machková vzpomíná, že od roku 1936 chodila do moderní mateřské školky, zaměřené na výchovu v duchu Marie Montessori. V roce 1937 pak nastoupila do první třídy základní školy, kde se učili číst na tu dobu pokrokovou globální metodou (nikoli po slabikách, ale po celých slovech naráz). Eva byla podle svých slov dyslektička, dysgrafička a dyskalkulička, ale díky porozumění a vstřícnosti své učitelky si tyto své nedostatky v té době vůbec neuvědomovala. 

 

Ten strach byl opravdu strašný

V době Mnichovské dohody a mobilizace byla Eva na začátku druhé třídy. Její otec nenarukoval, protože měl horší zrak, ale působil v komisi, která pracovala pro armádní účely. Eva Machková si vybavuje patnáctý březen 1939, kdy do Mladé Boleslavi přijela německá vojska: „Ráno napadl sníh a když jsem šla do školy, na chodníku do něj někdo vyšlapal hákový kříž.“ 

„Poslouchali jsme vysílání zahraničního rozhlasu, věděla jsem, že o tom nesmím nikde mluvit,“ vzpomíná Eva Machková na období protektorátu. Její matka se přátelila s židovskou rodinou Seidlerových: „Když jsme potkali paní Seidlerovou na náměstí, maminka se s ní zastavila na kus řeči a ona si celou dobu rukou zakrývala hvězdu, aby maminku neohrozila.“ Seidlerovi, stejně jako další mladoboleslavští Židé, byli posléze internováni v prostorách mladoboleslavského hradu, odkud byli v roce 1943 transportování do Terezína. Podle jejích slov už za protektorátu věděli o existenci koncentračních táborů, děsila ji zejména představa nekonečného stání na apelplatzu. 

Sousedy Kuklínkových však byla také německá rodina, jejíž otec vedl ve Škodovce leteckou výrobu. „Jeho syn se okamžitě naučil česky, kamarádili jsme se. Měl psa, který hodně kousal. Klidně si ho vodil s sebou do biografu a odkládal si ho v šatně. Věděl, že šatnářky si netroufnou mu nic říct,“ vzpomíná Eva Machková. 

Rodina Kuklínkových za války příliš nestrádala, měli možnost si pěstovat vlastní zeleninu a zásobovali je i otcovi bývalí podřízení, kterým dal práci v době hospodářské krize a nyní vůči němu cítili vděčnost. „Maminka pekla makovec, do buchet zase místo máku někdy dávala cukrovou řepu. Šlehačka se nahrazovala sněhem z bílků, do kterého se zašlehalo rozpuštěné máslo,“ popisuje Eva Machková způsoby, jak se vyrovnávali s válečným nedostatkem. 

Její nejzásadnější vzpomínkou na období protektorátu je ale silný strach. Obávala se například, že jí gestapo dá vybrat, jestli mají odvést otce nebo matku. „Ten strach byl opravdu strašný. Chápu, že někteří lidé pod vlivem těch emocí dělali hrozné věci,“ dodává. 

 

Všichni jsme věděli, kdo je kolaborant

V roce 1941 Němci rozhodli, že obecná škola bude pouze čtyřletá, a tak Eva Machková po prázdninách nečekaně nastoupila rovnou do měšťanky. „Všichni jsme věděli, kdo je kolaborant. Měli jsme ve třídě holku z kolaborantské rodiny a když byla nemocná, okamžitě se učilo jinak, najednou učitelé mluvili o Komenském a o Husovi,“ popisuje. Situace byla podle ní „přehlednější než za normalizace“, každý přesně věděl, kdo spolupracuje s Němci, a jednalo se spíše o jednotlivce. Na druhou stranu vzpomíná také na češtináře Cholovského, který začátkem roku 1945 ze školy zmizel, protože se připojil k partyzánům v lese Řáholci. 

Ke konci války se místa výuky stále měnila a ve školním roce 1944/1945 se děti učily převážně už jen distančně: učitelé zadávali domácí úkoly na chodbách radnice a děti si je pak doma vypracovávaly. 

Od pátého května 1945 rodina Kuklínkových prostřednictvím rozhlasu sledovala události pražského povstání a osvobozování Československa. Eva Machková vzpomíná, že se spolužačkami chodily po rodinách a sbíraly jídlo pro lidi, kteří se vraceli z Terezína. Pekly se pro ně speciální bábovky z lehkého piškotového těsta, které měly být snesitelné pro jejich oslabený žaludek.

Německá armáda v těch dnech prchala směrem na západ ve třech proudech: od Kosmonos, od Jičína a podél Jizery. „V té době už se německá armáda skládala jen z padesátiletých mužů a šestnáctiletých kluků. Nebyli vůbec agresivní, spíše byli deprimovaní. Mysleli jenom na to, jak uniknout před Rusy. Bez problémů odevzdávali zbraně. Věděli, že nemají vůbec žádnou šanci,“ popisuje Eva Machková. 

Obyvatelé Mladé Boleslavi necítili žádný strach. Netušili, že poslední válečná rána je teprve čeká. 

 

Věřili jsme, že nás bombardují Němci

Devátého května 1945 dopoledne si Kuklínkovi vyšli na procházku s úmyslem pozorovat proudy prchajících Němců. „Došli jsme k hospodářské škole, tam, kde je dnes autobusové nádraží. Byl tam takový prostor nikoho, pozemky, čekající, až se tam postaví další část továrny. Byl tam takový příkop. Všimli jsme si muže, který měl už na sobě uniformu československé armády. Najednou jsme zpozorovali letku sedmi letadel. Radostně jsme je pozorovali, když ten muž vykřikl: ,Bomby! K zemi!’ Padli jsme do toho příkopu. Když výbuchy přestaly, opatrně jsme příkopem došli až k hospodě na rohu u nemocnice, kde byl obrovský sklep. Tam jsme se ukryli s dalšími asi třiceti až padesáti lidmi, kteří tam doběli z ulice. Nic dalšího se ale už nedělo,“ vzpomíná Eva Machková na bombardování Mladé Boleslavi. Bomby zasáhly sedlárnu Škodovky, ale všichni usuzovali, že ve skutečnosti mířily na leteckou výrobu. Další bomby zasáhly poblíž staré radnice, budovy soudu a textilních továren na břehu Jizery. Nadcházející noc strávili Kuklínkovi se sousedy v prádelně jejich činžovního domu, která sloužila jako kryt. 

Jediná rodina postižená bombardování, kterou Eva Machková osobně znala, byli Čapkovi: „Pan Čapek se sedmého května vrátil z Buchenwaldu. Devátého května byl zasažen jejich dům a jeho žena a dcera přitom zahynuly. Syn Pavel to přežil, později na gymnáziu jsem s ním dost kamarádila, ale nikdy jsem si netroufala se ho na to zeptat,” říká Eva Machková. 

Podle jejích slov mezi obyvateli Mladé Boleslavi převládalo přesvědčení, že je bombardují Němci. „Věřili jsme tomu, protože jsme je nenáviděli. O Rusech jsme nepředpokládali, že by takovou věc mohli udělat,“ vysvětluje. „Navíc ty zásahy byly takové, že se zdálo logické, že jde o cíle, na které by Němci mířili: na starou radnici, kde mohly být jejich archivy s dokumenty. Stejně tak na budovu soudu. Na leteckou výrobu ve Škodovce a na továrny na Ptáku u Jizery. Vypadalo to logicky, že za sebou pálí mosty, snaží se zničit to, co vyráběli, a dokumenty, které by je mohly usvědčit.“ 

O tom, že ve skutečnosti je toho dne bombardovala Rudá armáda, se Eva Machková dozvěděla až v devadesátých letech. „Dnes si myslím, že Rusové toho byli schopni. Už vím, že jsou schopni ledasčeho,“ říká. 

 

Osnovy se stále měnily

V nadcházejících týdnech chodila Eva Machková se školou na různé brigády. Tou nejbizarnější byl sběr mrtvých včel, které tehdy likvidovala jakási epidemie, a žáci je měli sbírat, aby je vědci prozkoumali. 

Po prázdninách roku 1945 nastoupila Eva Machková do kvarty reálného gymnázia. Žáci v té době byli podle jejích slov tak protiněmecky naladění, že si navzájem dávali pokutu dvacet haléřů za každé vyslovené německé slovo. 

„Problém byl, že v poválečných letech se neustále měnily osnovy. Zejména dějepis jsme začínali každý rok znovu od začátku, nikdy jsme se nedostali dál než ke knížeti Vladislavovi. Když jeden z učitelů zjistil, že jsme nikdy neslyšeli o francouzské revoluci, hned nám ji začal vykládat. Za hodinu toho stihl polovinu, jenže do příští hodiny zemřel.“ Přesto jí studium na gymnáziu přineslo i pozitivní zkušenosti, například školní časopis, který sama vedla, nebo první divadelnické zkušenosti pod vedením češtináře Matěje Vozába, který ji inspiroval, aby se přihlásila na DAMU. 

Na gymnáziu se přihlásila do skauta, začala jezdit na tábory. Komunistický převrat v únoru 1948 její život příliš nezměnil: „V sedmnácti má člověk jiné myšlenky. Věděla jsem o tom, ale člověk si neuměl moc představit, co to bude znamenat.“ 

 

Jediné přípustné herectví: podle Stanislavského

Eva Machková odmaturovala v roce 1950 a její ambice se v té době ubíraly mnoha směry. Jeden čas uvažovala o studiu medicíny, nakonec ale převážily sklony k humanitním vědám: přihlásila se na divadelní vědu a na češtinu na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Do přihlášky si však napsala také angličtinu, holandštinu, pedagogiku a psychologii, takže přijímací komise jí vyčetla, že „neví, co chce“. Divadelní věda se přestěhovala na DAMU, na češtinu-angličtinu ji nepřijali a doporučili jí přihlásit se na pedagogickou fakultu, nakonec ale skončila na právnické fakultě. „To nebyla práva, ale marxismus a dějiny dělnického hnutí,“ komentuje to Eva Machková. Po půl roce se jí naštěstí podařilo přestoupit na DAMU, kde se na oboru divadelní věda uvolnilo jedno místo. 

„V těch padesátých letech to ale nestálo za nic ani na DAMU,“ říká Eva Machková. Jedinou přípustnou metodou herecké práce v té době byla Stanislavského metoda prožívání, podle níž se herec naprosto musí ztotnožnit se svou rolí. „Vinou násilného prosazování této metody dnes Stanislavskij v našem divadle naprosto nemá šanci. To je strašná škoda. Není náhoda, že jeho metodou se učily hrát i hollywoodské hvězdy. A před našimi divadelníky dnes nemůže říct slovo Stanislavskij,“ konstatuje Eva Machková. 

Ještě během studia na DAMU se Eva Machková vdala za divadelníka Jaroslava Machka a narodil se jim syn. Zakrátko, už v roce 1961, se ovšem rozvedli. Eva Machková je tomu ráda: její exmanžel byl podle jejích slov v době normalizace divadelním cenzorem. 

 

Nesměla jsem dát najevo, že pedagogice rozumím lépe než učitelky mého syna

Po studiích na DAMU (která nedokončila, protože nikdy nedopsala diplomovou práci) Eva Machková necelé tři roky působila jako dramaturgyně v mladoboleslavském divadle. Práce ji ale nenaplňovala, dramaturgii podle ní určovaly hlavně rozmary milenky ředitele divadla. 

V roce 1961 ale dostala nabídku, která jí změnila život: na dva měsíce nastoupila jako záskok do Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti. Na tomto místě zůstala sedmadvacet let, až do svého odchodu do penze v roce 1989. Věnovala se rozvoji dětských divadel a amatérského divadla dospělých. Jedním z nejdůležitějších počinů však bylo zakládání „dramaťáků“, tedy tříd literárně-dramatického oboru na Lidových školách umění. „Začaly jsme s něčím úplně novým. Úřady a papaláši si mysleli, že si jenom nezávazně hrajeme s dětmi. Netušili, že prostřednictvím dramatické výchovy vychováváme samostatné a tvořívé lidi,“ říká Eva Machková. 

Aby si doplnila kvalifikaci, během šedesátých let vystudovala při zaměstnání pedagogiku na filozofické fakultě UK. Dostala se tam v době, kdy se politické poměry uvolňovaly, na fakultu se vraceli někteří pedagogové vyhození po roce 1948, výuka předmětů, jako byl vědecký komunismus, se stávala formální až subverzivní. Vzpomíná, že když měla skládat zkoušku z vědeckého komunismu, zkoušející pedagog jí místo toho předčítal ze spisů Andreje Sacharova. Také výuka pedagogiky se v té době otevřela novým směrům ze Západu, což Evu Machkovou osobně ale zároveň trápilo: měla totiž možnost porovnat, jak nekvalitní je reálná výuka v českých základních školách, kam v té době chodil její malý syn. „Na některých přednáškách jsem se kvůli tomu málem rozbrečela. Synovy učitelky si mě neustále předvolávaly do školy a stěžovaly si na něj. A já jsem věděla, že pedagogice rozumím líp než ony. Ale nesměla jsem to dát najevo, abych mu nepřitížila.“ 

 

Dramatická výchova jako nová metoda učení

Na začátku šedesátých let, kdy při Lidových školách umění vznikaly literárně-dramatické obory, současně probíhaly změny v síti oblastních divadel. Řada malých divadel se rušila a mnoho hereček, zejména v generaci třicátnic a čtyřicátnic, přišlo o práci. Právě z nich se rekrutovaly vyučující „dramaťáků“ v LŠU. Chyběla jim ale pedagogická kvalifikace, a tak se začaly scházet a pořádat semináře, ve kterých si vzájemně předávaly zkušenosti. Iniciátorkou těchto „samonabíjecích“ seminářů byla právě Eva Machková. 

V tehdejším Československu chyběly jakékoli teoretické prameny na téma dramatické výchovy a Eva Machková se obrátila pro inspiraci do zahraničí. V jednom britském časopisu pro ochotníky objevila inzerát společnosti Church Drama z Birminghamu, kterou oslovila, a britští divadelníci jí zaslali brožurky informující o jejich činnosti. Při návštěvě Británie v roce 1966 si odtamtud přivezla knihu o dramatické výchově, kterou začala překládat a jednotlivé kapitoly publikovala v časopisu, který vydávala při ÚDLUT. Tak vlastně položila základy dramatické výchovy v Československu. 

Na otázku, jak by definovala dramatickou výchovu, Eva Machková odpovídá: „Není to ani jenom hraní divadla s dětmi, ani ,válení se po koberci’. Je to sociální učení prostředky převzatými z dramatu. Narozdíl od všech ostatních systémů aktivního vyučování, tady se člověk učí svou vlastní osobností, svou psychofyzikou. Vstoupí do role a to, co se učí, současně prožívá. I když je to ,jenom jako’, ten prožitek je skutečný. Takto lze vyučovat sociální témata, etiku…“ Děti se současně učily správnou výslovnost, jevištní pohyb, osvojovaly si sociální dovednosti. 

V té době se velmi proměňoval i systém přehlídek amatérského divadla dospělých, jehož úroveň byla podle jejích slov „velmi problematická“. „Končil Šrámkův Písek, který se úplně vyčerpal, kolem roku 1965 to v podstatě umíralo. Lidi tam dělali věci, které byly hrozné, sentimentální, pitomé.“ Současně ale vznikala nová vlna amatérských divadel, které se inspirovaly soudobými divadly malých forem, jako byl například Semafor. 

 

Nabídnout zdánlivě bezpečnou zábavu

Jednadvacátý srpen 1968 Eva Machková prožila v Praze. „Slyšela jsem sovětská letadla, když přistávala. Bydlela jsem v Dejvicích a bylo slyšet hluk z ruzyňského letiště,“ vzpomíná. Brzy ráno se vydala do ÚDLUT, který v té době sídlil na Malé Straně ve Sněmovní ulici. Později téhož dne zamířila na chalupu do Jizerských hor, kde byl v té době její syn na prázdninách. „Lidé od Turnova dál prožívali normální prázdninové odpoledne: lakovali plot, pracovali na zahradě. Seběhli se okolo mě a chtěli, abych vyprávěla, co se děje v Praze. Připadalo mi, že to považují za nějaký hokej, atraktivní představení. A přitom o pár kilometrů dál v Liberci byli mrtví. Ten rozdíl, jak události vnímali lidé tam, kde Rusové skutečně byli, a tam, kde tanky neprojely, byl obrovský,“ popisuje Eva Machková. 

Zpátky do Prahy už autobusem nedojela: před Mladou Boleslaví se řidič dozvěděl, že Praha je uzavřená a do města je nepustí. Rozhodla se tedy zůstat v Boleslavi a přespat u tety. 

Na začátku normalizace musela projít prověrkami, které pro zaměstnance ÚDLUT probíhaly na ministerstvu kultury. „Stačilo říct, že souhlasím se vstupem vojsk, a bylo to,“ říká Eva Machková, nicméně dodává, že krátce předtím odevzdala stranickou legitimaci. Podle její slov v Praze bylo snadnější prověrkami projít než na malých městech: „V Praze lovili velké ryby, takže my, malé ryby, jsme propluly snadněji. Lidé na malých městech to měli horší. My jsme i jako vyškrtnutí ze strany pracovali dál a nic se nedělo.“ 

Atmosféra divadelních přehlídek se podle ní nicméně zásadně změnila. „Na přehlídkách jsem byla ve styku s okresní či krajskou úrovní vedení státu, tajemníky ONV, vedoucími odborů kultury a podobně. To byli většinou naprosto nekulturní lidé,“ říká Eva Machková. „I to by se mělo připsat na seznam zločinů komunismu, ta šílená demoralizace. Pořád jsme museli vymýšlet, jak něco obejít - a lidé to dělají dodnes. Za normalizace každý svou práci odflákl a odjel na chalupu. Lidi přestala bavit práce. To je zločin, který se s námi potáhne ještě dlouho.” 

Pro ni samotnou to ovšem rozhodně neplatilo. Normalizační režim totiž amatérské umělecké aktivity podporoval, pokud se odehrávaly pod hlavičkou LŠU nebo jiné státní organizace. „Aby nový, husákovský režim národ zabavil a otupil kritické myšlení lidí, rozhodl se ho nasytit a nabídnout bezpečnou zábavu. Jedním z prostředků bylo masivní zafinancování amatérských uměleckých aktivit,“ vzpomíná Eva Machková. Vznikaly nové přehlídky - například přehlídka sovětských her ve Svitavách, přehlídka vesnického divadla ve Vysokém nad Jizerou, přehlídka dospělých hrajících pro děti v Kralupech a především přehlídka dětských divadelních souborů Kaplické divadelní léto. V prostoru amatérského divadla se začaly postupně prosazovat svobodnější projevy. Byla to šedá zóna na jedné straně aparátem kontrolovaná, na straně druhé podceňovaná. Atmosféra v různých městech a v různých souborech byla samozřejmě rozmanitá, někde svobodnější, jinde pod přísnou kontrolou. 

Eva Machková měla také možnost vyjíždět na různé divadelní festivaly do zahraničí. „Člověka to velice nabouralo, když si uvědomil, jak může život fungovat jinak,“ konstatuje. Nešlo zdaleka jen o lepší zásobování obchodů na Západě, ale také o to, že lidé na seminářích na západ od našich hranic byli schopni vést zajímavější, živější diskuse. 

 

Když to nevezmeš ty, nebude to vůbec

V dubnu 1989 odešla Eva Machková do důchodu a několik měsíců si užívala odpočinku. Vzápětí po pádu režimu v roce 1989 však znovu měla plné ruce práce. „Najednou byl obrovský zájem o dramatickou výchovu. Objížděla jsem schůze, jednání, konaly se semináře,“ vzpomíná. Představitelé DAMU ji oslovili s nabídkou, aby tam založila katedru dramatické výchovy. „Když to nevezmeš ty, tak to nebude,” přesvědčoval ji teatrolog Jan Císař. V roce 1992 tak nastoupila jako vedoucí nově vzniklé katedry výchovné dramatiky, kterou vedla tři roky a následujících třiadvacet let na ní učila, dokud byla schopna vyšlapat devadesát schodů do podkrovního sídla katedry v Řetězové ulici. „Drželo mě nad vodou, že jsem si nemohla dovolit zlenivět a podvolit se důchodcovským zlozvykům,“ usmívá se. 

„Nejde o peníze, ale o to, aby člověk za sebou něco zanechal,“ říká závěrem. „Namluvit toho můžeme hodně, ale důležité je, co skutečně uděláme.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV