Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Lvová (* 1934  †︎ 2025)

• narozena 17. září 1934 v Českých Kopistech u Terezína na Litoměřicku

• po ukončení základní školy v Terezíně nastoupila na Střední pedagogickou školu v Litoměřicích

• roku 1953 byl dědeček Václav Strádal odsouzen v rámci Akce Kulak a rodina se musela vystěhovat do Sedlišťky u Litomyšle

• v roce 1954 maturovala na Střední pedagogické škole ve Vysokém Mýtě

• po maturitě pracovala jako korespondentka ve firmě Vertex v Litomyšli

• roku 1957 se přestěhovala do Prahy, kde pracovala jako dělnice i jako učitelka na prvním stupni ZŠ

• při zaměstnání vystudovala čtyři semestry defektologie na Pedagogické fakultě UK v Praze

• 20 let pracovala jako učitelka v motolské nemocnici na různých dětských odděleních

• v době natáčení v roce 2025 žila v Liběšicích

• zemřela 28. června 2025

Navzdory válce prožívala Libuše Lvová šťastné dětství. Se svými rodiči a sourozenci vyrůstala na statku svého dědečka Václava Strádala v Českých Kopistech. Jako dítě se zde potkávala s vězni z Malé pevnosti, kteří na statku pracovali a kterým rodina pomáhala, a s nacisty, kteří je doprovázeli. Bezprostředně po válce pak hluboce vnímala atmosféru spojenou s odsunem Němců. Nikdy nezapomene na výhrůžky její matce za to, že německému chlapci, jehož matka u nich pracovala, namazala krajíc chleba. 

Nejhorší období života však jí a její rodině připravili komunisté, když dědečka a jeho dva syny odsoudili za sabotáž k pěti letům vězení, sebrali jim všechen majetek a celou rodinu během 24 hodin vystěhovali do Sedlišťky u Litomyšle. Byl to šok, který osudy členů rodiny navždy poznamenal. Libuše Lvová naštěstí díky obezřetnosti ředitele litoměřické Střední pedagogické školy po vystěhování odmaturovala na stejné škole ve Vysokém Mýtě.

Koncem 50. let se přestěhovala do Prahy, založila rodinu, studovala a pracovala v různých zaměstnáních jako učitelka na prvním stupni i jako dělnice u frézy. Po ukončení studia defektologie pracovala v motolské nemocnici jako učitelka dlouhodobě nemocných dětí. Útočiště se svou rodinou našla na chalupě v Liběšicích.

Na statku u Labe byla nejšťastnější

Libuše Lvová se narodila 17. září 1934 v Českých Kopistech, kde prožila šťastné dětství, na které velmi ráda vzpomíná. Vyrůstala společně s rodiči a svými dvěma mladšími sourozenci Petrem a Janou na statku svých prarodičů. 

Otec maminky Libuše Lvové Václav Strádal přišel do Českých Kopist, aby se ujal hospodaření na statku, který zdědila jeho matka. Usadil se zde a oženil se s dcerou místního sedláka, Růženou Škobisovou. „Bylo to krásné hospodářství, kde byla všechna zvířata, která tam patří. Měli jsme i dvě zahrádky. Byl to opravdu šťastný život,“ vzpomíná s vděčností na své dětství, i když ho prožila z velké části za druhé světové války. Čas trávila nejraději doma na statku nebo s kamarády u Labe, které si zamilovala. V Českých Kopistech byla zastávka parníků Pražské paroplavební společnosti, jez a zdymadlo, což byla pro místní děti velká zábava. 

O válce a o hrůzách, které se děly na Malé pevnosti nebo v terezínském ghettu, mnoho nevěděla. Pamatuje si ale, že prarodiče i rodiče situaci sledovali. Večer poslouchali cizí rozhlas, zatemňovali okna, zabedňovali všechny dveře a v posledních dnech války přespávali ve sklepě. „Čekali jsme, že válka přijde i k nám. V noci jsme se báli. Ze sklepa se udělala ložnice, takže jsme chodili spát do sklepa,” vzpomíná Libuše Lvová.

Snažili se, aby měli vězni co jíst

S blížícím se koncem války mohli zemědělci z Českých Kopist požádat o přidělení vězňů na práci na polích. „Dědeček hned zahájil akci a požádal, aby nám poslali co nejvíce lidí. Chtěl, aby dostali hlavně najíst,“ vypráví Libuše Lvová. Vzpomíná na německého dozorce, který se v té době choval už jinak než se nacisté za války obvykle chovali, a předstíral, že nevidí, co vězni dělají. Jako malé dívce se jí nelíbilo, když u nich na zahradě polehával na krásných polštářích, které vyšívaly slovenské vězeňkyně. Babička jí na to řekla, že to nevadí. Je důležité, že vězni dostanou najíst... „Byla jsem blonďatá a nosila jsem copy, tak se na mě usmívali i gestapáci, ale vězni byli přátelé a bylo to hezké,“ vypráví. Portrét, který jí jeden z vězňů nakreslil, byl jedinou památkou, která jim na vězně zůstala. 

Maminka říkala, že všichni Němci nebyli zlí

Konec války Libuše Lvová a ostatní obyvatelé Českých Kopist prožívali velmi silně. Když na Malé pevnosti a v terezínském ghettu vypukla tyfová epidemie, jedna z místních dívek se tyfem nakazila a zemřela. Když se situace na Malé pevnosti zklidnila a karanténa byla zrušena, začali u dědečka na statku místo válečných vězňů pracovat Němci z tamního internačního tábora, kteří zde čekali na odsun. Životní podmínky a strava zde byly katastrofální. Přestože Libuše Lvová vyrůstala v prostředí a v době, kdy převládalo obecné povědomí o Němcích jako o lidech, kteří jsou nebezpeční, kterým je lepší se vyhýbat a nedělat nic dobrého, nedokázala to: „Všechno se ve mně obracelo. Když přišly Němky s dětmi, s mámou jsme o nich mluvily. Říkala, že všichni Němci nebyli špatní,“ vzpomíná. Mrzelo ji, když viděla, jak špatně se někteří Češi k Němcům po válce chovali. Pamatuje si, jak jeden z místních, který pracoval po válce na Malé pevnosti jako dozorce, vyhrožoval její matce za to, že namazala krajíc chleba máslem německému chlapci, jehož matka u nich pracovala. 

Vzpomíná také na Němce s roztrhanou uniformou, který jel kolem ní na valníku za traktorem: „Šla jsem po cestě a kousala jsem jablko. Volal na mě a natáhl ruku, abych mu jablko dala, a já mu ho nedala. Dodnes mě to mrzí.“ 
 

Příbuzným v ghettu pomáhal český četník

O tom, co se dělo v terezínském ghettu, jako dítě mnoho netušila. Věděla ale, že v ghettu jsou vězněni její příbuzní. V Českých Kopistech žil a úspěšně hospodařil bratr babičky Libuše Lvové Václav Škobis, který se oženil s Židovkou. Měli spolu šest dětí. Jelikož Václav Škobis během války zemřel, ztratila jeho manželka Anna s dětmi, které byly přihlášeny jako Židé, ochranu a byly deportovány do Terezína. Příbuzná matky Libuše Lvové Jitka Bukovská byla tajně domluvená s četníkem, který jí umožnil do ghetta potají nosit svým blízkým jídlo. V Českých Kopistech se vědělo, že mezi četníky jsou hodní lidé. Mnozí z nich riskovali svůj život a různým způsobem vězňům pomáhali. Nejčastěji předávali zprávy od blízkých nebo také jídlo či cigarety a další potřebné věci. Když se stal kontakt pro Jitku Bukovskou a četníka nebezpečným, dostala varování, že jestli bude pokračovat, hrozí nebezpečí i celé její rodině. Anna Škobisová a její dcera Hana zahynuly v Osvětimi v plynové komoře a syn Jiří zemřel na konci války v Německu. „Děti byly opravdu nadané. Nejstarší Hana byla krásná holka. Výborně hrála na klavír a učila se jazyky. Byla opravdu výjimečná,“ vzpomíná Libuše Lvová.

Sovětských vojáků se začali bát

První jednotky Rudé armády projely Terezínem 8. května 1945. „Najednou přijeli Rusové. Vítali jsme je s kyticemi a bylo to velice dojemné,“ vypráví Libuše Lvová. Ve dnech osvobození se cítili tak bezpečně, že se maminka s dětmi vydala k Malé pevnosti: „Když jsme přicházeli, ozval se ostrý zvuk a někdo po nás střelil. Sedli jsme si do ‚pangejtu‘ a mysleli si, že nám někdo přijde na pomoc. Nikdo o tom samozřejmě nevěděl, byli jsme hloupí, že jsme tam vůbec šli,“ vzpomíná. 

Sovětští vojáci se v Českých Kopistech postupně zabydleli. „Byli mezi nimi moc fajn lidi,“ vzpomíná na jejich příjezd pamětnice. Mezi vojáky byl i patnáctiletý chlapec jménem Alexandr, se kterým se skamarádila. Pak se ale stalo, že jeden z vojáků zastřelil svého kamaráda. Pohřbený je v nedalekých Počáplích. Libuše Lvová mu občas na hrobě zapálí svíčku: „Přiznávám se dnes veřejně, že jsem mu utrhla nahoře z pomníku srp a kladivo,“ vypráví. Z vojáků hrdinů se ale postupem času nejen kvůli této události stali obávaní lidé a obyvatele Českých Kopist prvotní nadšení začalo opouštět. Hlavně ženy byly na pozoru a za tmy přestaly vycházet.

Z dědečka komunisté udělali třídního nepřítele

Libuše Lvová vypráví, že lidé po válce věřili, že Československo přijme Marshallův plán a bude se zase vzmáhat: „Ale všechno bylo jinak. Komunisté slibovali, že na vesnici žádné změny nebudou, a zatím měli připravenou Akci Kulak, takže zlikvidovali selský stav. To začaly nehezké časy,“ vzpomíná. Dědeček původně hospodařil na rozloze přibližně 50 hektarů, které rozdělil mezi sebe a své dva syny. Nejstarší syn Miloš hospodařil do roku 1948 na prosperujícím církevním velkostatku v Hrdlích. Jeho příběh pro Paměť národa vyprávěl jeho syn Jiří Strádal. Poté, co komunisté statek znárodnili, přestěhoval se Miloš Strádal s rodinou do Českých Kopist, kde hospodařil i jeho mladší bratr Václav. Nejmladší z trojice Miroslav emigroval na jaře roku 1948 do Francie, kde zůstal celý život.

V rámci Akce Kulak byli dědeček (ve svých 70 letech) a jeho synové Miloš a Václav komunisty v lednu 1953 odsouzeni v zinscenovaném procesu podle paragrafu 85 odst. 1 trestního zákona za trestný čin sabotáže k pěti letům odnětí svobody, ke ztrátě majetku, peněžitým trestům a ke ztrátě občanských práv. „Za nic. Vůbec nic zlého neudělali. Lidé si nestěžovali, že by se měli špatně,“ vypráví Libuše Lvová. Pěstovali zeleninu a svoje zaměstnance vždy slušně platili. Komunistický okresní soud v Litoměřicích Strádalovy neprávem odsoudil za to, že nesplnili předepsané dodávky, podávali nesprávná hlášení o svém hospodaření a že své „povinnosti obcházeli v úmyslu mařit a ztěžovat plnění jednotného hospodářského plánu“, jak se píše v rozsudku. Dále v rozsudku komunisté v duchu komunistické propagandy, která vytvářela obraz zemědělců jako nebezpečných třídních nepřátel, napsali následující: „Obvinění svým původem a rozsahem svého hospodářství i způsobem svého hospodaření jsou vesnickými boháči. Nelze u nich předpokládat nějaký kladný poměr k lidově demokratickému zřízení a jest je naopak považovati za třídní nepřátele. Podle toho nutno posuzovati i jejich úmysl.“

Dědu Václava Strádala po odsouzení poslali na justiční statek v Mlékojedech a jeho synové museli nastoupit do Jáchymova. Ze statku v Českých Kopistech vzniklo po jejich vystěhování jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Lidé do něj vstupovat moc nechtěli, ale vždycky někoho přinutili,“ vzpomíná Libuše Lvová.

Komunisté jim všechno sebrali

Odsouzení dědy a strýců mělo za následek zabavení rodinného majetku a nucené vystěhování jejich rodin. Manželka Miloše Strádala se musela s jejich dvěma syny vystěhovat do Hukovic ve Slezsku. Matce Libuše Lvové komunisté zabavili i dům, tzv. „vejminek“, který jí otec už dříve daroval. „Všechno sebrali. Někde dokonce napsali, že ten domek patří vojákům. Takové nesmysly si vymysleli,“ vzpomíná Libuše Lvová. Rodinu vystěhovali na státní statek do Sedlišťky u Litomyšle. Někteří místní lidé nevěřili, že nespáchali žádný zločin, když byli připraveni o všechno a vystěhováni tak daleko. 

Matka Libuše Lvové zažádala o přešetření jejich případu. Snažila se vysoudit zpět svůj dům, který ke statku nepatřil. Po třech letech jí soud nakonec nárok na dům přiznal a rodina se vrátila zpátky do Českých Kopist. „V našem domku byl národní výbor, tak se museli vystěhovat,” vzpomíná Libuše Lvová. Matka musela ještě zvlášť žádat o to, aby se její rodiče mohli vrátit také. „Žádala, že jsou staří a že se bude o ně starat.“ 

„Vystěhování jednoduché nebylo. Byla to rána, když k nám to odpoledne přišli: ‚Zítra se stěhujete,‘“ vypráví Libuše Lvová. Nejmladší sestra Jana, které bylo asi deset let, odchod nesla ze všech nejhůře. Musela opustit svou malou sestřenici, o kterou se denně starala. „Týden plakala, anebo spala. Nemohla se z toho vůbec vzpamatovat, strašně se jí po Vendulce stýskalo,“ vzpomíná. Sestra měla problémy i ve škole s některými učiteli straníky, kteří se k ní chovali jinak než k ostatním dětem. „Sráželi ji, hledali, jaké dělá chyby a co dělá špatně.“ Duševní otřes z celé situace na ni pak doléhal celý život.

Nevěděli, že nemá odmaturovat

Libuši Lvové bylo 19 let, když se stěhovali. Studovala ve třetím ročníku Střední pedagogické školy v Litoměřicích. Měli výborného ředitele Františka Boušu, který umožnil studovat dívkám, které nechtěli kvůli jejich třídnímu původu a kádrovému profilu na jiných středních školách přijmout. Stěhovací dekret dostala rodina až v sobotu odpoledne, aby nemohli na žádný úřad. Odjela rychle za ředitelem a vyprávěla mu, co se stalo. „A on řekl: ‚Libuše, když se štípe dříví, tak lítají třísky.‘ Byl straník, a proto si takto troufal. Napsal mi, že jsme se přestěhovali a nic víc,“ vzpomíná. 

Po vystěhování pokračovala ve studiu ve Vysokém Mýtě. Ve škole se divili, že nevstoupila do Československého svazu mládeže (ČSM). Byla ve třídě jediná. O rok později odmaturovala. „Až když jsem maturovala, tak se teprve dozvěděli, že jsem neměla,“ vypráví. Kvůli rodinné minulosti měl problémy se studiem také její bratr Petr Nejtek, který o svém životě rovněž vyprávěl v rozhovoru pro Paměť národa. 

Libuše Lvová nastoupila po maturitě jako korespondentka v Litomyšli ve firmě Vertex, která se specializovala na vývoj a výrobu sklovláknitých tkanin. V roce 1957 se odstěhovala k babičce do Prahy, kde se vdala a narodili se jí dva synové. Aby se vyhnula tlaku, který komunistický režim na učitele vyvíjel, rozhodla se pak vystudovat ještě čtyři semestry defektologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a odešla do motolské nemocnice, kde 23 let pracovala jako učitelka na psychiatrii a na dalších dětských odděleních. Jako útočiště před světem si v roce 1975 pořídili s manželem chalupu v jejich rodném kraji. 

Televizi si po srpnu 1968 raději nekoupili

21. srpna 1968 byla u rodičů v Českých Kopistech. Když se dozvěděla, co se stalo, šla rodiče a pak bratra vzbudit: „Řekl nějaké sprosté slovo a plakal. (…) Bylo to hrozné. Volala jsem manželovi do Prahy a říkám: ‚Nepřijedeš sem?‘ A on říká: ‚Nepřijedu, třeba bude mobilizace.‘ (…) Bylo to opravdu hrozné,“ vzpomíná. 

K moci se postupně, slovy Libuše Lvové, opět dostali lidé, kteří „v tom uměli chodit“. „Chtěli po nás, abychom vypovídali, že všechno bylo naopak. (…) Žili jsme pak dvojí život,“ říká. Myslí si, že dělala starosti svému řediteli, protože se nechovala tak, jak by měla: „Měli jsme napsat opravný názor na to, co se stalo na návštěvě sovětských bratrů. Napsala jsem, že jsem si ničeho nevšimla, protože jsem měla doma dítě a nemocnou starou babičku,“ vypráví. 

V té době si chtěli koupit televizi, ale po srpnových událostech se rozhodli, že to neudělají. Libuše Lvová se věnovala své rodině a práci. Vzpomíná, jak za komunistického režimu měli v nemocnici zakázáno zpívat s dětmi koledy. Vyřešila to s dětmi tak, že je vzala na zamčené oddělení, kde celou hodinu společně zpívali potají: „Bylo to hezké. Nikdo na mě nepřišel, nikdo mi nevynadal ani mě nezavřeli,“ vypráví s úsměvem. 

Smrt Jana Palacha v lednu 1969 nesla těžce. Vypínala rádio, když slyšela, jak komunisté prohlásili, že Jan Palach údajně upálení jenom hrál a hořel na něm jen „studený plamen“: „Všechno se jim pak hodilo, všechny lži a podvody.“ 70. léta popisuje jako období, kdy se ukázalo, jací lidé jsou, kdo „převlékl kabát“. Vědělo se, „kdo je kdo“, a o nebezpečných věcech se nemluvilo. 

Lidé jsou stále stejní

Sametovou revoluci přivítala s nadšením, stejně jako oba její rodiče. Období po revoluci však Libuše Lvová znovu vnímá jako období, kdy se ukázal skutečný charakter lidí: „Lidé jsou asi vždycky všude stejní. Jsou hodní, dobří, slušní a poctiví a jsou ale také takoví chytráci, kteří číhají, aby vydělali nebo přišli k hodně penězům a nemuseli moc dělat.“ Tím nejdůležitějším v životě jsou podle ní mezilidské vztahy. Lidé by se měli mít rádi, nehledat na sobě chyby, ale to, co je v člověku dobré.

Libuše Lvová zemřela 28. června 2025.