Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Lukšík (* 1950)

• narozen 22. září 1950 v Liberci Růženě a Josefu Lukšíkovým

• vystudoval dvouletý obor na strojní průmyslové škole

• v srpnu 1968 se v Liberci účastnil protiokupačních demonstrací

• na roční výročí okupace se dostal v Liberci do potyčky s pořádkovými složkami, následně byl vyslýchán Státní bezpečností

• od roku 1969 pracoval u Pozemních staveb Liberec jako zámečník

• od roku 1974 vedoucím údržby a následně vedoucím provozu energetiky v Uranových dolech Hamr

• od roku 1976 členem KSČ

• od roku 1980 ekonomem ve strojírenských závodech v Příbrami

• po sametové revoluci marketingovým manažerem

• v roce 2025 žil v Příbrami

V necelých 18 letech zažil v centru Liberce dramatické okamžiky. Během vpádu sovětských vojsk do severočeského města v srpnu 1968 přišel o vzdáleného kamaráda, kterého zasáhla střelba jednoho z okupantů. O rok později pak Jan Lukšík čelil už československým ozbrojeným silám, když přišel s přáteli uctít památku obětí invaze. 

Komunistický zápal rodiče postupně přešel

Jan Lukšík se narodil 22. září 1950 v Liberci Růženě a Josefu Lukšíkovým. Jeho rodiče ho na tehdejší dobu přivedli na svět v poměrně pokročilém věku – matce bylo 40 a otci 50 let – a šlo o jejich jediné společné dítě. Josef Lukšík měl ale ještě syna a dceru z předešlého manželství. Matka pocházela z Královéhradecka, kdežto otec byl z Plzně. Josef Lukšík se vyučil v pivovaře, jeho žena působila celý život jako prodavačka. Seznámili se v Mariánských Lázních a společně po druhé světové válce odešli osidlovat pohraničí, odkud byli vyhnáni Němci. Otec byl přesvědčený komunista, proto chtěl podpořit obnovu zpustošeného pohraničí. 

Tři roky po narození Jana Lukšíka se rodina přestěhovala z Liberce do obce Kamenice, kde rodiče provozovali pronajatou hospodu. Přímo v budově zároveň i bydleli a Jan Lukšík tam nastoupil do první třídy. Asi po třech letech se znovu stěhovali – tentokrát do Neratovic, kde měli na starosti hospodu zvanou U Hřiště. Po dvou nebo třech letech se vrátili do Liberce (část Vratislavice). Tam matka pracovala jako prodavačka a otec jako sládek v pivovaře.

Jan Lukšík prožíval spokojené dětství. Navštěvoval Pionýra, sportoval, hrál si s kamarády. Po ukončení základního vzdělání nastoupil na dvouletý obor na strojní průmyslové škole. Vzpomíná, že ačkoli se doma o politice příliš nemluvilo, bylo znát, že rodiče postupně komunistický zápal opouští. Úplné vystřízlivění pak nastalo v srpnu 1968.

Šel jsem z flámu a venku jezdily tanky

Osudnou srpnovou noc strávil Jan Lukšík s přáteli v hospodě. Když se pozdě vracel domů, překvapil ho ruch, který v libereckých ulicích panoval. „Jezdily tanky, tak jsme nejdřív nevěděli, co se děje, ale samozřejmě jsme se to velmi rychle dozvěděli. Jezdily od liberecké pošty kolem radnice a valily směrem na Prahu. Takže jsme už vlastně od toho rána zůstali u radnice,“ popisuje a dodává: „Pak tam byl ten karambol s tankem – ten tank chytil podloubí na náměstí a spadl ten byt nad tím, zavalilo to tam nějaké lidi. Sanitky jezdily sem tam. Byl tam velký maglajs.“ Incident se udál na náměstí Bojovníků za mír (dnes Dr. Edvarda Beneše). 

Rozruch pokračoval. „Pak nastal moment, kdy tam kluci na ty tanky a na ty gazíky, co jely, házeli palety nebo takové ty podlážky z toho lešení. Tam totiž bylo lešení, zrovna v té době se opravovala radnice. A nějaký z těch bláznů ruských vzal kulomet a otočil to tam přes to náměstí. Tam zahynul můj kamarád,“ vzpomíná. Zdeňka Dragouna, který zemřel při převozu do nemocnice, znal Jan Lukšík od vidění – byli stejně staří, a tak se pohybovali v podobných kruzích. Zdeněk Dragoun se tak stal jednou z devíti obětí okupace v Liberci.

Dne 24. srpna se konal společný pohřeb libereckých obětí sovětské invaze a účastnilo se ho přes pět tisíc lidí – včetně Jana Lukšíka. Na ceremoniálu promluvil herec Jan Tříska a pozdější prezident Václav Havel, kteří v srpnových dnech v severočeském městě pobývali.

Jan Lukšík se tehdejších protiokupačních protestů účastnil s trampskou skupinou. Tehdy vznikla i fotografie, na které je skupina společně s tehdejšími představiteli města. Právě tenhle snímek je podle Jana Lukšíka jedním z důvodů, proč se o něj následující rok začala zajímat Státní bezpečnost (StB). Na první výročí srpnové okupace přišel s řadou dalších uctít památku obětí, zapálit svíčky, položit květiny. Jak Jan Lukšík vzpomíná, zaměstnanci technických služeb začali květiny házet na korbu nákladních aut, někdo do nich dokonce kopal. Brzy se strhla mela. Do centra Liberce se sjely Lidové milice a Veřejná bezpečnost. „Vznikla vyloženě bitva mezi policajty a lidmi. Tam je taková ulice obchodní, od radnice dolů, a oni nás hnali dolů tou ulicí s obušky. My jsme zase dole nabrali střelivo, protože tam shodou okolností v té době byla odstřelená stará čtvrť, takže tam byla fůra kamení, takže jsme zase vyhnali nahoru,“ popisuje. „To jsme opravdu bojovali, dodneška mám jizvu od gumového projektilu na noze. Nejhorší bylo, že to už byli naši policajti, naši milicionáři.“

Brzy poté ho předvolali na Státní bezpečnost. Od počátku výslechu se ho vyptávali na již zmíněnou fotografii s představiteli města. „Proběhlo to v podstatě v klidu. Nebylo to žádné, že by mě někde vyslýchali opravdu tvrdě nebo něco, ale byl to spíš takový psychický nátlak. Hrozili mi tím, že neseženu práci,“ vzpomíná. Na služebnu se musel dostavit ještě asi dvakrát. Nakonec tato událost neměla následky. Na počátku normalizace uvažoval o emigraci, ale kvůli rodičům, kteří už byli v pokročilém věku, nakonec zůstal.

Vstup do strany bylo pragmatické rozhodnutí

Jan Lukšík začal ještě téhož roku pracovat u Pozemních staveb Liberec jako zámečník. Na přelomu desetiletí pak odsloužil povinnou vojenskou službu. Jakožto vášnivý sportovec (volejbalista) měl štěstí a dva roky strávil v Armádním sportovním centru Dukla Praha. Na rozdíl od mnohých jiných tak nemá na vojenskou službu úplně špatné vzpomínky. Od roku 1974 pak působil jako vedoucí údržby a následně vedoucí provozu energetiky v Uranových dolech Hamr. V roce 1976 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Jak ale říká, šlo o čistě pragmatické rozhodnutí, s režimem nesympatizoval, učinil tak jen kvůli práci. V té době si dodělal maturitu a poté dálkově vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Jak vypráví, práce v těžebním průmyslu nebyla úplně příjemná – respektive radioaktivní nerost se získával drastickým způsobem. „Za den se do půdy nalilo klidně i několik desítek tun kyseliny. Ta rozpustila rudu a roztok se pak čerpal zpátky na povrch. Pro přírodu to nebylo samozřejmě dobré,“ vysvětluje.

I to byl jeden z důvodů, proč roku 1980 odešel na nové pracoviště (stále však v rámci podniku). Stal se ekonomem v nových strojírenských závodech v Příbrami. Tam setrval až do roku 1991. V roce 1981 se oženil a narodila se mu dcera. Další roky prožil poměrně bezproblémově. Pád režimu přivítal samozřejmě s nadšením. Po sametové revoluci dostal nabídku práce od Václava Fischera. V letech 1991–1992 tak působil jako marketingový a PR manažer v CK Fischer Reisen. Jelikož se v této pozici osvědčil, začal se živit jako marketingový manažer a spolupracoval s řadou firem. V letech 2000–2007 pak zastával funkci šéfredaktora populárně-vědeckého časopisu 21. století. V roce 2025 žil v Příbrami.