Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Regina Loukotová (* 1971)

• narozena 19. listopadu 1971 v Pardubicích

• navštěvovala základní školu s rozšířenou výukou jazyků a následně gymnázium

• během Palachova týdne v lednu 1989 byla v Praze

• sametovou revoluci prožila v Pardubicích

• po maturitě v roce 1990 nastoupila na Fakultu architektury ČVUT v Praze

• v roce 2005 se provdala za architekta Martina Roubíka

• roku 2010 založila první mezinárodní soukromou vysokou školu architektury ARCHIP a stala se její rektorkou

• v roce 2024 žila v Praze a nadále působila jako rektorka ARCHIP

Už jako studentka prvního ročníku střední školy věděla, že se chce věnovat architektuře. A tak se také stalo. Díky studiu tohoto oboru se seznámila se svým budoucím manželem, jehož život ovlivnil totalitní režim natolik, že musel ze své rodné země odejít, aby se vyhnul případnému uvěznění. To vše kvůli tomu, že údajně s přáteli zapálil sovětskou vlajku.

Rodiče věřili ve vzdělání

Regina Loukotová se narodila 19. listopadu 1971 v Pardubicích Zdeňkovi a Martě Loukotovým. Ani jeden z rodičů nebyl členem komunistické strany. Dědeček z matčiny strany byl původně soukromník – vlastnil velké zahradnictví, které mu komunisté sebrali. Jeho bratr byl sedlákem, který v 50. letech skončil jako kulak ve vězení. 

Regina Loukotová vyrůstala v Pardubicích po boku staršího bratra. Volný čas trávila sportem. Rodiče dbali na to, aby jejich děti byly řádně vzdělané, Regina Loukotová proto docházela do základní školy s rozšířenou výukou jazyků. „Rodiče si stáli za tím, abychom byli vzdělaní. Měli za to, že pak bude jednodušší odejít za hranice,“ vysvětluje. Jako dítě, které se narodilo do svobodné země, pochopitelně příliš tlak režimu nepociťovala. Navíc se doma o politice moc nemluvilo. Realitu života v tehdejším Československu tedy poznávala postupně. Oči jí v mnoha ohledech otevřela její učitelka na lidové škole umění – výtvarnice Vlasta Zahradníková. Už ve 14 letech pak věděla, že se chce v životě věnovat architektuře. 

Na gymnáziu, kam po základní škole nastoupila, byla v jazykové třídě, pokračovala tak ve studiu jazyků, ale vzdělávala se i v dalších oblastech. S třídou se v září roku 1989 podívala do Finska, kde měli spřátelenou školu. Kontakt se západním světem ji ohromil. „Bylo to pro mě, jako bych přiletěla na Mars,“ vzpomíná. Se spolužačkou dokonce přemýšlely nad tím, že by emigrovaly, k tomu ale nedošlo.

Vylezly jsme z metra a pak zase rychle odešly

Ještě předtím, v lednu toho roku, se s kamarádkou vydala během Palachova týdne do Prahy, aby se připojily k demonstrujícím. „Já jsem od začátku měla úplně příšerný strach. Vůbec jsem si nedokázala představit, co to znamená, jako jestli ke mně někdo přijde a rovnou mě zatkne – jenom že mě tam uvidí. Takže jsme vylezly z metra, chvíli jsme koukaly a pak jsme zase rychle odešly, protože jsme se hrozně bály,“ popisuje. 

Listopadové dění pak sledovala samozřejmě s nadšením. „Vím, že jsem přišla domů a tam měl taťka naladěný Hlas Ameriky a teď se tam bavili o tom, co se děje v Praze. A začalo se říkat to, že možná někdo zemřel,“ vzpomíná a pokračuje: „V pondělí se v Pardubicích na gymnáziu neučilo a všichni vyšli před Vysokou školu chemicko-technologickou.“

Po maturitě v roce 1990 nastoupila na Fakultu architektury ČVUT v Praze. Jak vzpomíná, studium ji zprvu příliš nenadchlo – samotná výuka ani přístup vyučujících její očekávání nenaplnily. V průběhu studia strávila semestr na Vysoké škole architektury v Oslu v Norsku. Postupně se na fakultě obměňovali její zaměstnanci a úroveň se zlepšovala. Regina Loukotová docházela do ateliéru Martina Roubíka, který se později stal nejen jejím kolegou, ale i životním partnerem.

Obvinili studenty, že zapálili sovětské vlajky

Martin Roubík se narodil 24. října roku 1949 Evě a Jiřímu Roubíkovým. Jeho dědeček byl významný historik a archivář František Roubík. Od roku 1967 studoval Martin Roubík architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Během studia se s přáteli scházel v různých pražských hospodách. Jedna taková návštěva v říjnu 1971 ovlivnila velkou část jeho života. „Byli v hospodě U Bonaparta, potom odcházeli a najednou tam ve dvoře hořely sovětské vlajky, tak přiběhli policajti a ty studenty obvinili z toho, že je zapálili. To, jestli je zapálili, nebo jestli to byla akce, která byla připravená, to já nevím. Řekla bych, že byla připravená,“ popisuje Regina Loukotová. „Všech asi šest studentů tehdy zadržela policie a jenom dva studenty – Martina a ještě jednu dívku – nechali ve vazbě. Ostatní studenty propustili, protože za ně převzala záruku Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Za Martina ne.“ Od října až do Štědrého dne tedy zůstal ve vazbě. Ze školy byl však vyloučen. 

Po propuštění se odhodlal k velkému kroku. Měl obavy, že bude odsouzen. Jeho norský spolužák Viggo Anderson, který studoval na škole u Františka Muziky, kontaktoval jednu ze svých kamarádek a poprosil ji, jestli by nebyla ochotná pomoct československému studentovi tím, že se stane jeho ženou. Tato dívka, Liv Mette Larsen, s nabídkou souhlasila. Se svou kamarádkou se vydala do Prahy a za neznámého Čechoslováka se provdala. Sňatek s cizinkou měl Martinu Roubíkovi zajistit možnost legálního odchodu do zahraničí. Jenže to se ze začátku nedařilo. V březnu roku 1972 proběhlo soudní líčení a Martin Roubík byl odsouzen pro trestný čin výtržnictví k peněžitému trestu.[1] Ten zaplatil. Avšak ani po mnoha žádostech o vydání cestovního pasu stále nebyl úspěšný. Jeho novomanželka proto zaslala z Norska smyšlenou zprávu o tom, že je vážně nemocná. Tím chtěla pomoct Martinu Roubíkovi, aby mu bylo povoleno vycestovat. Ani to ale nepomohlo. Nakonec se do celé záležitosti z pomoci rodičů obou partnerů zapojil Červený kříž, díky čemuž se nakonec do skandinávské země mohl vydat.

Se svou první ženou nějakou dobu žil v Oslu, načež se oženil podruhé. Jeho manželka Ellen Johanne Kobro mohla navštívit jeho rodiče v Československu, on sám ale ne. Poté, co dostudoval architekturu v Oslu, nastoupil do ateliéru Lund+Slaatto Arkitekter. V roce 1987 spoluzakládal galerii a nadaci pro architekturu ROM. Rok poté se podílel na vzniku architektonické skupiny Snøhetta, s níž v roce 1989 zvítězil v mezinárodní soutěži s návrhem na Alexandrijskou knihovnu v Egyptě. 

Když mu v roce 1998 zemřel otec, rozhodl se nastálo vrátit do Prahy. S Reginou Loukotovou profesně spolupracovali. Oceněn byl například jejich projekt na Velké egyptské muzeum v Gíze. Vzali se v roce 2005 a narodil se jim syn František. Oba snili o založení školy, která by studenty vzdělávala jinak, než jak to bylo doposud zvykem na státních školách. V roce 2008 ale Martin Roubík zemřel a otevření školy se nedožil. První mezinárodní soukromá vysoká škola architektury ARCHIP vznikla roku 2010 a Regina Loukotová se stala její rektorkou. V roce 2024 žila v Praze a nadále působila jako rektorka ARCHIP.

 

[1] Rozsudek dostupný v sekci Dodatečné materiály.