Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Ivanivna Lisova (* 1940)

Lépe se teď žije, jenom nic moc nemáme

  • narodila se 3. prosince 1940 ve městě Dubno na Volyni

  • otec Ivan byl polské národnosti a byl v Rudé armádě

  • po válce byl otec považován za nezvěstného

  • otec se usadil v Polsku a poté dceru kontaktoval přes Mezinárodní červený kříž

  • pamětnice pracovala v textilní továrně

  • v současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na Ukrajině

Otcův osud za druhé světové války

Dana Ivanivna Lisova, rozená Miško, se narodila 3. prosince 1940 ve městě Dubno v Rivnenské oblasti v tehdejším Sovětském svazu. Na svět přišla sice v období sovětského režimu, ale hned v roce následujícím přišla nacistická okupace. Dana Ivanivna vyrůstala jako jedináček: „V roce 1944 se narodil můj bratr, ale bylo mu teprve osm měsíců, když zemřel na zápal plic. Mě vychovávala moje babička s dědečkem. Matce Olze přišla zpráva, že její manžel je nezvěstný. Máma byla ještě mladá a chtěla si ještě svůj život nějak budovat. Bylo jí teprve dvacet jedna let, a tak jsem žila u babičky.“ Babička nebyla negramotná, v roce 1917 absolvovala gymnázium a učila Danu Ivanivnu různé verše. Pamětnice žila u babičky ještě společně s dalšími dětmi.

Otec Ivan sloužil od roku 1944 v Rudé armádě a ještě téhož roku přijel domů na dovolenou, zplodil syna, ale poté se vrátil na frontu. Dana Ivanivna dodnes přesně neví, co se na frontě stalo, ale otec byl vážně zraněný a nějací lidé ho v Polsku léčili. Otec totiž o své válečné anabázi nikdy moc nemluvil. Až o několik let později mohla Dana Ivanivna vidět, že otci z války zůstal na obličeji velký šrám. Byl veden jako nezvěstný a domů se již nevrátil.

Židé v Dubně

Dana Ivanivna vzpomíná na českou rodinu Kašparových, která bydlela v Dubně v protějším domě. Tato rodina u sebe během nacistické okupace ukrývala dubenské Židy. Tehdy nacisté většinu místních židovských obyvatel povraždili a pochovali v masových hrobech, přesto se na Volyni objevilo několik jedinců, kteří riskovali své životy za jejich záchranu: „Oni měli dceru Emilii a my dvě jsme se kamarádily. Ona byla o dva roky mladší než já. Měla hračky a kolo a mě to zajímalo. Já jsem nad takovými hračkami mohla jenom snít. Chodil tam se mnou ještě můj strýc a on byl tehdy velice mladý.“

Děti si spolu hrály na schovávanou a Dana Ivanivna jednou zalezla do chléva, kde na „něco“ narazila: „Já jsem tam zalezla a tam byla taková nůše opřená o zeď. Říkala jsem to babičce a ona mi odpověděla: ‚Dano, už tam více nelez, nebo půjdeš do vězení!‘ Babička s dědečkem věděli, že ukrývají dvě židovské rodiny. Celkem čtyři lidi. Já jsem jenom slyšela, jak o tom babička s dědečkem mluví, protože chodili po dvoře a povídali si o tom.“

Babička Danu Ivanivnu prosila, aby o tom s nikým nemluvila. Po válce, kdy již byl klid a bezpečno, odjeli Židé do Izraele a poté rodině Kašparových posílali různé balíky a dopisy. Pokud ale třeba poslali nějaký balíček pro dceru Emilii, tak se také s Danou Ivanivnou rozdělila. V roce 1947 Emilie s maminkou reemigrovala do Československa. „Myslím si, že Emilie žije v Karlových Varech. Ona sem za mnou občas jezdila. Její maminka žila do devadesáti let a oni jí nějak dali za pomoc Židům ocenění, nějaké čestné občanství města nebo možná obecněji Československa. Židé z Izraele je podporovali a měli s nimi styky. Teď už je to dvacet dva nebo dvacet tři let, co od Emilie nemám žádnou informaci. Nevím, jak žije,“ vypráví pamětnice.

Lidé na Volyni během druhé světové války žili v neustálých obavách o své životy. Kromě transportu na nucené nasazení do Německa docházelo také k tomu, že nacisté brali lidem různé produkty z hospodářství, ale také zavírali školy. Prakticky však bylo v celé zemi bezvládí a po kraji se potulovaly různé skupiny sovětských a ukrajinských partyzánů nebo také polské Zemské armády (Armia Krajowa).

Bombardování a banderovci

Dana Ivanivna si také pamatuje na bombardování, ačkoliv již neuvádí, zda během příchodu nacistické armády, nebo během jejího odchodu: „U nás byl jeden dům a druhý dům byl vybudován pro babiččinu dceru. Ten dům celý rozbombardovali. Až tam byla díra v zemi.“

Pamětnice také vypráví o ukrajinských povstalcích. Pamatuje si, jak vůči nim probíhaly neustálé zátahy ze strany sovětské tajné policie, tedy NKVD: „Poslouchala jsem, jak babička s dědečkem mluvili o tom, že Sověti zabili chlapce, a říkali, že šlo o banderovce. Při cestě do školy jsme šly s kamarádkou kolem policejního dvorku. Společně jsme utrhly desku v zahradě a viděly jsme, jak tam leží kluci na podlaze. Takoví hezcí černí chlapci to byli. Zabili je a nechali je na zemi jen tak ležet.“

Vzpomíná také, že ukrajinští partyzáni byli věšeni pro výstrahu u kina. Jinak ale prarodiče před dětmi o těchto věcech nemluvili. Podle Dany Ivanivny bojovali ukrajinští povstalci za svobodnou Ukrajinu.

Sověti vytvářeli tzv. stripky, což byla vojenská organizace, která měla působit právě proti ukrajinským povstalcům. Sověti organizovali také policii a do jejích složek chtěli naverbovat i jednoho z babiččiných vnuků, aby udržoval pořádek ve zdejším regionu: „Oni brali mladé chlapce z ulice. Vzali k policii i sousedova chlapce. Můj strýc,[1] ročník 1929, měl jít také k policii, ale babička s dědečkem za strýce zaplatili. Říkali: ‚Nepůjdeš k policii! Ať si dělají, co chtějí.‘ Oni říkali, že strýc půjde na policejní službu, ale prarodiče nechtěli.“

Kvůli příchodu Sovětů byl také dědeček deportován do sovětských táborů nucených prací: „On utekl. Tam byla hrozná zima a hlad, a tak přišel domů celý opuchlý od hladu. Vzali ho, odsoudili a byl až na Vorkutě,“ vypráví pamětnice.

Setkání s otcem přes Mezinárodní červený kříž

V roce 1947 byl i na západní Ukrajině (ale obecně zejména na východní a v jižní Ukrajině) obrovský hlad, a tak babička musela jezdit po vesnicích a měnila svoje oblečení za mouku a jiné produkty, aby dokázala rodinu uživit.

Dana Ivanivna vystudovala celkem deset tříd školy. „Já jsem velice ráda četla. Ve třetí třídě jsem byla zapsaná v knihovně. Hodně jsem četla, ale v poválečném období u nás nebylo ani světlo.“

Jakmile dokončila základní vzdělávání, našel ji otec přes Mezinárodní červený kříž: „On přijel do Polska. Můj otec byl totiž Polák. Přes Červený kříž mi poslal dopis a já jsem od září 1957 do ledna 1958 byla u otce v Polsku. Chtěla jsem tam zůstat, třeba se tam i vdát, ale máma mi to nedovolila. Tak jsem se vrátila.“

Po návratu se ještě rok učila ve Lvově práci s textilem a po návratu do Dubna se vdala: „Manžel hned ukončil učiliště a potom šel do Kyjeva na akademii. Já jsem tam pracovala v textilní továrně.“

Maminka Olha se po válce podruhé vdala a odjela žít do Verby. Zemřela ve svých šedesáti letech a ještě krátce před svou smrtí měla velké zdravotní problémy kvůli cukrovce. Otec byl o devět let starší než matka a zemřel v Polsku ve svém domě.

Lépe za Sovětského svazu, nebo za nezávislé Ukrajiny?

Sovětský svaz se rozpadl v roce 1991 a ve stejném roce získala Ukrajina nezávislost. Mnoho starších lidí však dodnes vzpomíná, že situace za Sovětského svazu byla příznivější, protože sice nemohli lidé vlastnit auta nebo moderní polské zboží, ale měli z čeho a jak žít. Na nezávislou Ukrajinu pak častokrát nevzpomínají rádi – jednak kvůli ekonomické situaci a jednak i kvůli tomu, že kvůli hyperinflaci přišli o své úspory.

Podle Dany Ivanivny je však život lepší za současného, ukrajinského režimu: „Lépe se žije, jenom nic moc nemáme. Dnes je to dobré jenom pro ty bohatší, jenom oni se vykrmují. Třeba by mohli před svátky něco zlevnit, ale oni naopak ještě zvýší ceny, protože jsou nenasytní. Samozřejmě se ale teď obecně žije lépe.“

Dana Ivanivna v současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině a radost jí dělají zejména vnuci.

 

[1] Odkazuje na babiččina vnuka, strýce Dany Ivanivny.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)