Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Lehečka (* 1951)

• narozen 27. února 1951 v Hradišti u Kasejovic Ludmile Lehečkové, za svobodna Mašíkové, a Antonínu Lehečkovi

• kovář a podkovář Antonín Lehečka vytvořil z odpadu pohádkové Železné království

• tatínek půl roku před koncem války ukrýval partyzána Františka Duška, pronásledovaného gestapem

• v kovárně Antonína Lehečky se sešel důstojník sovětské armády s důstojníkem americké armády a podali si ruce

• v rámci kolektivizace byla tatínkovi živnost zabavena, jako jeden z posledních vstoupil do JZD

• Miloš Lehečka se v roce 1968 vyučil opravářem zemědělských strojů v STS Blatná

• pracoval za nízký plat v JZD

• roku 1969 sloužil na vojně v Plzni, poté v Tachově

• 26. července 1975 se oženil s Annou Beranovou, vychovali spolu dvě děti

• třicet let po kravínech svážel mléko

• v době natáčení (2025) žil v Hradišti u Kasejovic

• nadále pečuje o Železné království svého otce

Na samém konci obce Hradiště u Kasejovic se rozkládá Železné království, pohádkový svět lemující cestu k rodnému domu Miloše Lehečky. Jeho tatínek Antonín, umělecký kovář a podkovář, vykouzlil ze železného odpadu a bezbřehé fantazie místo plné hradů, čertů a koníků, které láká k návštěvě a vzpomínání. 

Miloš Lehečka se narodil 27. února 1951 v Hradišti u Kasejovic mamince Ludmile Lehečkové, za svobodna Mašíkové, a tatínkovi Antonínu Lehečkovi. „Maminka pocházela také z Hradiště, z čísla 19, poblíž.“ Seznámili se až po válce, v době sňatku bylo Antonínu Lehečkovi již čtyřicet pět let.

Kovář a podkovář Antonín Lehečka

Tatínek Antonín Lehečka přišel na svět v roce 1903 ve Vídni. Jeho maminka tam totiž odešla za prací. Vypomáhala v jedné rakouské domácnosti. V Rakousku se provdala a vedle jednoho syna, který byl nejmladší, měla ještě tři dcery. Kolem roku 1910 se vrátili zpět do Čech, ale jejich otec tam musel zůstat. Dvě sestry však brzy nato odcestovaly za prací do Ameriky, kde se provdaly za rodáky z Čech. „Tety nám posílaly oblečení i nějaký ten dolar, který byl zamotaný někde, kde se nenašel, v balíčku.“ 

Antonín Lehečka tak byl v Hradišti vychováván jen svou matkou, po které si ponechal příjmení. Po základní škole v Hradišti se vyučil kovářem a podkovářem, a to od blatenských a lnářských mistrů. Při kovářské praxi studoval všeobecnou živnostenskou školu v Kasejovicích, aby si mohl založit vlastní živnost. Poté už začal soukromě provozovat svému srdci blízké řemeslo a také budovat rodinný dům a kovárnu. Černé řemeslo provozoval ve skromné dílně v Hradišti. V roce 1923 však musel narukovat na vojenský výcvik do píseckých kasáren, načež byl přidělen k technické rotě ve Vimperku. Poté se vrátil domů do Hradiště, kde učil učně a také zaměstnával koláře, protože se tou dobou věnoval i výrobě koňských a kravských povozů. Koval koně i krávy. „A koval i panské voly, ale ty musel kovat v kleci,“ dodává Miloš Lehečka.

Selátko na přilepšenou

Rodiče měli jednu kravku na mléko a prase na maso, které si vychovali a vykrmili od selátka. „To se vždycky na zimu zabilo a měli jsme žně,“ říká s úsměvem Miloš Lehečka. „Když jsme ho zabíjeli, tak jsme museli dojít na národní výbor a museli jsme si udělat žádanku, jestli si ho můžeme zabít. A když jsme ho zabili, tak jsme museli ještě odevzdat krupon, to znamená kůži ze zad. Aby z toho mohli udělat boty.“ Měli i slepice, kachny a husy. „O to se starala maminka. Jakmile ale začalo JZD, šla pracovat na pole do JZD.“ Do té doby měli i kousek políčka, do jednoho hektaru, aby se kravka měla kde pást.

Železné království

Pro Antonína Lehečku nebylo kovářství jen zaměstnáním. Měl velký umělecký talent, a tak pod jeho rukama začalo brzy vznikat pohádkové Železné království. Hrady, zámky, květiny a další pohádkové motivy začaly záhy zdobit stěny dvora, střechy i celé okolí stavení. Pohledy návštěvníků tak brzy upoutaly roztodivné figury a malby. Právě název obce Hradiště jej zřejmě inspiroval k vytvoření kovových objektů v podobě hradů doplněných o trpaslíky, čerty a květiny. Pozoruhodné je, že všechno vlastně vzniklo z kovového odpadu. „On nikdy nic nevyhodil. Vždy to nějak přizpůsobil, přiopravil a někam přidal, třeba to přišrouboval na zeď kůlny nebo na zeď kovárny.“ Udělal také výstavku podkov. Některé figurky navíc rozpohyboval. Byl to jeho koníček a své ženě, když už jí přišlo, že se tomu věnuje přespříliš, říkal: „Já nechodím do hospody ani do kostela, tak se bavím tímhle.“ Vymýšlel si také různé nápisy, kterými zdobil stavení, jako například: „Práce šlechtí člověka“ či „Už po mně nic nechtějte“ nebo „30. 12. zaplať“. Na domě měl také ceduli s nápisem „od sedmi do sedmi“, což byla jeho pracovní doba. Kuriozitou pak byla podobenka úředního šimla, kterého ztvárnil s jednou nohou dřevěnou.

Kovář Antonín Lehečka vyráběl také mříže do oken, lustry či ozdobné kliky. „Na tom si dal opravdu záležet, to byla precizní umělecká kovářská výroba.“ Tehdy ale lidé chodívali ke kováři i zanýtovat hrnce či svařit lopatu. Tehdy se věci nevyhazovaly, tehdy se opravovaly. A nejenže koval koně, ale také je léčil. „Kobyla měla špatný zub a on ho dokázal vytrhnout. Však se říká: ‚Když nemáš zubaře, dojdi si ke kováři,‘“ říká s úsměvem Miloš Lehečka. Tatínek používal i tinktury na kopyta a koval plné podkovy.

Tatínek za války ukrýval partyzána

Půl roku před koncem války Antonína Lehečku v kovárně vyhledal partyzán, který se předtím ukrýval v Podbrdských lesích. Údajně tam působil jako velitel partyzánů. Jednalo se o Františka Duška, učitele z Mohelnice. „Přišel se sem ukrýt, protože ho honilo gestapo. Znali se ještě před válkou, protože tady půl roku nebo rok působil jako učitel, nevím, kam ho to pak zaválo. Táta ho tady půl roku schovával. On po něm vyžadoval, aby mu nosil nějaké podrobné zprávy, které se doslechl z rozhlasu. Ale jelikož jsme neměli žádný přijímač, tak chodil k sousedům a vždycky mu to převyprávěl nebo si udělal nějaké poznámky,“ vypráví Miloš Lehečka. František Dušek už se do Podbrdských lesů vrátit nemohl, protože byly plné německých vojáků. Přesto ale občas někam vyjel na kole, které si od Milošova tatínka půjčil. Kam, to si však nechával pro sebe. „Říkal tátovi: ‚Čím míň víš, tím je to pro tebe lepší, protože kdyby přišli, tak to z tebe dostanou.‘“ Antonína Lehečku vyhledal i proto, že ještě tou dobou neměl ženu ani děti, které by tak v případě odhalení byly ohrožené na životech. Tou dobou žil jen se svou starou maminkou.

Válka skončila v kovárně

Partyzán František Dušek vyšel z úkrytu, až když bylo jasné, že je úplný konec války. „A založil tu odbory, které se tu pak o to staraly. O tom je ta kniha Osmdesát let výročí osvobození Lnářska.“ Kasejovicemi vedla demarkační linie. Proto se stalo, že právě v kovárně Antonína Lehečky se sešel důstojník sovětské armády s důstojníkem americké armády. Nestalo se tak náhodou. Z jedné strany přijeli Sověti, kteří potřebovali okovat koně, a z druhé strany Američané, kteří potřebovali vyměnit nápravu u džípu. „A proto tu táta udělal ten nápis ‚Zde sešel se voják ze země, odkud slunce vychází,‘ to znamená z Východu, ‚a kde slunce zapadá,‘ to znamená ze Západu, ‚a podali si ruce,‘“ vypráví Miloš Lehečka. „A prý se tu s nimi i nějakou samohonkou připíjelo.“

Přijeli a vyrvali z dílny buchar, svářečku a brusku

Když Miloš Lehečka přišel na svět, rodiče už vychovávali dceru Marii. Narodila se v prosinci roku 1948. Oba vyrůstali na vesnici, obklopení přírodou. Nastaly krušné časy. S nástupem komunistického režimu a následné kolektivizace byla tatínkovi živnost zabavena. Stalo se tak pravděpodobně v roce 1956. Miloš Lehečka pokračuje ve vyprávění: „Jako jeden z posledních musel do JZD. Táta jako živnostník zůstal, protože v JZD kovárna nebo dílna nebyla, takže i ti jézéďáci za ním jezdili nechat si ty koně kovat, a když bylo potřeba něco spravit, tak sem přijeli to nechat spravit. Tak to bylo několik let. Potom už si ale v JZD dílnu pořídili, takže sem přijeli s traktorem a plošinou, aby vyrvali z dílny buchar, svářečku, brusku…“ Všechno odstěhovali a začalo se pracovat tam. „Jak říkám, bylo to dobrovolně povinné, protože nic jiného nezbývalo. Protože když si to vezmete, že měl živnost, a najednou by mu sem nikdo nechodil něco nechat opravovat a koně okovat, tak by byl bez práce.“

Ohýnek na pastvině a rifle z Ameriky

Děti musely odmala pomáhat. Přebíraly brambory, nosily uhlí a dříví. „A na podzim se chodilo pást krávu, všichni tady z vesnice jsme pásli krávy,“ vzpomíná Miloš Lehečka. Na pastvině si udělali ohýnek, a tak si uprostřed povinností užívali i drobné radosti. Když byl čas, koupali se v rybníce nebo hráli na louce kopanou. „Když jsme byli malí, tak byl sníh. Udělali jsme si sjezdovku a jezdili jsme na lyžích nebo na saních.“ Miloš měl tety[1] v Americe, a tak dostal už v deseti letech své první rifle. „Ale já jsem nevěděl, že jsou to rifle. A také jsem dostal oblek.“ V tom pak s tatínkem, který také uměl být elegán, chodíval na pouť. „Přes banku jsme dostávali i bony. To pak maminka jela do Plzně do Tuzexu a koupila nám se sestrou svetry. To jsme byli frajeři…“ Tatínkovi chodil z Ameriky česky psaný časopis Hospodář. 

Politikou nedotčený život ve vesnici zapadlých vlastenců

To, že tatínek vstoupil do JZD, se stalo pro Miloše závazkem. Jedno z dětí se totiž muselo jít do JZD vyučit, a starší sestra Marie už byla vyučená kuchařkou a servírkou, a tak šel on. Ročník před ním byl však silnější, všichni se učili na kováře, a tak už na něj tato práce nezbyla. Vyučil se proto opravářem zemědělských strojů v STS Blatná, a to v roce 1968. Nelituje toho, naučil se tam svářečské, soustružnické a elektrikářské práce. Měli tam i kovárnu, ve které se učili kovářské práci. Třetím rokem absolvoval praxi v Dílnách Lnáře. Poté nastoupil do JZD, kde však dostával jen devět korun na hodinu. 

O dramatických časech roku 1968 Miloš Lehečka říká: „Byli jsme v pubertě, chodili jsme za holkami a na zábavy. Tu politiku jsme nějak nebrali.“ Byl mladý, s okupací se prý musel sžít. Chodil do práce a přemýšlel, jak by lépe vydělával. „Televizi jsme měli, až když mi bylo patnáct let. A když jsme měli rozhlas, tak jsme si pouštěli písničky, a ne politiku.“ Na vesnici se prý za komunistického režimu žilo jinak než ve městě. „Tatínek dokonce říkal, že to je vesnice zapadlých vlastenců. My jsme navíc na samém konci okresu. Tady se nic moc nedělo.“ Do Komunistické strany Československa nikdo z rodičů ani on sám nevstoupil, neuvažovali ani o emigraci. Není ani divu, s tím, co všechno tatínek v Hradišti vybudoval.

Vojna a poté svatba s dcerou vězněného kulaka

Miloš Lehečka v roce 1969 nastoupil na dvouletou základní vojenskou službu do poddůstojnické školy v Plzni. „Na půl roku. Tam ze mě udělali tankového mechanika.“ Opět toho nelitoval, protože získal další cennou životní zkušenost. „Nějakou buzeraci jsem na vojně neměl, politické školení mužstva jsme spíš prospali.“ Po půl roce nastoupil k tankovému praporu do Tachova. Když se vrátil z vojny, nechtělo se mu už za tak malý plat v JZD pracovat. Svou roli v tom hrála i blížící se svatba s půvabnou Annou Beranovou, s níž se seznámil na vesnické tancovačce. Pocházela z nedalekých Hajan. Když se roku 1953 narodila, její tatínek Jan Beran byl na dva roky vězněný jako kulak za to, že nesplnil dodávky mléka. „Její maminka ji vezla v náručí tomu tátovi ukázat. Myslím si, že už jako miminko z toho měla trauma. A když jí bylo asi osmadvacet, tak se na ní začala projevovat nemoc, měla roztroušenou sklerózu.“ S Annou Beranovou se oženil 26. července roku 1975 v Blatné, napřed na radnici a poté v kostele. V únoru roku 1976 se manželům narodil syn Radek a v září roku 1978 dcera Martina.

Proto, aby vydělal více peněz, začal jezdit s nákladním autem. Nepracovalo se tam totiž na hodiny, ale úkolově. Tou dobou také přebíral péči o rodinný dům, protože už na ni rodiče nestačili. To si také vyžádalo určité finance. Miloš Lehečka tak dlouhých třicet let po kravínech svážel mléko. Většinou to byla práce minimálně na dvanáct hodin denně.

Konec pohádky

Nadaný kovář a podkovář Antonín Lehečka dosáhl svého vrcholu v sedmdesátých letech. V té době jej navštívil významný český režisér Zdeněk Podskalský, který zachytil jeho umění v krátkém dokumentárním televizním snímku. Miloš Lehečka byl v době, kdy se tento krátký film vysílal, právě na vojně. Ani později se mu jej bohužel nepodařilo vyhledat. Na Železné království se jezdili dívat návštěvníci z Československa i ze zahraničí. Upomíná na to i pamětní kniha, kterou si tatínek začal vést po jednom z klatovských setkání kovářů. Později už mu docházely síly a jeho práce pomalu ustávala. „Když šel táta do důchodu, udělal si tady ceduli s nápisem ‚Kovář-důchodce – 548 Kč,‘“ říká Miloš Lehečka. Pak mu prý trošku přidali, tak ceduli opravil.

V roce 1978 se životní cesta Antonína Lehečky předčasně uzavřela. „Šel do strakonické nemocnice na obyčejnou operaci prostaty a už se nevrátil.“ Bylo mu pětasedmdesát let. „Když jsem byl kluk, tak jsem se ho neptal na takové otázky, které bych dnes rád věděl. A on nebyl takový, že by se s něčím rád chlubil.“ Jeho syn se až v pozdějších letech začal podrobněji zajímat o to, co všechno tatínek prožil. Dopomohl mu k tomu i internet, na kterém si našel kroniku Hradiště, již jeho tatínek psal po dobu dlouhých dvaceti let. „Také se mi dostal do rukou spis, který napsal, což je doba půl roku před koncem války.“ Za války bylo totiž psaní kroniky přerušeno, pokračoval v něm tedy až po válce. Zpětně část válečného období sepsal a doplnil. Napsal také vlastní knihu o pozoruhodných příhodách z kovárny. Když už Antonín Lehečka nebyl mezi námi, přijel se na Železné království podívat herec Petr Haničinec. „Měl chalupu v jižních Čechách, dokonce jsem tam i byl. Chtěl něco nechat udělat.“ Náhodně sem zavítal i herec Ota Sklenčka.

Dojemné setkání s bývalým partyzánem 

Učitel a bývalý partyzán František Dušek na svého zachránce nezapomněl. V Hradišti se objevil ještě za tatínkova života, ale i později. „Navštívil mě dvakrát, ten František Dušek. Jednou to bylo, že přijel tátovi na pohřeb. To jsem se úplně divil, protože on už nemohl chodit, byl to starší člověk. Takže se sem nechal z té Moravy dovézt. A seděl za námi v řadě, když byl ten pohřeb. Teď měl proslov ten, co je u té kremace, pak měl proslov vždycky někdo z té obce. A on si asi domluvil, že chce mít proslov taky, ale nešel tam na to místo, ale postavil se za námi v té řadě, co seděl, a teď tam měl takový proslov… Děkoval mu, že mu zachránil život.“ Při vzpomínce na tuto chvíli má Miloš Lehečka i dnes slzy v očích. Františka Duška pak ještě navštívil u něj doma v Mohelnici, kam byl pozván. „Byl jsem tam asi deset dní na jeho účet. Já jsem nechtěl, ale musel jsem. Tak mi to takhle trochu chtěl oplatit.“ Dostal od něj i fotografie s věnováním.

Železné království a zub času

Miloš Lehečka žije celý život ve svém rodném domě, který udržuje a zvelebuje. „Narodil jsem se tu a chci tu i umřít,“ říká. O manželku, čím dál tím více sužovanou roztroušenou sklerózou, se s láskou staral dlouhých třicet let. Její životní cesta se uzavřela brzy, ve věku osmašedesáti let. Miloš Lehečka se o politiku stále příliš nezajímá, má své práce kolem domu a Železného království dost. Sice se nachází samém konci Hradiště, návštěvníkům však neuniká ani v moderních časech. Byť už sem neproudí tak často jako dříve. Vlivem zubu času, podnebí i náročnosti péče se dodnes dochoval pouze zlomek původního množství děl Antonína Lehečky. Jeho syn však o galerii kovářských výtvorů pečuje s láskou. Jak sám říká, tato rukodělná práce si zaslouží pozornost v dnešní době technického pokroku. 

Udržovat takové velké dílo však není snadné – je to hodně práce a stojí to dost peněz. Občas nějakou plechovku s barvou dostane, jindy ji musí koupit, což dnes není levná záležitost. Otázkou zůstává, kdo tuto starost převezme po něm… „Jakmile to nikdo nebude udržovat, tak se to může leda hodit do šrotu,“ říká. A zda si Železného království váží sama obec Hradiště? „Až vloni, to je musím pochválit, tak mi nějakou korunu dali jenom z toho důvodu, že jsem se pochlubil, že se mi sem přijdou podívat z Paměti národa,“ uzavírá s úsměvem své vyprávění Miloš Lehečka.

 

[1] „Táta napsal sestře: ‚Musím končit dopis, jedu s károu pro jetel.‘ A teta mu napsala: ‚To je dobře, Tondo, že sis už koupil auto.‘ A myslela káru jako auto, a on jí odpověděl: ‚Ne, to nebyla kára jako auto, to byla kára jako vozejk.‘“