Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dao Le Quang (* 1965)

• narodil se 1. srpna 1965 v severním Vietnamu, ve vesnici Thanh Dinh, zhruba osmdesát kilometrů severně od Hanoje

• pochází z chudé rodiny učitele Le Diên Co

• jeho osm sourozenců zemřelo následkem chudoby a použití chemických zbraní ve vietnamské válce

• ve Vietnamu studoval chemii na střední průmyslové škole

• v rámci podpůrného vzdělávacího programu odjel v roce 1984 do ČSSR

• vyučil se strojním zámečníkem v Milevsku

• podle programu se měl do vlasti vrátit po sedmi letech učení a práce, ale zůstal v Čechách

• v roce 1992 se oženil s českou dívkou Olgou a založil s ní rodinu

• v 90. letech obchodoval s textilem, poté v pohostinství

• svým zpěvem a hrou na kytaru se proslavil jako tzv. Zpívající kuchař

• byl o něm natočen dokument Severní Vietnam je krutý

Dao Le Quang se narodil 1. srpna 1965 ve Vietnamu, ve vesnici Thanh Dinh, zhruba osmdesát kilometrů severně od hlavního města Hanoj.

Narození do války

Jeho rodiče přežili hladomor, který nastal ve Vietnamu v posledních dvou letech druhé světové války v důsledku masového vyvážení potravin japonskými okupanty pro jejich vojáky a obyvatele. Prožili sedm let trvající boj o nezávislost s francouzskými kolonialisty, a když se narodil Le Quang Dao, zuřila opět válka, tentokrát ovlivněná mocenskými zájmy světových velmocí. USA se snažily zabránit rozmáhání komunistického hnutí v Indočíně, a proto podporovaly nekomunistický jižní Vietnam. Severní Vietnam, který chtěl obě země spojit pod vládou komunistů, naopak podporovala Čína a Sovětský svaz.

Tři oříšky pro Popelku a bombardéry nad hlavou

Zemi sužovala chudoba a válka. Civilisté byli systematicky likvidováni i s pomocí chemických zbraní, jejichž použití mělo na obyvatelstvo vážné zdravotní dopady ještě mnoho let po válce; děti se rodily s postižením nebo umíraly hned po porodu.

Daova maminka Phan Thi Hơn pochovala sedm svých dětí, které zemřely po porodu. Dao byl jediný, který přežil. Jeho o šest let mladší sestra se dožila pouhých patnácti let. „Narodila se s tělesným postižením a zemřela, když už jsem byl v Československu,“ upřesňuje Dao a s láskou vzpomíná, jak ji nosil na zádech do pojízdného kina, které čas od času do vesnice zavítalo. „Chodili jsme tam na pohádky a promítalo se tam i hodně českých pohádek. Nejraději jsem měl Tři oříšky pro Popelku a později taky komedii Vrchní prchni.“

Kino patří k těm světlejším okamžikům jeho dětství. Poblíž jeho vesnice stála továrna na výrobu zemědělských hnojiv, která se stávala terčem amerických bombardérů. „Slyšeli jsme, jak nám létají letadla nad hlavou, a měli jsme velký strach. Ve škole jsme se schovávali pod lavice i do krytů, každou chvíli jsme museli utíkat, abychom se uchránili. Kolem továrny přicházelo hodně lidí z naší vesnice o život. Američané likvidovali i civilní obyvatelstvo a pro nás to byli velcí nepřátelé,“ vzpomíná Dao.

Hlad ve Vietnamu

Jeho otec Le Diên Co byl učitel a do deset kilometrů vzdálené školy jezdil každý den na kole. Byl jediným členem domácnosti, který dostával plat od státu, maminka od rána do večera pracovala na poli. „Pole nám přidělil stát, ale neuživilo nás. Byli jsme do určité míry závislí i na potravinové pomoci od státu.“ Dao přesto přiznává, že zažívali i hlad. Vzpomíná, že tatínek ve škole měsíčně dostával 70 dkg masa, které nosil domů. Občas tedy měli k obědu i pár tenkých plátků masa. „Maso se dalo i koupit, ale lidé z vesnice na něj neměli peníze. Základem byla rýže, která když došla, museli jsme jíst batáty, které jsem nesnášel. Aby to rodiče nevěděli, házel jsem je při jídle za sebe psům. Když už jsem byl velký, jednou mi řekli, že tehdy věděli, co dělám, ale nevyčítali mi to. Bylo jim líto, že mi nemůžou dát nic lepšího,“ říká Dao. Dostatek masa prý zažívali jednou do roka, na Nový lunární rok, když se ve vesnici zabíjela prasata. „Prasata tenkrát přibývala na váze velmi pomalu. Když se někomu hodně dařilo, měl i sedmdesátikilové prase, jinak mívala padesát kilo.“

O něco lépe na tom byli lidé z města, kam chodíval Dao do střední školy. Lidé tam ve stáncích prodávali rýži a sladkosti, aby si přilepšili. „Rodiče neměli peníze, ale my na vesnici jsme zase měli něco, co neměli ve městě. Například les a suché větve na topení a vaření. Takže bylo možné s nimi vyměnit dřevo za jídlo. Tam jsem se tedy najedl.“

Bavilo ho malovat, ale měl být inženýrem

Dao rád vzpomíná na školu, do které se vždy těšil. Učil se dobře a měl tam kamarády, se kterými si užil zábavu. Jako sedmileté dítě objevil kouzlo štětců a barev a jeho největším dětským zážitkem byl tříměsíční prázdninový kurz malování ve městě, kam ho otec přihlásil. Chtěl se stát malířem, jeho rodiče však umění považovali jen za koníček. Synovu budoucnost viděli ve vzdělání, které mu zajistí jistý příjem. Dao se měl stát inženýrem. Začal proto navštěvovat střední průmyslovou školu chemickou v sousedním městě.

Učit se v Československu mohli jen ti nejlepší

Díky svému dobrému prospěchu i chování ho vedení školy vybralo do programu, který umožňoval nejlepším studentům získat zkušenosti v evropských spřátelených zemích východního bloku. Pro vietnamské studenty a jejich rodiny to byla nejen velká čest, ale také příležitost, jak si finančně i společensky polepšit. „Do ciziny posílali jen ty nejlepší žáky. Z naší školy vybrali jen dva studenty. Ale i tady vládla korupce a dostávaly přednost děti, které se ani tak dobře neučily, ale jejich bohatí rodiče někoho uplatili. Takže mě sice vybrali, ale musel jsem pak hodně dlouho čekat, než na mě dojde řada,“ říká Dao. Smyslem programu bylo vyslat vietnamské studenty do ciziny, kde získají vzdělání a zkušenosti a po návratu budou sloužit státu. Když v roce 1984 odjel do Československa, bylo mu necelých dvacet let.

V ČSSR měl zůstat dlouhých sedm let

„Nebylo jisté, do které země mě pošlou. Někteří se dostali do Ruska, jiní do Německa, já nakonec do Československa,“ říká Dao, který byl do té doby nejdál na výletě v Hanoji. Ještě ve Vietnamu absolvoval přípravný jazykový kurz a také se dozvěděl, že se v Československu vyučí strojním zámečníkem. „Vybírat obor si mohli ti bohatší, jinak bylo možné dělat jen obor, který byl potřeba pro stát.“ Vyučení v Československu bylo zdarma, ale stejný počet let, který strávili na škole, pak museli studenti v Československu odpracovat v oboru. Dao se učil tři a půl roku, dohromady měl tedy v ČSSR zůstat sedm let.

Riflové zboží do začátku

Ještě ve Vietnamu se dozvěděli, že ve východní Evropě letí riflové zboží a že se dá v Československu prodat. Ve Vietnamu už v té době rifle byly. Rodiče neměli co dát synovi do začátku, peněz měli stále málo, takže právě rifle byly dobrou investicí. „Pořídili jsme tedy nějaké riflové oblečení. Pak jsme to tady prodávali a peníze jsme použili do začátku, třeba na pivo nebo na nějaké věci, které byly potřeba,“ vzpomíná Dao.

První vjemy z Československa si pamatuje dodnes. Vietnamští studenti přiletěli v zimě a poprvé v životě viděli sníh. „Ve Vietnamu byla velká vlhkost a zima, takže tady nám nepřipadalo, že je zima, a i když byl venku sníh, vybíhali jsme ven v tričku. Ze sněhu jsme se radovali jako malé děti a učitelé nás zaháněli do učeben.“ To se ještě učili česky v jazykovém středisku v Dubu u Prachatic, kde strávili první tři měsíce, než se dostali do učilišť. „Pak se mi líbilo, že tady v létě všude na stromech rostlo ovoce, které bylo možné si u silnice jen tak utrhnout. Nejdůležitější ale bylo, že jsem se tady cítil bezpečně a materiálně o nás bylo postaráno, neplatili jsme školu. Vietnam byl stále plný konfliktů, byl tam lístkový systém, chudoba.“

Vztahy s českými ženami měly být tabu

Největší trápení měli vietnamští studenti s češtinou a začátky byly o to těžší, že první týdny neměli tlumočníka. Měli však také silnou motivaci jazykovou bariéru co nejlépe překonat. V učilišti, které se nacházelo v Milevsku, museli mít dobrý prospěch, jinak hrozil předčasný návrat do Vietnamu. „Trojka už byla špatná známka a nesměla se objevovat často. Teorii jsme se učili my Vietnamci zvlášť, praxi jsme měli společně s Čechy,“ vysvětluje Dao a vzpomíná, že Češi tehdy Vietnamce přijímali velmi dobře a chovali se k nim možná vstřícněji než dnes.

Dao ovládl češtinu za dva roky natolik, že si ho vietnamští studenti zvolili jako svého kapitána a tlumočníka. Trénoval při každé příležitosti: rád cestoval vlakem a bavil se se spolucestujícími. Také se mu líbily české folkové písničky, které se učil hrát na kytaru, nebo si dopisoval s českými dívkami. Vztahy s Češkami vietnamští studenti však navazovat nesměli. „Byla to jedna z podmínek. V zájmu Vietnamu bylo, abychom se vyučili a vrátili se do vlasti, a partnerské vztahy s Češkami tento plán ohrožovaly. Takže zamilovat se bylo zakázáno.“

Tento závazek však Dao splnit nedokázal. Už byl vyučený a chodil do práce, když se seznámil s Olgou. Rok si jen dopisovali, pak spolu chodili a v roce 1992 se vzali. Pro Daa to znamenalo, že natrvalo se už do Vietnamu nevrátí. Že musel zpětně zaplatit čtyřicet tisíc školného za tři a půl roku, pro něj nemohlo být překážkou. „Byl jsem zamilovaný a neohlížel jsem se. Pracoval jsem jako zámečník, udělal si svářečské zkoušky a pracoval jsem i jako svářeč, což bylo lépe placené.“

Kde se bere podnikavost Vietnamců

Poprvé se za rodiči do rodné vesnice podíval v roce 1988. Podruhé už přijel i s českou nevěstou. Rozhodl se finančně podporovat rodiče a příbuzné ve Vietnamu na dálku, a pokud měl ještě uživit svou rodinu (má čtyři děti), měl se co ohánět. V devadesátých letech si zařídil živnostenský list a začal podnikat s textilem, ale podnikání pro něj úplná novinka nebyla. Jak říká, Vietnamci si přilepšovali i za komunismu. Dao například maloval obrázky, jiní šili džíny. „Podnikavost jsme měli z Vietnamu, kde jsme se naučili bojovat o přežití. Nikdy jsem se tady ale nedostal do problémů, a když se něco zakázalo, respektoval jsem to.“

Pracovitost Vietnamců je v České republice pověstná a Dao doplňuje, že je to pro vietnamskou národnost prokletí. Ani on neumí odpočívat, dlouhé roky pracoval šestnáct až osmnáct hodin denně, s dětmi se doma moc nevídal a to je také důvod, proč dnes takřka neumějí vietnamsky. Výchova ležela na ženě. Dnes prý pracuje dvanáct hodin denně, provozuje pohostinství, cestuje po festivalech, kde nejen vaří vietnamské speciality, ale také vystupuje s kytarou a publikum ho zná jako „Zpívajícího kuchaře“. Jeho příběh také inspiroval režiséra Karla Koulu, který o něm a jeho zemi natočil dokument Severní Vietnam je krutý.