Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juraj Laufer (* 1936)

• narozen 4. září 1936 v Praze

• pochází ze smíšeného manželství, otec byl slovenský Žid, matka slovenská Maďarka

• rodiče v roce 1935 uprchli ze Slovenska do Prahy

• v roce 1942 otec Alexander Laufer z nejasných příčin zatčen gestapem, zahynul v KT Mauthausen

• pamětník vzpomíná na období protektorátu a události konce války v okolí Staroměstského náměstí v Praze

• v rámci Skautu se stal členem jeskyňářského oddílu

• vystudoval střední průmyslovou školu geologickou

• v oboru pracoval až do roku 1969, kdy musel pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy ze zaměstnání odejít

• až do odchodu do penze pracoval v několika hotelech jako nosič zavazadel

• je podruhé ženatý, má dva syny a tři dcery, žije v Praze

Berta a Alexander Lauferovi opustili v roce 1935 rodné Slovensko, kde se necítili bezpečně. Důvodem byla nenávist vůči Židům a Alexander Laufer Žid byl. Vytoužené bezpečí ale nenašli ani v Praze, kam se uchýlili. I v nacisty obsazené Praze platily zákony o čistotě árijské rasy. 

Táta umřel 5. října 1942 v 6 hodin 30 minut 

V Praze už v té době nějakou dobu žil Alexanderův bratr Julius, který 28. dubna 1942 odjel s transportem Ao č. 723 do Terezína. Alexander předvolání do transportu nedostal, zatklo ho totiž gestapo a důvodem jeho zatčení nebyl jeho židovský původ, ale drobný hospodářský delikt. Kdosi ho měl udat, že ve sklepení domu v ulici Malá Štupartská na Starém Městě pražském vaří bez povolení mýdlo. „Když tátu odváděli, tak se na mě tak podíval… a jako by pokynul hlavou. To jsem ho viděl naposled,“ vzpomíná jeho syn Juraj Laufer a pokračuje: „Udělali nám domovní prohlídku, hledali nějaké dokumenty, i matrace nám rozřezali, a jeden z těch gestapáků si pak něco zapisoval na schodech a upadla mu tužka. A moje slušně vychovaná sestra ji zvedla, podala mu ji a on jí za to vrazil facku. Tatínka pak odvezli do Kounicových kolejí do Brna a odtamtud do Mauthausenu. A pak už nám přišel jen úmrtní list, že Alexander Laufer zemřel na selhání srdce 5. října 1942 v 6.30 hod.“

V největším archivu obětí nacismu, v německém Arolsen Archives, je uložena karta Alexandera Laufera, v koncentračním táboře Mauthausen vedeného jako vězně č. 12701. Na kartě jsou uvedeny tyto údaje: datum a místo narození – 1892 v Radošině, poslední adresa – Malá Štupartská 1, Praha 1, povolání – farmaceut. Do koncentračního tábora Mauthausen byl přijat 4. září 1942, zemřel 5. října 1942. Národnost – Slovak Jude.  

Němci přece lžou

Juraj, druhý potomek Alexandera a Berty Lauferových, se narodil už v Praze a ve stejný den, kdy jeho tatínka přijali v koncentračním táboře Mauthausen, oslavil své šesté narozeniny. O jeho smrti se dozvěděl krátce poté, ale odmítl tomu uvěřit: „Říkal jsem si, že Němci lžou, a tak lhali i tentokrát a táta se vrátí.“ Celá rodina po válce doufala v Alexanderův návrat, dokonce ho nechali hledat přes švýcarský Červený kříž. Jeho návratu se ale nedočkali a dnes jeho syn Juraj nevěří ani tomu, že jeho otec zemřel na selhání srdce, jak bylo uvedeno v úmrtním oznámení.

Alexander Laufer pocházel ze slovenské vesnice Radošina, jak je uvedeno ve vězeňské kartě. Po jeho odjezdu do Čech tam zůstali jeho rodiče a zřejmě i další příbuzní. Juraj svého dědečka a babičku nepoznal a ani neměl možnost dozvědět se o nich víc. Podle záznamů v archivech zahynuli v Osvětimi. Ale i se svým otcem mohl Juraj prožít jen velmi málo času. Zůstaly dvě fotografie, několik úředních záznamů a nejintenzivnější vzpomínka, jak tátu odvádějí.  

Jude Slowake

Juraj toho o svém tatínkovi věděl velmi málo, věděl, že bojoval v první světové válce v řadách rakousko-uherské armády a dosáhl hodnosti nadporučíka. Věděl, že otce odveleli na ruskou frontu, kde se Alexander zamiloval a poprvé oženil. Jeho první žena se jmenovala Lidia a narodily se jim dvě děti, Galina a Vladimír. Manželství se ale rozpadlo a Lidia se po rozvodu přestěhovala do Prahy, kde se znovu vdala. A v pozdějších letech pak sehrála ona i její děti důležitou roli v životě malého Juraje. Alexander po návratu z války vystudoval v Bratislavě farmacii a jako „vědecký propagátor“, jak zněl oficiální název jeho pracovní funkce, rozvážel lékárenské zboží pro firmu Medica. Hodně cestoval. „A někde na těch cestách potkal moji matku,“ dodává Juraj Laufer. 

Berta Lauferová, druhá manželka Alexandera Laufera, byla slovenská Maďarka, narodila se v Komárně v roce 1904. „Uměla jenom maďarsky, a tak i já jsem uměl ze začátku jenom maďarsky. Neuměla číst a psát a nikdy se to ani nenaučila,“ vypráví Juraj Laufer a pokračuje: „Pak se v Nitře na chodnících začaly objevovat nápisy ‚Židia von‘, a tak moji rodiče utíkali, nejdřív do Bratislavy a pak do Prahy.“ 

Tam jsem viděl tátu naposled

Zpočátku manželé Lauferovi se dvěma malými dětmi, dcerou Magdou a Jurajem, bydleli na ubytovně v okrajové části Prahy. „Jenže pak nás odsud vyhnali, protože jsme byli Židi,“ vzpomíná dál Juraj Laufer. Ujala se jich Pražská židovská obec a sehnala jim byt v ulici Malá Štupartská, nedaleko Staroměstského náměstí. Dnes je v tomtéž domě luxusní hotel, tehdy to byl pavlačový dům pro nepříliš majetné a také pro Židy vystěhované z jejich původních domovů. 

Byt Lauferových sestával z jediné prázdné a chladné místnosti. Pamětník pokračuje: „Stěhovali jsme se tam v zimě, to si pamatuju, protože náš veškerý majetek se vešel na sáňky, na kterých jsme to převáželi. Neměli jsme vůbec nic a teprve hodný lidi nám postupně sehnali nábytek. Záchod byl na pavlači, voda na chodbě, elektřina žádná a uhlí jsme nosili ze sklepa do druhého patra. Jen tam byly krásný dřevěný schody, na kterých jsem viděl tátu naposled.“ 

Tajemství Alexandera Laufera

Potomci Alexandera Laufera pátrali po jeho osudu nejen po válce, ale ještě i mnohem později. V roce 1985 požádali také rakouské ministerstvo vnitra, ale nic dalšího se nedozvěděli. Paměť národa v souvislosti s natáčením vzpomínek jeho syna navíc požádala o spolupráci Národní archiv a Moravský zemský archiv. Ale ani zde nebylo nalezeno nic podstatného. Důvodem pátrání byly i některé nejasnosti ohledně zatčení Alexandera Laufera. Není jasné, proč byl za nepříliš závažný hospodářský delikt zatčen gestapem. Proč byl následně převezen do Brna do věznice v Kounicových kolejích a také proč byl v koncentračním táboře Mauthausen jako vězeň označen žluto-červenou hvězdou? Žlutá barva symbolizovala jeho židovský původ, červenou nacisté označovali své odpůrce, politické vězně. Juraj Laufer k tomu dodává: „Moje nevlastní sestra Galina z otcova prvního manželství mi říkala, že táta údajně při těch cestách s lékárenským zbožím převedl několik československých důstojníků přes hranice. On to tam jako cesťák dobře znal. Ale potvrdit to nemůžu.“ 

Archivy ale vydaly jiná smutná svědectví. Juraj Laufer vzpomíná na dva bratry svého otce, Eduarda a Julia. I oni měli ze Slovenska přesídlit do Prahy a na rozdíl od Alexandera měli válku přežít. Podle slov Juraje Laufera měl Eduard ještě před válkou odjet do Anglie a tím se zachránit. Julius měl přežít díky své „árijské“ manželce. Bohužel tomu tak nebylo, podle záznamů v Arolsen Archives zahynul Julius Laufer, jeho žena Edita a sedmiletý syn Josef v Osvětimi. Jméno Eduarda Laufera v archivech nalezeno nebylo.  

Nechápal jsem, proč zrovna já mám zdravit: Heil Hitler!

Žlutou hvězdu museli podle nacistických rasových zákonů jako míšenci nosit i všichni tři sourozenci Lauferovi. V roce 1938 přišel na svět ještě třetí potomek manželů Lauferových, syn Julius. Juraj Laufer vzpomíná: „Moje ubohá máma měla těch hvězd celý štos, vyfasovala je od Židovské náboženské obce. Pak nám je přišívala na oblečení. Moje sestra se snažila tu hvězdu zakrývat, styděla se za ni. Ale já jsem se za to nestyděl a můj brácha taky ne.“ Do školy šel Juraj poprvé v roce 1943. Vypráví, jak mu vadilo, že musel příchozího učitele zdravit nacistickým pozdravem. „Říkal jsem si, že on to asi musí dělat, i když je Čech. Jenže on to ‚Heil Hitler!‘ říkal s takovou chutí… a to už asi nemusel. A taky nám říkal: ‚Děti, když na ulici potkáte německého vojáka, tak ho musíte pozdravit Heil Hitler!‘ A tak jsme s bráchou chodili po ulici, a když jsme nějakýho německýho vojáka potkali, tak jsme před ním skákali a zdravili ‚Heil Hitler!‘, protože jsme věděli, že nám bude muset odpovědět.“  

Blízko školní budovy pro české děti v Masné ulici stála mnohem lepší budova školy pro německé děti. „A tu obsadili hoši z Hitlerjugend. Chodil tam takový klučík, který mluvil Česky. Jeho táta byl Čech, ale asi se dali k Němcům. Ten klučík nosil tu jejich žlutou košilku, kudličku a hákový kříž. A my jsme jednou byli se sestrou na dětském hřišti, kde okolo chodili tihle hajzlové. A přišla tam za námi máma a mluvila na nás maďarsky. A tenhle klučík se nám pak vysmíval, že naše máma mluví nějak divně a že je asi praštěná. A Magda mu dala facku, až chlapeček upadl a tekla mu krev z nosu. A tak jsme rychle prchli domů, protože z toho mohl být velký průšvih,“ dál vypráví Juraj Laufer.

Moje ubohá máma

Vysokoškolsky vzdělaný Alexander Laufer, ovládající podle svého syna několik jazyků, pracoval až do svého zatčení v malešické spalovně, kde po nocích na běžícím pásu třídil odpadky. Svou profesi vykonávat nesměl. A pouze maďarsky hovořící a navíc negramotná Berta Lauferová pracovala jako pomocnice v hospodě u Brázdů ve Vysočanech. Domů nosila dětem nedojedené zbytky jídel. Po zatčení Alexandera Laufera se situace ještě zhoršila. „… jsem zdráv, jen mne souží stesk po vás. Napiš, jak jsi na tom finančně, jestli nemáte hlad. Mnoho pozdravů tobě i dětem, líbá tě tvůj Alexander,“ píše se v jednom z dopisů, které Alexander Laufer poslal své ženě Bertě z věznice v Kounicových kolejích. Poslal odsud tři německy psané dopisy a v každém z nich zmiňuje, že je zdráv. S ohledem na brutalitu, s jakou Němci vyslýchali, zvlášť vězně v Kounicových kolejích, to zní jako smutná ironie. Podstatným faktem také zůstává, že Alexander Laufer byl zatčen v době heydrichiády.

Alexander se obával o osud svých blízkých, v dopisech své manželce Bertě píše, aby požádala o pomoc jeho bratra Julia. Nemohl tušit, že Julius a jeho rodina dostali v dubnu 1942 předvolání do transportu... V dopisech také opakovaně Bertu prosí, aby mu napsala. Jenže to ona nemohla, psát neuměla a i ona se ocitla v těžké situaci. Potřebovala najít viníka, příčinu svých nesnází. „Asi to slyšela od Němců... že se zkurvila se špinavým Židem... ale mně bylo tenkrát šest a to jsem slyšet nechtěl,“ říká Juraj Laufer.

Abych už nebyl Žid

Berta Lauferová se musela cítit ztracená. Žila v cizím městě, kde téměř nikoho neznala, nedomluvila se, neuměla číst a psát, navíc byla křesťanka v židovském prostředí. A židovští obyvatelé domu v Malé Štupartské postupně odcházeli do transportů. Jediné, co měla a na čem opravdu záleželo, byly její tři malé děti. Pro Bertu bylo složité orientovat se v nastalé situaci, jedno ale věděla s naprostou jistotou – že své tři děti nechá pokřtít. „Maminka nás nutila chodit do chrámu sv. Jakuba a v deseti letech mě nechala pokřtít. Abych už nebyl Žid. Myslela to dobře, co kdyby se to opakovalo… to neštěstí,“ říká Juraj Laufer. Naučil maminku podepisovat se a po válce k jejímu podpisu pokaždé ještě dopisoval koncovku ‚-ová‘. „Protože pořád psala Laufer Berta a my jsme se báli, že z toho budou nějaké potíže.“

Po válce musela Berta Lauferová prokazovat svou národní spolehlivost. Jako Maďarka, příslušnice státu, který spolupracoval s nacistickým Německem, podléhala odsunu. „Musela posbírat svědectví šesti svědků, že se během války chovala dobře,“ říká Juraj Laufer. Komunikace s úřady ale musela být pro Bertu noční můrou. Obzvlášť po válce, kdy kromě doložení vysvědčení o národní spolehlivosti žádala o československé občanství, vyřizovala vdovský a sirotčí důchody a žádala o zvýšené příděly pro své děti. Se vším jí pomáhala sousedka, slečna Anna, ale také Galina Paseková, nejstarší dcera jejího muže z prvního manželství, a současně tehdy dvanáctiletá Magda, její nejstarší dcera. 

Kulka v bochníku chleba a prostřílené prádlo

Poslední dny války strávili Lauferovi ukrytí ve sklepě, protože v okolí Staroměstského náměstí se střílelo. Juraj Laufer pokračuje: „Před domem jsme měli barikádu, kterou jsme pomáhali stavět. A pak zase přišel pokyn, abychom ji rozebrali. Střílelo se u nás na půdě, máma tam měla rozvěšený prádlo a to pak bylo prostřílený. Slyšeli jsme, jak to lítalo na Staroměstským náměstí, když tam rozstříleli radnici. A pekař, co nám vozil na kole chleba, našel v rozlomeném bochníku kulku. A pak jsme se dozvěděli, že slavná Rudá armáda už přijela, a tak jsme je vítali. A byl konec války.“ V okolí Staroměstského náměstí se ale ozývaly výstřely ještě 9. května, den po podepsání bezpodmínečné kapitulace Německa, a atmosféra v pražských ulicích byla stále napjatá. Juraj Laufer dál vzpomíná: „Viděl jsem, jak na lampu veřejného osvětlení před Stavovským divadlem věšeli za nohy nějakého Němce. Bylo tam pár lidí, kteří u toho asistovali a bavili se tím. A já jsem mu to přál… protože Němci mi zabili tatínka. Ale tohle jsem přece jen neunesl, musel jsem jít pryč.“ 

Do blízkého chrámu sv. Jakuba byly v těch dnech převáženy – do doby, než mohly být pohřbeny – oběti z bojů na Starém Městě. „Strašně to páchlo a asi tam byla ve vzduchu nějaká nákaza, protože moje maminka dostala tyfus a odvezli ji do nemocnice,“ vzpomíná dál Juraj Laufer. 

Takhle zlí jsme tenkrát byli 

Zdravotní stav Berty Lauferové byl vážný a oba bratry, Juraje a Julia, si vzala do péče rodina Lidie Pasekové, první ženy Alexandera Laufera. Nejstarší ze sourozenců Magda zůstala doma, starala se o domácnost a navštěvovala maminku v nemocnici. Juraj a Julius se načas přestěhovali do vily ve Střešovicích a podle Jurajových slov, tam „zlobili“. A to až do takové míry, že „jich už měli dost“ a oba chlapci skončili v dětském domově v Klatovech. Na tamní pobyt si Juraj příliš nevzpomíná, ale pamatuje si dobře chvíli, kdy do dětského domova přijela paní Applová z YMCY (Young Men Christian Association) a dětem, kterým bylo víc než deset let, nabídla možnost odjet na ozdravný pobyt do Anglie. Pamětník se přihlásil, mladší Julius musel zůstat, protože deset let mu ještě nebylo. A Juraj pak na podzim roku 1947 odjel na dlouhou cestu do Anglie. 

Tříměsíční pobyt byl určený pro sirotky po obětech nacismu. „Jeli jsme vlakem čtyři dny, přes celé Německo. Často jsme stáli, protože to tam bylo pořád zničené z konce války. A kolem vlaku běhaly vyhladovělý německý děti. My jsme měli svačiny, chleba s máslem, řízek, a tak jsme jim občas hodili kus chleba a ony se na to vrhaly. A já si tehdy říkal: Tak se nažer, ty hajzle německej. Takhle zlí jsme tenkrát byli,“ vzpomíná Juraj Laufer. 

Vrátil jsem se do Vítězného února

První dva týdny Juraj strávil v dětském táboře. „Ráno nástupy, vztyčování vlajky, československý, americký a anglický. A pak tam začaly přicházet anglické rodiny a vybíraly si děti. Mě a mého kamaráda Mirka si vybrali manželé z města Hythe. Jmenovali se Fairhall a sami měli tři dospělé syny,“ vypráví Juraj Laufer. V Anglii prožil Vánoce roku 1947 a vzpomíná, jak pan Fairhall vzal oba chlapce na výlet do Londýna. „Ptal se nás, jestli chceme koupit nějaký dárek, a já jsem ho požádal o zelenou vlnu pro moji sestru Magdu, aby si mohla uplést svetr. Tu vlnu jsem potom vezl do Prahy,“ vypráví pamětník. Na Wilsonově nádraží na něj čekala maminka, které se podařilo překonat vážné onemocnění. Jurajovi se po ní stýskalo. „Tehdy jsem si říkal, že už nikdy nechci do Anglie. Až později mi došlo, že to tam bylo dobré,“ pokračuje.

Do Prahy se vrátil v únoru 1948. „Pořád jsme bydleli v Malé Štupartské, a když jsem se vrátil, tak jsem viděl, že Staromák a Václavák jsou plné lidí. Nevěděl jsem, co se děje, vůbec jsem tomu nerozuměl, bylo mi dvanáct let. Nelíbilo se mi to skandování: Stalin, Gottwald, mír, Stalin, Gottwald, mír… Vrátil jsem se akorát do bouřlivého, Vítězného února.“ 

Uran pro Sovětský svaz

Hned po válce malý Juraj vstoupil do Skautu. „Pak v osmačtyřicátém soudruzi skauting zakázali, a tak jsme přešli do „ilegality“, do Klubu českých turistů. A s ním jsme jezdili do Koněprus objevovat jeskyně,“ pokračuje pamětník. Jejich tehdejší vedoucí pak nadšence převedl do Krasové sekce přírodovědeckého klubu Karlovy univerzity a Juraje tím nasměřoval k jeho budoucí profesi. V roce 1952 nastoupil ke studiu na střední průmyslové škole geologické a v roce 1956 odmaturoval. Do zaměstnání nastupoval na tzv. umístěnku. Ale mohl si vybrat místo, buď Prahu, nebo Horní Slavkov. Zvolil Horní Slavkov, jáchymovské uranové doly, a rozhodnutí to bylo čistě pragmatické, jak dodává. V uranových dolech mu nabídli mnohem vyšší plat. 

Pracoval jako úsekový geolog, na starosti měl ražbu některé z tamních šachet. „Měl jsem sledovat rudnou žílu, vyhledat ji, zjistit, jestli tam je uran. Ten se pak vyseparoval, dával do bedniček a posílal do Sovětského svazu.“ 

A pak už uran nikdo nechtěl

U jáchymovských uranových dolů pracoval čtyři roky. Vzpomíná, že kancelář měli nedaleko šachty Svornost, jednoho z nejtěžších táborů nucených prací pro politické vězně. Juraj se setkával nejen se sovětskými poradci, kteří těžbu uranu dozorovali, ale i s politickými vězni, kteří v nelidských podmínkách uran dobývali. Vzpomíná: „S těmi vězni jsem se setkával, protože když sfárali, tak ten samopalník, který je doprovázel, se bál s nimi jít na čelbu a zůstával u těžební klece. A pak jsem zjistil, že to, co tam dělám, vůbec žádnou cenu nemá. Že uran už nikdo nechce. Svět ho měl tolik, že to mohli všechno zastavit.“

Ve Slavkově se pamětník také seznámil s Bořivojem Herzogem, který mu nabídl, jestli by nechtěl hrát v ochotnickém divadle. „Tak jsem tam šel a hráli jsme divadlo. Bořivoj Herzog byl původně velkej komunista, redaktor Rudého práva, který se svezl se Slánským. Dostal trest smrti, ale pak mu to Gottwald změnil na doživotí,“ vzpomíná Juraj Laufer. 

Uráželo mě, že to mám podepsat

V téže době se pamětník také oženil a ve Slavkově bydleli i s prvorozeným synem na ubytovně. „Když Slavkov vytěžili, tak jsem přešel ke geologickýmu průzkumu a vrátil jsem se do Prahy,“ vypráví dál. Nějaký čas také pracoval jako geolog při stavbě silnic, ale to už byl rok 1968 a do Československa přijely sovětské tanky. A Juraj na otázku, zda s jejich vstupem souhlasí, tehdy odpověděl: „Uráželo mě, že bych měl podepsat, že se vstupem souhlasím. Řekli mi, že jestli to nepodepíšu, tak jako geolog nemůžu pracovat ve vedoucí funkci. A já tedy napsal, že chápu, proč vojáci přijeli, ale že s tím nesouhlasím. A to se jim nějak nelíbilo. Byl jsem propuštěn, všechno jsem předal a skončil jsem.“ 

Juraj Laufer pak až do svého odchodu do penze pracoval jako hotelový nosič zavazadel. Říká, že mu to ale nikterak nevadilo. Vychoval dva syny a tři dcery, kteří mu nyní jeho péči vrací. Kvůli nim souhlasil s natočením vzpomínek pro Paměť národa. Přál by si, aby se na jeho otce nezapomnělo a také aby se o jeho osudu mohl dozvědět víc. Pátrání v archivech mu však toto přání nesplnilo – pro nacisty byl Alexander Laufer pouhým číslem. Pro ostatní a především pro své blízké pak milujícím a starostlivým otcem pěti dětí, vzdělaným a dozajista statečným člověkem.