Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Lasák (* 1935)

• přišel na svět 10. října 1935 ve Štěpánkovicích na Hlučínsku

• otec Vilém Lasák byl zedníkem a pracoval především v Německu

• na podzim 1938 zažil pamětník evakuaci dětí z Hlučínska na pobřeží Baltu

• byl svědkem života na venkově Hlučínska v době druhé světové války

• zjara 1945 zažil útěk obyvatel před frontou Ostravsko-opavské operace

• v prvních měsících po válce žila rodina v obavách z odsunu do Německa

• česky se začal učit až v desíti letech ve čtvrté třídě obecné školy

• vyučil se lakýrníkem a natěračem, pracoval u ostravského stavebního podniku

• v letech 1955 až 1957 byl na vojně svědkem letákových akcí ze západu

• v době natáčení v roce 2025 žil ve svém domě ve Štěpánkovicích

Vilém seděl v lavici, četl nahlas z čítanky a vůbec tomu nerozuměl. Viděl písmena a neznámá slova, slyšel svůj hlas, jak něco říká, ale nevěděl, co to je. V září 1945 šel do čtvrté třídy, ovšem česky neuměl ani slovo. Ani bratranec Josef česky nemluvil. Na zádech měl písmeno N, hrál si před farou a pokřikoval německy. „Takhle bys neměl mluvit,“ napomínal bratrance pan farář a rozhlížel se kolem, jestli kluka někdo neslyšel. „Jak má mluvit?“ ptala se děcka. „Když má na zádech ‚en‘?“ Také Vilém a jeho bratři museli nosit N. Vilém už si nevzpomíná, jestli ho to nějak štvalo. Prostě tomu nerozuměl, stejně jako nerozuměl česky. Bylo mu deset, do školy přišli noví učitelé a němčina byla najednou zakázaná.

Ani sousedka Halfarová česky neuměla. Když přišla do školy, nevěděla, jak má učiteli vysvětlit, že Vilém musí domů. Vilémova matka marodila už dlouho. Vlastního pole měli Lasákovi jen kousek, proto pracovala u sedláka Modlicha. U Modlicha dostala pro děti něco k jídlu, a když potřebovala svůj kousek pole zorat, přijel Modlichův čeledín s koněm. Dva roky před koncem války promokla cestou od Modlicha na kost a od té doby byla nemocná. Vilém jezdil s matkou do Ratiboře na kontroly. Doktor uměl všechno a někdy chlapci spravil zub, protože to uměl taky. Ve středu 19. září 1945 matka Lasáková zemřela. Chvíli před tím přivedla sousedka Viléma ze školy. U lůžka hořely svíce, tety se modlily, ale matka už byla v kómatu. Stál tam a nevěděl, co má dělat.

Nejdřív moře, potom hajot

Ve třech letech jel Vilém s mámou k moři.  Koncem září 1938 vyhlásilo Československo mobilizaci, vojsko se nastěhovalo do betonových bunkrů za vesnicí a matky s dětmi utíkaly za hranici do Německa. Vlaky je pak odvezly daleko a Vilém říká, že byly evakuovaní. Někdy byly děti z Hlučínska evakuované až k Baltu. Vilém tenkrát utíkal s matkou, zatímco bratři s babičkou zůstali doma. Hlídali malý domek, který měl kuchyň a jednu světnici, ale koupelna tam nebyla a místo sklepa díra na brambory. Otec Vilém byl zedníkem na stavbě také někde v Německu. Městečko Ahlbeck leží nedaleko Štětína, ve kterém se Odra vlévá do moře a Vilém si pamatuje, že ho tam museli hlídat, aby se v moři neutopil. 

Evakuace netrvala dlouho. S podpisem Mnichovské dohody opustila Československá armáda pohraničí, nacistické Německo zabralo Sudety a Hlučínsko připojil Hitler k Říši. Když se Vilém s mámou vrátili od moře domů, vlály ve Štěpánkovicích hákové kříže a brzy na to začali muži rukovat do wehrmachtu, ale Vilémův otec rukovat nemusel. Trpěl chronickým zánětem ucha, takže ho armáda nechtěla. Vydělával peníze na stavbách v Německu a Vilém si vzpomíná, že si koupil bicykl značky Gericke. Ze Štěpánkovic do Berlína je to po silnici téměř šest set kilometrů a dá se předpokládat, že tenkrát to bylo ještě dál, protože neexistovala dálnice. Přesto jel otec do Berlína na kole a na kole se zase vrátil.

Podobně jako ženy vojáků hospodařila matka s dětmi sama. Pomáhala jim babička Anastázie. Ta jediná mluvila trochu jinak než německy. Svému nářečí říkají lidé na Hlučínsku „ponašimu“ nebo také „moravština“ a pár slov „pomoravsky“ Vilém tehdy také pochytil. V německé škole se „moravštinou“ mluvit nesmělo, jedině německy. Hitlerova mládežnická organizace nesla název Hitlerjugend, a přestože se to nesmělo, všichni jí „ponašimu“ říkali „hajot“ a Vilém Lasák si to dobře pamatuje. “Starší bratři do hajotu chodili a mě tam taky tahali. Jednou jsem tam byl, ale potom už ne. Babička povídala, že tam nemám chodit. Nepustila mě tam,“ vypráví Vilém Lasák. „Měli vaši bratři kroje, když do toho hajotu chodili?“ padne při natáčení otázka. „Bratři ne, ale starší kluci ano. Pochodovali po vesnici, když byl nějaký svátek.“

Také František Žebrák z Koblova blízko Ostravy byl členem Hitlerjugend a postupně se v Koblově stal jeho vedoucím. „Když byl hajot, nesměli nás druhý den ve škole zkoušet,“ vzpomínal veterán wehrmachtu pro Paměť národa v roce 2015. „Dostávali jsme takové knížky s příběhy vojáků na frontě, ale ještě lepší bylo kino. Dávali válečné filmy. Tak dobré už dnes nejsou.“ 

V sousední Lhotce vyrůstala Marta Hájková. V roce 2024 vyprávěla o folklorní slavnosti, při které dívky oblékaly kroj. Celé dětství sledovala děvčata, jak se připravují, jak škrobí krojované šaty, jak tancují besedu. Nemohla se dočkat, až přijde ta chvíle, kdy oblékne kroj a také bude tancovat. Nacisté však slavnost zakázali a místo kroje oblékala děvčata bílé košile s uzlem u krku, uniformy Bund Deutscher Mädel, Svazu německých dívek.

Před barákem panceršpéra

Ve třetí třídě na jaře 1945 už se ve Štěpánkovicích do školy moc nechodilo. V březnu se jednotky Rudé armády sešikovaly k Ostravsko-opavské operaci, na Hlučínsko se blížila fronta a lidé měli strach. Tisíce mužů nebyly doma. Padli ve válce, byli v zajetí nebo nezvěstní. Ve vesnicích zůstaly ženy, děti, jejich babičky a dědové. Na severu duněla děla, nebe křižovala ruská letadla, shazovala bomby a německá armáda po nich pálila z kanónů. Místu, kde stál Vilémův rodný dům, se říkalo „U orla“, protože tam ležel kámen se znakem tělovýchovné jednoty Orel. Teď tam wehrmacht postavil ocelový zátaras proti tankům. Vilém zátarasu říkal „panceršpéra“ a bylo jasné, že sovětské tanky už jsou Štěpánkovicím nablízku, žádná „panzerßensperre“ je nemůže zastavit a nastal čas klidit se od orla jinam.

Útěku před frontou říkali lidé na Hlučínsku „flicht“. Die Flucht znamená v německém jazyce útěk. Flüchten je uniknout. Kdo utíkal, ten „flichtoval“ nebo „byl na flichtu“. Nejprve měli jet náklaďákem, ale než se stihli sbalit, náklaďák byl pryč. Naložili na vozík deky, něco k jídlu a nejmladší sestru, vozík táhli za sebou a „flichtovali“ ze Štěpánkovic. Nemocná matka, dvě malé sestry, Vilém a bráchové. Babička už byla mrtvá, zemřela v pětačtyřicátém v lednu. „Pomoravsky“ nadávala na Hitlera, že kvůli němu všichni chlapi zemřou, ale konce války už se nedožila. Otec utekl z rozbořeného Berlína, dostal se až do Štěpánkovic a našel svou rodinu v sousedních Kravařích. Chvíli zůstali u příbuzných v hospodě, pak otec rozhodl, že se vrátí domů a málem na to doplatil.

Nejprve vtrhli do sklepa u sousedů Sověti. Hledali německé vojáky, ale žádné nenašli. Pak přišli neznámí komisaři. Byli to Češi odněkud z vnitrozemí, vytáhli otce ven a Vilém to viděl. Někdo ze vsi tátu udal. Několik dnů o něm ani neslyšeli. Pátrali po něm s matkou, vyptávali se sousedů, ale nikdo nic nevěděl. Až, když se otec vrátil, vyprávěl, co zažil. Komisaři předali zedníka Sovětům v nedalekých Sudicích, kam sváželi zatčené muže z okolí. Rusové tátu vyslýchali, pak ho propustili a když se vydal domů, jíní ho zase sebrali a musel s nimi hnát dobytek ukradený sedlákům. V noci vojáci pili a otci se podařilo utéct. Jenže přišel do Štěpánkovic a komisaři ho sebrali znovu. Až do toho vstoupil český četník Honěk. Potřeboval opravit dům, vzal si zedníka Lasáka na práci, komisařům už ho nevrátil a je možné, že mu zachránil život.

Během války vstoupil zedník Lasák do nacistické NSDAP a ve Štěpánkovicích to věděli. Přihlášku do strany podepsalo na Hlučínsku mnoho lidí, ale zdaleka ne všichni byli přesvědčení nacisté. Mnozí to udělali z pragmatických důvodů, hlavně kvůli práci. „Nechci to bagatelizovat, ale dalo by se to přirovnat k tomu, jak potom lidé v socialistickém Československu vstupovali ke komunistům,“ říká historik z Muzea Hlučínska Jiří Neminář.

Situace obyvatel Hlučínska byla po květnu 1945 nejistá. Měsíce nevěděli, jestli podle Benešových dekretů budou také muset odejít do odsunu, jako čeští Němci, nebo zůstanou. Na radnice obcí přicházeli samozvaní komisaři spřáhnutí s komunisty a začali šéfovat vesnicím. Někde si osvojili právo rozhodovat o tom, kdo je Němec a kdo Čech. Na koho ukázali, musel nosit písmeno „N“ a hrozilo mu vyhnání, nucené práce či dokonce vězení i smrt. Vilém si pamatuje komisaře, když rabovali a loupili. Především v domech, kam se muži nevrátili z fronty. „Jedna tetka se bránila, že nic nedá. Stříleli jí nad hlavou, dokud nezalezla. Pak sebrali, co se jim chtělo,“ vzpomíná Vilém Lasák.

Děti a granáty

Na cestě, která se dnes ve Štěpánkovicích jmenuje Novodvorská, stál po válce poškozený sovětský tank. „Stál tam na ulici, byl pokažený, ale nikdo ho neodvezl,“ vypráví Vilém Lasák. Zbraní, munice a vojenské techniky bylo Hlučínsko po frontě přecpané. V krajině rozbité palbou a rozježděné tanky se válely nevybuchlé granáty, zásobníky, pásy ostrých nábojů, pušky i děla. „Sbírali jsme granáty. Většinou ty ruční. To nám šlo. Byly tam ještě zákopy a my jsme měli cinkšňůru, zápalnou šňůru… A když to vybuchlo, měli jsme z toho radost. Ale bylo to nebezpečné. Tam na druhém konci, na Rybniční, tam přišel jeden kluk o život. Hrál si s ručním granátem, ten mu vybuchl v ruce a byl mrtvý,“ vzpomíná Vilém Lasák.

A ještě na jeden případ si Vilém Lasák vzpomíná. „Ten kluk byl tak starý jako já. Benek Gerhard. V tom pokaženém tanku našel ruční granát a šel ke kamarádovi, který se mnou chodil do školy. Jmenoval se Duda. Pepík Duda. Josef. Zavolal ho ven a ukazoval mu ten granát. Ještě tam byl u toho jeden z Kobeřic, a jak si povídali, tak ten granát odjistili, granát bouchl a ten Duda přišel o život. Byl mrtvý. Gerhard přišel o nohu, ale ten z Kobeřic byl jenom pošramocený a žil potom v pokoji.“

Emil Drastík ze sousedních Kobeřic pro Paměť národa v roce 2024 vzpomínal, jak koncem války seděl ve svahu, tam, kde je dnes kobeřický hřbitov, a pozoroval dělostřelce. Tam, kde je dnes hasičská zbrojnice, zaparkovali tři kanóny. Velitel ve stodole dostával vysílačkou souřadnice, pak na vojáky u kanónů něco volal, vojáci rychle těmi kanóny otáčeli, a když to měli připravené, tak velitel zařval: „Feuer!“ Emil seděl ve svahu, asi sto metrů od nich, dobře všechno viděl a dobře si to pamatuje. „Bylo to tak týden před válkou,“ vzpomínal na duben 1945. Druhá světová válka mířila do finále. Sovětské jednotky obkličovaly Berlín, Hitlerovi zbývalo pár týdnů života, ale v Kobeřicích měla válka teprve začít. „Hlásili různá čísla, otáčeli dělem, aby mělo dobrý směr. Velitel velel: ,Feuer!´ A vojáci pálili.“

Emil byl tehdy chlapec stejně starý jako Vilém, ale z kanónu si nakonec také vystřelil. V údolí za Kobeřicemi zůstaly po válce dva a on už věděl, jak se to dělá. Nikdy potom si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že si toho ve vesnici nikdo nevšiml a nedostali s kamarády od tátů výprask. Ovšem pamatoval si, že našli s kluky ten správný náboj, naládovali kanón a vypálili z děla jako vojáci, které pozoroval týden před tím, než do Kobeřic přišla válka. Emil také viděl, jak zničené tanky rozřezané halogeny odvážejí náklaďáky na nádraží do Bolatic, kam ještě nedávno vozil jeho táta mladé kluky povolané do války. Ožehnuté pancíře, kola, pásy a hlavně končily jako šrot v ostravských hutích. Ruskou pušku, kterou Emil našel, daroval Arnoštu Černému. Emil by zbraň doma nechtěl, zato Arnošt zbraně sbíral.

Poraděnkové z Moskvy

Přesně deset let po válce byl Vilém Lasák u kanónům také. Na podzim roku 1955 narukoval do Benešova u Prahy k 61. dělostřeleckému praporu. Od jara do podzimu pobývali vojáci na Šumavě, bydleli ve stanech, cvičili střelby a rodák ze Štěpánkovic jim dělal řidiče. Ve vojenském prostoru Boletice se dělostřelci připravovali na válku. Ještě před desíti lety předčítal Vilém ve škole z české čítanky a nerozuměl česky ani slovo, teď se v uniformě Československé lidové armády učil zabíjet nepřítele tam někde za šumavskými kopci, kde se mluvilo Vilémovým rodným jazykem.

„Cvičení byla pořád. Velitelé do nás hučeli, že válka může začít každou chvíli a mu budeme v první linii,“ vzpomíná. Rozvážel vojáky do palebných pozic, vozil důstojníky, potraviny i munici. Jednou se jeden z vojáků nešťastnou náhodou střelil pistolí a na místě zemřel. Zkrvavenou mrtvolu pak vezl položenou na korbě náklaďáku z Šumavy do vojenské nemocnice v Praze k soudní pitvě. Zvláštní jízdy vykonával na rozkaz svých velitelů za dráty hraničního pásma do šumavských lesů. S hajnými tam nakládal dřevo a vozil je důstojníkům domů, do bytovek v Benešově, aby měli lampasáci v zimě čím topit.

Také na vojně se Vilém Lasák potkal se sovětskými vojáky. Jako doma v pětačtyřicátém, když byl ještě chlapec. Dobře si pamatuje, jak kasárenským areálem kráčeli sem a tam starší muži v sovětských uniformách, s čepicemi na hlavě podstatně širšími, než měli českoslovenští velitelé. Byli to poradci přidělení z Moskvy. Dohlíželi, jak vojenský výcvik u armády sovětského satelitu funguje. „Říkali jsme jim ,poraděnkové´ a jednou jsem jednoho ,poraděnka´ také vezl,“ vzpomíná Vilém Lasák. 

Výsledek druhé světové války předznamenal vývoj v Československu a způsobil, že sovětští poradci neboli „poraděnkové“ začali na území Československa působit už před rokem 1948. Především dohlíželi při těžbě uranu a v armádě. Od roku 1945 působili ve vojenských školách a učilištích, protože československá armáda měla být budována jako armáda sovětská. Měla mít stejnou organizaci, výzbroj, výstroj i výcvik. Sovětští poradci se pak postupně uplatňovali ve všech důležitých oblastech veřejného života.

Jablka a balony svobody

Chvalšiny, Vítěšovice, Ondřejov. Bývalé šumavské vesnice poznal Vilém Lasák v rozvalinách. Všechna stavení i zemědělské usedlosti byly zničené, původní němečtí obyvatelé, kteří tady hospodařili stovky let, byli vyhnáni a krajina pustla. Ovšem ovocné sady byly ještě plné života a Vilém si pamatuje na stromy plné jablek. Větve obtěžkané plody se skláněly do vysoké trávy, kterou nikdo nekosil. Takzvaný zpětný oddíl sklízel jablka do pytlů a Vilém odvážel metráky ovoce na přilepšenou do kasáren i důstojníkům domů.

„Najednou se nad lesy objevily balóny,“ vzpomíná Vilém Lasák. „Letěly z Německa a sypaly se z nich hladové koruny.“ Imitace jednokorunové bankovky nazvaná „hladová koruna“ byla jedním z letáků, které v 50. letech přilétaly ze západu a zasypávaly krajinu. V letech 1951 až 1956 směřovalo nad Československo několik letákových kampaní organizovaných radiem Svobodná Evropa. Přes hranici se dostávaly pomocí malých balonů. Říkalo se jim také „balony svobody“.

V roce 1949 vznikl ve Spojených státech Národní výbor pro svobodnou Evropu. Rozhlasové vysílání bylo jen jednou z jeho aktivit. Další se zabývala produkcí a šířením tištěných materiálů za železnou oponou v Evropě. Pošta ze zahraničí byla cenzurována a veškerý nepřijatelný obsah zásilek se ničil. Cestovat mohl málokdo a převážet takto materiály bylo riskantní a neefektivní. Zbývala cesta vzduchem. Vysílání letáků se stalo jednou z metod psychologické války. Vypouštění balonů s letáky z malých základen v Bavorsku organizovala servisní a propagační organizace Svobodné Evropy s názvem Crusade for Freedom.

Při letákových akcích Svobodné Evropy se používaly v menší míře kulovité gumové meteorologické balony, ale zejména polyetylenové pytle, plněné vodíkem. V jednom z rohů takového „polštáře“ byla zavěšena schránka s letáky. Tu uzavírala jakási obálka s přesně odměřeným množstvím suchého ledu. Vypuštění balonů předcházela pečlivá meteorologická předpověď, která umožnila určit přibližnou dobu letu nad cílovou oblast a v závislosti na ní pak i dávku suchého ledu. Podle odhadnutého času se po odpaření suchého ledu schránka s letáky uvolnila a letáky se snesly k zemi. Někdy se letáky umísťovaly přímo do balonu. Později se používaly rozměrnější balony s větším nákladem letáků a jinými typy rozptylovacího zařízení a některé využívaly k uvolňování balíků časovací zařízení a rozbušky.

„Když se balóny objevily, nastal poplach. Vyjížděli jsme do krajiny a museli letáky sbírat. Asi je potom někde pálili, ale u toho už jsem nebyl,“ vzpomíná Vilém Lasák. „Popraskané balóny jsme odevzdávali velitelům. Říkalo se, že prý si z nich jejich manželky nechaly šít šaty.“

Poznámka:  

K přiblížení, jak fungovaly „balony svobody“, posloužil článek historika Prokopa Tomka pro časopis 100+1 zahraničních zajímavostí z roku 2017. Odkaz na něj najdete v rubrice medializace. Prokop Tomek je autor knihy „Balony svobody“, ve kterém zčásti zapomenutý historický fenomén podrobně popisuje. Ukázky z publikace jsou uložené v rubrice dodatečné materiály.