Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Laryšová (* 1933)

• narozena 30. ledna 1933 ve Žďáru nad Sázavou

• perzekuce za kolektivizace

• v roce 1955 otec Jaromír Dobrovolný poslán Krajským soudem v Jihlavě na tři roky do vězení

• 23. dubna 1953 rodina vystěhována do obce Horní Hedeč

• pamětnice se provdala za Antonína Laryše, jehož rodinu také vystěhovali do obce Horní Hedeč

• v roce 1957 odsouzen na rok a půl vězení manžel Antonín Laryš

• v roce 1957 otec odsouzen na dva roky vězení

• v roce 2021 bydlela Eva Laryšová v Králíkách

Přes tři sta let hospodařil rod Dobrovolných ve Žďáru nad Sázavou. Zažili mnoho různých vlád a režimů, válek a povstání, ale až komunistický režim je o vše připravil. Dědic gruntu Jaromír Dobrovolný se během kolektivizace odmítal vzdát svých polností a vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Ve vykonstruovaném procesu ho proto poslali na tři roky do vězení, zkonfiskovali mu veškerý majetek a jeho manželku a tři děti zcela bez prostředků vystěhovali do více než sto kilometrů vzdálené obce Dolní Hedeč. Svého majetku se rodina nedočkala ani po pádu komunismu. Rozlehlý dům na náměstí ve Žďáru nad Sázavou jim v roce 1968 zbourali a na jejich polnostech v letech 1950 až 1960 postavili novou městskou čtvrť s příznačným názvem Stalingrad.

 

Otec se zapojil do odboje, strýce popravili

Eva Laryšová, rodným příjmením Dobrovolná, se narodila 30. ledna 1933 ve Žďáru nad Sázavou jako nejstarší ze tří dětí rodičům Jaromírovi a Růženě. Pochází ze starého selského rodu. Při tvorbě rodokmenu její bratr v archivech našel záznamy o předcích sahající až do první poloviny 17. století.

Rodina bydlela v domě přímo na hlavním náměstí (dříve Velké, dnes náměstí Republiky). Za domem měla dvůr s hospodářskými budovami, výměnkem pro stálé zaměstnance a stájemi pro koně a dobytek. K vlastnictví rodiny patřilo také pětadvacet hektarů polností. Eva Laryšová vzpomíná, že otec patřil mezi pokrokové hospodáře a ušetřené peníze se snažil vkládat do modernizace. „Už před válkou jsme měli automatické dojení, samovazač a brambory jsme jako sadbové vyváželi do Itálie.“ Jako jedni z mála měli v domě nainstalováno ústřední topení. Otec se také zapojil do společenského života ve městě. Angažoval se v různých hospodářských organizacích, v Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), ale také v Sokolu, jehož členkou se v raném dětství stala i pamětnice.

Za druhé světové války musela rodina odevzdávat povinné dodávky zemědělských komodit, jejichž nastavení ale neohrožovalo existenci hospodářství. Do života rodiny se toto období zapsalo černým písmem. Už v roce 1938 po okupaci Těšínska Polskem museli svůj domov v Orlové opustit strýc a teta pamětnice, Josef a Zdeňka Librovi, se svými třemi dětmi. Během druhého stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl 12. června 1942 v Kounicových kolejích v Brně za zapojení do odboje popraven strýc Leopold Körner. Zůstala po něm manželka a dvě děti. „Teta do poslední chvíle života věřila, že žije, a pátrala, kde skončil,“ dodává pamětnice. Otec se přesto zapojil do odboje. Eva Laryšová ale nezná podrobnosti, protože o tom doma nikdy nemluvil. Ví jen, že peněžně podporoval odbojáře a potravinami zásoboval partyzány v okolí.

Na samém konci války přes Žďár nad Sázavou ustupovaly kolony německých vojáků, aby unikly z frontového pásma a dostaly se do americké zóny. Němci tehdy detonacemi a požáry zničili třiatřicet budov ve městě a mnoho dalších poškodili. Eva Laryšová vzpomíná, že s matkou a sourozenci strávili tehdy asi dva dny ve sklepním úkrytu. Když z něj pamětnice na chvíli vylezla, spatřila na náměstí obrovský zmatek a tankem přejetého německého vojáka. „Nesl obrovský kus másla a před naším domem ho přejel tank. Hlavu měl zaraženou v tom másle,“ vzpomíná. O den později, 10. května 1945, Žďár nad Sázavou osvobodili sovětští vojáci.

 

Z předsedy vyvrhel

Otec již za války musel být napojen na místní odbojové struktury, protože se 1. června 1945 stal předsedou Městského národního výboru (MNV) Žďár nad Sázavou a později byl zvolen do představenstva města. Razantní změna nastala po únoru 1948, kdy veškerou moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana. Velmi záhy se pak přesně podle pokynů z Moskvy rozjela státem řízená kolektivizace neboli přeměna individuálního soukromého zemědělství na kolektivní. Většina hospodářů se ale odmítla dobrovolně vzdát svých rodových polností a vstoupit do JZD. Nátlak cíleně směřoval především na majetnější sedláky jako největší nepřátele komunistické společnosti.

Rodině nastavili likvidační povinné dodávky zemědělských komodit a v roce 1950 musela odevzdat všechny stroje a následně i dobytek. „Před žněmi nám sebrali samovaz. Mysleli si, že otec nezvládne sklidit úrodu. Měl spoustu dobrých známých a s jejich pomocí všechno ručně udělali,“ dodává Eva Laryšová, která tehdy studovala na gymnáziu v Novém Městě na Moravě. „Na občanskou výchovu jsem měla učitele Silvestra Dvořáka. Sedl si na první lavici, nohy dal na sedátko a ukázal na mě: ,Kde, Dobrovolná, otec zase agitoval proti JZD?‘ Tohle byl jeho začátek občanské výchovy.“

Poté, co přišli o všechny stroje a dobytek, otec přestal hospodařit a pracoval jako dělník na dráze. Rodině také zabrali spodní patro domu, z něhož udělali veřejnou knihovnu. Ostatní části bytových prostor mohli používat, ale museli za ně platit nájem. Někdy v té době otce za maření hospodářského plánu zatkli a několik měsíců prý bez soudu drželi ve věznici v Pardubicích. Do domu tehdy vtrhla StB. „Udělali u nás celodenní prohlídku. Hledali zbraně. Přišli za námi s vlastním granátem, ať jim řekneme, kde máme další zbraně, že tohle u nás našli. Moje mladší sestra ještě spala, přes hlavu měla přetáhnutou peřinu a ven jí koukaly jen nohy. Peřinu odhodili. Mysleli si, kdoví, kdo to je. Ani na záchod jsme nesměli. Byla tam jedna ženská, která nás vždycky doprovázela. Vytrhali podlahu a všechno vyházeli ze skříní. Lidé pak říkali, že jsme byli celou noc obklíčeni.“

 

Vystěhováni do pohraničí

V roce 1953 otce opět zatkli. Dne 23. dubna 1953 pak k domu přistavili nákladní auto. „Ještě byla tma. Máma si chtěla vzít hlavně nějaké dřevo, abychom měli čím topit. Kvůli tomu se ani nestarala o nábytek a ostatní věci a všechno tam zůstalo,“ vzpomíná Eva, jak je tehdy s matkou, sedmnáctiletou sestrou Zdenou a devítiletým bratrem Jaromírem vystěhovali do více než sto kilometrů vzdálené příhraniční obce Dolní Hedeč. K dispozici tam dostali starý nevybavený a neudržovaný dům plný štěnic.

O měsíc později měl otec soud v Jihlavě, na nějž přijela i tehdy dvacetiletá Eva. „Táta byl oblečený ve věcech, v nichž ho zatkli. Vypadal hrozně. Přišel o všechny zuby.“ Otce poslal soudce na tři roky do vězení. Prošel pak věznicí ve Vinařicích a také pracovními tábory na Jáchymovsku, v nichž vězni pracovali v uranových dolech zamořených smrtelnou radioaktivitou.

 

My v nich ten odpor zlomíme

Matka s Evou a sestrou Zdenou musely po příjezdu do Dolní Hedče nastoupit do zaměstnání v tamním Státním statku Králíky, kde již pracovalo několik do tohoto kraje vystěhovaných „kulackých“ rodin. „Chlapi se znali z kriminálu a ženské z práce,“ dodává pamětnice.

V Dolní Hedči se pamětnice seznámila s Antonínem Laryšem, jehož rodina měla podobný osud. V Holešovicích na Opavsku vlastnili velké hospodářství s pětadvaceti hektary polností. Také odmítali vstup do JZD, a tak otce rodiny Vojtěcha Laryše uvěznili, dva jeho syny poslali do Pomocných technických praporů (PTP) a zbytek rodiny vystěhovali do obce Dolní Hedeč. V roce 1953 se Eva za Antonína provdala. Krátce poté se její otec vrátil z vězení a také nastoupil do státního statku. Kritizoval ale místní funkcionáře za špatné hospodaření, a tak v květnu 1954 celou rodinu vystěhovali z již zabydleného domu v Dolní Hedči do blízkého Červeného Potoka. Eva Laryšová byla tehdy v porodnici, kde se jí narodil prvorozený syn Jaromír. Vrátila se pak do zcela nevyhovujících prostor v Červeném Potoce. „Nebyla tam elektřina a vodu jsme měli přes silnici. Prala jsem plíny ručně a vodu ohřívala na kamnech,“ dodává Eva Laryšová, které se o dva roky později narodila ještě dcera Eva.

Rodina na svém záhumenku pěstovala brambory. Měli slušné výnosy, ale obvinili je, že brambory zcizili státnímu statku. Soud pak na základě tvrzení místních funkcionářů poslal otce pamětnice na dva roky a jejího manžela asi na rok a půl do vězení. Eva Laryšová tak zůstala se dvěma malými dětmi bez živitele rodiny. „Abych měla nějaké peníze, tak jsem šila nitěné knoflíky, protože školka v Červeném Potoce nebyla a musela jsem se starat o děti,“ vzpomíná.

Po propuštění z vězení otec i manžel opět nastoupili do státního statku, kde se každý den potkávali s lidmi, kteří proti nim u soudu křivě svědčili. Na Silvestra roku 1960 manžel pamětnice tragicky zahynul po havárii na motocyklu. Eva Laryšová se pak s dětmi přestěhovala do bytu v Králíkách a od roku 1964 až do odchodu do penze pracovala v místní továrně Tesla.

 

Domov jim nevrátili

Rodina se již nikdy nevrátila do Žďáru nad Sázavou, kde hospodařilo několik generací předků. Dlouho měli zákaz, ale ani po jeho skončení nebylo kam jít. Po jejich vystěhování totiž noví nájemníci nechali zamrznout ústřední topení a voda pak narušila statiku budovy, která byla v roce 1968 stržena. Na většině bývalých polností v letech 1950 až 1960 vznikla nová městská čtvrť Stalingrad (dnes Žďár nad Sázavou 3). Členové rodiny Dobrovolných sice po pádu komunistického režimu dostali částečnou finanční kompenzaci, ale ta jim nikdy nemůže nahradit ztracený domov.

DVOŘÁK, T., Kolektivizace zemědělství v okrese Žďár nad Sázavou s přihlédnutím k situaci v obcích Sněžné a Nové Veselí. Magisterská diplomová práce. Brno, Masarykova univerzita, 2009.