Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gabriela Langošová (* 1950)

• narozena 12. října 1950 ve slovenském Senci nedaleko Bratislavy

• od pěti let žila skoro dva roky s rodiči v českém Vimperku

• na základní školu nastoupila v Senci, kde vystudovala i gymnázium

• v roce 1969 nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, studovala psychologii a léčebnou pedagogiku

• od roku 1975 působila jako psychoterapeutka v Dětské fakultní nemocnici Bratislavě

• v letech 1980–1990 působila jako psychoterapeutka v Pedagogicko-psychologické poradně Bratislava

• v letech 1990–1992 působila jako poradkyně v Sekci pro lidská práva Kanceláře prezidenta republiky

• od roku 1992 se věnovala soukromé psychoterapeutické praxi, byla lektorkou ve skupinových psychoterapeutických výcvicích, supervizorkou a teaching supervizorkou EAS

• v roce 2025 žila v Praze

Jako malá dívka prožívala nejhezčí chvíle, když její otec odjel na léčení. Život vedle alkoholika si vybíral svou daň, a tak každý týden, který mohla trávit jen se sestrou a matkou, byl radostný. Gabrielu Langošovou ale bezpochyby nelehké dětství nepoznamenalo natolik, aby se nedokázala oprostit od minulosti. Po maturitě vystudovala psychologii a v dalších letech absolvovala řadu psychoterapeutických výcviků. Působila v manželských a pedagogicko-psychologických poradnách. Po sametové revoluci pracovala jako poradkyně v Sekci pro lidská práva Kanceláře prezidenta republiky.

Babička zavelela, a tak jsme jeli do Čech

Gabriela Langošová, rozená Kreháková, se narodila 12. října 1950 ve slovenském Senci nedaleko Bratislavy. Vzhledem k tomu, že se město nacházelo v blízkosti maďarské hranice, až do svých pěti let neuměla pořádně slovensky, například s babičkou se bavila výhradně maďarsky. Matka Juliana, rozená Balogová, pracovala původně jako zdravotní sestra, tím se živila asi do 11 let pamětnice. Otec pocházel z pohraniční obce Veľký Meder. Za druhé světové války pašoval z Maďarska (nebo i opačným směrem) potraviny. Tehdy se naučil pít alkohol, což mělo později ovlivnit i jeho rodinu. Ve svých 19 letech se zamiloval do  Juliany Balogové, která byla o deset let starší, a oženil se s ní. „Matka měla snoubence, který ale zemřel za války. Zařekla se, že se nevdá, nakonec si ale vzala mého otce,“ vypráví Gabriela Langošová.

Velkou roli v jejich rodině hrála babička z otcovy strany, která v podstatě všechny členy rodiny řídila. Co řekla, to se taky muselo udělat. Otce na nějakou dobu zavřeli kvůli manku, které zanechal v železářství, kde pracoval. Po jeho propuštění babička nařídila, že se kvůli špatné pověsti mají ze Slovenska na nějakou dobu vystěhovat. To se také stalo. Když bylo Gabriele Langošové pět a půl roku, odjela s rodiči do Vimperka. „Žili jsme v domě po Němcích. Otec dělal dřevorubce. V kriminále se odnaučil pít, ale pak za námi přišli jeho rodiče a přinesli demižon vína s tím, že vůbec nepít není přece zdravé. A tak do toho znovu spadl,“ vzpomíná.

Otec opět propadl alkoholu, do toho se věnoval hazardu a brzy si znepřátelil řadu spoluobčanů. Často se několik dní nebo i týdnů skrýval, přičemž o něm jeho rodina neměla žádné zprávy. „Tehdy to byly takové časy, kdy utíkali lidi na Západ. Takže nám se stávalo, že jsme byly s matkou samy doma a v noci ve dvě ve tři hodiny někdo zaklepal na dveře, že potřebuje jídlo, vodu nebo jestli bychom mu nemohli dát nějaký doklad – jako občanku, cokoliv,“ popisuje. „Máma se bála, tak si pamatuju, že jsme spali s obrovskou sekerou v ložnici, protože otec nebyl doma. Potom nám pan lesník, Rosic se jmenoval, půjčil psa. Takže jsme měli potom už i psa, to bylo takové bezpečnější.“

Některé děti se vyléčily, ale většina zemřela

Do školy nastoupila Gabriela Langošová v roce 1957. Tehdy babička opět zavelela a určila, že musí chodit do slovenské školy. „Matka mě odvezla na Slovensko a já v Senci nastoupila do první třídy. Rodiče zůstali ještě asi dva roky ve Vimperku a já žila u babičky,“ vypráví. Po návratu rodičů na Slovensko si postavili dům poblíž toho babiččina. Atmosféra v rodině ale nebyla dobrá, otec pil a pravidelně si chodil za ženou pro peníze na alkohol. Matka tak musela živit sebe, své dvě dcery (Gabriela Langošová měla o pět let mladší sestru), ale i manžela. Když bylo malé Gabriele jedenáct, babička matce řekla, že má opustit místo zdravotní sestry a jít dělat jeřábnici. Ačkoliv dělala tchyně své snaše zle, ta ji vždy poslechla. Gabriela Langošová chodila do školy ráda, protože tak mohla uniknout z domova. „Musím ale říct, že nás nikdy nemlátil, to by matka nedovolila. Násilí se na nás nedopouštěl, ale sestra, která byla mladší, byla celou situací poznamenaná daleko víc než já,“ vysvětluje. Chvíle, kdy nebyl doma, byly ale pro celou rodinu vysvobozením. Vzpomíná také, že když si na brigádě vydělala své první peníze, otec jí je všechny sebral. Aby nemusela být moc času doma, po škole utíkala k vodě – za domem totiž měla jezero, kde se věnovala jachtingu. Otec byl během jejího dětství několikrát na léčení, ale pokaždé bylo neúspěšné. Úspěšně začal abstinovat až po 13měsíční léčbě v Čechách. Sice se jeho chování později zlepšilo, ale jak vzpomíná Gabriela Langošová, nikdy nebyl hodný. 

Po ukončení základní školy vystudovala gymnázium v Senci, načež nastoupila v roce 1969 na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde studovala psychologii a léčebnou pedagogiku. V té době se seznámila se svým budoucím manželem Jánem Langošem, studentem Elektrotechnické fakulty Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. V jejích dvaceti letech se vzali a o tři roky později se jim narodila první dcera. V hlavním slovenském městě si užívala s manželem studentský život. „Bylo to strašně příjemné žití, protože jsme měli kamarády, kteří byli stejného politického názoru, a tehdy jsme začali chodit na koncerty, tehdy jsme se seznámili s Gorazdovci. Gorazdova je ulice a v té ulici je dům, který majitel pronajímal pro studenty. A sešla se tam taková kopa studentů, kteří zůstali kamarády doteď. Byl tam Ďuro Mihálik, který je sochař. Bohužel potom se ukázalo, že byl agent. Taky jsme se setkávali s Ladislavem ,Agnes´ Snopkem a Milošem Krmíčkem, to je kameraman,“ vysvětluje.

Gabriela Langošová dokončovala školu s novorozenou dcerou. Od roku 1975 působila jako psychoterapeutka v Dětské fakultní nemocnici Bratislavě. Na onkologickém oddělení se setkávala s nešťastnými rodiči umírajících dětí. „Bylo to dost náročné. Za dětmi často ani jejich rodiče nemohli chodit. Až když umírali, dali je samostatně na pokoj, kam už rodiče směli,“ vzpomíná a dodává: „Tehdy jsme ještě neměli k dispozici moc literatury. Chovala jsem se instinktivně, snažila jsem se s těmi dětmi mluvit normálně.“ Sedmnáct měsíců po první dceři se jí narodila druhá. Následně roku 1980 nastoupila jako psychoterapeutka do Pedagogicko-psychologické poradny Bratislava, kde setrvala až do roku 1990. 

Snažila jsem se pořád vzdělávat

V letech 1981–1986 se účastnila Výcviku v dynamické skupinové psychoterapii a v letech 1988–1992 absolvovala Výcvik v psychoterapii orientované na člověka. V prvně zmíněném výcviku je vedl Petr Příhoda a Jaromír Rubeš. Vzpomíná, že většinu literatury museli šířit samizdatově. Také často jezdili do Maďarska a Polska na setkání se zahraničními kolegy. „V roce 1980 pak Vlado Hlavenka, psycholog, zorganizoval na Slovensku výcvik pro Československo a socialistické zahraničí. Přitáhl sem Američany. Zorganizoval takový jakoby týdenní workshop na ukázku. Pozval dva americké kolegy a jednu Řekyni – a ti přišli a byli jsme v Tatrách,“ vzpomíná. I v uzavřeném komunistickém Československu se Gabriela Langošová snažila získávat co nejvíce informací z oboru a vzdělávat se. 

Její muž pracoval v osmdesátých letech jako experimentální fyzik v Ústavu technické kybernetiky Slovenské akademie věd. Angažoval se v disentu, podílel se na tvorbě samizdatových tiskovin, v letech 1988 a 1989 spolu s Jánem Čarnogurským vydával časopis Bratislavské listy. V roce 1989 spoluzakládal hnutí Veřejnost proti násilí (VPN). V lednu 1990 byl kooptován jako poslanec za hnutí VPN do Federálního shromáždění a stal se místopředsedou Sněmovny lidu. V letech 1990–1992 působil jako federální ministr vnitra. V roce 1990 dostala Gabriela Langošová nabídku jít pracovat do Kanceláře prezidenta republiky, kde do roku 1992 působila jako poradkyně v Sekci pro lidská práva. Rodina se tehdy kvůli práci přestěhovala do Prahy, kde už také zůstali.

Od roku 1992 se Gabriela Langošová věnovala soukromé psychoterapeutické praxi, byla lektorkou ve skupinových psychoterapeutických výcvicích, supervizorkou a teaching supervizorkou EAS. Její manžel v červnu 2006 tragicky zahynul při autonehodě mezi obcemi Turňa nad Bodvou a Drienovec. V roce 2025 žila Gabriela Langošová v Praze a stále se věnovala práci ve svém oboru.