Annemarie Laber

* 1939

  • "Nic! Na hranici nás ještě jednou okradli. Ale protože jsme měli toho čeledína, víte, ten pak jednou v noci přejel s dětským kočárkem na druhou stranu – máme z toho ještě fotografie – a dole měl schované peřiny a povlečení. Nic jsme s sebou neměli, jen pár matrací, aby na nich mohlo na zemi ležet víc dětí. Neměli jsme nic. Vkladní knížky, všechny sebrali, šperky, všechny sebrali, mojí matce vzali i snubní prsteny, prostě všechno." – „Kdo vám to vzal?“ – „Češi! Češi! Ti nás na hranici ještě... Ne Rusové! Rusové jen říkali ‚Uri, Uri, Uri‘. Tím mysleli hodinky – chtěli hodinky a jízdní kola.“

  • "Takže teď ještě řeknu svůj dojem: jsem nadšená a plná chvály za to, jak tato organizace fungovala. Počasí nám přálo, možná i milý Bůh se na nás shovívavě díval, když jsme byli v Pohořelicích na hřbitově, a celé to proběhlo velmi důstojně. Lidé tu byli výborně přijati a setkání byla naprosto nekomplikovaná, a to se mi líbí. A vlastně by si cenu měli zasloužit ti původní lidé, ti mladí, kteří to před 15 lety začali. Jim by měla patřit, ne dnešním politikům, kterým se ceny jen tak rozdávají. Protože ti lidé se opravdu angažovali a věřím jim i to, že to dělají z hloubi srdce a z mého pohledu mohou používat název „pochod smíření“. Ale pro mě a pro nás, kterých se to týká, je to pietní pochod za mrtvé. Ale ještě jednou – průběh byl nádherný, disciplína i lidskost byly vynikající. A také u tzv. „dlouhého stolu“ se dalo s lidmi normálně mluvit. Já už se bohužel nemohu moc pohybovat, protože velmi špatně vidím a také už špatně slyším. Ale bylo to krásné – hudba i lidové tance – a pořád jsem si říkala: Bože, kdyby to teď viděli naši předci, asi by si říkali: jak se můžete takhle radovat? Ale svět jde dál. A ti staří, tedy jejich rodiče a prarodiče, to samozřejmě tehdy zamlčovali. Nechtěli mít nic společného se svou vinou, i když osobní vinu nesli. Ale stát to nařídil a oni se vždy mohli schovávat za tím, že stát to tak chtěl."

  • "Říkám to teď proto, že uplynulo tolik let a Sudetoněmecký sjezd je poprvé v Brně. A nějak jsem teď překročila tu hranici, překonala jsem ten blok a obranný postoj, který jsem v sobě z pochopitelných důvodů měla. Ještě před pár lety bych tohle neřekla. Také bych tehdy nedala z ruky žádné soukromé fotografie z doby před vyhnáním, protože bych měla pocit, že tím narušuji důstojnost svých rodičů a prarodičů – kdybych teď, a teď použiji to slovo – nepřátelé státu, kteří nás vyhnali z naší vlasti. To bych tehdy nedokázala, protože bych tím podle mě porušila jejich důstojnost. Teď jsem ten krok udělala a říkám: jsem už stará, je mi už 87 let. Přesnější údaje ještě doplním. Jinak by tyto obrázky zmizely v zapomnění, nebo by zůstaly jen v rodině – a další generace už to stejně neví, nezažily to tak jako já. A nevidí ani tu tragiku, kterou jsem já jako šestileté dítě při vyhnání zažila, ta traumata, která člověk jako dítě tehdy utrpěl."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 24.05.2026

    (audio)
    dĺžka: 01:22:40
    Zaznamenané v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky sú k dispozícii iba pre prihlásených užívateľov.

AI asistent Memory of Nations
Prebáda tisíce príbehov pamätníkov

Objavte nový spôsob, ako používať Archív Memory of Nations. Pýtajte sa na témy, udalosti, miesta alebo skúsenosti, ktoré vás zaujímajú. AI asistent prehľadáva prepisy rozhovorov s viac ako 30 000 hodín nahrávok rozhovorov a vyhľadáva relevantné spomienky naprieč archívom. Nemusíte poznať meno pamätníka ani vedieť, kde hľadať. Stačí položiť otázku vlastnými slovami.

Položte otázku
beta

Rusové jednoho dne odtáhli a nastalo peklo

Annemarie Laber, 1940
Annemarie Laber, 1940
zdroj: archiv pamětníka

Annemarie Laber se narodila 11. července 1939 v jihomoravském Hevlíně do německé rodiny. Na konci roku 1944 byl její otec Johann Laber povolán do wehrmachtu. Sám tušil, že se domů už nevrátí – padl 11. března 1945 během bojů na severní Moravě a Annemarie tak vyrůstala bez otce. V závěru války zažila bombardování i příchod sovětských vojáků. Po jejich odchodu se podle jejích vzpomínek situace německých obyvatel ještě zhoršila. Rodina přišla o dům i veškerý majetek a její matka Anna Laber, rozená Schott, byla spolu s babičkou a třemi dětmi na podzim roku 1945 odsunuta nejprve do Rakouska a později do Německa, kde Annemarie prožila celý zbytek života. V 80. letech se vrátila do Československa a podařilo se jí vypátrat hrob svého otce na hřbitově v Hlučíně. V roce 2026 se při příležitosti historicky prvního Sudetoněmeckého sjezdu v Brně poprvé veřejně podělila o své vzpomínky a poskytla Paměti národa rodinné fotografie ze svého soukromého archivu.