Annemarie Laber

"Takže teď ještě řeknu svůj dojem: jsem nadšená a plná chvály za to, jak tato organizace fungovala. Počasí nám přálo, možná i milý Bůh se na nás shovívavě díval, když jsme byli v Pohořelicích na hřbitově, a celé to proběhlo velmi důstojně. Lidé tu byli výborně přijati a setkání byla naprosto nekomplikovaná, a to se mi líbí. A vlastně by si cenu měli zasloužit ti původní lidé, ti mladí, kteří to před 15 lety začali. Jim by měla patřit, ne dnešním politikům, kterým se ceny jen tak rozdávají. Protože ti lidé se opravdu angažovali a věřím jim i to, že to dělají z hloubi srdce a z mého pohledu mohou používat název „pochod smíření“. Ale pro mě a pro nás, kterých se to týká, je to pietní pochod za mrtvé. Ale ještě jednou – průběh byl nádherný, disciplína i lidskost byly vynikající. A také u tzv. „dlouhého stolu“ se dalo s lidmi normálně mluvit. Já už se bohužel nemohu moc pohybovat, protože velmi špatně vidím a také už špatně slyším. Ale bylo to krásné – hudba i lidové tance – a pořád jsem si říkala: Bože, kdyby to teď viděli naši předci, asi by si říkali: jak se můžete takhle radovat? Ale svět jde dál. A ti staří, tedy jejich rodiče a prarodiče, to samozřejmě tehdy zamlčovali. Nechtěli mít nic společného se svou vinou, i když osobní vinu nesli. Ale stát to nařídil a oni se vždy mohli schovávat za tím, že stát to tak chtěl."

"Říkám to teď proto, že uplynulo tolik let a Sudetoněmecký sjezd je poprvé v Brně. A nějak jsem teď překročila tu hranici, překonala jsem ten blok a obranný postoj, který jsem v sobě z pochopitelných důvodů měla. Ještě před pár lety bych tohle neřekla. Také bych tehdy nedala z ruky žádné soukromé fotografie z doby před vyhnáním, protože bych měla pocit, že tím narušuji důstojnost svých rodičů a prarodičů – kdybych teď, a teď použiji to slovo – nepřátelé státu, kteří nás vyhnali z naší vlasti. To bych tehdy nedokázala, protože bych tím podle mě porušila jejich důstojnost. Teď jsem ten krok udělala a říkám: jsem už stará, je mi už 87 let. Přesnější údaje ještě doplním. Jinak by tyto obrázky zmizely v zapomnění, nebo by zůstaly jen v rodině – a další generace už to stejně neví, nezažily to tak jako já. A nevidí ani tu tragiku, kterou jsem já jako šestileté dítě při vyhnání zažila, ta traumata, která člověk jako dítě tehdy utrpěl."