Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Kutal (* 1940)

• narodil se 17. března 1940 v Tunisku

• otec Josef se stal tzv. mladým mužem u Baťů

• v roce 1938 odjela rodina na devět let do Tuniska, otec tam byl ředitelem sesterské Baťovy společnosti

• v roce 1943 zažil pamětník bombardování města a přístavů

• v roce 1947 se rodina vrátila do Zlína

• otec pracoval v zestátněném Svitu, v podniku zahraničního obchodu Exico, matka byla sekretářkou u Pozemních staveb

• v roce 1950 byli všichni pracující mladí muži, včetně Josefa Kutala, vyhozeni z práce

• pamětník vystudoval stavební fakultu VUT v Brně, poté se věnoval zdravotně vodohospodářským stavbám

• pracoval v Centroprojektu a Barumprojektu

• v roce 1990 byl spolupracovníky zvolen ředitelem firmy

• po dvou letech z firmy odešel a v roce 2025 pracoval soukromě jako projektant

• v době natáčení, v roce 2025, nadále pracoval ve svém oboru

Tunis, 1943. Zde se narodil Jiří Kutal, syn ředitele Baťovy pobočky. Válečná fronta, návrat do Zlína, znárodnění a otcův vyhazov – to vše formovalo Jiřího dětství. Po gymnáziu okusil dělnickou práci a otcův vstup do komunistické strany mu měl otevřít cestu na vysokou. Podařilo se. Jiří vystudoval, stal se projektantem.

Baťovský Zlín ve čtyřicátých letech

Maminka Jiřího Kutala, Marie rozená Fišerová, pocházela z Klečůvky u Zlína. Absolvovala rodinnou školu a do roku 1947 pečovala o děti v domácnosti. Otec Josef Kutal pocházel z Kostelan u Kroměříže. Tam začal chodit v roce 1918 do národní školy. V roce 1925 obdržel propouštěcí vysvědčení, odešel do Zlína a nechal se zaměstnat u Baťů v továrně na obuv. V roce 1922 snížila firma Baťa ceny vyráběné obuvi o polovinu, což zvýšilo poptávku po jejích produktech. Bylo nutné rozšířit kapacitu obuvnické výroby, postavit nové budovy, koupit stroje, potřebné suroviny a hlavně získat nové pracovníky. O ty neměla firma nouzi. 

Tomáš Baťa nebyl spokojen s výukou učňů na státních školách. Rozhodl se vychovat si mladé zaměstnance sám podle zkušeností, které získal z cest do Ameriky, u firmy Ford Motor Company. Roku 1925 proto zahájila svoji činnost ve Zlíně Baťova škola práce. Mladí muži, jak byli absolventi školy později nazýváni, bydleli v nově postavených internátech. Výchova byla velmi přísná: v 5.30 budíček, rozcvička, od 7 do 12 pracovali v továrně. Poté přestávka na oběd a do 14 hodin volno, potom práce do 17 hodin, společná večeře a od 18 do 20 hodin vyučování. U mladých mužů byla velká pozornost věnována tělesné výchově, fyzické zdatnosti a jazykům. Předměty si mohli žáci volit sami. Povinné bylo účetnictví, obchodní korespondence, kreslení a němčina s angličtinou. Jazyky museli studenti ovládat dokonale. Baťova škola práce byla zrušena v roce 1948 po komunistickém puči.

První kroky mladého muže

Josef Kutal nastoupil do Baťovy školy práce v roce 1926 a po třech letech studia obdržel tzv. vysvědčení na odchodnou. Poté byl firmou, spolu s dvěma kolegy, vyslán na zkušenou do Ameriky, kde se mladí muži seznamovali s moderním účetnictvím, vedením a provozem firem. Pamětník vzpomíná, jak přivezli do Československa první pojízdné schody, které byly instalovány ve zlínském Obchodním domě. Po návratu z Ameriky pracoval otec Josef ve firmě Baťa a začátkem roku 1938 se stal vedoucím obchodu obuvi v Bystřici pod Hostýnem. Ti nejtalentovanější mladí muži byli firmou vysíláni do celého světa, do jednotlivých zahraničních filiálek. Josef Kutal byl nakonec v roce 1938 pověřen zastupovat Baťovy zájmy v Tunisku. Přestěhoval se i s manželkou Marií do hlavního města Tunisu, kde se jim 17. března 1940 narodil prvorozený syn Jiří.

Život a práce v Tunisku

Do Tuniska směřoval export Baťovy obuvi již od konce 20. let. V roce 1934 byla zřízena baťovská sesterská společnost Bata S. A. Tunisienne, Tunis. Koncem roku 1938, kdy do Tuniska dorazil Josef Kutal, měla tamní firemní síť již 15 prodejen obuvi. V továrničce, které Josef Kutal řediteloval, pracovalo zprvu 19 zaměstnanců, ale už v roce 1945 zaměstnávala firma v jedné obuvnické a jedné gumárenské dílně 200 osob.

Josef Kutal jezdil ráno do továrny na kole, domů se vracel odpoledne. Za městem měla rodina pronajatý víkendový dům, kde často všichni společně odpočívali. Matka se starala postupně o tři syny, Jiřího, Josefa a Miroslava. S domácími pracemi pomáhala služebná Máry, původem ze Sicílie. V neděli a o svátcích chodila rodina do křesťanského kostela, kde byli všichni tři synové i pokřtěni. Pamětník vzpomíná, že v tom čase žili ve městě obyvatelé a příslušníci různých náboženství v klidu a se vzájemným respektem. Jiří navštěvoval francouzskou školku, kde pochytil spoustu francouzských slovíček, doma rodina mluvila česky a jak vzpomíná, rodina žila spokojeným „koloniálním životem“. Jiří byl neposedné dítě, často ho rodiče ve školce našli stát za trest v koutě. „Byl jsem takový divočák,“ říká.

Bombardování hlavního města a přístavů

V roce 1881 se Tunisko stalo francouzskou kolonií. Veškerá výkonná moc přešla postupně do francouzských rukou. Byla vybudována silniční a železniční síť a mnohé přístavy. Francouzi přinesli do země pokrok. V roce 1942 vtrhla do Tuniska Mussoliniho armáda. Spojenci sváděli o Tunisko tuhý boj a roku 1943 se jim zemi podařilo získat. Po válce v roce 1955 se rozhodla Francie udělit Tunisku autonomii. V roce 1943 zažila rodina Kutalových spojenecký nálet na město Tunis. Před bombami se ukryli ve sklepě svého domu. Malý Jiří vypráví, jak jako malý chlapec utěšoval maminku, že bude vše dobré. Okýnkem ve sklepě sledoval dění na ulici a dodnes si vzpomíná na otřesný zážitek, kdy viděl, jak na ulici dopadla bomba a roztrhala tělo a „ustřelila hlavu“ náhodného chodce. Dle pamětníka se válka hlavním městem přehnala za jediný den. Spojenci bombardovali 20 kilometrů vzdálený přístav Bizerte. Britští a američtí důstojníci bydleli i v domě u Kutalů. Továrna, ve které otec řediteloval, byla částečně poškozena, ale vyrábělo se dále. Většinou sandály a letní obuv, jak vzpomíná pamětník. 

Návrat domů

V roce 1947 měl Jiří již dva mladší sourozence. Mamince Marii se stýskalo po domově, chtěla ukázat své děti rodičům, podívat se domů. Přesvědčila manžela a rodina se s několika kufry – které mohli v rukou unést – vrátila do Zlína. „Otec toho později litoval, že respektoval přání maminky,“ vypráví Jiří Kutal. Nastěhovali se do domu Jiřího prarodičů v Kvítkové ulici, kde dědeček až do poloviny 60. let provozoval trafiku. Maminka byla v domácnosti a starala se o děti, otec pokračoval v práci pro firmu Baťa, později ve Svitu ve firmě Exico, založené vyhláškou v roce 1948, která se zabývala zahraničním obchodem. Když komunisté podnik ovládli, byl v roce 1950 spolu s ostatními mladými muži z práce na hodinu propuštěn. Tak skončila většina Baťových mladých mužů.

Po čase si otec našel práci v Prameni, obchodech s potravinami a drobným zbožím. Pracoval jako inspektor a prováděl v obchodech inventury. „Otec vstoupil vědomě do komunistické strany, abych mohl studovat,“ vzpomíná pamětník. Zemřel v roce 1962. Maminka pracovala jako sekretářka ředitele v Pozemních stavbách Gottwaldov. Koncem 70. let ji oslovil spolupracovník otce, s kterým se znala z Afriky, Francouz českého původu. Maminka požádala tři syny, zda by souhlasili s její novou známostí. V Gottwaldově se vzali a odešli s manželem do Nice ve Francii. 

Jiřího studia a práce inženýra

Jiří Kutal vychodil osmiletou základní školu a v roce 1957 absolvoval gottwaldovské gymnázium. Nebyl přijat na vysokou školu. Zvolil si dobrovolně roční zaměstnání dělníka, řezal ocelové trubky. „Až jsem si odpracoval dělnický původ, tak jsem po roce začal studovat v Brně na VUT stavební fakultu, obor zdravotně hospodářské stavby.“ Roční vojenskou službu nastoupil k silničnímu vojsku, bývalým pétépákům v Bohosudově, byl převelen na stavby do Litvínova a později do Libčic nad Vltavou, do cihelny, kde byl velitelem odloučené roty. „Ředitelem cihelny byl Moravák, ten na mne nedal dopustit.“ Dovolil mu přivydělávat si zavážením cihel k pecím, jak vzpomíná pamětník. 

Po návratu se oženil s Dagmarou, s níž má dvě děti. Druhou ženou se po rozvodu stala Alena. V gottwaldovském Centroprojektu projektoval vodohospodářské stavby. Po třech letech přešel do Barumprojektu, kde se stal šéfem vodařské skupiny. V Turecku projektoval s kolegy továrnu na pneumatiky, podobnou otrokovickému Continentalu, a dohlíželi i na její stavbu. „Továrnou se dnes prohánějí ovce, zkrachovala,“ říká pamětník. Ve Vietnamu s kolegy projekčně pracoval i na rekonstrukci hotelu Rudá záře.

Okupace vojsky Varšavské smlouvy

Rok 1968 byl pro pamětníka špatný. Nečekal, že vojska Varšavské smlouvy vstoupí do naší země. Děti byly malé, jeden čas uvažoval, že s nimi odejdou na venkov. Situace se však brzy uklidnila, „ale nedalo se s tím nic dělat, byla to prostě kapitulace“. Palachův čin pamětník zaznamenal. „Brát si život je to poslední. Je škoda každého, kdo si sáhne na život,“ podotýká Jiří Kutal. 

V době normalizace v Barumprojektu neprobíhaly politické čistky, projekční ústavy nebyly pod politickým tlakem. Ač Jiřímu Kutalovi nabízeli vsup do komunistické strany, vždy odmítl: „Ani náhodou, já jsem jim to vždycky vysvětlil, že mám sport a nemám čas. Tak se mi to povedlo. Zkoušeli to na mě, to jo. To by se jim hodilo!“ Tajnými službami nebyl osloven. „Já jsem byl apolitický člověk, konkrétně teprve až přišla ta doba, tak jsem teprve zareagoval, jenom svým postojem – moje krédo bylo dělat svoji práci.“

V listopadu 1989 vedl Jiří Kutal své kolegy na manifestaci ve Zlíně a nakonec byl díky svým zásadovým postojům v roce 1990 zvolen ředitelem Barumprojektu. Ve funkci vydržel dva roky, chyběla mu odborná práce. Od té doby až dodnes (2025) sám podniká jako projektant i se svou ženou Alenou, která je také projektantkou. Udělal, jak říká, tisíce projektů – studny, rodinné domy, vsakování, akumulace. 

„Pro mě je nejdůležitější práce. Já jsem bez práce nervózní a vadí mi, že jí mám strašně málo, já bych jí chtěl víc,“ říká ing. Jiří Kutal, který žil v době natáčení v roce 2025 ve svém domě ve Zlíně.