Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Danuše Kupfová (* 1934)

• narozena 22. července 1934 v Plzni

• vyrostla v areálu Plzeňského Prazdroje, tehdy Měšťanského pivovaru v Plzni

• její otec Jan Mareš tu dělal nejprve sladmistra, pak vrchního sladmistra a nakonec sládka, matka Marie byla v domácnosti

• rodina bydlela v komplexu budov, kterým se říkalo Stará sladovna (lokální označení Sladovna I a II, dnes už neexistuje); jejich dům byl součástí komplexu sladovny, kde se z ječmene máčením a následným sušením vyráběl slad pro výrobu piva

• pivovar choval koně, kteří vozili pivo, a voly, kteří vozili mláto a další podružný materiál, měl vlastní divadelní soubor a pořádal koncerty

• když začala druhá světová válka, bylo pamětnici pět let, zažila bombardování – při jednom z náletů byla těžce poničena sladovna a zničen i jejich dům

• v pivovaru žila od tří do jedenadvaceti let, rodina se odstěhovala v roce 1955, když otec po infarktu přestal v pivovaru pracovat

• provdala se za lékaře, který v Plzni studoval, a odstěhovala se s ním do Pardubic, kde dostal práci na úrazové chirurgii

• má dva syny, Jana a Jaroslava, starší Jan je neslyšící, zůstala s ním doma a naučila ho mluvit

• když šel Jan do školy, začala pracovat v kanceláři

• navzdory vysokému věku je stále aktivní a pořádá akce pro důchodce v pardubickém klubu

Danuše Kupfová (za svobodna Marešová) vyrostla v areálu dnešního Plzeňského Prazdroje a bydlela v něm od tří do jedenadvaceti let (v letech 1937 až 1955). Její otec dělal v Prazdroji (tehdy Měšťanském pivovaru v Plzni) sladmistra, vrchního sladmistra a nakonec sládka. Pamětnice vypráví o svébytném světě pivovaru v dobách jejího dětství: „Chovali se tu voli a koně, bylo tu zahradnictví a parčíky kolem budov, pivovar měl divadelní kroužek a pořádal pravidelné koncerty.“ Zažila bombardování Plzně, při jednom z náletů byl zasažen také areál pivovaru, těžce poškozena sladovna a zničen i dům, kde její rodina žila. Rozhovor s pamětnicí jsme nahráli v roce 2023, tehdy jí bylo osmdesát devět let. 

Vyrostla nad sladovnou

Danuše Kupfová se narodila 22. července 1934 v Plzni. Dětství a mládí prožila v dnešním areálu Prazdroje, tehdy Měšťanského pivovaru v Plzni, kde její otec pracoval. 

„V Prazdroji jsem s rodiči bydlela osmnáct let, od roku 1937 do roku 1955,“ vypráví. „Vadilo mi, že areál byl tehdy uzavřený. Branou vrátný pouštěl jen auta nebo povozy s nákladem piva. A každého, kdo procházel brankou pro pěší, kontroloval. Když k nám někdo šel na návštěvu, vrátný nám telefonoval, kdo k nám jde. Zaměstnance, kteří měli nárok na deputát, kontroloval, kolik nesou lahví piva. Nikdo nemohl projít brankou neviděný a neslyšený.“ Fakt, že měl vrátný přehled o každém jejím odchodu a příchodu domů do pivovaru, Danuši Kupfové jako dospívajícímu děvčeti vadil.

Oba rodiče pamětnice pocházeli z Merklína, vesnice jižně od Plzně. Otec Jan Mareš se vyučil v místním pivovaru a lihovaru, pak studoval vyšší pivovarskou školu v Praze. Matka Marie se stejně jako její matka vyučila porodní asistentkou. „Otec dělal v Prazdroji nejprve sladmistra, pak vrchního sladmistra a nakonec sládka,“ vypráví Danuše Kupfová. „Matka byla v domácnosti, i proto, že byla těžce nemocná se srdcem.“ Bratr pamětnice zemřel ve čtrnácti měsících na zápal plic.

Na svébytný svět pivovaru v dobách svého dětství a mládí vzpomíná Danuše Kupfová s dojetím. „Kolem každé budovy byl parčík, i kolem vodárenské věže, do které se čerpala voda z artézských studní na okraji města. Dobrá voda je znakem dobrého piva, na vodě vždycky záleželo,“ vypráví. „Pivovar měl hodně zahradníků, bylo v něm i zahradnictví.“ Vzpomíná také, že pivovarem jezdil „vláček“, který stavěl tam, „kde se dnes prodávají upomínkové předměty“. „Byla tam rampa a stáčírna, bedny piva tam nakládali do vagonů. Každý vagon měl nádrž s kostkami ledu, aby se pivo udrželo v té správné teplotě.“

Rodina Danuše Kupfové bydlela v místech zhruba mezi dnešními cylindrokonickými (CK) tanky Pilsner Urquell a řekou. „Byl tam komplex budov, kterým se říkalo Stará sladovna. Dnes už neexistuje a Stará sladovna se říká té, která byla tehdy nová,“ vypráví. Obytný dům, kde vyrostla, měl dvě patra a přecházel v „šalandy“ – místnosti, které sloužily k odpočinku a ubytování námezdních pracovníků. „Pod domem byly prostory, kde sladovníci přehazovali obilí dřevěnými lopatami,“ vypráví pamětnice.

Kočároví koně, divadlo a tenis

„Náš byt byl překrásný,“ popisuje Danuše Kupfová. V přízemí měl dva pokoje a v patře velkou halu, ze které se šlo do dalších čtyř pokojů. „Vedle kuchyně byl pokojík pro služku, tam jsem měla stůl a hračky,“ říká. „Ve druhém patře byla prádelna a sušárna.“ Dům měl i ústřední topení. Také nábytek, kterým byl vybaven, byl podle pamětnice „překrásný“. „V jídelně byla kachlová kamna jako na zámku a hnědý nábytek, v salonu takový růžový, s kovem. K vybavení patřily i stolky na květiny a broušený lustr. Tehdy se nábytek prodával tak, že k němu patřilo i osvětlení.“

V hale v patře měl otec kancelář. Danuše Kupfová vzpomíná, že otec ji občas bral s sebou do spilky, kde „bublaly kvasnice v kádích“, i do varny, kde ochutnával a kontroloval pivo.

V pivovaru byl také bohatý společenský život. „Měl vlastní autokar a pořádal zájezdy,“ říká Danuše Kupfová. „Na ty jsme ale jezdily jen s maminkou, otec nejezdil, protože musel být v pivovaru. „Pořádaly se také koncerty, v místnosti, kde se dnes prodávají dárkové předměty,“ říká a vzpomíná, že v pivovaru hrály například orchestry Karla Vlacha, Jaroslava Maliny či Gustava Broma. Zaměstnanci pivovaru a jejich rodinní příslušníci měli i svůj divadelní kroužek. V Prazdroji byly také tenisové kurty a pamětnice vzpomíná, že bývaly blízko vodárenské věže. 

V prostoru za dnešní „Starou sladovnou“, mezi pivovarskými označovanou jako Sladovna II (které se podle pamětnice v době jejího dětství říkalo „Nová“), byly stáje a chlévy. „Chovali tam koně, kteří vozili pivo, a voly, kteří vozili mláto a další podružný materiál,“ vypráví. „A měli tam zvláštní stáj pro dva kočárové koně, jeden byl grošák a druhý hnědák, ti jezdili s kočárem. Se dvěma kamarádkami, které také žily v pivovaru, jsme jim pletly z ohonů copánky. A když nás pan kočí potkal ve městě, svezl nás kočárem domů.“ Vedlejší Gambrinus měl také voly a koně, jen jich bylo méně. „A měli dovoleno držet krávu,“ říká pamětnice. „Chodili jsme tam pro mléko.“ 

Rodina Danuše Kupfové také chovala slepice, králíky a holuby. „Holuby jsme krmili tím vzklíčeným obilím, co bylo pod námi, a proto měli sádlíčko,“ říká. „Když jsem po letech jedla holoubata odjinud, byly to takové kostřičky, já jsem byla zvyklá na ty ‚buchty‘. Rozdávali jsme je, když jsme jeli za příbuznými.“

Oblíbenou zábavou Danuše Kupfové a jejích dvou kamarádek z pivovaru bylo sjíždět kopec uhlí. „Zezadu staré varny bylo kryté prostranství s uhlím,“ vypráví. „Jako děti jsme po něm jezdily. Když jsem přišla domů celá špinavá, maminka se pochopitelně zlobila. Musela jsem pak klečet v hale u stolu vedle topení tak dlouho, dokud jsem neodprosila.“

Poslední nálet nám vzal domov

Když začala druhá světová válka, bylo Danuši Kupfové pět let. Vzpomíná, že přesto, že pivovar byl obsazený wehrmachtem, tatínek tu několik dní ukrýval svého švagra Václava Havránka, člena protifašistické skupiny. „Byl to spisovatel, psal detektivky,“ vypráví. „Na stole měl rozloženou mapu Londýna, aby věděl, kudy jeho postavy chodí.“

Pivovar byl několikrát bombardován a Danuše Kupfová říká, že dodnes cítí nepříjemný pach „husté šedé mlhy“, kterou němečtí okupanti vypouštěli, aby letadla neviděla své cíle.

Britské a později americké letectvo usilovalo o zničení Škodových závodů, či alespoň o omezení jejich výroby. Plzeňská Škodovka byla totiž jedním z největších evropských výrobců zbraní a munice. Později se Spojenci snažili vyřadit z provozu železniční uzel v Plzni a letiště na Borech. Britské a americké letectvo provedlo v průběhu let 1942 až 1945 dvanáct náletů a o několik dalších se pokoušelo v předcházejících letech. Před rokem 1943 šlo o útoky skupin několika letadel, od tohoto roku o masivní útoky i stovek letadel.

Prazdroj, tehdy Měšťanský pivovar, nejcitelněji zasáhl útok 20. prosince 1944. V důsledku náletu tu tehdy zemřelo osmnáct lidí, většina v troskách zasažených budov. Materiální škody způsobené explozemi leteckých pum byly velmi rozsáhlé a týkaly se téměř všech úseků závodu v jihozápadní části areálu. Zasažen byl úřednický dům, správní budova, štoky, spilky se skladištěm obalů, chladírna, strojnická dílna, technické kanceláře, laboratoře, reprezentační budova, kantýna u hlavní brány a několik obytných budov pro zaměstnance. Poškozena byla také nejznámější stavba pivovaru, Jubilejní brána. Přesto se výroba piva zastavila jen na tři dny.

O domov rodinu Danuše Kupfové ale připravil až poslední letecký útok na Plzeň v dubnu 1945. Americké vzdušné síly (USAAF) cílily opět na Škodovy závody a letiště na Borech. Před útokem v závěru války tehdy obyvatele Plzně varovalo české vysílání londýnské rozhlasové stanice BBC. Dvě hodiny před náletem se z rádia opakovaně ozvalo česky a německy: „Cílem velkého svazu spojeneckých bombardérů, který je na cestě na nepřátelské území, se mohou stát Škodovy závody. Dělníci, opusťte továrnu a zůstaňte do odpoledne venku.“ Takové varování bylo zcela bezprecedentní a Spojenci riskovali bezpečí pilotů, aby ušetřili české obyvatelstvo, které vnímali jako spojenecké.

Danuše Kupfová vypráví, že Němci v pivovaru tušili, že v dohledné době přijde nálet. „Ze Staré sladovny udělali skladiště, navezli tam kožichy, kožené válenky a soustu jídla, kola ementálu nebo broskve ve sklenicích,“ popisuje. „Maminka říkala: ‚Tak, a teď můžeme čekat nálet.‘ A opravdu, za čtyři dny přišel.“

Pamětnice vypráví, že jejich rodinu přesto zaskočil. „Tatínek byl velitel hasičů v pivovaru, a když se blížilo letecké nebezpečí, hlásili mu to telefonem. Pak buď houkaly sirény, když se letadla opravdu blížila k Plzni, nebo nehoukaly, když se nakonec městu vyhnula,“ vzpomíná Danuše Kupfová. „Před tím posledním náletem mu ani netelefonovali, protože sirény rovnou hlásily akutní nebezpečí.“ Říká, že maminka měla pořád sbalený kufřík s doklady a vzácnými věcmi, který brala s sebou do krytu. A do krytu jim otec, který vybíhal ven, přišel oznámit, že sladovna, ve které bydleli, hoří. „Tatínek choval na terase holuby, viděla jsem, jak vylétají z holubníku a ve vzduchu hoří,“ říká. „Byl to konec sladovny, zbouralo se to, vyčistilo, už po ní není ani památky.“

Vybavuje se jí také jedno dětské příkoří, spojené s jejich zničeným bytem. „Měli jsme velkou plechovku znojemských okurek, moc mi chutnaly, chtěla jsem ještě jednu, ale maminka mi to nedovolila,“ říká pamětnice. „Říkala jsem, že přijde bomba a nebudeme mít žádné okurky. A ta bomba opravdu přišla.“

Panebože, ať to moc nebolí

V prvních chvílích po náletu se o rodinu Danuše Kupfové postarali Němci. „Vzali nás na ošetřovnu, dali nám jídlo a nechali nás tam přespat,“ vypráví. „Rozhodli jsme se, že pojedeme k babičce do Merklína u Přeštic, kam taky jinam.“ 

Vyrazili spolu s několika dalšími lidmi nákladním autem, které poháněla nikoliv nafta nebo benzín, ale dřevěné uhlí. „Kotel byl na korbě,“ vzpomíná pamětnice a vybavuje si, že se báli: „Rozneslo se, že na naší trase řádí hloubkaři. Byli to odvážní piloti, kteří létali nízko a ničili vlaky se střelivem.“

„Když jsme se blížili k Přešticím, viděli jsme mrtvé koně a hořící vozy. Museli jsme nabrat několik německých vojáků,“ vybavuje si. Pak se opravdu objevili „hloubkaři“. „Němci utekli a už se nevrátili. Pan řidič mi řekl: ‚Utíkej.‘ Ale nemohla jsem otevřít dveře. Když se mi to povedlo, schovala jsem se do příkopu. Viděla jsem letadlo, jak se snáší k našemu autu. Schovala jsem si hlavu a opakovala: ‚Panebože, ať mě to moc nebolí.‘ Letadlo se ale naštěstí obrátilo a letělo zase pryč,“ vzpomíná Danuše Kupfová, které bylo tehdy necelých jedenáct let. 

Kousek od Merklína se podle ní znovu ozvalo bouchání, které připomínalo zvuk bomb. Vyskočila z auta a letěla do lesa. „Všichni na mě volali, ať se vrátím,“ říká. „Nebyl to nálet, jen došlo dřevo v kotli.“ 

Návrat po válce

Danuše Kupfová s matkou strávily nějaký čas u babičky, otec zůstal v pivovaru. Pak dostali nový byt po Němcích, nedaleko kulturního (dnes návštěvnického) centra. Nakonec se přesunuli do domu blízko Sladovny II, který dodnes stojí a jsou v něm kanceláře. „Líbilo se mi tam, bylo to blízko stájí a měli jsme tam zahradu, věčně jsem byla na stromě,“ vypráví.

V Měšťanském pivovaru v Plzni už tehdy nebyli Němci, ale Američané. „Vybavuje se mi jedna úsměvná příhoda. Sladovna, které se dnes říká Stará, byla poničená bombou. Němci tam měli schované kartony cigaret a doutníky. Češi tam chodili hrabat. Bylo to ale zakázané, protože to bylo nebezpečné, zbytky zdí se mohly zřítit,“ říká. Dva muže, které tam americký voják načapal, stihl trest. 

„Pamatuji si to jako dnes. Na jedné straně cesty byly dlažební kostky, jeden z potrestaných je nosil na opačnou stranu cesty a druhý zase zpátky. Uprostřed cesty seděl na židli americký voják a dohlížel na ně. Museli to dělat celou hodinu, byla to pro ně ostuda. Zaměstnanci se na ně chodili dívat a smáli se jim.“

Vzpomíná také na Američany, kteří se usadili v Borském parku. „Každý večer tam orchestr hrál skladby Duka Ellingtona, vyvařovali tam, lidé si tam chodili pro jídlo,“ říká. „První Američané, kteří přišli, vypadali unaveně. Pak zůstala v Plzni jejich posádka, chodili pěkně ustrojení, v nažehlených kalhotách. Jezdili v džípech, vozili děvčata a paničky, dávali jim nylonky a čokoládu.“

Danuši Kupfové se vybavuje také jedna tragická událost, která se stala krátce po válce. „Syn sousedů, bylo mu osm, našel granát a manipuloval s ním v místnosti vedle vrátnice, kam si zaměstnanci dávali kola. Granát ho roztrhal – jmenoval se Karel Utler, byla to tragédie...“

Vzpomínky na skautský oddíl

V poválečných letech chodila Danuše Kupfová na reálné gymnázium a ráda vzpomíná na skautský oddíl. Nejvíc ji lákali vodní skauti, kteří jezdili na loďkách, ale to jí prý maminka nedovolila. Když začne mluvit o kroji, starozelené košili, hnědém šátku a opasku, vzpomene si na Jana Wericha: „Na tom opasku bylo napsáno: ‚Buď připraven.‘ Vodník Čochtan v Divotvorném hrnci říká: ‚A von jel na tý kánoi, měl velký břicho a přes něj skautský opasek s přezkou Buď připraven, tak jsem jen zatáh, a on nebyl připravenej. Eště ho mám schovanej! Ten opasek.‘“

„Velké dobrodružství“ zažila na letním táboře, když měla s kamarádkou hlídku: „Po druhé straně řeky šli nějací dva muži s ranci – byla úzká, tak jsme je obě dobře slyšely – a bavili se o tom, že vykradli kostel a doufají, že je nechytí. Hned jsme to hlásily. Ale nevím, jak to dopadlo.“

Vzpomíná také na svou roli ve skautském divadle – hrála Jitku, manželku Mirka. Zpívalo se: „Na starém hradě kdesi a kdysi, dalekou mílí, hlubokými lesy, žil rytíř Mirek a měl prima knírek. A paní Jitka, neměli dítka. Ve přích a hádkách žili tu spolu, až jednou Mirek praštil do stolu: ‚Paní má milená, kytičko moje, už tě mám dost a jedu do boje. Připrav mi přilbu, chochol a šavli, přibal tam sidol, jedu přes Davli.‘ Vyskočil na kůň, zamával hledím, ‚ať už jsem pryč, já se tě zbavím‘.“ 

Hra končila jejím skokem do propadliště – to když se Mirek po nějaké době vrátil, „Jitka se vybavovala s potulným pěvcem, Mirek se rozčílil a Jitka se vrhla střemhlav do hradní studně“. „V propadlišti byla hrozná špína,“ vzpomíná Danuše Kupfová, „měla jsem maminčiny glazé bílé rukavičky, už nikdy nešly vyčistit“.

Po reálném gymnáziu nastoupila pamětnice na těsnopisný ústav, kde se učila psaní na stroji a francouzštinu. Pivovar rodina opustila, když otec Danuše Kupfové prodělal v roce 1955, ve svých osmapadesáti letech, infarkt. Přestěhovali se do vilky příbuzných. 

Stále aktivní žena

S manželem Jaroslavem Kupfem, který v Plzni studoval medicínu, se v roce 1955 odstěhovala do Pardubic, kde dostal místo na úrazové chirurgii. „Seznámili jsme se na pivovarském plese,“ říká. Manžel pamětnice zemřel v necelých pětapadesáti letech, když jí bylo osmačtyřicet let.

Léta byla Danuše Kupfová v domácnosti. Starší syn Jan, který se narodil v roce 1956, byl totiž téměř neslyšící. „Chtěli, abych ho dala do speciální školy, kde se naučí posunkovou řeč,“ říká. „Nesouhlasila jsem, rozhodla jsem se, že ho naučím mluvit. Jezdili jsme do Prahy na logopedii, sehnali jsme sluchátka až ze Švédska. Učila jsem ho hlásky, slabiky, slova, nechtělo se mu, ale procvičovali jsme to několikrát denně.“ 

Syn Jan nakonec odmaturoval na gymnáziu a chtěl jít na medicínu. „Nevzali ho, myslím, že mu chyběly body proto, že ani já, ani můj muž jsme nebyli ve straně.“ Jan pak dělal laboranta na rentgenu a dnes pracuje pro firmu, která vyrábí schodiště. Mladší Jaroslav vystudoval zemědělskou školu a pracuje v zemědělském družstvu. Pracovat v kanceláři začala Danuše Kupfová až v době, kdy Jan chodil do školy.

Navzdory vysokému věku je pamětnice stále aktivní. Před čtvrt stoletím pomáhala v Pardubicích zakládat klub seniorů a léta stála v jeho čele. Vytváří pro seniory program, zve zpěváky, divadla, jednou týdně vede cvičení, chodí na odpolední setkání s kávou za deset korun a snaží se pro seniory hledat zajímavá témata k povídání.

„Pivo mám ráda a někdy si ho koupím,“ říká žena, která vyrostla v pivovaru. Po dlouhé době si na něm ale prý pořádně pochutnala až při návštěvě Prazdroje, když ji sládek Václav Berka pozval do sklepů a pivo natočil ze sudu. „Tak to jsem poznala,“ říká Danuše Kupfová. „To mi opravdu chutnalo.“ Vzpomíná, že matka si v dobách jejího dětství „nechávala přinést osmičku“ a otec pil dvanáctku. „Měl deputát pro návštěvy,“ říká. „Měřil správnou teplotu piva, měl na to měřič. Všechno s pivem muselo být akorát.“

„Do Plzně se vracím ráda,“ říká Danuše Kupfová. „Setkala jsem se s panem sládkem Václavem Berkou, znala jsem jeho dědečka.“ Zmíněný Václav Berka je totiž už třetí generací rodiny Berků v historii Plzeňského Prazdroje. „Provezl mě pivovarem a divil se, když jsem říkala: ‚Tady stálo tohle, tady byla tahle budova.‘ Všechno je dnes jinak. Požádal mě, abych ty vzpomínky sepsala. To jsem udělala, snad to mají v pivovaru někde v archivu.“ V Archivu společnosti Plzeňský Prazdroj jsou tyto vzpomínky, jakož i další fondy a sbírky, pečlivě uložené.