Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milan Kuna , DrSc. (* 1932)

• narodil se 19. března 1932 ve Zdicích u Berouna

• otec Oldřich Kuna pracoval jako technolog v cukrovaru, matka Zdena Kunová, malířka, byla v domácnosti

• zažil bombardování Berouna 17. dubna 1945

• od roku 1950 studoval hudební vědu na Univerzitě Karlově

• v letech 1955–1958 pracoval v Ústředním domě lidové tvořivosti

• od roku 1958 byl redaktorem časopisu Lidová tvořivost

• v roce 1962 nastoupil do ČSAV, Ústavu hudebních věd jako muzikolog

• od roku 1964 až do roku 1970 vedl časopis Hudební věda

• v roce 1970 byl vyškrtnut z KSČ, často nesměl publikovat

• v letech 1991–1998 byl opět šéfredaktorem Hudební vědy

• v ČSAV pracoval jako hudební vědec do svých 66 let

• k roku 2025 žil v Praze a stále se věnoval hudební vědě

Nebýt pádu železné opony, nemohl by muzikolog Milan Kuna publikovat většinu svých prací. Na začátku šedesátých let vstoupil do komunistické strany, protože věřil, že ji může změnit zevnitř. Po odmítnutí vstupu vojsk a vyškrtnutí z KSČ nesměl více než patnáct let vydávat stěžejní díla. Až sametová revoluce mu umožnila psát a publikovat tak, jak si vždycky přál.

Dětství strávené v cukrovaru

Po osmi letech v Bulharsku, kde tatínek pamětníka Oldřich Kuna pracoval jako technolog v cukrovaru a kde se manželům Kunovým v roce 1925 narodil prvorozený syn Zbyněk, se manželé Kunovi vrátili do Čech. Tam také 19. března 1932 poprvé spatřili světlo světa pamětník Milan Kuna a jeho sestra Radmila. Rodiče s dětmi bydleli v cukrovaru ve Zdicích u Berouna, v němž tatínek zastával místo hned po řediteli. Maminka Zdena Kunová, malířka se vzděláním z UMPRUM, se věnovala rodině a příležitostně malovala. Poklidné dětství přervala až válka.

Mnichovskou zradu ohlásily parní píšťaly lokomotiv v železničním depu. Cukrovar hned na začátku protektorátu Němci arizovali, otce i další pracovníky však potřebovali, a tak v něm rodina zůstala. Pamětník vzpomíná, jak na podzim 1939 jel přes Zdice německý voják na motorce, na konci obce zastavil, prostřelil si batoh a jel dál. Na posádce v Jincích ohlásil, že po něm ve Zdicích stříleli. Gestapo okamžitě zareagovalo: všechny muže vytáhli z postelí, nahnali je do sokolovny a hrozili, že pokud se nikdo do tří dnů nepřizná, každého desátého zastřelí. Bylo to v době řepné kampaně a pamětník vzpomíná, že dělníci z cukrovaru raději vůbec nechodili domů, protože se báli zatčení, a on jim se sestřičkou nosil jídlo. Nějakou dobu to vypadalo, že dojde k nejhoršímu, naštěstí se ve vojákovi hnulo svědomí a přiznal, že se zdržel v Praze u děvčete a průstřely si způsobil sám. Gestapo díkybohu všechny muže pustilo.

Po náletu na Beroun neměli kde bydlet

V jedenačtyřicátém roce Němci továrnu ve Zdicích zavřeli a rodinu přesunuli do cukrovaru v Berouně. Cukr byl za války nedostatkový a dal se směnit za jiné jídlo, Oldřich Kuna se však bál rodině nelegálně přilepšit. Gestapo provoz hlídalo a on ručil za zásoby. Domů proto jen tu a tam přinesl malý pytlík cukru nebo koks do kamen. Ostatní zaměstnanci tak poctiví nebyli. Stávalo se, že během směny hodili přes zeď pytel cukru, prošli vrátnicí a za zdí si ho vzali. „V tom roce čtyřicet čtyři tátovi chyběly tři vagony cukru, ale úředníci to nějak zamaskovali,“ směje se Milan Kuna. To pamětníkův starší bratr Zbyněk byl odvážnější a „během řepné kampaně, kde brigádně pracoval, natahal do bývalého pokojíčku pro služku skoro dva metráky cukru,“ vzpomíná Milan Kuna, „táta to nevěděl a my jsme to pak měnili za jiné potraviny.“

Začátkem pětačtyřicátého roku začaly v Berouně nálety spojenců na železniční uzly a továrny. K největšímu došlo 17. dubna 1945. V jednu hodinu ráno první letka nasvítila město raketami. Bomby začaly padat tentýž den po poledni – jednašedesát bombardérů útočilo na textilku, cukrovar a seřaďovací nádraží. Kunovi tehdy bydleli u nájezdu na železniční most. Stačili se sice schovat do sklepa, ale vedle jejich domu dopadla bomba. Tlaková vlna vyrazila dvířka do komína, vyvalily se saze a lidé ve sklepě museli otevřít boční prostory, aby se neudusili. Po náletu se rodina neměla kam vrátit, jejich byt byl zcela zdemolovaný. V bratrově posteli ležel kvádr z mostu, sbírka broušeného skla se proměnila ve střepy, nad postelí ve zdi vězely kulky od kotlářů a velký kaštan, který rostl u domu, přeletěl přes střechu. I králíci a dva kozlíci dostali zásah. Kunovým nezbylo nic, ale konec války byl naštěstí na dosah. Rodiče s dětmi i babičkou utekli do nedaleké Zdejciny, kde je sedlák nechal spát na seně. Maminka vařila před stodolou v kotlíku. „Za pytel brambor se sundával i snubní prsten,“ vzpomíná Milan Kuna, ale přežili – i jídlo sehnali. Po osvobození se vrátili do Berouna, kde dostali dekret na vilku po kolaborantech. O rok později jim stát dal ještě padesát tisíc korun odškodného za vybombardovaný byt.

V sextě založil orchestr

Za války neměl Milan Kuna ve škole latinu, učil se ji tedy soukromě. Proto v roce 1945 mohl nastoupit na gymnáziu rovnou do kvarty. Přestože byl ve třídě nejmladší, už v sextě založil svůj první pěvecký sbor, smyčcový kvartet a orchestr, který měl včetně dvou nebo tří profesorů přes třicet členů. Hráli vážnou hudbu a pamětník dirigoval. Stát se dirigentem byl jeho sen. Jednou mu porota na Soutěži tvořivosti mládeže v Praze vytkla, že napodobuje Rafaela Kubelíka. „Ale já jsem do té doby Rafaela Kubelíka neviděl,“ směje se Milan Kuna. Od dětství hrál na housle a na klavír, jenže měl malý rozsah prstů. „S bídou jsem vzal oktávu,“ říká pamětník. A pak v septimě potkal kamaráda, který studoval hudební vědu. Milan Kuna měl už v té době načtené životopisy mnohých skladatelů a okamžitě pochopil, že to je obor pro něj. Jelikož pocházel ze střední třídy a nebylo jisté, že ho na vysokou školu vezmou, vymyslel jinou cestu. Kamarád se mu svěřil, že s fakultou jedou do ostravských hutí na stavbu mládeže. Milan Kuna si vypůjčil svazáckou košili a na brigádu se přihlásil. Přestože na stavbě nikoho neznal, podařilo se mu mezi skoro třemi tisíci svazáky najít studenty hudební vědy a vytvořit si s nimi přátelské kontakty. Studenti filozofické fakulty vykládali vagony se štěrkem, nosili pytle cementu, přitom každé ráno při nástupu poslouchali politické přednášky Zdeňka Mahlera. Pamětník se dokonce stal úderníkem – nejlepším pracovníkem, tak se snažil. Nástup na vysokou školu v roce 1950 pak už nebyl problém. To už ho všichni znali, a jak sám říká, přišel tam jako domů. 

Na Karlově univerzitě se od roku 1949 prováděly důkladné čistky. Ministrem školství se stal Zdeněk Nejedlý, ten si na katedru dosadil vlastní pedagogy, komunisty, z nichž někteří prováděli takzvané aplikace – hned po Stalinových projevech jeho teze aplikovali i na hudební vědu. V ročníku měli dokonce dva dělnické kádry bez maturity. „Studenti se ale o politice nebavili, aby nebyl malér,“ říká pamětník. V posledním roce studia pamětník odmítl místo redaktora v Hudebních rozhledech, protože byl přesvědčený, že neumí psát. Naštěstí po šesti měsících od absolutoria dostal nabídku z Ústředního domu lidové tvořivosti, aby se staral o amatérské soubory. Jeho úkolem bylo mimo jiné organizovat pěvecké soutěže a pracovat v porotách. V roce 1955, kdy byl ve funkci sotva čtrnáct dní, mu hned dali na starosti dramaturgii velkého festivalu ROH. Seznámil se nejen s novými, ale i tradičními soubory, s některými mohl cestovat i do zahraničí. „Amatéři mi hodně dali,“ vzpomíná Milan Kuna.

Veřejná schůze KSČ ho nadchla

To už se blížila šedesátá léta. Milanu Kunovi se sice stalo, že se musel zodpovídat StB, proč po soutěži Debrecíně napsal do Rudého práva, že porota nadržovala sovětským souborům, nebo po něm chtěli, aby donášel na skladatele Marka Kopelenta, což dle svých slov neudělal, ale pak se mu raději vyhýbal; nakonec však všechno vyšumělo a poměry se začaly pomalu uvolňovat. Pamětník se stal vedoucím redaktorem časopisu Lidová tvořivost, který vydával Orbis jen v malém nákladu tří tisíc výtisků. Časopis sdružoval hudbu, lidový tanec a výtvarné umění, což byl dle Milana Kuny hlavní důvod jeho neúspěchu. Během dvou let se mu nicméně podařilo časopis rozdělit na Melodii a Taneční listy, v nichž už bez ostychu psali o věcech, které byly do té doby tabu: o latinskoamerických tancích a moderní taneční hudbě, jazzu nebo o malých scénách. U Melodie došlo k nečekanému posunu – začala se víc věnovat populární hudbě a do konce roku 1964 dosáhla nákladu téměř sto tisíc výtisků. Vycházela pak až do roku 2000 a i v době normalizace informovala čtenáře o dění na domácí a zahraniční scéně. Odběratele měla i v Německu a Sovětském svazu. 

Ve dvaašedesátém roce se ještě udály dvě důležité věci: pamětník v Orbisu zavítal na veřejnou schůzi KSČ. „Tam byli redaktoři a nestraníci a já byl nadšený, jak mluvili proti režimu – a hlavně proti Antonínu Novotnému. Po půl roce za mnou přišli a já blbec to podepsal,“ říká pamětník. V tomtéž roce také pamětník vyhrál konkurz na interního aspiranta Ústavu pro hudební vědu při ČSAV. Krátce nato se Milan Kuna stal vedoucím redaktorem čtvrtletníku Hudební věda. Později byl zvolen předsedou stranické organizace hudebněvědeckého ústavu, ale když se stal svědkem obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy, začal psát kritické články a vydávat protiokupační časopis Konfrontace. V Konfrontaci a později i v Hudební vědě zveřejnil Milan Kuna vlastní článek „Balvan v cestě“, v němž varoval před nebezpečím, které hudební vědě a moderní hudbě okupace přinese. Výtisky časopisu se rozdávaly, vyšlo však jen šest čísel. Dle názoru pamětníka byly především články v Konfrontaci důvodem jeho pozdější šikany ze strany vládnoucího režimu.

Po odmítnutí vstupu vojsk přišly restrikce

Při prověrkách v roce 1970 Milan Kuna nesouhlasil se vstupem vojsk a z komunistické strany jej vyškrtli. Následovaly další ústrky: odvolali jej z vedení časopisu Hudební věda, Ústav pro hudební vědu zrušili a muzikologickou sekci připojili k Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Jeho kandidátská disertace „Dějiny hudby a hudebního života za nacistické okupace“ nesměla vyjít. „Den předtím, než měl (rukopis) jít do tisku, přišel na jeho vydání zákaz z ÚV KSČ,“ říká pamětník. 

Restrikce nenápadně pokračovaly. Milan Kuna dlouho nemohl získat post samostatného vědeckého pracovníka, přestože na ni měl jako kandidát věd nárok. Ještě před rokem 1970 mu Hudební fond zadal, aby vybral padesát skladeb soudobých skladatelů pro zahraniční dirigenty, které by bylo vhodné hrát i v cizině. Výbor včetně analýz pod názvem „Od Janáčka k dnešku“ měl vyjít v němčině, ale to už nový Svaz československých skladatelů a koncertních umělců ovládli jiní lidé. „A přišel zákaz, protože tam byli autoři, kteří za Husáka najednou nesměli být hráni a vydáváni,“ pokračuje Milan Kuna. Ve stejném roce měl pamětník přednášet o hudební reprodukci na univerzitě, na což se, jak říká, dlouho a pečlivě připravoval. „Půl hodiny před první přednáškou jsem se dozvěděl, že nesmím přednášet, že to údajně děkan zakázal,“ vypráví Milan Kuna. Nezeptal se ho na to, i když se znali, a později toho dle svých slov litoval. Zákaz údajně přišel opět z ÚV KSČ. 

Na konci sedmdesátých let byl už na dně

V sedmdesátém druhém roce Milana Kunu vyzvali, aby pro výstavu Umění v Terezíně 1941–1945[1] zpracoval téma hudebního života v táboře. Námět ho natolik zaujal, že požádal nakladatelství Academia o vydání knížky o hudebním dění v terezínském ghettu. Žádost byla zamítnuta, protože dle pamětníka do hry vstoupil i náš tehdejší vztah k Izraeli. Výstava měla úspěch, přestože nesměla být propagovaná. V té době Milan Kuna už intenzivně studoval osobnost a dílo Václava Talicha, který byl zásluhou tehdy již zesnulého Zdeňka Nejedlého málo oceňovaným umělcem. S nakladatelstvím Supraphon měl pamětník podepsanou smlouvu na vydání edice „Václavu Talichovi přátelé a hudebníci“, ale v průběhu přípravy pro tisk přišel další zákaz vydání. „Já byl na černé listině,“ vypráví pamětník, „nesměl jsem jezdit do zahraničí, nesměl jsem psát do Hudební vědy, nesměl jsem přednášet ani vydávat knihy, já jsem nesměl vlastně nic. Na konci sedmdesátých let jsem byl úplně na dně.“

První kniha o Václavu Talichovi[2] vyšla až po intervenci u tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka v roce 1980 a dle slov pamětníka vzbudila mezi muzikanty i laiky senzaci. Vydání bylo zpožděné o čtyři roky, protože se ji tehdejší ředitel vydavatelství Panton bál doporučit k tisku. I tak se našli lidé, kterým byla kniha trnem v oku. Pár dní po jejím vydání dostal Milan Kuna varování, že kvůli ní bude muset odejít z Akademie věd. Naštěstí, když si ho ředitel pozval na koberec, vše skončilo jen připomínkou, aby příští pamětníkova kniha nebyla apolitická. 

Zachránila ho až práce o Dvořákovi

Drobné či větší ústrky trvaly přes patnáct let. „Vytáhl mě z toho až státní úkol deseti svazků o Antonínu Dvořákovi,[3]“ vzpomíná Milan Kuna. Podařilo se mu shromáždit z domova i ciziny rozsáhlou skladatelovou korespondenci a další dvořákovské dokumenty; v roce 1985 dokonce získal od Ministerstva kultury valuty na cestu do vídeňských archivů, čímž obešel Akademii, jejíž devizové prostředky dle jeho slov čerpali jen ředitel a jeho zástupce. V osmdesátém sedmém roce dokončil Milan Kuna knihu „Hudba na hranici života“[4] o hudební kultuře židovských i politických vězňů v koncentračních táborech. Pamětník uvádí, že byl prvním badatelem, který se intenzivně zabýval touto tematikou. Získal za ni hlavní cenu. To se už psal rok 1988, rok nato přišla sametová revoluce a kniha mohla vzápětí vyjít. V devadesátých letech vyšla ještě dvakrát v Německu a dle slov pamětníka vzbudila pozornost v muzikologické veřejnosti. Brzy po sametové revoluci vydali Milanu Kunovi knihu „Skladatelé světové hudby“[5], která jako jediná byla určena pro širokou veřejnost. Publikace pojednávala o padesáti nejvýznamnějších světových skladatelích a v průběhu deseti let vyšla v sedmi zemích a mnoha jazykových mutacích. 

Monografie o dirigentovi vzbudila nadšení

V šedesáti šesti letech odešel Milan Kuna do penze, ale věnoval se dál muzikologické práci tak, jak si vždycky přál. Po monografiích o Karlu Boleslavu Jirákovi[6] a Karlu Reinerovi[7] se konečně odhodlal pustit do monografie o Václavu Talichovi, na niž si dlouho netroufal. Byl to velice těžký úkol. „U skladatele máte k dispozici partituru, ale co máte psát o dirigentovi, když nahrávky nemáte?“ vysvětluje Milan Kuna. Obsáhlá publikace vyšla v roce 2009 a dle slov pamětníka měla značný ohlas. V letech 2011–2024 přibyly ještě dva soubory dvořákovských studií, čtyři knihy čerpající z pamětníkova života[8] a další dvě edice o Václavu Talichovi.[9] 

Za svou práci byl Milan Kuna mnohokrát oceněný.[10] Jeho dílo zahrnuje přes třicet knih, monografií a edic, stovky odborných studií, článků a hudebních kritik. I ve svém vysokém věku stále píše. Den, kdy nenapíše aspoň odstavec, považuje za promarněný. 

[1] – [10] Viz Dodatečné materiály