Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kulísek (* 1962)

• narodil se 24. dubna 1962

• otec byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• maturoval na elektrotechnické průmyslovce v Praze

• roku 1984 emigroval přes bývalou Jugoslávii a Rakousko do USA

• vstoupil do americké armády

• účastnil se války v Zálivu

• po sametové revoluci žil v Česku, pak se vrátil do USA

Jan Kulísek až do svého odchodu do emigrace nevěděl o tom, že jeho otec byl v 50. letech uvězněn ve vykonstruovaném procesu. Zato spolu poslouchali zahraniční vysílání BBC a Hlasu Ameriky, takže měl od dětství jasno o rozdílu mezi komunistickou propagandou a realitou. Už v mládí měl představu o tom, že Amerika je svobodná země, a udělal vše pro to, aby se tam dostal. Paradoxem jeho životního příběhu je, že odešel z Československa zejména kvůli strachu z povinné vojenské služby, aby se ve Spojených státech později stal profesionálním vojákem a bojoval ve válce v Perském zálivu. 

Každý den jsem od dětství poslouchal vysílání BBC

Jan Kulísek se narodil 24. dubna 1962 v Praze-Podolí. Jeho otci bylo tehdy již 58 let, mamince Růženě, rozené Maryškové, jen 38, byla totiž jeho druhou ženou. Otec byl podle slov Jana Kulíska za války v odboji, během své práce v Kolbence prováděl sabotáže a pracoval údajně pro britskou rozvědku. To mohlo přispět k tomu, že ho spolu s jeho první ženou v 50. letech po provokaci Státní bezpečnosti (StB) zatkli a odsoudili oba ve vykonstruovaném procesu. Otce propustili v roce 1960 na amnestii, jeho manželka snad zemřela ve vězení. Také dědeček pamětníka se prý angažoval v odboji, měl mít i napojení na Petiční výbor Věrni zůstaneme, za což byl v Drážďanech odsouzen k smrti, ale z vězení unikl. 

Malý Jan ovšem nic o tatínkově minulosti nevěděl, doma o tom nehovořili. Pravdu zjistil až v dospělosti, po svém odchodu do zahraničí. V roce 1968 měl nastoupit do první třídy, těsně před tím ovšem zažil s rodiči těžké okamžiky při okupaci Československa „spřátelenými“ armádami Varšavské smlouvy. „My jsme jako každý rok tenkrát byli v Jizerských horách, u chaty Slovanka, byli jsme tam ve srubech. Bylo mi šest let a asi ve čtyři jsme se probudili, už pomalu svítalo, hrozný dunění, jako zemětřesení. Rodiče říkali, co to je, co se to děje. Nakonec si řekli, tak počkáme do rána. Probudili jsme se o něco dřív a najednou vidím docela zmatek. Z některých srubů už vybíhali lidé, třeba už i s kufry a opravdu tam byl shon nebývalý. A pak jsme šli do jídelny a lidi brečeli a říkali, to je strašný,“ vzpomíná na první okamžiky invaze. 

Přestože nevěděl nic o tom, že otec býval politickým vězněm, už jako dítě si uvědomoval, že žije v totalitním režimu. „Tatínek vždycky poslouchal české vysílání BBC, to bylo vždycky v sedm patnáct. To jsem slyšel celý, už od první třídy, každej pracovní den. A když mně bylo těch třináct, čtrnáct let, tak jsem to už poslouchal i sám. Večerní vysílání BBC bylo od půl osmý do osmi a pak byl Hlas Ameriky. Nebylo to obvyklé, protože například ze spolužáků nikdo takovej druhej nebyl, kdo by to takhle sledoval,“ vysvětluje, kde získal první informace o tom, že existuje velká propast mezi oficiální propagandou a realitou socialistického zřízení. 

Bál jsem se, že mi seberou pas

Po ukončení základní školy nastoupil na elektrotechnickou průmyslovku v Ječné ulici v Praze. V té době se také začal zajímat o rockovou hudbu. Ta zahraniční byla v Československu těžko dostupná, některé domácí kapely fungovaly napůl oficiálně, jiné byly zakázané. Jan Kulísek vzpomíná na zážitek z hudebního festivalu. „Najednou nás tam obklíčili, ukončili to. S hrůzou jsem utíkal přes pole, bál jsem se, že mi vezmou pas, že nebudu moct nikam vyjet. Já jsem chtěl utéct už od patnácti.“ Kromě poslechu zahraničního vysílání a hudby formovalo jeho představy o Západu a USA také vyprávění dědečkova kamaráda, který se mohl i po emigraci vracet do rodné země. „Měl jsem představu o Americe, že je to svobodný stát, že se tam jinak žije, že je to svobodný svět,“ vypráví. 

Po maturitě tři roky pracoval, pak byl díky protekci kamaráda přijat na ČVUT. Už v prvním ročníku si hledal parťáka, který by s ním odešel do zahraničí. Velké obavy měl z toho, že bude povolán k povinné vojenské službě v socialistické armádě. „Největší hrůzu jsem měl z vojny, kdyby mě odvedli, tak bych se asi zabil,“ říká. Skutečně jednoho spolužáka pro svůj záměr našel. Jinak nikomu o svých úmyslech neříkal, ani rodičům, měl strach, že ho někdo udá. 

Klopýtali jsme tunelem do Rakouska

S kamarádem Tomášem Kůtou si v létě 1984 zajistili zájezd do tehdejší Jugoslávie s cestovní kanceláří Autoturist. Po skončení zájezdu začali hledat cestu k přechodu na Západ. Navštívili tábor v Bělehradě, kde si jugoslávské úřady údajně vybíraly ty, kterým umožní odjezd. Jim ovšem všechny naděje hned zhatili. Museli proto odejít tajně a zvolili si pochod osmikilometrovým železničním tunelem vedoucím do Rakouska. „Pak jsme do toho tunelu vběhli, ale najednou vidíme za námi světlo baterky. Někdo za námi šel, jestli nás honil, nevíme. Tak jsme prostě klopýtali. Tam nebylo místo, aby člověk zalehnul, protože z těch vagónů kolikrát trčí nějaký schůdky, to by člověka vzalo. Tam jsou každých sto, možná dvě stě metrů, úkryty pro dělníky a je čára na zdi tunelu, kde ten úkryt je. A když jel vlak, tak jsme ho viděli dlouho, než se přehnal kolem nás. Ale kolikrát jsme nevěděli, jak je ten vlak daleko, nějaký bušení v kolejích bylo velice špatně slyšet. Nakonec jsme to ustáli a vylezli ven asi po dvou a půl hodinách. Ten čerstvý vzduch, to byla nádhera,“ vzpomíná na vcelku dramatickou cestu na svobodu.

V Rakousku jeli do uprchlického tábora Traiskirchen, vyřídili si potřebné dokumenty a požádali o výjezd do USA, i když Jan Kulísek měl nejprve v plánu Kanadu. V táboře fungovala pobočka Amerického fondu pro československé uprchlíky, která pro ně vyhledávala podporovatele. Na podzim 1984 za ním přijela do Vídně maminka (otec zemřel roku 1979), která velice těžce nesla, že její jediné dítě odešlo za hranice. Státní bezpečnost ji po výslechu do Rakouska poslala, aby syna přesvědčila k návratu, o což se skutečně snažila. Byl však neoblomný, i když setkání se neobešlo bez mnoha slz. Matka přijela pak ještě jednou, ale jeho odhodlání nemohlo nic zviklat. 

V Československu bylo zatím proti němu zahájeno trestní řízení pro čin opuštění republiky. Spolu s Tomášem Kůtou byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu vězení v délce jednoho roku. Trest pochopitelně nikdy nenastoupili vzhledem k nepřítomnosti. Trestní spis se zachoval pod číslem V-38689 MV v Archivu bezpečnostních složek ČR. [1]

Čekal jsem, že základní výcvik bude peklo

V létě roku 1985 odletěl do USA, nejprve žil v Redmontu u Seattlu. Živil se manuální prací jako dělník ve firmě na ocelové stavební konstrukce. Ačkoliv peněz neměl nazbyt a někdy musel mít i dvě zaměstnání, o návratu nikdy vážně nepřemýšlel. Začal studovat a po setkání s rekruty pro americkou armádu uvažovat o této kariéře. Nakonec roku 1989 do armády vstoupil, čímž de facto spáchal v Československu trestný čin. Nikdy však nebyl odsouzen ani za emigraci. 

Po absolvování základního výcviku, který nebyl tak tvrdý, jak čekal, absolvoval odborný výcvik ve Virginii. „Na tom boot campu jsem čekal peklo, ale nepřišlo. Fyzicky jsem to zvládl v pohodě. Taky mi nikdo z instruktorů nepředhazoval, odkud jsem přišel, spíš je to zajímalo,“ dodává k první zkušenosti s vojenským drilem. Jeho specializací se staly opravy vrtulníků a v roce 1990 odjel na americkou základnu v Německu, u Hanau poblíž Frankfurtu. 

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 zažil v USA. Kolegové ho upozornili na novinové titulky a fotografii transparentu s nápisem ‚Konec vlády jedné strany‚ . „Teprve tehdy jsem tomu uvěřil, že se to hroutí, když jsem viděl, že ten transparent vydržel tak dlouho, aby ho někdo mohl vyfotografovat,“ dodává. Československo tehdy několikrát navštívil, i s kamarády z armády. Vzpomíná například na týden, který strávil v Praze v době, kdy byl sovětský tank na Smíchově natřený na růžovo. 

Tři dny jsme nosili protichemické obleky

V létě 1990 ovšem vypukla válka v Perském zálivu, cílem USA a jejich spojenců bylo osvobodit Kuvajt obsazený Irákem. Konflikt zahrnoval i operace známé jako Pouštní bouře a Pouštní štít.[1]  V září 1990 odjel Jan Kulísek se svou jednotkou do vnitrozemí Saudské Arábie. Tam operovala 3. obrněná divize americké armády, ale jeho jednotka nepodléhala tomuto velení, šlo o výsadkový sbor. V poušti sužovalo vojáky zejména počasí a písečné bouře, také strach z chemického útoku. „Měli jsme třeba tři dny na sobě protichemické obleky, byly obavy. Ale i tak byla v armádě vždycky dobrá hygiena, na to se tam dbalo,“ říká. Několikrát v těžkých podmínkách poskytovali podporu pilotům vrtulníků a opravovali stroje. V poušti se setkal i s Československou protichemickou jednotkou, která byla známá také tím, že na rozdíl od jiných se u ní vařila domácí jídla. Válka skončila osvobozením Kuvajtu v únoru 1991 a Jan Kulísek se vrátil zpět na základnu v Německu. 

Po ukončení své smlouvy roku 1994 pracoval v České republice pro mezinárodní automobilovou firmu Delphi v Bakově nad Jizerou jako manažer logistiky. Nebyl však zcela spokojený s týmem v práci ani s celkovou atmosférou v zemi, která se mu zdála nepříjemná a negativní. Proto s manželkou, kterou tu potkal, odjel znovu do USA, do Česka se vracel jen příležitostně. Jeho mottem je dívat se kolem sebe s otevřenou myslí a poslouchat lidi kolem sebe. „Pro mě je důležitá úcta k pravdě,“ říká na závěr svého vyprávění. Roku 2022 žil v San Francisku. 

 

[1] Výňatky ze spisu ABS ČR V – 38689 MV jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[1] Válka v Zálivu. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2025, 2025-0ř-12. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_Z%C3%A1livu. [cit. 2025-08-09].