Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kubíková-Šťastný (* 1943)

Nemyslela jsem si, že se do Čech někdy vrátí demokracie

  • narodila se 6. června 1943 v Plzni

  • její příbuzní byli oběťmi nacistické i komunistické totality

  • od sedmi let se závodně věnovala krasobruslení

  • mezi její sportovní úspěchy patřilo páté místo na mistrovství Evropy a kvalifikace na olympiádu v Innsbrucku v roce 1964

  • kvůli rodinnému původu nemohla studovat vybranou vysokou školu

  • v druhé polovině 60. let jezdila po Evropě s krasobruslařskou vídeňskou revue

  • po srpnu 1968 se vrátila do Československa a dokončila vysokou školu

  • v roce 1969 odjela na krasobruslařské turné po Kanadě a USA a rozhodla se v Americe zůstat

  • její děti i vnoučata se také věnují ledním sportům

  • do Čech se po roce 1989 pravidelně vracela

Vítaly jsme americkou armádu

Milada Kubíková Šťastný se narodila 6. června 1943 v Plzni. Její otec byl lékař, ordinaci měl přímo v jejich rodinné vile, matka byla právničkou. Druhou světovou válku si pamětnice samozřejmě nepamatuje, rodiče jí pak o ní ale vyprávěli. „Můj strýc Vilém Hlinka, který pracoval v Plzni, byl asistent primáře plzeňské nemocnice. Tenkrát seskočili na českém území ruští parašutisté a on měl ve své nemocnici ruské parašutisty jako pacienty. Tajně se o ně staral, aby jim pomohl v odboji. Pracovala tam i jedna německá zdravotní sestra a ta byla spojená s SS organizací, strýce Vilíka zatkli.“ Po zatčení byl převezen do Berlína a v září 1944 popraven.

Jako malá slavila Milada také konec druhé světové války. „My holčičky, co jsme měly kroje, jsme vítaly americkou armádu. Já si na to samozřejmě nepamatuju, protože mi nebyly ještě dva roky. Ale moje maminka mě vzala do náručí a dala mě americkému vojákovi, který byl černoch. Já jsem do té doby v životě neviděla černocha, nevěděla jsem, jak černoch vypadá. A strašně jsem se ho lekla, strašně jsem se rozplakala. Maminka se mi snažila vysvětlit, že on nás osvobozuje, že to je hodný pán. Takže jsem potom pochopila, o co jde, ale byl to šok.“

Mám dobré známky, proč nemůžu studovat?

Vzhledem k rodinnému původu ale nebyly pro pamětnici snadné ani následující roky. Jejím vzdáleným příbuzným byl Karel Kutlvašr. Československý legionář, který velel Pražskému povstání, se stal obětí komunistické perzekuce po únoru 1948. Milada vychodila základní a střední školu a po maturitě chtěla pokračovat na vysoké škole. Její tatínek by si býval přál, aby studovala medicínu, to jí ale nebylo umožněno. „Tehdy v Československu existovaly takzvané uliční výbory. To bylo něco strašného. […] Tam byly různé takové ženy z lidu, jak bych řekla, prostě z té nižší třídy, které rozhodovaly o naší budoucnosti. A já, když jsem jim řekla, že otec by si přál, abych studovala medicínu, tak mně řekly: ‚No, my vám nedáme doporučení.‘ A já jsem říkala: ‚Proč mi nedáte doporučení? Mám dobré výsledky, mám dobré známky ze školy a všechno, proč nemůžu studovat?‘ A oni řekly: ‚Vaše maminka chodila po ulicích v kožichu.‘ Já jsem řekla: ‚Moje maminka mě každé ráno v pět nebo šest hodin ráno veze na stadion.‘ To už jsem trénovala tehdy. ‚A na stadionu je zima. Tak proto má kožich, aby tam vydržela.‘ No prostě něco tak příšerného, to se nedá slovy vyjádřit.“

Milada se od sedmi let věnovala závodně krasobruslení. Na tréninky vstávala brzy ráno, další následoval hned po škole. „Neměla jsem čas chodit s klukama. Když jsem šla do kina s holkami, tak to byl svátek, byla jsem z toho nadšená. Byl to úplně jiný život.“

Uliční výbor ji nakonec pustil alespoň na Institut pro tělesnou výchovu a sport. K tomu studovala ještě jazyky, češtinu a ruštinu. „Protože jsem měla ráda ruské klasiky.“ To bylo v době, kdy už reprezentovala Československo na mistrovství Evropy i světa. V zimě roku 1964 pak závodila na olympijských hrách v Innsbrucku.

Viděla jsem, že politická situace se vrací zpátky do padesátých let

V polovině šedesátých let získala pamětnice smlouvu u vídeňské lední revue, přerušila si studium a jezdila po Evropě s vystoupeními. „Pouštěli nás do zahraničí, ale museli jsme část svého platu ve valutách odvádět československé vládě.“ Možnost cestovat pro ni byla mimo jiné jednou z motivací, proč se krasobruslení věnovala.

V létě 1968, krátce poté, kdy jí skončila smlouva u vídeňské revue, pobývala zrovna u známých v severním Německu. „Maminka toho mého známého mi říkala: ‚Pojď se podívat na televizi!‘ A teď jsem viděla, jak se ty ruské tanky valí po těch silnicích, ničí tam ty silnice a města.“

Milada pak dostala v Německu nabídku, aby zůstala a stala se učitelkou na gymnáziu. „Učila bych tělesnou výchovu a ruštinu, dali mi výborné podmínky.“ Za nabídku byla velmi vděčná, ale protože jí chyběl už jen poslední ročník vysoké školy, rozhodla se vrátit. „Vrátila jsem se do Čech a promovala jsem v roce 1969.“

Po dokončení školy se snažila najít místo učitelky v nějakém západočeském městě, kde by byl i zimní stadion. To se jí ale nepodařilo. „Takže jsem si řekla: ‚Tak co budu dělat? Je rok 1969, mám zůstat tady?‘ Nakonec jsem se rozhodla, že znovu podepíšu smlouvu s vídeňskou revue. Protože tehdy ta skupina, do které jsem měla jít, měla jet na turné po Americe a Spojených státech. […] Jeli jsme dlouhé turné po celých Spojených státech a Kanadě. A pak jsem se rozhodla, že tam zůstanu. Protože za ten rok, kdy jsem se vrátila [do Čech], od roku 1968 do roku 1969, jsem viděla, že ta politická situace se vrací zpátky do doby toho temna, toho těžkého komunismu těch padesátých let.“

Trpěli jsme výčitkami svědomí, jestli jsme neměli zůstat

Ve Spojených státech se Milada vdala, s manželem měla dvě děti a s druhým manželem ještě jednoho syna. Její bratr Jaroslav byl také krasobruslař a stejně jako ona také závodil, vystupoval v lední revue a odešel do zahraničí.

Rozhodnutí zůstat v Americe bylo pro Miladu velmi těžké. „Nevěděli jsme, jestli budeme moct jet domů a navštívit rodiče. Trpěli jsme výčitkami svědomí, jestli jsme neměli zůstat s nimi.“ Když se jí narodily děti, psala dopisy na prezidentskou kancelář, aby za nimi pustili na návštěvu alespoň maminku, aby viděla svá vnoučata. Po čtyřech letech žádostí dostala její maminka povolení, ale tatínek musel zůstat doma.

V listopadu 1989 s nadšením vítala dění v Československu. „Netušili jsme, že se vrátí demokracie do Čech. Všichni jsme to tady strašně oslavovali, byli jsme úplně nadšení. […] Musíme být vděční za tu situaci, která je, i když není ideální, musíme si vážit toho, že žijeme v zemi, která nám umožňuje studovat a pracovat, kde chceme, že máme svobodu.“ Milada v Americe zůstala, ale do Čech skoro každý rok jezdila. Její bratr se v roce 1991 vrátil zpět.

Její největší sportovní úspěch, který slavila společně se sportovním partnerem Jaroslavem Votrubou, bylo páté místo na mistrovství Evropy v roce 1963 a kvalifikace na olympiádu v Innsbrucku v roce 1964. V Americe se pak začala věnovat trénování. V jejích šlépějích šly i její děti a vnoučata, všichni bruslili, dcera trénuje, vnuk hraje hokej a vnučka je krasobruslařka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)