Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Krützner (* 1935)

• narodil se 16. dubna 1935 v Praze

• vyrůstal v rodině advokáta Eduarda Krütznera st. a Jaromíry Krütznerové

• od dětství se aktivně věnoval sportování, zejména basketbalu za tým Orbis Praha

• v polovině 50. let objevil ragby, kterému se začal věnovat společně s basketbalem

• od 60. let hrál už pouze ragby, od roku 1956 za klub RC Praga Praha

• od roku 1959 se stal součástí československé ragbyové reprezentace

• v roce 1968 byl kapitánem reprezentace a téhož roku byl nominován do mužstva Evropy, které hrálo proti Německu

• v roce 1971 přestoupil na dva roky do francouzského klubu Olympique Besançon

• po ukončení kariéry se věnoval trénování – domovský klub RC Praga Praha dovedl k sedmi titulům

• v roce 1974 se stal členem sportovní komise

• jako prezident České rugbyové unie působil v letech 2003–2007

• v roce 2025 žil v Praze

Hra gentlemanů, jak se často ragby přezdívá, vznikla během 19. století v Anglii ve městě Rugby, kde se vyvinulo ze známějšího fotbalu. V dnešní době se ragby dělí na dvě základní větve, které se liší počtem hráčů. V rugby union, které je celosvětově nejrozšířenější, nastupuje proti sobě celkem 30 hráčů (15 na každé straně). Případně se hraje i verze s menším počtem, kdy je na každé straně hrací plochy sedm hráčů (tzv. sedmičkové ragby). Na druhé straně je pak rugby league, které je určeno pro 13 hráčů v každém týmu.

Historie českého ragby má poměrně dlouhou tradici, která sahá do roku 1926, kdy byla přeložena první pravidla hry, a v témže roce se uskutečnila nejen první utkání, ale zároveň vznikla Česká rugbyová unie. Mezi nejstarší ragbyové kluby dnes patří Slavia Praha a Sparta Praha, které se řadí i k nejlepším klubům v zemi. 

I když se tuzemské ragby nemůže rovnat velikánům jako například Nový Zéland, Francie či Jihoafrická republika, přesto se dokázalo několik hráčů individuálně prosadit ve světě ragby a dosáhnout tak skvělých úspěchů. Mezi takové se řadí i Eduard Krützner zvaný Medák, vystudovaný rentgenolog, který se věnoval převážně basketbalu. Po objevu ragby však tomuto sportu propadl a začal se mu věnovat naplno. Díky své píli se dostal i do zahraničí, kde nastupoval za známý Olympique Besançon, se kterým dosáhl velkých úspěchů.

Členové Hitlerjugend měli proti nám i nože

Eduard Krützner se narodil 16. dubna 1935 v Praze jako starší ze dvou bratrů do rodiny advokáta Eduarda Krütznera a ženy v domácnosti Jaromíry Krütznerové, rozené Hainzové. „Tatínek byl advokátem a obhajoval celou řadu významných osobností nebo rodin. Například Kinské, Schwarzenbergy nebo Havla. Díky tomu jsme pak měli vstup do Lucerny zdarma. Po nástupu komunistů musel tatínek nastoupit do dělnické profese. Takže i on se podílel na stavbě toho slavného mostu Inteligence [Branický most],“ vypráví o svém otci pamětník.

Pamětník vyrůstal s rodinou v centru Prahy, kde se stal svědkem příjezdu okupačních německých vojsk v březnu 1939. Ale jak podotýká, válečné období trávil střídavě na dvou místech, a to v Praze a v rodinné vile v Dobřichovicích. Právě odtud má nejsilnější válečné zážitky. Jako nejmladší z chlapecké party se snažil svým vrstevníkům vyrovnat a společně zakoušeli z dnešního pohledu poměrně nebezpečná dobrodružství.

„S kamarády jsme opravdu riskovali a blbli. Při náletech amerických stíhaček na německé vojenské vlaky osazenstvo uteklo do brdských lesů a my jsme po odletu letadel rychle vlítli do vlaku a sebrali jsme tam, co jsme unesli. Měli jsme německé helmy, raketové pistole a další vojenské propriety. Docela šlo o život při rvačkách s jednotkou Hitlerjugend, kteří měli výhodu, že měli nebezpečné nože. Dodnes se divím, že jsme to přežili nebo odešli bez újmy,“ dodává s úsměvem pamětník. 

Konec druhé světové války prožil Eduard Krützner právě v Dobřichovicích, kde byl svědkem příjezdu vlasovců, směřujících na Prahu. Později také viděl poválečné běsnění a mstu na německém obyvatelstvu, které bestiálně postříleli – jak říká – „naši spoluobčané“.

Sport jsem měl rád od dětství

Eduard Krützner měl velmi vřelý vztah ke sportu a pohybu vůbec. Ve svém vyprávění dodává, že jako nejmladší v klučičí partě se snažil všem vždy vyrovnat. Sportovní talent a nadšení měl již v krvi, jelikož otec se rekreačně věnoval tenisu a dědeček ze strany matky, Jaromír Hainz, se dokonce zúčastnil Letních olympijských her ve Stockholmu (1912) právě v tenise. 

Jako aktivní chlapec se odmala všestranně věnoval několika sportům. A tak si ho při hraní hokeje na zamrzlé Vltavě všiml člověk, který mu nabídl místo ve Spartě. Malý Eduard neváhal a na postu brankáře začal hrát aktivně hokej. „To byla neuvěřitelná náhoda, ale já jsem to přijal, abych si to vyzkoušel. Vždy po tréninku mě slavný Vladimír Zábrodský požádal, abych ještě chvíli zůstal v bráně, že si chce vyzkoušet různé střely na bránu. Moc jsem toho nepochytal, on to opravdu uměl,“ vzpomíná.

Po dokončení základní školy nastoupil na gymnázium v Křemencově ulici, kde studoval i jeho otec, a jak s oblibou doplňuje, našel i přímo lavici, ve které seděl tatínek se spolužákem Janem Werichem. Po komunistickém převratu v únoru 1948 bylo gymnázium zrušeno a pamětník musel přestoupit do školy v Ostrovní ulici, kterou pak zdárně dokončil. Právě během středoškolských studií se dostal díky svému vyučujícímu k basketbalu, který ho snad jako každý sport dost nadchnul. V tu dobu skončil s hokejem a začal se naplno věnovat basketbalu, ve kterém reprezentoval školu, a získal nabídku do tehdy jednoho z nejlepších klubů, kterým byl Orbis Praha, kam následně přestoupil.

V roce 1953 dokončil studium rentgenologie, dnes známé spíše pod pojmem radiologie. Měl výhodnou nabídku zaměstnání v Praze, ale režim byl neúprosný a umístil ho na tuberkulózní oddělení v Plzni. To bylo i v té době proti předpisům, a tak ho po třech měsících přeřadili na rentgen kliniky Škodových závodů. Tady zjistili, že pamětník hrál hokej za Spartu a basketbal za Orbis, a tak se stal náhradním brankářem prvoligové Škodovky. „Za áčko jsem naštěstí nikdy nenastoupil, ale za béčko jsem odehrál řadu zápasů. Basket jsem si zahrál za Škodovku,“ říká.

Musel jsem si vybrat jeden sport

Pamětníka čekala vojenská služba, kterou chtěl strávit v basketbalovém oddíle Dukla Mariánské Lázně. Povolávací rozkaz ho však vyzval k nástupu do Trutnova k protileteckému dělostřelectvu. „Měl jsem celý život takové zvláštní štěstí, i na vojně. Mysleli si, že když mám maturitu, tak jsem vzdělanec. Musel jsem přeložit knihu o protivzdušné obraně z ruštiny do češtiny. Naštěstí se zřejmě nikdy podle tohoto návodu nestřílelo. Ale většinu vojny jsem trávil sportem, kdy jsem hrál basket, hokej, volejbal i fotbal za místní posádku. A taky jsem hrál ve vojenské kapele. V životě jsem na nic nehrál a sednul jsem si za bubny,“ vesele doplňuje pamětník. 

V roce 1956 odešel do civilu a nastoupil na nově zřízené oddělení Hygienické stanice hlavního města Prahy, kde se zabýval ochranou před radioaktivním zářením. A právě zde došlo k osudnému setkání, kdy jeho vedoucí Jan Kudrna, zapálený ragbista, mu tuto hru představil a vysvětlil. „Vystřídal jsem hrozně moc sportů, než jsem si nějaký vybral. Jak jsem říkal: hokej, basketbal, volejbal, ale zkoušel jsem i vodní pólo nebo pětiboj. To byla legrace. Všechno jsem uměl: běhat, plavat, střílet. To mne naučil můj strýc, hrdina druhé světové války v bitvě u El Alameinu, plukovník Otto Wágner. Ale mě zradil kůň jménem Vítěz, který odmítal plnit jakékoli mé povely,“ představuje celou škálu sportů i dovedností, které odzkoušel.

Byl to právě Jan Kudrna, kdo přesvědčil pamětníka, aby se přišel podívat na trénink do Vysočan. Hra ho nadchla a začala bavit. Po druhém tréninku mu bylo nabídnuto, aby nastoupil v příštím zápase proti tehdejšímu B týmu Gottwaldova. V roce 1956 se tak stal členem týmu RC Praga Praha, tehdy však nesoucího název TJ Spartak AZKG Praha. Zároveň se i nadále věnoval aktivně basketbalu v dresu pražského Orbisu. „Bylo velmi náročné skloubit práci a sportovní tréninky. Když jsem založil rodinu, tak jsem si prostě musel vybrat jeden sport,“ vzpomíná. A právě počátkem 60. let se Eduard Krützner rozhodl pro ragby, kterému se začal naplno věnovat.

Do Francie jsme vezli známky, že je prodáme

V roce 1957 přestoupil pamětník do A týmu pražské Pragovky a zároveň byl nominován do národního týmu hráčů do 23 let. Právě v tomto roce vyrazil s ragby týmem poprvé do zahraničí, do Paříže. Pamětník sháněl bezúspěšně franky, proto to vyřešil tím, že zašel do filatelie a zde zakoupil doporučený aršík známek. Šlo ho lehce uschovat před pohraničníky. „V Paříži jsem vyhledal nejbližší filatelii a s velkým očekáváním jsem nabídl svůj zázračný aršík. Odborník jej prostudoval a vysvětlil mi, že je sice dobrý, ale ten cennější má jiný barevný odstín. Nakonec jej koupil. Osobně si myslím, že výhodně, a vyplatil mi aspoň takovou sumu franků, která odpovídala mé částce v korunách. Byl jsem rád, že jsem si mohl koupit věci, které v té době u nás nebyly k dostání,“ vysvětluje.

Eduard Krützner byl při svých cestách do zahraničí často oslovován československými emigranty, kteří se na něj obraceli s různými prosbami. Sám přiznává, že se jim snažil vyhovět a například dovézt různé dokumenty či jiné potřebné věci, o které ho požádali. Při celní kontrole nebyl nikdy prozrazen a vše se mu vždy podařilo provézt.

V roce 1959 se Eduard Krützner probojoval do národního týmu, ve kterém působil až do roku 1972, přičemž osm let byl jeho kapitánem. K jednomu z významných zápasů československé reprezentace došlo 5. května 1968, kdy do ČSSR přijel národní tým Francie ve své nejsilnější sestavě. I když československý tým prohrál v celkovém skóre 6:19, jednalo se o velký úspěch, protože tehdejší Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV) pochopil, že s takovými velikány jako Francie – pravidelný účastník Poháru pěti národů – dokáže držet krok.

Nabídku k emigraci jsem nevyužil

Srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy znamenala pro pamětníka poměrně zásadní životní změnu. Stal se svědkem příjezdu okupačních vojsk a střelby u Československého rozhlasu. V tu dobu už věděl, že byl vybrán jako jediný Čechoslovák do týmu výběru Evropy, který měl nastoupit proti ragbyovému mužstvu Německa při příležitosti výročí německého ragby, které se mělo konat o týden později. 

„Přiběhl jsem domů a říkám manželce, že je v Praze střelba, ať zabalí to nejdůležitější a jedeme. Věděl jsem, že ze Smíchova odjíždí vlak do Německa a chtěl jsem ho stihnout. Manželka rychle zabalila i mokré prádlo a jeli jsme. V Hannoveru mi nabízeli krásné možnosti, měl jsem trénovat národní tým Německa, dostal bych vilu, ale já – ne! Srdce mě pořád táhlo hrát do Francie,“ vzpomíná na dobu okupace pamětník.

A právě v roce 1968 dostal Eduard Krützner opět další nabídku k přestupu. Celou situaci přibližuje následovně: „Nabídek jsem dostal více. Vedle Německa mi třeba nabídli přestup do Swansea – v tu dobu snad nejlepší tým. Tam bych měl výborné podmínky, ale v zahraničí jsme byli bez syna Eduarda. Funkcionáři klubu mě ujišťovali, že by syna dokázali dostat do Walesu přes Červený kříž, ale to byli opravdu naivní a my jsme se museli do Čech vrátit.“

Po zápase, kdy ČSSR nastoupilo proti Francii ve francouzském Besançonu, dostal na výběr ze dvou nabídek. Zájem o něj projevil právě Olympique Besançon a vedle toho RC Grenoble, který v tu dobu byl na vyšší úrovni. Eduard Krützner se rozhodl pro skromnější nabídku, ale narazil doma v Československu, jelikož pro přestup nesplňoval všechny podmínky – jednou z nich bylo i dovršení věku 35 let. Ani přímluva samotné francouzské delegace nedonutila československé úřady udělat výjimku a pamětník tak musel počkat ještě několik let.

K celé přestupové situaci pamětník dodává úsměvnou historku ohledně nabídky v Maroku: „Po odehraném vítězném zápase v Maroku jsem dostal nabídku hrát za klub v Casablance a zároveň získat místo šéfa nového ozařovače na onkologii od marockého ministerstva zdravotnictví. Když jsem nabídku na tento lukrativní kontrakt přinesl na naše ministerstvo, vynadali mi, jak je možné, že jsem na tuto smlouvu přistoupil. Musel jsem ji obratem zrušit. Za měsíc si mě pozvali opět na ministerstvo a vynadali mi znovu, že jsem jim prý špatně vysvětlil finanční výhody té smlouvy. Zjistili totiž, že mé místo získal nějaký Bulhar a my jsme přišli o 20 % z mé mzdy ve valutách.“

Dovršení pětatřiceti let a vysněný přestup do Francie

Přestupová jednání trvala až do roku 1971, kdy Eduard Krützner přestoupil do francouzského týmu Olympique Besançon, kde už jako poměrně zkušený hráč nastupoval v mistrovských utkáních. „Věk už byl poměrně vysoký na aktivní kariéru, ale zvládal jsem to. Byl jsem spíš jako takový i mentor, kde jsem uplatňoval své dlouholeté mezinárodní zkušenosti v těžkých zápasech francouzských nejvyšších soutěží. Spolupracoval jsem s trenéry na taktice a systému hry mužstva,“ doplňuje pamětník ke svému přestupu.

Do Francie odjel s celou rodinou a klub mu zařídil velký byt na Rue de la Liberté. Pamětník později jako hrající trenér zažil s klubem i postup do vyšší soutěže, což znamenalo obrovský úspěch. Podařilo se mu postoupit do 2. divize a následující rok i do 1. divize. V Olympique Besançon nakonec působil Eduard Krützner více než dva roky, až do podzimu roku 1973, kdy dostal nabídky přestupu do lepších klubů. Ty však odmítl a ukončil tak ve svých 38 letech aktivní kariéru.

Po návratu do Československa se plně věnoval trenérské činnosti a mohl plně využít zkušeností z Francie – jako hráče, tak i absolventa stáží trenérů 1. divize. Uplatnil i svá studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kterou absolvoval v 60. letech. Od podzimu 1973 začal trénovat svůj mateřský klub, kterým byla pražská Pragovka, tehdy nesoucí název TJ Praga. S tou se mu nakonec podařilo vyhrát celkem sedm titulů a mohl tak rozšířit svou kolekci zlatých medailí na 11, když přidal čtyři tituly hráče Pragovky.

Měl jsem trénovat Besançon nebo Tahiti

Mezi další pamětníkovy úspěchy patří i zaměření na výběr a trénink mladých nadaných hráčů, kterým se tak otevíraly pomyslné dveře do profesionálního ragby. Pamětníkovi se podařilo vychovat desítky nových hráčů, kteří pak našli uplatnění na domácí i zahraniční scéně. Pamětník dostával nabídky na trénování různých klubů nejen po Evropě, ale i ve světě. Například v roce 1980 podepsal trenérskou smlouvu do Olympique Besançon na tři roky. Bohužel problém s bojkotem olympijských her v Moskvě mu neumožnil výjezd do zahraničí. 

„Nabídek bylo dost, ale vzpomínám na jednu úsměvnou: trénovat reprezentaci Tahiti. Opravdu krásná představa. Nakonec to těsně vyhrál můj francouzský přítel z metodické komise FIRA,“ vzpomíná na úsměvnou nabídku z roku 1985. 

V roce 1974 se stal členem Sportovní komise evropské ragbyové federace FIRA-AER. Sametovou revoluci prožil v Praze, kde s nadšením sledoval pád režimu a účastnil se i několika demonstrací. „Tatínek vždy tvrdil, že taková blbost jako komunisti nemůže trvat věčně,“ dodává. Po roce 1989 se naplno otevřel sportovní trh i v oblasti ragby a čeští hráči a trenéři najednou dostali velké možnosti ukázat se ve světě.

V roce 1990 se stal generálním sekretářem Československé ragbyové unie a v letech 2003–2007 prezidentem České ragbyové unie. Od roku 1995 zastával pozici komisaře a delegáta FIRA-AER a tuto funkci vykonával až do roku 2020, což obnášelo osobně dohlížet na dodržování všech pravidel, na regulérní průběh utkání, kontrolu licence hráčů a řešení případných vážných přestupků proti pravidlům společně s rozhodčími. 

Naposledy navštívil Eduard Krützner Besançon v roce 2023, kdy se konaly velké oslavy k padesátiletému výročí postupu týmu do vyšší soutěže. Dnes (2025) pamětník stále aktivně sleduje ragbyové dění a pravidelně o něm píše i články. Závěrem natáčení však smutně dodává, že ho mrzí skutečnost, že se z ragby pomalu vytrácí jeho hodnoty, jako je upřímné přátelství, obětavost, nadšení i tak důležitý ragbyový třetí poločas. Naopak je velmi pyšný, že jeho děti, vnoučata i pravnoučata se aktivně věnují ragby a dosahují velmi dobrých výsledků.