Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Kroulová (* 1946)

• narozena 13. února 1946 v Malém Hradisku

• otec-živnostník vlastnil továrnu na oděvy v Prostějově a dům s pohostinstvím, kinem a výrobnou oděvů v Malém Hradisku

• roku 1952 znárodnění otcovy živnosti

• v letech 1952–1953 otec v PTP, kde prodělal sedm infarktů

• rodina perzekvována, děti nesměly studovat

• v letech 1961–1964 se pamětnice vyučila dámskou krejčovou v OP Prostějov

• roku 1966 sňatek s Františkem Kroulem, stěhování do Dolní Dobrouče

• s manželem vychovali děti Petru (1966) a Pavla (1972)

• pracovala jako vedoucí prodejny s textilem, později na různých pracovních pozicích v podniku Jednota, naposledy na ústředí v Ústí nad Orlicí

• roku 2025 žila v Malém Hradisku

Anna Kroulová, rozená Grulichová, se narodila rok po válce do rodiny oděvního podnikatele, který vlastnil továrnu a prodejnu v Prostějově. V letech 1938–1941 vybudoval otec Vincenc Grulich v Malém Hradisku dům s pohostinstvím, kinem a výrobnou oděvů, o který rodina po roce 1948 přišla. Roku 1952 byl otec odveden k jednotkám PTP do Komárna a Vyšných Hágů. Kvůli skartaci vojenských dokumentů však nebyl po roce 1989 nikdy oficiálně rehabilitován ani odškodněn.

Otec před válkou vybudoval prosperující živnost

Anna Kroulová, rozená Grulichová, přišla na svět v obci Malé Hradisko dne 13. února 1946. Narodila se jako nejmladší ze tří dětí do rodiny spjaté s hospodářským a společenským rozkvětem Prostějovska v meziválečném období. Měla starší sestry Květoslavu (nar. 1930) a Libuši (nar. 1934). Oba rodiče pocházeli z Malého Hradiska. Brali se roku 1929. Otec Vincenc byl typickým představitelem činorodé generace první republiky. Již koncem dvacátých let úspěšně provozoval výrobnu a prodejnu pánské a chlapecké konfekce v samotném centru moravského oděvnictví – v Prostějově, konkrétně v Hradební a Svatoplukově ulici. Prostory měl nejprve pronajaté, v první dekádě 20. století je odkoupil. Živnost provozoval společně se dvěma bratry – Antonínem a Rudolfem. Město bylo v té době nazýváno „Hanáckým Manchesterem“ a otec dokázal v silné konkurenci obstát a prosperovat.

Maminka Marie, rozená Petrová, vytvářela rodinné zázemí. Po přestěhování rodiny zpět do Malého Hradiska pomáhala otci s provozováním hostince. Otec se rozhodl přenést část svých aktivit přímo do rodné obce. V roce 1938 zahájil stavbu rozlehlého domu č. p. 136. Tento dům nebyl určený pouze k bydlení – Vincenc Grulich v něm zbudoval moderní pohostinství, sál pro budoucí biograf (kino) a dílnu pro výrobu oděvů. Měl zajistit obživu rodině i práci místním obyvatelům.

Po útoku partyzánů na německou kolonu přišla pomsta

Nad Evropou se stahovala mračna druhé světové války. Otec, aktivní člen Sokola, věřící křesťan a příznivec lidové strany, nesl nacistickou okupaci těžce. Anna Kroulová však nemá informace o skutečnosti, že by byl zapojen do odboje. Malé Hradisko se díky své poloze v lesích Drahanské vrchoviny stalo v závěru války strategickým místem pro odboj. V letech 1944 a 1945 operovala v oblasti partyzánská skupina Jermak. Jak uvádí dobové prameny, partyzáni nacházeli u místních obyvatel podporu, jídlo i úkryt.

V rodině se tradovaly vzpomínky na tragické události z 28. dubna 1945 v nedalekém Vícově, kde došlo k přepadení ustupující německé kolony. Partyzáni ukrytí přímo v domech zahájili palbu a zastřelili deset německých vojáků. Jeden z Němců však unikl a přivolal posily. Výsledkem byla brutální odveta – poprava deseti občanů Vícova. Hrozba vypálení visela i nad Malým Hradiskem. Jen díky diplomatickému úsilí tehdejšího starosty Františka Ondrušky, který se dokázal s německým velením domluvit, byla obec ušetřena osudu Lidic či Javoříčka.

Konce války se rodina dočkala v domě č. p. 136. Sestra Libuše později vyprávěla, jak v jejich sále nocovali němečtí zajatci pod dohledem vítězných vojsk. Matka Marie vzpomínala na okamžik, kdy do domu vtrhli dva ozbrojení němečtí zběhové a dožadovali se jízdních kol pro útěk. Přestože jim hrozili zbraní, kola v domě nebyla a vojáci nakonec pokračovali dál do lesů.

Otec čelil při budování živnosti překážkám ze strany místních

Rok 1945 přinesl euforii z osvobození, ale také první náznaky budoucích konfliktů. Vincenc Grulich se okamžitě zapojil do obnovy společenského života. Jako předválečný sokol usiloval o vzkříšení tělovýchovné jednoty. V roce 1946, kdy se konaly první poválečné volby, stál Vincenc Grulich na straně lidovců, což v rodině dokládá i fotografie z té doby, zachycující protesty prostějovských živnostníků proti sílícímu vlivu komunistů.

Jeho podnikatelský úspěch však byl trnem v oku několika místním členům KSČ – mezi nimi i rodině vlastnící konkurenční hostinec. Rivalita mezi nimi a Vincencem Grulichem měla hluboké kořeny. Z dochované korespondence vyplývá, že v roce 1941 se otec musel radit s advokátem, jak čelit intrikám, když se snažili zablokovat vydání jeho živnostenské licence. Jak potvrzuje regionální historik doc. Karel Sommer, tito lidé se po roce 1945 stali hybnou silou nastupující totality v obci.

Únor 1948 a likvidace rodinné existence

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se situace rodiny Grulichových stala neudržitelnou. Režim zahájil systematickou likvidaci soukromého podnikání. Vincenci Grulichovi byla nejprve znárodněna jeho výroba oděvů v Prostějově. Poté následoval útok na jeho majetek v Malém Hradisku. Hostinec byl převeden pod správu podniku Jednota a kino, které otec s takovým úsilím vybudoval, převzala obec. Vrchol perzekuce přišel v roce 1952. Vincenc Grulich, tehdy čtyřiačtyřicetiletý otec tří dětí, byl odveden k Pomocným technickým praporům (PTP). Důvodem nebyla kriminální činnost, ale jeho „třídní původ“ a neochota podřídit se novým pořádkům. Byl označen za nespolehlivý živel. Podle citace z knihy Z letopisů Malého Hradiska:

„Pracovní den ‚pétépáků‘, jak se jim říkalo, dosahoval denně mnohdy i osmnáct hodin, neměli volno ani o víkendech a svátcích. Do těchto útvarů byly zařazovány i osoby, které už dříve skončily prezenční službu nebo byly z různých důvodů branné povinnosti zbaveny. [...] Příslušníci byli zbaveni občanských práv a mohli být v činné službě drženi libovolně dlouhou dobu.“[1]

Otec byl transportován v dobytčích vagonech na Slovensko – do Komárna a následně do Vyšných Hágů – kde byl nucen pracovat na stavbě zotavovny. Matka Marie zůstala v Hradisku sama se třemi dcerami. Režim se však nespokojil s otcovým uvězněním – rodině bylo zabaveno téměř veškeré vybavení domu.

Život ve strachu

Podmínky v PTP byly pro otce devastující. Během pouhého roku prodělal Vincenc Grulich sedm infarktů. Absence lékařské péče a neustálé pracovní nasazení jej dovedly na pokraj smrti. Matka se v zoufalství vydala do Prahy do prezidentské kanceláře žádat o jeho propuštění, ale byla odmítnuta. Malá Anna prožívala období otcovy nepřítomnosti v neustálém strachu. Matka pracovala v lese za minimální mzdu a rodině hrozilo, že Annu odešlou do dětského domova. Vzpomíná, jak musela jako malé dítě přespávat u různých sousedů, aby ji úřady při případné razii nenašly doma. Tato traumata se hluboce vryla do její paměti, i když o nich otec později téměř nemluvil.

Když se Vincenc Grulich po roce vrátil, byl z něho jiný člověk – uzavřený a zlomený. Přesto perzekuce neskončila. Místní funkcionáři mu dali jasně najevo, že pokud nevstoupí do KSČ, vrátí se k PTP. Anna byla přítomna tomu, když za otcem přišli. Kvůli bezpečí rodiny otec nakonec podepsal, ačkoliv vnitřně s režimem nikdy nesouhlasil. Anna Kroulová si vzpomíná, jak se pak soudruzi venku smáli. Pracovní uplatnění našel až po dlouhé době jako střihač v Oděvním průmyslu (OP) Prostějov, kde pracoval až do penze. V období otcova pobytu u PTP se nejstarší sestra Květoslava provdala za Jana Sommera, vojáka z povolání, odstěhovali se do Krnova a později žili v Praze. „Sestra si vzala důstojníka, vojáka. Byl v Krnově, kde dělal poručíka. Pak v dvaašedesátém roce odešel do Prahy na ministerstvo národní obrany a tam byl až do roku 2009, kdy zemřel,“ vzpomíná. Sestra později v Praze pracovala v bufetu budovy redakce periodika Otázky míru a socialismu.

Se zprávou o invazi nás vzbudil manželův kamarád

Vzhledem ke kádrovému profilu rodiny nesměla pamětnice studovat. V letech 1961–1964 se vyučila dámskou krejčovou přímo v OP Prostějov, kde v té době pracoval i její otec. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem Františkem Kroulem. František se vyučil prodavačem v Chocni a v Prostějově sloužil u výsadkářů. Jeho rodina z Dolní Dobrouče měla podobný osud – živnost Františka Kroula staršího, velkouzenáře, byla znárodněna a stala se součástí podniku Jednota. Dům jim zůstal, byly do něj však nastěhovány tři další rodiny nájemníků.

Vzali se v lednu 1966 a usadili se v Dolní Dobrouči. Naděje, které přineslo Pražské jaro 1968, definitivně zhasly v noci z 20. na 21. srpna 1968. Anna vzpomíná na hluk letadel a na kamaráda svého manžela, který jim bušením na dveře oznámil okupaci. Následná normalizace přinesla další vlnu emigrací – do Kanady odešla Františkova sestřenice Marie Týcová. Kroulovi zůstali.

V roce 1972 se narodil syn Pavel. Po roce 1968 byl obchod Kroulových zcela zrušen. Až do roku 1989 nad nimi visela hrozba vystěhování do obecního činžáku – obec zde měla v plánu vybudovat cukrárnu, k čemuž naštěstí nedošlo. František na vojně bez vědomí rodičů vstoupil do KSČ a chtěl zůstat v armádě. Otec mu to však rozmluvil. Začal pracovat jako úředník v podniku Jednota v Ústí nad Orlicí. Poté se stal v podniku předsedou ROH. Anna zůstala politicky neangažovaná, pracovala v továrně Hedva a později na různých administrativních pozicích v Jednotě, od početní stanice až po ústředí, odkud odcházela do penze.

Listopad 1989 a marné hledání spravedlnosti

Listopadové události roku 1989 zastihly Františka Kroula přímo v Praze, kde se 17. listopadu účastnil průvodu na Národní třídě. Studoval v té době při zaměstnání dálkově Vysokou školu ekonomickou. Rodině pak vyprávěl o průběhu zásahu proti studentům. Anna Kroulová se veřejných setkání neúčastnila.

Po sametové revoluci rodina věřila, že s novým režimem přijde i spravedlnost pro otce Vincence. Sestra Libuše se vydala na ministerstvo obrany v Praze, aby zažádala o otcovu rehabilitaci a odškodnění za dobu, kterou strávil u PTP. Dokumenty o působení Vincence Grulicha v PTP však byly v archivech údajně skartovány. Bez písemného vojenského rozkazu nebo záznamu v kmenovém listu nebylo možné prokázat, že k bezpráví došlo. Rehabilitace tudíž neproběhla a rodina se nedočkala ani morálního zadostiučinění. Anna Kroulová se s manželem v roce 2006 vrátila do rodného Malého Hradiska, do míst, kde její otec kdysi budoval své sny. Žila zde i v roce 2025, v době natáčení. František Kroul zemřel v květnu roku 2025.

 

Zdroje a citace:
[1] SOMMER, Karel. Z letopisů Malého Hradiska. Malé Hradisko: Obecní úřad Malé Hradisko, 1997, s. 172–173. [Vydáno v nákladu 500 ks.]
[2] Oficiální historie obce Malé Hradisko: malehradisko.cz/historie (pasáže o skupině Jermak a osvobození obce).