Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kropáček (* 1939)

• narozen 7. dubna 1939 v Horních Chrášťanech

• rodiče ve 30. letech zakoupili v Horních Chrášťanech statek s dvaceti hektary a úspěšně na něm hospodařili

• za druhé světové války Němci na statek uvalili kontingent a pak jej i obsadili

• rodina našla nový domov v Protivíně, kde si otec znovu pronajal několik hektarů

• po válce do roku 1948 Kropáčkovi obstarávali dva statky

• v roce 1948 byl chrášťanský statek znárodněn, na druhý statek byl uvalen kontingent

• pod tíhou dávek nakonec otec rezignoval a vstoupil do JZD

• Jaroslav Kropáček se po základní škole zabýval loužením v továrně Silon

• chtěl se stát letcem, ale kvůli svému původu nemohl

• v roce 1963 začal pracovat jako chemik ve výzkumu MAPE Mydlovary

• pamatuje si vrchol výroby v 60. letech, Pražské jaro, personální změny během normalizace i ekologické havárie

• po sametové revoluci v roce 1989 dostal zpátky některé majetky, všechno postupně prodal

• v roce 2025 žil v Protivíně

Příběh Jaroslava Kropáčka se začíná už příběhem jeho otce. Otec Josef Kropáček pocházel z chalupnické rodiny, ale podařilo se mu díky talentu a pracovitosti vybudovat prosperující hospodářství. Jeho syn Jaroslav miloval létání a těšil se na kariéru pilota. Jenže to by nesměla přijít válka a po ní komunisté, kteří jim oběma sebrali jak sny, tak majetky. Jaroslav Kropáček se nakonec stal výzkumníkem v neblaze proslulém závodě MAPE, kde se zpracovával uran. Za komunistů se jednalo o přísně střežené a mnohdy zdraví nebezpečné místo. Jaroslav Kropáček vzpomíná nejen na těžkou dřinu na statku, ale i na mnohé detaily z provozu uranového podniku, ekologické havárie, které se tutlaly, nebo atmosféru přísně střeženého, de facto ruského podniku.

Nový statek, nový začátek

Jaroslav Kropáček přišel na svět 7. dubna 1939 v Horních Chrášťanech. Jeho otec Josef Kropáček se narodil roku 1903 a pocházel z Křešic, maminka se narodila roku 1906 a pocházela z Brloha. Obě vesnice se nacházejí v jižních Čechách, u Písku. Pamětník měl dvě sestry, narozené v letech 1933 a 1937.

Rodiče se vzali v roce 1930 a start do společného života se jim nadmíru vydařil. Otec totiž prodal chalupu a maminka měla slušné věno, což jim umožnilo zakoupit v Horních Chrášťanech statek. Byla doba velké hospodářské krize a statek jim prodávala záložna v Netolicích. Stál asi 200 000 korun československých, ale i tak si část peněz ještě museli půjčit. Otec si tím nicméně splnil sen, se statkem koupil i dvacet hektarů a mohl začít samostatně hospodařit. Z chalupnické rodiny se tak stali statkáři. Šťastný a natěšený mladý muž však netušil, že za rohem na něj čekají dějinné zvraty, kdy o nově budované živobytí přijde, a to dokonce hned dvakrát.

Lidé neměli peníze

Ale na začátku vládlo na rodinném statku nadšení a odhodlání. K hospodaření mladý Josef Kropáček projevoval nadání a spolu s dávkou pracovitosti nebylo možné, aby neuspěl. Ale nebylo to zadarmo. První rok byl podle pamětníka prý nejhorší. „To ještě vládla krize, otec nebyl prý schopen ani prodat obilí, které vymlátil,“ vypráví Jaroslav Kropáček. „Jel třeba na trh do Netolic, tam to neprodal, tak musel jet třeba až do Budějovic, a nakonec to sice prodal, ale hrozně pod cenou, ale musel se toho zbavit, aby to nevezl zpátky. Choval krávy, prodával maso, mléko. Lidi ale neměli peníze, byly to hrozné časy.“ Chytrým tahem bylo, když zavedli chov prasat. „Ta se dobře prodávala, tehdejší německé statky nic takového nechovaly,“ vypráví o otcově inovaci Jaroslav Kropáček. „Otec měl také rád koně, některé koupil a některé dostal od strýce do začátku hospodaření. Hned se mu narodila hříbata, což byl k hospodaření vítaný finanční bonus navíc.“ 

Němci obsadili statek

Do všedních dní už však začínala vstupovat politika. Horní Chrášťany byly odjakživa německé, ale s nástupem Hitlera začaly v soužití Čechů a Němců problémy. „Od roku 1938 stoupalo napětí. Otec se projevoval jako Čech, Němci vystupovali nadřazeně,“ vzpomíná Jaroslav Kropáček. „V roce 1939 údajně německé obyvatelstvo Horních Chrášťan žádalo o přidělení do říše, což se stalo, a to ještě vystupňovalo teror vůči českému obyvatelstvu. Němci obsadili náš statek. Naštěstí to otec před tím již tušil, takže několik nocí před tím začal v noci převádět pryč dobytek.“

Rodina se třemi malými dětmi včetně kojence si naštěstí našla azyl v blízké obci a za pár měsíců se otci podařilo pronajmout faru v Protivíně. Začal tam hospodařit na církevním, ale farář neustále zvyšoval požadavky, k tomu Hitler uvalil na zemědělce kontingent, takže bylo čím dál těžší nárokům vyhovět. Starosta jim naštěstí nabídl jiný, opuštěný statek taktéž v Protivíně, takže se tam v roce 1940 přestěhovali i s dobytkem. 

Kontingenty za války byly tvrdé, ale pořád to bylo míň než za komunistů

Němci měli za války zájem, aby zemědělství dokázalo obyvatelstvo uživit. „Otcovi se do práce hlásila spousta lidí, protože mladí, kteří pracovali v zemědělství, nemuseli jít na práce do říše,“ říká pamětník. „Otec pořídil další pár koní, aby jim mohl dát práci. Hitler neútočil proti zemědělcům, protože jídlo potřeboval. Kontingenty za války byly tvrdý, ale pořád to bylo míň, než pak požadovali komunisti,“ dodává Jaroslav Kropáček. 

Vztahy mezi lidmi byly podle pamětníka vždy barvitější, než je jen prostá bílá a černá. „Například našimi sousedy v domě byli jistí Berglovi, muž Němec, žena Češka. Muž pracoval jako dozor na nádraží, aby se tam nic nepropašovalo,“ vybavuje si Jaroslav Kropáček. „Můj otec jednou v noci načerno porážel prase a nesl ho přes dvorek. Potkal tohohle pana Bergla, a pak tedy s hrůzou čekal, kdy si pro něj přijdou. Ale nestalo se nic, tento pan Bergl jej neudal. Paní Berglová nám dokonce pomáhala na statku ke konci války. Ale po válce byli odsunutí. Byli to Němci, ale nikomu neublížili.“

První cukrkandl v životě

Na konci války zažil pamětník nálety, dívali se na letadla, bombardovalo se nádraží. Se strýcem Láďou se šel podívat na rozstřílené vagony. „Podívej, jak je ta kolejnice tlustá,” ukazoval mu s obdivem strýc, co piloti dokázali přestřelit. Chodili se také jako kluci dívat na Němce v lazaretu. „Jednou jsem seděl s jedním spolužákem, koukali jsme na Němce, jak hrajou košíkovou. Tu přiletěla letadla. Najednou se snesla nízko a začala střílet, plameny lítaly z těch kulometů. Ti Němci utíkali do zámku do sklepa, jeden nás vzal za ruku a schoval nás, ten nálet jsme přežili v tom sklepení toho zámku s Němcema.” 

Přes Protivín také prchali maďarští Němci s koňmi. „Ti tam zůstali mrtví po tom náletu, Maďarům hořely jejich vozy a plachty. Rodiny tam měly veškerý majetek, dost jim toho tehdy shořelo. Z ohořelých vozů si ti lidé sestavovali jiné vozy, aby mohli pokračovat. Po otci chtěli, jestli nemá oves pro koně, a nabízeli mu za to homole cukru. Paní Holá potom ten cukr dávala na plech, roztavila ho a to se rozteklo, zhnědlo a byl z toho cukrkandl, můj první v životě. Nebo nabízeli koberce za jídlo pro koně, byly to fakt luxusní peršany. Jenže když je roztočili, tak ty koberce byly prostřílený, a tak z výměny nebylo nic.“

Ženské vytáhly sokolské kroje

Jako první přijeli do Protivína Američané, a to hned 7. května. „Lidi je vítali, všechno se odehrávalo prakticky před naším barákem, protože jsme bydleli na náměstí. Prvně jsem viděl černocha a on nám dal takovou kostku kakaa, dali nám konzervy, když viděli, jak jsme je jako malí kluci okukovali. Před radnicí se tancovalo, ženský vytáhly sokolský kroje. Udělala se demarkační čára mezi Protivínem a Vodňany, ty zůstaly v americké zóně. Po třech dnech přijeli Rusové a ti byli v té protivínské zóně. Rusové pak byli taky hodně přátelský. Maminka tehdy vyráběla tzv. lavorovici, naložila žito a pšenici, nechala to zkvasit a pak to destilovala. Tohle když Rusové objevili, tak to chtěli.“

Péče o dva statky

Po válce dostala rodina Kropáčkových původní statek v Horních Chrášťanech zpátky. Ale maminka tam podle pamětníka nechtěla, že prý nepůjde zpátky do Německa. A tak statek pronajali. Nový nájemce však nehospodařil dobře, a proto ho otec zase vypověděl a začal tam hospodařit sám. Živil se však hlavně tím, že pracoval s koněm v lese a dělal povoznictví. „Takže pendloval mezi Chrášťany a Netolicemi, jezdil jsem často s ním. Bylo toho až nad hlavu a takto to praktikoval až do roku 1948.“

Jak to má otec politicky, bylo jasné – jeho nejhorší nadávka byla: Ty malej bolševiku! „Za války poslouchali rodiče se sousedy tajně rádio,“ vybavuje si Jaroslav Kropáček, „mnozí z nich byli veteráni nebo legionáři z první světové války, kteří měli mnoho zkušeností včetně těch s bolševiky v Rusku, takže měli přehled a politický rozhled. A věděli od nich, že bolševici jsou někdo, kdo jim všechno sebere.“

A zase ten kontingent

A tak se i stalo. Hned v roce 1949 jim čerstvě vládnoucí komunisté chrášťanský statek skutečně sebrali. Stalo se z něj JZD Chrášťany, pak je převzal Státní statek Netolice. „Povedlo se jim ho zdevastovat, takže si tam nakonec každý dělal, co chtěl, až do toho roku 1989.“ Po válce otec přikoupil ještě šest hektarů, ty mu nesebrali, ale uvalili na něj dávky. Nad vodou jej držela práce v lese, kde s koněm vytahoval dřevo, a tím vydělal peníze. Když pak nesplnil kontingent, tak třeba nakoupil brambory a dal je jako kontingent, aby ho nezavřeli. Viděl kolem sebe, že se to děje. Vystěhovali největšího sedláka Kandu, u Netolic vystěhovali ze statku se sto šedesáti hektary rodinu Hosmanů, ty hned po roce 1948 odvezli někam na sever, vystěhovali Souhradu, sousedku zavřeli za nedodávku mléka,“ vyjmenovává Jaroslav Kropáček dlouhý seznam perzekvovaných z jejich nejbližšího okolí. 

Otci pochopitelně vyhrožovali a nejhorší bylo, když jim v roce 1952 přišli sebrat traktor. „Přijeli s papírem z okresu. Táta je vyhnal, oni šli na esenbáky, ale strýc byl četník, znal se s nima, protože to byli ještě prvorepublikoví četníci, a ti mu domlouvali: ‚Josef, neblbni, oni tě zavřou, nic tím nezískáš,‘“ oživuje Jaroslav Kropáček zasuté vzpomínky. „Tak jim traktor vydal, vozy a nářadí, všechno si to odvezli. Otec byl jeden z posledních, kdo se bránil, že do družstva nepůjde. To mělo následky pro nás děti. Sestra vycházela školu v roce 1949, na ní se ještě nestihli podepsat, druhá sestra vycházela v roce 1952, to byl podle mě nejhorší rok. Přestože měla samé jedničky a chtěla jít na učitelku, dali jí vybrat mezi zedníkem, horníkem a automechanikem. Zvolila si to poslední, a protože jí to šlo, tak mohla přestoupit na automobilovou průmyslovku, kde si udělala maturitu. Vzápětí se vdala a oba s mužem nakonec pracovali ve Škodovce, kde sestra dělala konstruktérku.“ 

Otec nakonec do JZD vstoupil a dělal rostlináře. „Bral to špatně,“ zamýšlí se dnes, s odstupem času, jeho syn Jaroslav Kropáček. „Teď zpětně vidím, jaký strašný to musel být nátlak. Divím se, že to otec vůbec vydržel. Dvakrát přijít o všechno, co jste vybudovali... Nejhorší bylo, že otec se scházel s podobně postiženými a všichni pořád doufali, že se všechno vrátí, že bolševik padne.“ Nakonec „padl“ dřív otec, zemřel ještě v šedesátých letech a konce komunistů se ani zdaleka nedožil...  

Sen o letectví se rozplynul 

Pamětník vycházel ze školy v roce 1954, protože jej zastihla nově zavedená devítiletka, a také měl studia uzavřená, dokonce nesměl ani na automechanika nebo elektrikáře, což si přál. Nastoupil tedy k sousedovi hodináři do učení, ale po roce souseda znárodnili. „Takže jsem byl zase bezprizorní. Ale starší sestra dostala umístěnku v Táboře v účtárně. Našla mi práci – loužil jsem v Silonce. Nevěděl jsem, co to je, pak jsem zjistil, že to je chemik, tak jsem začal dělat chemika.“ A tento krok se mu stal osudem.

Ještě než se stal jedním z prvních chemiků legendárního závodu MAPE, přišel veletoč s vojnou. Chodil tehdy do Aeroklubu Tábor a absolvoval různé testy, připravoval se na to, že by mohl na vojně nastoupit k letcům. Ale prasklo na něj, že je syn kulaka. Na svůj sen o létání tak mohl zapomenout. Po vojně v roce 1961 se situace změnila a do armády už směl. Účastnil se cvičení v Bechyni, létal na Mig-11, byl veden alespoň jako pilot vojenských záloh. Člověk se nemůže nepozastavit nad tím, jaké drobnosti kolikrát rozhodují v životním kole osudu. Narodit se o pár let později, mohl si zřejmě Jaroslav Kropáček splnit sen a stát se profesionálním pilotem. Kdyby, kdyby…  

Výzkumníkem v přísně střeženém MAPE

Do MAPE Mydlovary, přísně tajné chemické úpravny uranové rudy, nastoupil Jaroslav Kropáček do oddělení výzkumu v roce 1963, tedy rok po založení provozu. Byl zařazen jako výzkumník a platově si oproti Silonu výrazně polepšil. „V Silonu jsem prošel všechny dělnické profese, dělal jsem technologa a nakonec na učilišti mistra odborného výcviku. Měl jsem asi 1300 korun plus čtvrtletní prémie. V MAPE jsem nastoupil za 2100, plus prémie. Byla to tehdy jedna z nejlépe placených prací v regionu. Myslím, že lidé tam chodili hlavně za platem, i když to mělo svá rizika.” 

Málokdo tehdy také věděl a dodnes možná neví, co znamená zkratka MAPE. „Všechno to bylo střežené, museli jsme mít všichni prověrku na přísně tajné. Proto i MAPE byl krycí název, vymyšlená zkratka podle magnesium perchlorát, nemělo to žádný smysl. Mezi lidmi se tomu říkalo Malá prdel atomová Evropy,” směje se pamětník. 

Uranový „koláč“

V MAPE se zpracovávaly rudy velmi chudé na uran, a proto se před použitím musely chemicky upravit. Přivážela se tam ruda z různých ložisek – z Příbramska, Jáchymovska, z Hamru na Jezeře atd., vozilo se to tam vagony. „V době největší slávy, tedy do roku 1968, se tam zpracovávalo 2000 tun rudy denně. Byly to celé soupravy vlaků,“ vzpomíná Jaroslav Kropáček. Rekapituluje, jak probíhal celý proces přeměny rudy na výsledný produkt, který putoval do Sovětského svazu. „Mnoha složitými chemickými procesy vznikl takový „koláč”, uranový koncentrát, který se usušil a dával se do bedniček, a to odcházelo do Ruska. Byla to sraženina, která měla obsah uranu kolem šestatřiceti procent.” 

Otázka bezpečnosti je samozřejmě dodnes diskutovaná. „Byla tam dozimetrická kontrola, všichni zaměstnanci MAPE měli osobní dozimetr. Každý měsíc se měření vyhodnocovalo a každý rok byla speciální prohlídka. Já jsem přicházel do kontaktu jen s velmi malým množstvím. Nebezpečí ozáření bylo hlavně u rud alfa a gama zářením, to se do člověka dostane dýchacími cestami nebo jídlem, takže hlavní a jediná ochrana byly respirátory. Při takto nízkých koncentracích však záření bylo velmi slabé. Nejrizikovější to bylo na drtírně a na mlejnici, u loužení už tolik ne, a pak zase ten koncový stupeň u filtrace a na sušárně. Tam se prášilo, tam to bylo největší riziko. Dělníci byli informovaní, jak se chránit, ale často to porušovali.“ 

Někteří se důchodu ani nedožili

Pamětník ví, že dávky ozáření chytili údržbáři, kteří se nořili do nádrží, které měly třeba 200 kubíků, byly to obrovské nádrže, desítky metrů vysoké, průměr třeba deset metrů. Musely se opravovat, tak se to vypustilo a nastoupili údržbáři. „V těch nádržích už bylo poměrně velké záření, a tak vím, že tam se stalo, že byli zasažení,“ říká Jaroslav Kropáček. Další detaily o jejich životech neví, ví ale, že umírali na rakovinu. „Říkávalo se – ten a ten umřel, protože dělal v MAPE, atd.“ Profese byly různě odstupňované podle podstupovaného rizika a s tím souvisel také odchod do důchodu. „Například horníci – a pak ty profese na drtírně, na mlejnici a na těch koncových stupních – ti byli v tzv. tvrdé jedničce. Ti odcházeli do důchodu v padesáti letech. Měkká jednička chodila v pětapadesáti letech do důchodu, to jsem byl já jako technik. Někteří lidé se důchodu ale ani nedožili.“

Podnik podléhal z principu velkému stupni utajení a bezpečnostních opatření. „Bylo tam oddělení, říkali jsme mu ‚tajnej dědek‘, kterému jsme museli vždy podat hlášení, co jsme například dělali v zahraničí na dovolené a s kým jsme se tam setkali. Ten člověk byl strašně nebezpečnej, hrozně po nás šel, museli jsme psát pracovní deníky, bezpečně je schovávat atd. Nevím, jestli byl u tajnejch, ale holedbal se, že byl spolužákem Štrougala, protože Štrougal byl taky z Veselí nad Lužnicí.“

Po uranu byl hlad

Dodnes přetřásaným tématem jsou také ekonomické aspekty celého provozu. „Byl to samozřejmě velmi drahý proces. Ale tenkrát se na to nehledělo, byl hlad po uranu. Byl to v podstatě sovětský podnik. Tam šlo o to, aby uran pořád tekl do Sovětského svazu,“ konstatuje Jaroslav Kropáček. Tomu se však někteří postavili s přicházejícím politickým oteplením v šedesátých letech.

Už ani gram nesmí jít sovětským okupantům, vyjádřilo se vedení MAPE po sovětské okupaci. Na výzkumu a ve vedení byla většina lidí vysokoškolsky vzdělaných, většina studovala v Rusku, a zřejmě i proto podporovali Pražské jaro a řadili se k reformátorům. To se jim však, obzvláště v tomto exponovaném prosovětském podniku, silně nevyplatilo. Posrpnové střízlivění bylo bolavé.

Soudruhu, nepřispěl jsi soudruhům ve Vietnamu

Prověrky v MAPE probíhaly hodně tvrdě a přísně. Mnoho pracovníků muselo odejít, někteří byli zavření nebo emigrovali. „Z výzkumu bylo zavřeno tak deset lidí, hlavní technolog utekl do Švýcarska, atd. V tom roce 1968 měl výzkum kolem stovky lidí. Narostl tolik proto, že se začala připravovat změna – do Ruska se neměl posílat koncentrát, ale měli jsme být schopni si uran zpracovat na vyšší hodnotu, a mít z toho tedy větší příjem. Zřejmě se uvažovalo i o tom, že by se prodávalo také na Západ. Po roce 1968 toto ovšem padlo,“ vypráví Jaroslav Kropáček.  

Za rok se konala druhá prověrka, která probíhala u ředitele. Pamětníkovi se s ní pojí nezapomenutelný zážitek, který dokonale ilustruje, jak je sledovali na každém kroku. Vytáhli na něj totiž, že nepřispěl na Vietnam, který tehdy válčil s USA. Dalo by se říci nenápadná sbírka peněz, a přece měl „tajný dědek“ dokonalý přehled o tom, kdo přispěl, a kdo ne, a byl připraven to použít. Naštěstí se pamětníka zastal ředitel. 

Modelářství jako rizikový koníček

Jaroslav Kropáček přišel i do kontaktu se Státní bezpečností, ale nebylo to kvůli práci, nýbrž kvůli jeho vášni, letectví a modelářství. Modelářství bylo tehdy rizikovým koníčkem, protože všechno muselo podléhat dozoru, a kdo měl vysílačku, byl a priori podezřelý. Stejně tak pamětník. A někdy stačilo nedorozumění nebo záměr druhého poškodit a zkažený život nebo kariéra byly na spadnutí. „Nějaký Švýcar inzeroval v německém časopise jakousi součástku do modelu letadýlka a já jsem mu na to odepsal,“ vypráví pamětník, jak se málem dostal do hledáčku StB. „Sám jsem pak tento dopis zanesl ‚tajnýmu dědkovi‘, abych tedy poctivě oznámil korespondenci se zahraničím. Ale ‚tajný dědek‘ se chtěl blýsknout, a tak situaci překroutil a tvrdil, že dopis do zahraničí tzv. zachytil.“ Jen díky náhodě se všechno vysvětlilo, ale mohl z toho být velký problém. 

Ale skutečně se s StB setkal při jiné příležitosti. A zase ta „cizina“. Jaroslav Kropáček nakupoval soustavy do leteckých modelů u jednoho člověka, který je vozil z Německa. Tam pak vznikl nějaký problém, pamětník ani neví jaký, ale kvůli tomu za ním přijeli, udělali u něj prohlídku a opisovali si čísla těch modelů. Přijeli pak i do MAPE, bylo to zrovna na výročí okupace. Rozvířilo to vlny v práci, svědčil ještě u soudu, ale nemělo to žádnou dohru. 

Přestože Jaroslav Kropáček pracoval v tak exponovaném podniku, nikdy mu prý nenabízeli vstup do komunistické strany. „Byl jsem zřejmě pořád podle kádrových materiálů vedený jako nevhodný.“ 

Bagr se uprostřed té kyseliny začal okamžitě rozpouštět

Další otázkou, která bolestivě přetrvává do dnešních dní, je problematika odpadů a znečištění životního prostředí. V MAPE se v minulosti stalo mnoho havárií a společné měly to, že se je podnik snažil ututlat. „To se samozřejmě oficiálně na veřejnost nepouštělo. V roce 1964 se například protrhla hráz kaliště, šlo to do přírody, do potoka a pak až do Bezdreva. Co se týká radiace a zamoření, to byly nepatrné zlomky procent uranu, ale hlavně škodily ty chemikálie,“ popisuje jednu z havárií Jaroslav Kropáček. 

„Nebo jednou praskla nádrž na kyselinu sírovou a vytekly desítky kubíků s kyselinou sírovou, byl to úplný rybník. Bagr, který tam pracoval, se ocitl uprostřed toho rybníku a ten bagr se začal okamžitě rozpouštět. Nějak, nevím už jak, se zachránil ten bagrista. Ani tohle se nijak na veřejnost nedostalo. To všechno se otevřelo až po roce 1989, kdy na MAPE nastoupilo Greenpeace. My jsme na ně koukali, jako že jsou to naši nepřátelé. Koukali jsme na ně, že nás chtějí zlikvidovat. Dnes, když na to koukám zpětně, tak vidím, že jak celý tento provoz, tak to zavalení krajiny kaly, to je něco příšernýho.“

V povětří létalo kdeco

Kaly. Věc, která je dodnes nejhorším dědictvím kdysi přísně střeženého strategického uranového provozu. „Největší nebezpečí tkvělo v kalech – když ty pláže usychaly, tak v povětří létalo kdeco,“ otevírá tuto Pandořinu skříňku Jaroslav Kropáček. „Kaliště se začala zavážet výkopy, když se začal stavět Temelín. Jenže to se ukázalo jako velký technologický omyl. Navezený materiál se probořil do toho kaliště a vytlačil to jemné bahno navrch, takže de facto to jen stoupalo na povrch, místo aby se to zavezlo.“ 

Skromně pak vypráví dál, že to byl on a kolega Jan Křepelka, kteří přišli s technologickým řešením – tím byl popílek z elektráren. „Když se odsiřovaly elektrárny, odsiřovalo se vápencem, na který se chytal kysličník sírový, a ten popílek, když na něj zapršelo, vytvářel krusty tvrdé jako beton. Začali jsme to studovat a zjistili jsme, že když se to dál upraví, tak tento popílek ztvrdne, ale nepotopí se. A tím se začala kaliště zavážet. Dodnes se to vozí a tvoří se metrové vrstvy. To ztvrdne a zabetonuje se to.“ Takto se dodnes kaliště uzavírají, klíčové je, aby se zabránilo polétání nebezpečného prachu. Když se to uzavře, nahoru se naváží organická hmota, navážka, následně se to zatravní a vznikne úplně nový povrch. 

Všechno se srovnalo se zemí

Koncem osmdesátých let výroba klesala a hledaly se náhradní programy, co by se mohlo těžit. Uvažovalo se o zlatě v Mokrsku, u Slapské přehrady, ekonomicky to bylo na hraně. Zvažovalo se více náhradních programů, všechno se ale zavrhlo, a jakmile přišel rok 1989 se změnou režimu a odkryly se ekologické problémy, rozhodlo se, že se MAPE srovná se zemí. A také to tak dopadlo, celý provoz se zrušil, rozboural. „Je to tam srovnané se zemí, zůstalo jen pár dílen,“ popisuje pamětník, co zbylo z provozu, který v dobách svého vrcholu před rokem 1968 dával práci 800 lidem. Jaroslav Kropáček šel oficiálně do důchodu, ale ještě dál pracoval, až do svých osmdesáti let. 

Kromě zrušení MAPE mu změna režimu přinesla návrat rodinného majetku. Jako mnoho jiných, i Kropáčkovi si zažádali o restituce. Horní Chrášťany však byly zdevastované, maminka je nechtěla ani vidět, a tak se rozhodli, že je prodají. Pamětník si prožil soudy, kdy posudky byly v jeho prospěch, ale krajský soud nakonec rozhodl, že majetky zůstanou novému majiteli, a stát mu jen proplatil nějakou směšnou cenu. Vrátili mu nějaké stodoly a špejchary, všechno zdevastované – prodal to. Nechal si ještě nějaká pole a lesy, zkoušel tam hospodařit, ale bylo to náročné a nakonec ho „dorazil“ lýkožrout. Pamětník tedy prodal i lesy. „Všechen majetek je dnes pryč,“ konstatuje Jaroslav Kropáček. 

Stejně jako uranový provoz, ve kterém celý život pracoval. Možná by někomu mohlo přijít na mysl slovo „pomíjivost“, ne však Jaroslavu Kropáčkovi. Bere život takový, jaký je, se všemi jeho těžkostmi i radostmi. Snad proto, že jej to už v mládí naučil jeho těžce pracující otec...