Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rastislav Krkoška (* 1977)

• narozen 13. dubna 1977 v Čadci na Slovensku

• pochází z vojenské rodiny

• vyučil se tesařem

• po absolvování základní vojenské služby zůstal v armádě jako voják z povolání

• od roku 1996 se zúčastnil několika misí na území bývalé Jugoslávie

• později sloužil i u jednotek brigády rychlého nasazení a byl členem zabezpečovacích jednotek

• od roku 2017 pracuje na Krajském vojenském velitelství

• v roce 2022 žil v Českém Krumlově

Být vojákem z povolání bylo jeho snem od malička. Stejnou práci totiž vykonával i jeho otec. Pamětník Rastislav Krkoška tak své dětství prožil uprostřed vojenských cvičení. Jeho dětské hry se tak odehrávaly na pozadí výcviku vojáků Československé lidové armády. 

Táta chtěl být letec

“Táta mě brával na cvičení do Boletic, dodnes je tam vojenský výcvikový prostor. Jako kluk jsem za ním jezdil na kole, když vedl motostřelecký výcvik,” vybavuje si Rastislav Krkoška své první dětské vzpomínky. Otec Rudolf Krkoška svou vojenskou kariéru skončil v hodnosti major. I když se původně vyučil elektromechanikem, nakonec vystudoval Vojenskou akademii ve Vyškově. “Původně chtěl být letec, byl by v Košicích jako pilot. Ale tam se byl problém dostat, šlo to jen přes známosti, nebo jste museli mít špičkové známky,” vypráví pamětník o svém otci. Místo toho byl mladý poručník převelen do útvaru Mistra Jana Husa v Českém Krumlově. Rudolf Krkoška tak sice pocházel ze Slovenska, ale od roku 1975 sloužil v jižních Čechách. Byt ale dostal až v době, kdy se mu narodil syn. Jeho žena se tak za ním přestěhovala v roce 1977. 

Malý Rastislav tak s vojáky nedaleko Českého Krumlova strávil celá osmdesátá léta. A i když v jeho dvanácti letech přišla sametová revoluce a vojenská propaganda varující před útokem imperialistů tak zcela zmizela, Rastislav Krkoška už měl ohledně své budoucnosti jasno. Cesta do armády ale nebyla tak jednoduchá. Po základní škole neměl možnost nastoupit na vojenskou střední školu. “Byli jsme silný populační ročník, byl problém se dostat na školu. Nastoupil jsem na učňák, na tři roky na tesaře,” vysvětluje, že k armádě to bral oklikou. Hned po učení ale nastoupil na vojnu. 

Na místo, kam řada čerstvě dospělých chlapců nechtěla a v uvolněných devadesátkách si masově žádala o udělení modré knížky, se na rozdíl od svých vrstevníků těšil. Nastoupil na ni v roce 1995, ve stejném roce, kdy Rudolf Krkoška nastoupil do vojenského důchodu. 

Srbové vyhodili do povětří sto domů

Po roce základní vojenské služby dostal možnost vyjet na misi. “Těsně před ukončením vojenské základní služby jsem odjížděl na výcvik,” vybavuje si. Pár set kilometrů od nás totiž zuřila válka v Jugoslávii. Řady českých vojáků se do ní zapojily i prostřednictvím humanitární pomoci. Té se věnoval i pamětník Rastislav Krkoška. Do Bosny a Hercegoviny odjel 17. října 1996. “Působil jsem na základním velitelství, zastával jsem funkci strážný na velitelské rotě. Pobýval jsem tam třináct měsíců, bydleli jsme v muslimské škole. Ta obec se jmenovala Donja Ljubija,” dělí se pamětník o základní informace. 

Nešlo o bojovou rotu, vojáci měli spíš hlídat klid na daném území a poskytovat humanitární pomoc. Válka v Bosně a Hercegovině totiž skončila 14. prosince 1995 podepsáním Daytonské dohody. “Měli jsme zvláštní práci, se kterou se dneska málokdo setká, když se organizuje stát zpátky dohromady. To znamená, že se skládala infrastruktura, stavěly se nové školy, mešity. Byli jsme u toho, když se navrátilci vraceli do svých domovů, ze kterých utekli, když byla válka.” Ani tak ale o vyhrocené zážitky nebyla nouze. “Hned druhou nebo třetí službu nám Srbové vyhodili do povětří asi sto domů, protože nechtěli, aby se tam muslimové vrátili. Všechno udělali načerno, potichu. Miny tam sváželi v koňských povozech, protože auta byl problém sehnat,” vysvětluje Rastislav Krkoška, že roztržky mezi etniky, které válku původně způsobily, patřily mezi přetrvávající problém. “Během čtyř hodin vyházeli do vzduchu v podstatě celou periferii, okraj města. Byly to rány, že se v oknech třásly tabulky,” přibližuje pamětník tehdejší atmosféru. Naštěstí šlo o útok na prázdné území, k žádnému zranění proto nedošlo. Lidé se ale později neměli kam vrátit. 

Lidé vypadali i o patnáct let starší

Jedna z hlavních vzpomínek, na kterou Rastislav Krkoška občas myslí, je, jak válka ovlivnila život civilistům. “Ti lidé byli úplně vystrašení. Byl tam chlapík, kterému bylo třicet, ale byl na frontě. Vypadal tak o deset až patnáct let starší.” I když měla rota Rastislava Krkošky místním lidem pomáhat, občas je spíš neúmyslně děsila. “Ženský byly úplně zmatený, když viděly, že od nás vyjíždí nějaká technika na průzkum, začaly se bát. Když viděly tank a slyšely ten zvuk, vrátilo se jim to, co skončilo před rokem,” vysvětluje kolektivní trauma, které v Bosně a Hercegovině vnímal na každém kroku. 

Konec války ale ani pro vojáky neznamenal stoprocentní bezpečí. Velká část území byla ještě dlouho po konci bojů zaminovaná. “Byla to zóna separace, my jsme tam jako velitelé patrol jezdili. Z toho jsem měl největší strach,” přiznává pamětník. Ačkoliv byli na práci s minami vycvičení, vjet do reálného minového pole byl nesrovnatelně větší stres. “Jezdili jsme třináctitunovým vozem, kdyby to bouchlo, tak já jako velitel družstva s operátorem bychom to asi tak hrozný neměli, ale řidič by byl mrtvý na místě. Trénovali jsme i to, že kdyby se řidiči něco stalo, tak bych řízení převzal já nebo operátor,” vysvětluje Rastislav Krkoška. Naštěstí se ale nikdy do nějaké vážnější nebezpečné situace se svou rotou nedostal. I tak se ale pohyboval v oblastech, kde byla střelba téměř na denním pořádku. 

Muslimové nám ani neotevřeli

Čeští vojáci lidem vozili i potřebnou humanitární pomoc. I na pomoc ale civilisté reagovali různě. “Bylo to podle etnika. Když jsme vezli humanitární pomoc muslimům, tak nám třeba ani neotevřeli. Asi nás brali jako okupanty. Ale když jsme přijeli k Srbovi nebo Chorvatovi, vzali si všechno,” poukazuje na jeden z rozdílů, který na své misi zaznamenal. Komunikace se Srby byla navíc jednodušší i díky tomu, že vojákům lépe rozuměli. “Dovolili jsme se naučit ty jejich fráze, dodnes mám schovaný slovník. Byli jsme tím jedineční a měli nás asi nejradši,” myslí si dodnes pamětník. 

V Bosně a Hercegovině strávil třináct měsíců. V roce 1997 se vrátil do České republiky a začal sloužit v Brigádě rychlého nasazení v Benešově u Prahy. Tam byl až do roku 2001. Do Bosny a Hercegoviny vyrazil ještě jednou, v roce 1999. “Jel jsem tam jako velitel družstva, měl jsem pod sebou šest lidí. A patřil jsem pod četu, kde jich bylo pětadvacet.” Měli na starost logistiku a střežení základny. Poslední krátkou rotaci, jak výjezdům do zahraničí vojáci říkali, zažil na konci roku 2001. “Jel jsem zase se svým útvarem, ale už se mi moc nechtělo,” přiznává po letech pamětník. Na armádu ale nezanevřel, je členem České legionářské obce a Sdružení válečných veteránů. O svých vzpomínkách nárazově přednáší pro studenty. V roce 2022 žil v Českém Krumlově.