Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kreuter (* 1942)

• narodil se 25. dubna 1942 v Brandýse nad Labem

• zažil nálety na konci války

• maturoval na jedenáctiletce a nebyl přijat na zahraniční obchod na VŠE

• rok pracoval jako brusič v továrně

• vystudoval obor finance a úvěr na VŠE

• po promoci sloužil rok na vojně ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda

• nastoupil do Ekonomického ústavu ČSAV

• v letech 1967–1968 studoval ve Francii

• přispíval do časopisu Tvář

• v květnu 1984 se stal zaměstnancem Prognostického ústavu ČSAV

• v roce 1990 byl náměstkem ministra strategického plánovaní

• od roku 1992 v diplomatických službách ve Francii a v Bruselu

• do března roku 2000 vedoucím Stálé mise České republiky při Evropských společenstvích

• před odchodem do důchodu působil jako velvyslanec ve Švýcarsku

• v roce 2024 žil v Praze

Rodiče Josefa Kreutera svého syna podporovali ve studiu jazyků, ale po komunistickém převratu se ukázalo, že bude mít jen velmi malou šanci, aby své znalosti uplatnil v cizině. Naděje mu svitla v roce 1968, kdy díky francouzštině mohl pobývat na stáži ve Francii. Po vstupu armád Varšavské smlouvy do socialistického Československa se železná opona opět neprodyšně uzavřela a Josef Kreuter se do Francie znovu podíval až v roce 1987. Ani tehdy ještě netušil, že nakonec mu znalosti z mládí přijdou velice vhod a že se i díky nim stane diplomatem a představitelem Stálého zastoupení České republiky při Evropské unii. 

Měl jsem pocit, že škola je nanic

Josef Kreuter se narodil 25. dubna 1942 v Brandýse nad Labem. Otec provozoval drogerii a maminka, která před svatbou byla učitelkou, zůstala s dětmi v domácnosti. Jeho první vzpomínky jsou spjaté s koncem války, vybavuje si zatemňování a nálety na Prahu a Mladou Boleslav. Po roce 1945 vnímal zejména nenávist k Němcům a ulehčení, které se projevovalo obnovenými slavnostmi a průvody. Do školy začal chodit v září roku 1948, kdy komunisté byli u moci už půl roku. Ačkoli nechápal všechny souvislosti, vnímal tíživou atmosféru. Ve škole ještě působili prvorepublikoví učitelé a pokračovala výuka náboženství, což se mělo brzy změnit. Mladé komunistické kádry nahradily zkušené kantory a víra začala být potlačována. Povšiml si také, že někteří lidé z jejich okolí začali mizet, protože totalitní režim rozjel v 50. letech mašinérii vykonstruovaných obvinění a procesů, aby se zbavil nepohodlných osob. Jeho otec se v roce 1949 vzdal drogerie, zejména proto, že vázly dodávky a nebylo co prodávat. Odešel nejprve do Kovohutí v Čelákovicích, posléze pracoval v neratovické Spolaně. Matka si našla místo prodavačky v prodejně Sklo – porcelán.

V roce 1953 proběhla měnová reforma, která nemajetnou rodinu nijak zvlášť nezasáhla, a zemřeli vůdcové Stalin a Gottwald. Větší uvolnění atmosféry vnímal Josef Kreuter až na počátku 60. let. V té době maturoval na jedenáctiletce a na radu otce se hlásil na studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické (VŠE). Syn bývalého živnostníka však na oboru, který byl jen pro děti vyvolených komunistů, neměl šanci. Na jeden rok musel odejít jako brusič do továrny v Brandýse. Poté zkusil štěstí na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy, opět neuspěl a nakonec si zvolil obor finance a úvěr na VŠE. I tam musel v prvním ročníku absolvovat povinnou výrobní praxi, 150 hodin měsíčně pracoval opět jako brusič kovů. Studium se opíralo o marxismus-leninismus a v realitě tuhého plánování a centrálního řízení hospodářství nedávalo valný smysl. „Měl jsem pocit, že jsem vystudoval školu, která je nanic,“ říká Josef Kreuter. Přesto se tam našlo i několik dobrých učitelů a získal kamarády na celý život, se kterými se věnoval vodáctví a turistice. Potkal tam také svoje budoucí kolegy Václava Klause a Tomáše Ježka. 

Jako když tě někdo najednou vystřelí do vzduchoprázdna

Po promoci v roce 1965 dostal umístěnku do Státní banky československé (SBČS) v Českém Krumlově, kterou se mu podařilo vyměnit za pobočku v Praze. Musel ovšem absolvovat také jednoroční vojnu. K jeho překvapení ho, zřejmě kvůli znalosti cizích jazyků, povolali do Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda (VPA KG), která se nacházela na Hradčanech. Jeho úkolem bylo číst zahraniční tisk, včetně toho západního, a sepisovat k němu anotace. „To bylo hrozně zajímavé, za rok jsem se tam dozvěděl spoustu věcí,“ vzpomíná na netradiční vojenskou službu. Po vojně se nevrátil do banky, ale na popud Tomáše Ježka nastoupil do Ekonomického ústavu Československé akademie věd (EÚ ČSAV), který tehdy vedl reformní ekonom Ota Šik. Ústav se zabýval tím, jak zlepšit ekonomiku v rámci socialistických limitů. „Trh bylo sprosté slovo, které se nesmělo vyslovit, říct soukromé vlastnictví, to už zavánělo kriminálem,“ vypráví Josef Kreuter o omezeních tehdejšího uvažování. „Mluvilo se hlavně o hmotné zainteresovanosti a lepším plánování, ale o tržním hospodářství nebo volných cenách nemohla být ani řeč,“ dodává. 

Ústav dostával nabídky ze zahraničí na studijní pobyty, a protože uměl francouzsky, poslali ho v roce 1967 na studijní pobyt v Nancy ve Francii. Místo uvolněného pražského jara zažíval protesty francouzských studentů v roce 1968. Protože znal realitu totalitního režimu, příliš nechápal, proč se studenti ve Francii zaštiťují levicovými hesly a vůdci, jako byl Che Guevara a Mao Ce-tung. Do Prahy se vrátil v červenci, stačil ještě prožít letní románek s anglickou přítelkyní, se kterou sjížděl Vltavu, a 21. srpna jej probudil otec se slovy: „Už jsou tady.“ „Ona ta osudová otázka – nechají nás, nebo nenechají, přijdou, nebo nepřijdou, už předtím duněla v ovzduší,“ vybavuje si napjatou atmosféru krátce před invazí. „Nebyl jsem schopen vůbec nic dělat, že bych vzal do ruky nějakou potištěnou stránku něčeho, nějakou knihu nebo nějaké noviny, věděl jsem, že to je všechno nanic. Že to jsou slova vytištěná, že to nic neznamená, že realita je najednou úplně jiná. Jako když tě někdo vystřelí do vzduchoprázdna někam pryč, všechno je jinak, všechno se zhroutilo,“ vzpomíná na pocity beznaděje po okupaci. 

Josef Kreuter dostal příležitost emigrovat, ale odmítl. „Měl jsem tady rodiče přes šedesát a kamarády a nechtěl jsem je opustit. Chodily mi nabídky z Francie, ale já jsem poděkoval, že ne,“ vysvětluje svůj tehdejší postoj. Navíc doufal, že i přes přítomnost cizích vojáků zůstanou zachovány některé svobody, například zrušená cenzura, že nedojde k návratu k původním poměrům. To se ale zmýlil, což pochopil už v roce 1969, kdy během demonstrací k výročí okupace brutálně zasahovaly už československé pořádkové síly. „Byl jsem na Střeleckém ostrově s mojí dnešní manželkou a viděli jsme, jak po tom mostě u Národního divadla běží dav a za ním střílející milicionáři. A ty kulky některé dokonce i pleskaly do vody. To byla ostrá střelba. Musel jsem jít na Florenc oklikou přes Vinohrady a na náměstí Míru byla barikáda a taky tam stříleli. To už bylo o strach,“ vybavuje si okamžiky, které jím otřásly. Na stejné události v těchto místech vzpomínal ve svém vyprávění pro Paměť národa také Stanislav Cibulka.

Josef Kreuter krátce přispíval do literárního a kritického časopisu Tvář, který byl ale v roce 1969 na začátku nastupující normalizace zrušen. Také z Ekonomického ústavu část kolegů dobrovolně odešla, část odejít musela po stranických prověrkách. Josef Kreuter jako nestraník měl při nich lehčí pozici, souhlas s okupací nevyjádřil. V 70. letech, kdy byly normalizační snahy nejsilnější, ho podle jeho slov zachraňovala rodina, přátelé a cestování po Československu. S rodinou získal nakonec byt v Braníku, kde žije dosud. Několikrát dostal nabídku vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), což vždy odmítal. 

Neměl kontakty na disidenty ani kulturu undergroundu, i když se s kamarádem pustil do překladu Orwellova románu 1984. Protože se začali obávat, že by se na ně mohla zaměřit Státní bezpečnost (StB), nehotový překlad uložili k ledu. Jak vyplývá ze záznamů v Archivu bezpečnostních složek, StB se o Josefa Kreutera skutečně zajímala. Dochoval se však pouze záznam ze září 1989, kdy se měla konat oficiální česko-americká konference v Praze na půdě ČSAV a kde je zmíněn jako jeden z účastníků. Vedli na něj také spis prověřované osoby (PO) pod registračním číslem MV 31645, krycí název Kapelník, ten však byl 5. prosince 1989 zničen.  

Změnu poměrů jsme si nedokázali představit

V roce 1971 byl vyslán do Leningradu, kde viděl obrovské rozdíly mezi proklamovanými úspěchy sovětského lidu a tristní realitou. V 80. letech se účastnil seminářů, které pořádal Václav Klaus v SBČS pod záminkou ekonomicko-matematického modelování. Od jednoho z účastníků, Karla Dyby, dostal v roce 1984 nabídku na práci v nově zřízeném Prognostickém ústavu ČSAV, kam v květnu nastoupil. Ředitelem ústavu byl Valtr Komárek, který měl nejprve asi pět podřízených, ale v roce 1989 jich už bylo přes sto. Mezi jeho kolegy byli ti profesně zdatní i méně kvalifikovaní, ústav se zabýval hlavně analýzami tehdejší ekonomické situace, vypracovával prognózy hospodářství. Valtr Komárek však vedl ústav liberálně, kromě účasti na dlouhých poradách naplněných monology ředitele měli ekonomové značnou volnost. Podle pamětníka byl hlavní přínos ústavu v tom, že umožnil schopným lidem pracovat na jejich projektech, vzdělávat se a potkávat ekonomy v zahraničí, i když převážně v socialistických zemích. Ti, kteří této situace využili, se po pádu komunistického režimu v roce 1989 zapojili do procesu zásadních ekonomických a společenských změn. To se ovšem až do sametové revoluce nejevilo reálným. „My jsme si nedokázali představit, že přijde změna, a dokonce radikální. Že by kromě reforem mohlo dojít k celospolečenským změnám nebo svobodným volbám, bylo tehdy nemyslitelné,“ vzpomíná, jak tehdy mnoho lidí uvažovalo. Ani takzvaná perestrojka a glasnosť, které znamenaly malé uvolnění totalitních poměrů a byly spjaté s osobou sovětského vůdce Michaila Gorbačova, nedávaly velkou naději na skutečné změny. 

Překotné události po 17. listopadu 1989 proto Josefa Kreutera překvapily. Jakmile bylo jasné, že není cesty zpátky, mnozí jeho kolegové z ústavu se stali ministry. On sám, jak říká, neměl velké ambice a obával se nadměrné zodpovědnosti. Přesto se stal v srpnu 1990 náměstkem na ministerstvu strategického plánování, které mělo připravit přechod od plánovaného hospodářství k volnému trhu, a později poradcem ministra hospodářství Vladimíra Dlouhého. V průběhu roku 1991 byl členem československého týmu, který jednal o Evropské dohodě s Evropskými společenstvími (Asociační dohoda). Jednání nebyla jednoduchá, omezovala se na obchodní ujednání, přidružení k Evropě nebylo ještě na pořadu dne. Později vedl československou delegaci při prvních jednáních s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

V lednu 1992 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí. „Já jsem chtěl uniknout, doufal jsem, že budu moct spát, nebude mne bolet žaludek a chtěl jsem uniknout té odpovědnosti. Zároveň jsem viděl, co politika udělala z mých kamarádů, úplně jiné lidi,“ vysvětluje, proč nezůstal ve výkonné politice. Přijal nabídku odjet v březnu 1992 jako rada na velvyslanectví ČSFR v Paříži, vedené tehdy Jaroslavem Šedivým. Měl na starosti bilaterální politické a hospodářské vztahy s Francií a agendu OECD. V květnu 1993 jej prezident republiky Václav Havel jmenoval mimořádným a zplnomocněným velvyslancem, takže se v říjnu mohl ujmout funkce vedoucího Stálé mise České republiky při Evropských společenstvích v Bruselu, v níž působil do března roku 2000. Jeho úkolem bylo připravovat půdu pro přijetí ČR do EU. Podle jeho slov tkvěly překážky v postoji některých členských států, které se rozšíření bránily, a také v české domácí politice. Po návratu pracoval na ministerstvu zahraničních věcí jako poradce státního tajemníka pro evropské záležitosti Pavla Teličky. Byl zástupcem vedoucího negociačního týmu ČR pro jednání ČR o vstupu do Evropské unie, samotnému podpisu smlouvy o přistoupení v roce 2003 však přítomen nebyl. Tehdy se již stal velvyslancem ve Švýcarsku, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2006. Přesto ještě pracoval jako poradce Alexandra Vondry pro přípravu českého předsednictví EU. 

V roce 2024 žil Josef Kreuter v Praze-Braníku, radost mu dělala jeho rodina, setkávání s kamarády, dobré knihy a hudba.