Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Křeček (* 1938)

• narozen 20. května 1938 v Praze

• za války rodina vyhoštěna z Prahy kvůli pomoci Židům

• pamětník vystudoval právnickou fakultu

• začátkem normalizace vyhozen z pozice soudce

• po sametové revoluci členem České strany sociálně demokratické

• od roku 2020 působil na pozici ombudsmana

• v roce 2025 žil v Praze

Rodiče jim pomáhali

Stanislav Křeček se narodil 20. května 1938 v Praze. V ten den byla také vyhlášena mobilizace kvůli aktivitě německých jednotek na československých hranicích. „Maminka šla do porodnice a tatínek šel na hranice.“ Jeho rodiče vlastnili krámek s textilem a doplňky v Sokolské ulici na Vinohradech. „Když Židé odcházeli do těch shromažďovacích táborů, tak jim rodiče pomáhali – dávali jim oděvy a nějaké věci – a někdo nás udal. Obchod zavřeli a museli jsme se vystěhovat z Prahy, což byl na tu dobu relativně mírný trest.“

Rodina se musela přestěhovat mimo město a usadila se ve Zvánovicích, ve vesnici kousek za Prahou. Během války se tatínek zapojil do odboje, takže doma s nimi příliš nebyl. Ještě během války nastoupil Stanislav Křeček ve Zvánovicích do první třídy. „Ke konci války jednou v noci přišli násilně tři lidé v takových podivných uniformách a chtěli chléb. Poprvé v životě jsem viděl, že někdo pokřižoval bochník. Pak odešli a celá vesnice zkoumala, kdo to vlastně byl.“ S největší pravděpodobností se jednalo o takzvané vlasovce.

Před květnem 1945 dorazil tatínek domů. „Tatínek přišel a měl velikou pistoli a schoval ji na skříni, aby na ni Stáníček nedosáhl.“ Když bylo vyhlášeno Pražské povstání, tak tatínek odešel bojovat na barikády do Prahy. „Zúčastnil se jednání České národní rady s Němci.“

Ve Zvánovicích, kde zatím zůstával Stanislav Křeček s maminkou, probíhal konec války výrazně poklidněji. „Když začala revoluce v roce 1945, tak hlásil rozhlas, že se má jít do boje. A na té vesnici lidé pokáceli stoletý strom a dali ho přes cestu. Přijeli Němci, zase to uklidili a jeli dál.“ Po osvobození Rudou armádou přijel do vsi jeden ruský tank, voják se rozhlédl a zase odjel. „A to byla ta revoluce,“ směje se pamětník.

Za komunistů to bylo jiné než za okupace

Po válce se mohla rodina vrátit domů a přestěhovala se opět do Žitné ulice. Stanislav Křeček tam přešel i do školy, nejprve do Štěpánské a později do Kladské ulice. Během války se mu narodil bratr a po válce ještě jeden další. „Bylo nás pět, bydleli jsme v 1+1 a nepamatuju si, že bych cítil nějaké omezení.“

Po roce 1945 rodiče opět otevřeli obchod v Sokolské ulici, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 byl jejich obchod znárodněn. V komunistickém režimu strávil pamětník většinu svého života, nikdy do strany nevstoupil, ale zároveň to osobně nevnímal jako život v nějakém hrozném útlaku. „Když nás okupovali Němci, tak to bylo jasné, ale za těch komunistů to bylo jiné, brali jsme to už jako nějaké podmínky života. Nebyl to okupační režim.“

Stanislav Křeček měl od dětství rád táboření a přírodu, a tak se původně chtěl stát lesníkem. „Myslím, že dítě, které by chtělo být od šesti let právníkem, by nebylo asi normální.“ Když se rozhodoval, kam jít na střední školu, tak se jel na lesnickou školu podívat, ale viděl, že by to nebylo nic pro něj, a nakonec nastoupil na geologickou průmyslovku.

Lásku k přírodě však využil tak, že v roce 1953 vstoupil do skautského oddílu, kde získal přezdívku Jestřáb. To bylo pro Stanislava Křečka skvělé prostředí a je moc pyšný na to, že 46. oddíl, ke kterému patřil, nepřerušil svou činnost ani během komunistického režimu, kdy se skrývali pod hlavičkami jiných organizací. „Měli jsme kroje, redukované, ne takové jako dnes. Lovili jsme bobříky, odborky, sliby, jak se mělo.“

V roce 1956 vyrazili skauti na výlet do skal, kde je bohužel potkala tragédie a jeden jejich kamarád ve skalách spadl a zemřel. „To na nás samozřejmě silně zapůsobilo, my jsme na to místo pak dotáhli mramorový pomník, ten jsme tam zakopali a každý rok tam chodíme.“ V roce 1968 se skauting na krátkou dobu opět obnovil a Stanislav Křeček s kamarády z oddílu tehdy i organizovali Svojsíkův závod. Brzy poté ovšem přišel další zákaz činnosti a oddíl se opět musel začít krýt.

Výtvarná škola se mi pak hodila

Stanislav Křeček dokončil geologickou průmyslovku a chtěl pokračovat na vysokou školu. „Jenže problém byl v tom, že hned po maturitě mě vzali k takzvaným Černým baronům.“ Vojenskou službu si odpracoval v dolech, na šachtě 1. máj. Po návratu z vojny nastoupil jako geolog na pozici, kde měl mapovat české kopce. „Vždycky jsem musel na ten kopec vylézt, zmapovat ho a vzít tam kousek šutru.“

Po nějaké době se rozhodl změnit obor, protože ho zajímalo umění a především sochařství. Vystudoval výtvarnou školu na Vinohradech, ale k tomu navíc vystudoval i právnickou fakultu. „Ta výtvarná škola se mi pak hodila, protože jsem po fakultě nastoupil k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a odsud mě po roce 1968 vyhodili.“ Z práce u soudu byl Stanislav Křeček vyhozen kvůli článkům, které publikoval a které se normalizačnímu režimu nezamlouvaly. Když se nemohl věnovat právu, tak využil svých výtvarných schopností a nějakou dobu například maloval plakáty pro Čedok.

Stanislav Křeček se aktivně zapojil do sametové revoluce v roce 1989. „Po 17. listopadu jsme v neděli napsali prohlášení do Svobodného slova, že to odsuzujeme. Bylo to první tiskové prohlášení.“ Vzpomíná, že tehdy se nová vydání novin vyvěšovala na nástěnku v nakladatelství Melantrich, kam se vyvěsilo i vydání Svobodného slova. „My jsme tam přivedli Václava Havla zezadu, zepředu bylo moc lidí.“

Po sametové revoluci se Stanislav Křeček mohl vrátit k práci právníka a v roce 1990 založil Sdružení nájemníků a advokátní kancelář. Zastupoval nájemníky po celé republice. „Lidé mi pak říkali, že když jsem přijel já, tak se k nim soudci chovali jinak. Když přijel advokát z Prahy, který je také poslancem, tak se chovali jinak, a to je velmi smutné.“

Nejhorší jsou případy dětí

V únoru 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění, kde bylo potřeba nahradit komunistické poslance. V devadesátých letech se stal členem České strany sociálně demokratické, za kterou byl v roce 1998 zvolen do Poslanecké sněmovny, kde byl členem ústavně-právního výboru. „Všechny zákony musí projít přes ústavně-právní výbor.“

Od února 2020 vykonává funkci ombudsmana, tedy veřejného ochránce práv. „My sami nenahrazujeme státní správu, ale můžeme sdělit, že se tam postupuje v rozporu se zákonem, a pak to případně můžu zveřejnit a v krajním případě s tím jdeme do vlády.“ Na práci advokáta i ombudsmana vnímá jako nejtěžší případy dětí. „Nejhorší jsou případy dětí, kdy na to jenom koukáte, jak ti rodiče škodí těm svým dětem, ale my s tím nemůžeme nic dělat.“

V současnosti řeší například nelegální výstavbu kolem vodní nádrže Nové Mlýny, kde vzniklo několik stovek chatek bez stavebního povolení. „To je to, že to právo funguje, jen když je porušováno málo – když je porušováno masivně, tak nefunguje. Když někoho zabiju, tak je to vražda, když se střílí stovky lidí na ulici, tak už právo nefunguje.“ V roce 2025 žil Stanislav Křeček v Praze.