Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Králová (* 1968)

• narodila se 13. listopadu 1968 v Praze

• hrála za volejbalový národní tým Československa

• v srpnu roku 1988 emigrovala do Nizozemska

• rodiče se jí kvůli kariéře oficiálně zřekli

• hrála za nizozemský národní tým

• získala stříbrnou medaili z ME v roce 1991 a zlatou na ME v roce 1995

• zúčastnila se olympiád v Barceloně a v Atlantě

• vrátila se do vlasti

---Nederlandse versie komt na de Tsjechische origineel---

 

Irena Králová se narodila jako Irena Machovčáková roku 1968 v Praze do právnické rodiny. Vyrůstala se starší sestrou a mladším bratrem. V jejím životě hrál a doposud hraje obrovskou roli volejbal, ke kterému ji dovedli rodiče. „Měla jsem si vybrat mezi volejbalem, basketbalem a házenou. Moji rodiče vybrali za mě, protože jim přišlo rozumný, že ta síť mezi soupeři je bezpečnější, než je to na basketbale a házené, který jsou k sobě docela drsnější, že tam ta síť nás drží od sebe. A tím začala moje sportovní kariéra volejbalu.“

Buď mi to vyjde v Holandsku nebo v Německu

Tvrdě trénovala, od dvanácti let hrála za Rudou hvězdu Praha, která si ji vybrala jako velký talent. Postupně se probojovala do národního týmu. Těžce však nesla poměry, které tehdy v československém volejbale panovaly. „Při cestách do zahraničí, když jsme jezdili s Rudou hvězdou, jsme viděli, že tam je to jiný, jinej přístup trenérů, jinej přístup hráček, prostě všechno jiný, ta tráva je tam zelenější.“ V roce 1988 jí bylo devatenáct let, úředně byla dospělá, rozhodla se tedy, že se z některého ze zahraničních přátelských utkání domů do Československa nevrátí. „Řekla jsem si: ‚Buď mi to vyjde v Holandsku nebo v Německu.‘ No, a vyšlo mi to v Holandsku a tam jsem zůstala.“

Měli za úkol nás hlídat

Pohyb sportovkyň byl během zahraničních výjezdů bedlivě monitorován. „Byl nás plnej autobus. Teď si vemte, je tam čtyřicet šest sedaček, z toho dvanáct hráček, dva trenéři, jeden doktor a zbytek sedaček byl obsazený pracovníky policie. Ti tam jeli jakoby na dovolenou a měli za úkol nás hlídat.“ Volejbalistky měly zakázáno mluvit s cizinci. Po návratu domů musely psát report, s kým a o čem mluvily, koho oslovily, kde byly…

Celou dobu jsem koukala na hodinky

Československý tým před přátelským utkáním v Nizozemsku ubytovali ve sportovním centrum v Papendalu u Arnhemu. Irena se se svým plánem utéct nikomu nesvěřila. Když je vozili autobusem na tréninky nebo na zápasy, vyhlédla si trasu, kterou půjde na vlakové nádraží. Asi dvakrát mohly dívky do města na nákup, tam se pohybovaly minimálně ve dvojicích, nikdy samy. Kamarádkám řekla, že jde do vedlejšího obchodu, a spěchala na vlakové nádraží. S sebou měla jen nákupní tašku, asi padesát marek a cestovní pas.1) Koupila si jízdenku a nasedla do vlaku směr Amsterodam.

„Celou dobu jsem koukala na hodinky – tak ještě nejsou čtyři, ještě se můžu vrátit. Za pět minut čtyři, to si pamatuju doteď, jsem si řekla: ‚Ještě se můžu vrátit.‘ A to už jsem vystupovala v Amsterodamu, to už se nedalo vrátit. Pak byly čtyři, a tak jsem si řekla: ‚Už se v životě nevrátím a už musím koukat jenom dopředu.‘“

Nehledejte mě

V Amsterodamu se přihlásila jako uprchlík na policii. „Pro Holanďany bylo nepochopitelný, že jsem v cizí zemi, bez jazyků, bez ničeho, málo peněz, sedla do vlaku a odjela do Amsterodamu.“ Trenéři ji samozřejmě hledali, mysleli si, že se ztratila, místní policie po ní vyhlásila pátrání. Později našli vzkaz, který dala do knížky, protože věděla, že jí budou prohlížet kompletně všechny věci. „Nehledejte mě, přijel si pro mě přítel, do Československa, domů, se nevracím. Děkuju. Zdravím Irča.“

Oficiálně se mě zřekli

Emigrace negativně ovlivnila vztahy s rodiči. „Táta se mnou nekomunikoval, chtěl mě vzít sekerou, protože jsem mu zničila jeho kariérní postup na nejvyššího vrchního soudce. Mamince odebrali pár pravomocí, takže ta mě taky neměla ráda…“ Matku asi po roce pustili do Nizozemska, aby Irenu přesvědčila k návratu do vlasti. Kdyby to udělala, musela by ovšem jít do vězení – za opuštění republiky2) ji v nepřítomnosti odsoudili k pěti letům vězení. „Šla bych si odsedět trest, jenom za to, že jsem se rozhodla žít v jiný zemi.“ Tím by se všechno vymazalo, otec by mohl postupovat dále na kariérním žebříčku. Irena se ale odmítla nabyté svobody vzdát. „Maminka se vrátila a oficiálně se mě zřekli. Že nemají dceru. A tím si zachránili svoje kariérní místa.“

Jak říká Coubertin, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se

Holanďané se k Ireně chovali ohromně, manažer volejbalového týmu Dynama Apeldoorn ji vzal k sobě do rodiny, nemusela do utečeneckého tábora. Brzy se naučila řeč, studovala, dostala malou podporu, přivydělávala si po večerech mytím nádobí a hlavně pilně trénovala. Do dvou let získala státní občanství. Brzy se dostala do nizozemského národního týmu, se kterým získala stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v roce 1991 a zlatou na mistrovství Evropy v roce 1995. Volejbal si zahrála téměř na všech kontinentech. S holandským národním týmem se zúčastnila dvou olympiád, roku 1992 v Barceloně a v roce 1996 v Atlantě. „Obě byly jiný, ale obě byly úžasný. Já jsem to brala tak, jak říká Coubertin, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Fantastická atmosféra. Potkáváte se s řadou sportovců a je to v podstatě to vyvrcholení tý sportovní éry.“

Konečně jsem viděla šťastný lidi

Do Československa se podívala až v roce 1991. Návratu se hodně bála, měla strach, aby ji nezatkli a neposlali do vězení. Zvědavost, jak se to tu po sametové revoluci změnilo, zvítězila. „Ta je silnější než strach, teda aspoň u mě.“ Navštívila rodiče, setkání bylo hodně nervózní a křečovité, ale měla radost z proměny lidí. „Pozorovala jsem šťastný lidi na ulicích. Konečně jsem viděla ne ty šedivý myšky, ale šťastný lidi.“

To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč

Na jedné z cest s nizozemským národním týmem se na letišti seznámila s manželem. „Já na zádech holandsky Netherlands, on sundával kufr z pásu, hodil mi ho na nohu a přesekl mi šlachy na kotníku.“ Irena strašlivě nadávala. „Hned jak se ten kufr dotkl mého kotníku, věděla jsem, že je zle. A von se v byznysmenským obleku narovnal a řekl: ‚To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč.‘“ Zůstali spolu dvacet pět let, až do manželovy smrti.

Sportovní kariéru ukončila ve třiceti třech letech a vrátila se s manželem do vlasti. Irena si v Nizozemsku zvykla a byla tam spokojená, zpět se jí nechtělo, ale návratu nelituje. „Manžel byl světoběžník, ale nejvíce se mu líbilo tady.“ Narodily se jim dvě děti.

V současnosti Irena pracuje jako učitelka v mateřské škole, hraje sedmým rokem volejbal za Českou zemědělskou univerzitu v rámci ligy superseniorek a ráda by se stala volejbalovou trenérkou. I přes velké úspěchy, které přišly jen díky její vytrvalosti a odhodlání, si Irena uvědomuje, že v jejím životě sehrálo velkou roli štěstí a náhoda.

1) Pasy hráček mělo při zahraničních zápasech vedení výpravy po celou dobu u sebe. Ten, který měla s sebou, zapomněla vrátit po jednom z výjezdů a byl brán jako ztracený.

2) „Opuštění republiky byl v době komunistického režimu v Československu trestný čin spočívající v neoprávněném opuštění území státu nebo v neuposlechnutí úřední výzvy k návratu ze zahraničí. Stát se tak snažil odstrašit své občany od útěku do svobodnějších zemí a potrestat ty, kteří se o to pokusili.“ Zdroj: www.wikipedia.org.

 

--- in het Nederlands ---

Irena Králová werd geboren als Irena Machovčáková in 1968 in Praag, in een familie van juristen. Ze groeide op met een oudere zus en een jongere broer. Volleybal speelde altijd een grote rol in haar leven en dat doet het nog steeds; haar ouders hebben haar naar deze sport geleid.

„Ik moest kiezen tussen volleybal, basketbal en handbal. Mijn ouders kozen voor mij, omdat ze het logisch vonden dat het net tussen de tegenstanders veiliger is dan bij basketbal en handbal, die veel ruwer zijn, en dat het net ons bij elkaar vandaan houdt. Zo begon mijn carrière in het volleybal.”

Of het me zou lukken in Nederland of in Duitsland

Ze trainde hard en speelde vanaf haar twaalfde bij Rudá Hvězda Praha (Rode Ster Praag), die haar als groot talent had uitgekozen. Gaandeweg werkte ze zich op naar het nationale team. Ze had het echter zwaar met de omstandigheden die toen in het Tsjechoslowaakse volleybal heersten.

“Bij reizen naar het buitenland met Rudá Hvězda zagen we dat het daar anders was: een andere aanpak van de trainers, een andere houding van de speelsters, gewoon alles anders – het gras is daar groener.”

In 1988 was ze negentien jaar en officieel volwassen, en besloot ze dat ze na een van de buitenlandse vriendschappelijke wedstrijden niet terug zou keren naar Tsjechoslowakije.
“Ik dacht bij mezelf: ‘Of het lukt me in Nederland of in Duitsland.’ Nou, het lukte me in Nederland, en daar ben ik gebleven.”

Ze moesten ons constant in de gaten houden

Tijdens buitenlandse trips werden de speelsters nauwlettend gevolgd.

“De bus zat dus helemaal vol. Stel je voor: er zijn zesenveertig stoelen daarvan zaten er twaalf speelsters, twee trainers, één dokter, en de overige stoelen waren bezet door politiefunctionarissen die de opdracht hadden… Zij gingen mee als het ware op vakantie, maar hun taak was ook om ons in de gaten te houden.”

De speelsters mochten geen contact hebben met buitenlanders. Na terugkomst moesten ze altijd een verslag maken: met wie ze gesproken hadden, waarover, wie ze hadden benaderd, waar ze geweest waren, enzovoort.

Ik keek de hele tijd op mijn horloge

Het Tsjechoslowaakse team werd voor een vriendschappelijke wedstrijd in Nederland ondergebracht in het sportcentrum van Papendal bij Arnhem. Irena vertrouwde haar ontsnappingsplan aan niemand toe.

Wanneer ze met de bus naar trainingen of wedstrijden werden gebracht, keek ze de route alvast uit die ze naar het treinstation zou volgen. Ongeveer twee keer mochten de meisjes de stad in voor inkopen, maar ze liepen altijd minstens in tweetallen, nooit alleen. Tegen haar vriendinnen zei ze dat ze even naar de winkel naast het centrum ging, en haastte zich naar het station. Ze had alleen een boodschappentas, ongeveer vijftig marek en haar paspoort bij zich.1) Ze kocht een kaartje en stapte in de trein richting Amsterdam.

“De hele tijd keek ik op mijn horloge – het is nog geen vier uur, ik kan nog terug. Vijf voor vier – dat weet ik nog steeds – dacht ik: ‘Ik kan nog terug.’ Maar op dat moment stapte ik al uit in Amsterdam; er was geen weg meer terug. Toen het vier uur werd, zei ik tegen mezelf: ‘Nu ga ik nooit meer terug en ik moet alleen nog vooruitkijken.’”

Zoek me niet

In Amsterdam meldde ze zich bij de politie als vluchteling.

„Voor de Nederlanders was het onbegrijpelijk dat ik in een vreemd land zat, geen taal sprak, niets had, weinig geld, op de trein stapte en naar Amsterdam vertrok.”

De trainers waren natuurlijk op zoek naar haar; ze dachten dat ze verdwenen was, en de lokale politie zette een opsporing uit. Later vonden ze een berichtje dat ze in een boek had gestopt, omdat ze wist dat al haar spullen volledig zouden worden doorzocht:

„Zoek me niet. Mijn vriend is me komen ophalen. Ik ga niet terug naar huis, naar Tsjechoslowakije. Bedankt. Groeten, Irča.” 

Ze hebben officieel afstand van mij gedaan

“Mijn vader sprak niet met mij en was ontzettend woedend; hij liet zijn frustratie op mij bot, bijna alsof hij mij echt iets wilde aandoen vanwege het feit dat ik zijn kans om door te stoten naar de hoogste rechterlijke functie had verpest. Mijn moeder had een paar bevoegdheden verloren, dus zij was ook niet blij met mij…” 

Ongeveer een jaar later mocht haar moeder naar Nederland komen om Irena te proberen over te halen terug te keren naar Tsjechië. Maar als ze dat had gedaan, had ze naar de gevangenis moeten – voor het verlaten van het land werd ze in haar afwezigheid veroordeeld tot vijf jaar gevangenis. 2) 

“Ik zou mijn straf hebben uitgezeten, alleen omdat ik had gekozen om in een ander land te leven.”  Daardoor zou alles voor hen weer op nul worden gezet en zou haar vader zijn carrière kunnen voortzetten.

Irena weigerde haar verworven vrijheid echter op t e geven.

“Mijn moeder keerde terug, en mijn ouders hebben afstand van mij gedaan. Ze verklaarden dat ze geen dochter hadden, en daarmee redden ze hun carrières.”

Zoals Coubertin zei: Het belangrijkste is niet te winnen, maar deel te nemen

De Nederlanders waren ontzettend vriendelijk tegen Irena. De manager van het volleybalteam Dynamo Apeldoorn nam haar op in zijn gezin, zodat ze niet naar een vluchtelingenkamp hoefde. Al snel leerde ze de taal, studeerde, kreeg een kleine financiële ondersteuning, verdiende ’s avonds wat bij met afwassen en trainde vooral ijverig. Binnen twee jaar verkreeg ze het staatsburgerschap.

Al snel werd ze opgenomen in het Nederlandse nationale team, waarmee ze zilver won op het Europees kampioenschap in 1991 en goud in 1995. Ze speelde volleybal op bijna alle continenten. Met het Nederlandse nationale team nam ze deel aan twee Olympische Spelen: in 1992 in Barcelona en in 1996 in Atlanta.

“Beide waren anders, maar allebei geweldig. Ik benaderde het zoals Coubertin zegt: het belangrijkste is niet te winnen, maar deel te nemen. Fantastische sfeer. Je ontmoet veel sporters en het is eigenlijk de bekroning van die sportieve periode.”

Eindelijk zag ik gelukkige mensen

Ze keerde pas in 1991 terug naar Tsjechoslowakije. Ze was erg bang voor de terugkeer, uit vrees dat ze gearresteerd zou worden en naar de gevangenis zou gaan. Maar haar nieuwsgierigheid naar hoe het land veranderd was na de fluwelen revolutie overwon.

“Die is sterker dan angst, tenminste bij mij.”

Ze bezocht haar ouders; de ontmoeting was erg zenuwachtig en gespannen, maar ze was blij met de verandering bij de mensen.

“Ik keek naar de gelukkige mensen op straat. Eindelijk zag ik niet die grijze muizen, maar gelukkige mensen.” 

Fijn om mijn moedertaal te horen in een ver buitenland

Tijdens een van de reizen met het Nederlandse nationale team ontmoette ze haar toekomstige echtgenoot op het vliegveld.

“Ik had ‘the Netherlands’ op mijn rug, hij haalde een koffer van de band, gooide hem op mijn voet en sneed daarbij mijn enkelpees door.” Irena vloekte verschrikkelijk.

“Zodra de koffer mijn enkel raakte, wist ik dat het mis was. En hij rechtte zich op in zijn zakelijke pak en zei: ‘Fijn om in een ver buitenland mijn moedertaal te horen.’”

Ze bleven vijfentwintig jaar samen, tot het overlijden van haar man.

Ze beëindigde haar sportcarrière op drieëndertigjarige leeftijd en keerde samen met haar man terug naar haar thuisland. Irena was gewend geraakt aan Nederland en voelde zich daar gelukkig; teruggaan wilde ze niet, maar ze heeft geen spijt van haar keuze.

“Mijn man was een wereldreiziger, maar het meest hield hij van hier.” Ze kregen twee kinderen.

Tegenwoordig werkt Irena als kleuterjuf, speelt ze al zeven jaar volleybal voor de Tsjechische Landbouwuniversiteit in de veteranencompetitie en wil ze graag volleybaltrainster worden. Ondanks de grote successen die ze behaalde dankzij haar doorzettingsvermogen en vastberadenheid, realiseert Irena zich dat geluk en toeval een grote rol in haar leven hebben gespeeld.

 

 

1) De paspoorten van de speelsters werden tijdens buitenlandse wedstrijden voortdurend door de leiding van de delegatie bij zich gehouden. Het paspoort dat zij bij zich had, vergat ze na een van de trips terug te geven en werd als verloren beschouwd

2) “Het verlaten van de republiek was in de tijd van het communistische regime in Tsjechoslowakije een strafbaar feit, bestaande uit het onbevoegd verlaten van het grondgebied van de staat of het niet opvolgen van een officiële oproep om vanuit het buitenland terug te keren. De staat probeerde hiermee zijn burgers af te schrikken om naar vrijere landen te vluchten en degenen te straffen die dit probeerden.” bron: www.wikipedia.org.