Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Králíková (* 1925)

• narodila se 14. června 1925 ve Sluhách u Prahy do rolnické rodiny

• v roce 1945 zažila příjezd sovětských vojáků

• po válce studovala na hospodyňské škole ve Šluknově

• v roce 1946 se provdala za Václava Králíka na statek v Brlohu

• manžel byl příbuzný Edvarda Beneše

• v roce 1950 jim komunisté zabavili hospodářství

• manžel pracoval v dole v Pecínově jako štajgr

• pracovala v podniku Avia až do důchodu

• v 80. letech odešla do penze

• v roce 2025 žila v Mratíně

Jaroslava Králíková prožila doslova celé století. Zažila první republiku, okupaci i nástup komunistického režimu. Období protektorátu později paradoxně hodnotila jako snesitelnější než dobu po roce 1948, kdy komunisté jejich rodině zabavili hospodářství a kvůli příbuzenskému vztahu s prezidentem Edvardem Benešem nesli nálepku ‚benešovci‘. Ve své obci kvůli tomu čelili nevraživosti a znevýhodňování. Jaroslava Králíková se však nad nepřízeň osudu dokázala povznést a zůstala věrná svým hodnotám. 

Chtěla jsem být dobrou hospodyňkou

Jaroslava Králíková, rozená Marečková, přišla na svět 14. června 1925 ve Sluhách. Vyrůstala v rolnické rodině – matka Rozálie, rozená Sklenářová, se starala o domácnost, otec Jaroslav Mareček obhospodařoval 12 hektarů půdy. Rodina chovala krávy, koně a další hospodářská zvířata. Sezónně si najímali pomocnice, protože všechna práce na poli se tehdy prováděla ručně. Jaroslava měla o čtyři roky mladší sestru Marii. Rodina byla hluboce věřící. Do kostela chodili každou neděli, náboženství bylo i ve školním rozvrhu. Matka po smrti místního kantora vedla chrámový kůr.

Paměť Jaroslavy Králíkové sahá až do 20. a 30. let, v nichž prožila dětství. Vybavuje si svou divokou sestru, která otci pomáhala, jezdila s koňmi, prala se s kluky i s ní. Na rozdíl od ní byla Jaroslava plašší, zdrženlivější, upovídanější a vůči zvířatům měla odstup. Raději pásávala husy na zahradě a hrála si s panenkami. Dodnes jí utkvěly v paměti velké tvarohové buchty, které pekla maminka, i draní peří, při němž se v kuchyni scházelo až deset žen. Otec, původně vyučený pekař, pekl chleba v peci ve špejcharu, Jaroslava ale měla raději nadýchanější chléb z obchodu. Ve škole si vyměňovala svačiny – domácí chleba s domácím máslem za kupovaný chléb se Sanou (rostlinný tuk), který jí chutnal víc. Nejoblíbenější četbou byli Broučci od Karafiáta. Ve škole si oblíbila němčinu, náboženství a češtinu, zato neměla ráda počty. Na otázku, čím chtěla být, neznala odpověď – snad jen dobrou hospodyní.

Při pohřbu Masaryka lidé upřímně plakali

Do školy nastoupila v roce 1931 ve Sluhách. S úsměvem vzpomínala na svou tehdejší podobu – husté vlasy s ofinou, „vypadala jsem jako cikánka“. Škola stála přes silnici od jejich domu. Měšťanku později navštěvovala v Kostelci, kam dojížděla na kole, v létě i v zimě, pokud nebyl sníh. Učili se z učebnic, mezi nimiž si vybavovala krásný slabikář. Doma měli ještě učebnice po mamince, uložené na peci ve špejcharu. „Když jednoho dne otec pec rozebral, ty vzácné knihy spálil. Maminka to těžce nesla – byla vzdělaná, měla krásný alt a zpívala v kostele i na pohřbech,“ vzpomíná Jaroslava Králíková. Náboženství bylo součástí každodenního života. Děti chodily do kostela už od první třídy – nejdřív do kostela, pak do školy. Autoritu matky Jaroslava cítila po celý život. „Byla přísná až do smrti. I když jsem ji vezla do nemocnice jako starou paní, pořád jsem ji poslouchala,“ vzpomíná.

Rok 1937 si pamatuje velmi silně – zemřel prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Byla tehdy v šesté třídě, první rok v Kostelci. Učitelé plakali. Ve škole zpívali: „Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš, dokud žije tvoje hlava, bude dobrá naše správa.“ Jaroslava Králíková si pamatuje, že při převozu prezidentova těla z Prahy do Lán lemovaly trať zástupy lidí z širokého okolí. „Bylo to něco úplně jiného než organizované a povinné pohřby komunistických funkcionářů v 50. letech, ze kterých jsme utíkali,“ říká.

Válku jsme skoro nepocítili

Na okupaci v březnu 1939 si vzpomíná docela jasně: „S bratrancem jsem se vracela z Kostelce, když kolem projížděla kolona německých vojáků na motorkách – špinaví od bláta, jen oči a zuby se jim leskly. Schovali jsme se i s koly v příkopě podél silnice a čekali, až kolona projede směrem na Prahu. Báli jsme se jich, ale pak jsme ve vesnici válku na vlastní kůži nepocítili. Nevěděli jsme pořádně, co je to nacistické Německo. Všechno jsme měli doma – mouku, sádlo, cukr.“ Z Prahy k nim jezdili příbuzní pro zásoby. Dodávky také nebyly drastické. Mléko se nosilo do sběrny ve Sluhách, odváděly se i plodiny. Kontroly ale probíhaly hladce. „Starosta dopředu varoval: ‚Hele, Jardo, přijdou kontroly. Chyť slepici nebo kachnu, dáš jim to.‘ Když dorazila trojice – německý civil, voják a starosta – dostali zvíře ze dvora a odešli. Byly to zlaté časy – oproti tomu, co jsme zažili později za komunistů,“ vypráví Jaroslava Králíková.

V březnu 1945 se chýlila válka ke konci a spojenecká letadla bombardovala strategický cíl – zbrojovku ve Kbelích. Jaroslava Králíková vzpomíná, že jedna vlna zasáhla i okolní obce. „Cílem nebyla Praha, ale továrny – bomby padaly od Veleně přes Kbely až po Vysočany. Letadla přelétala i přes Sluhy – děda, který byl nahluchlý, vyšel při náletu ven. Otec na něj křičel, ať se schová,“ vzpomíná Jaroslava Králíková. Následující den jela s bratrancem do Kbel. „Dodnes si pamatuji ten výjev mrtvých koní, kteří leželi u cesty. Zasáhly je nálety.“

Fronta do Sluh prý nedorazila, ale po okolí se pohybovali ustupující němečtí vojáci. Ptali se místních na cestu do Prahy, často bloudili a vraceli se zpět. „Němečtí vojáci ujížděli od Všetat a mezi Sluhami a Brázdimem vypadl jeden z nich z nákladního vozu a zabil se. Našli ho mrtvého v příkopě. Ohledával ho pan doktor Klepl, vážený lékař a náš známý. Našel u něj medailon s Pannou Marií a adresu. Byl to poctivý člověk a medailon poslal zpátky do Německa rodině,“ vzpomíná Jaroslava Králíková. Vybavuje si také, že vojáka pohřbili v rohu hřbitova u márnice, ale hrob byl příliš malý: „Nohy mu čouhaly ven, a tak do nich šlapali, aby ho vtlačili dovnitř. Moje maminka byla u toho a nesla to těžce a domluvila hrobníkovi, protože měla soucit. ‚Třeba to byl nevinný mladý člověk, nahnaný na frontu,‘ říkala. Hrob je tam dodnes, neoznačený; kdysi měl provizorní křížek.“

První sovětští vojáci se ve Sluhách objevili ve středu 9. května a v domě Marečkových se na týden ubytovali dva z nich. Byl to major – vysoký, pohledný Gruzínec, a jeho „pucflek“ Agafon, mladý Ukrajinec ze Lvova. „Maminka jim ustlala bílé ložní prádlo, které potom strašně smrdělo po voňavkách, které si nakradli cestou v Německu – pořád se voněli. Agafon tančil večer na zápraží kozáčka a vyprávěl, že mu zemřela matka a v dětství ho otec varoval před únosy dětí během hladomoru na Ukrajině ve 30. letech. Vyprávěl, že tam lidi z hladu chytali a jedli malé děti,“ vypráví. Oba se chovali slušně a uctivě. Z jiných míst ale pamětnice slyšela i jiné příběhy. „Teta z Brna vyprávěla o brutalitě sovětských vojáků – ženám prý uřezávali prsty i s prsteny, brali hodinky rovnou z ruky a znásilňovali.“

Šluknov po válce vyrabovali

Jaroslava Králíková nastoupila ve svých 20 letech 1. září 1945 do hospodyňské školy v pohraničním Šluknově. „Ve vnitrozemí po válce nebylo už v žádné hospodyňské škole místo – všechna obsadili navrátilci,“ vysvětluje. Vzpomíná, že poválečná pohraniční krajina i města ji uchvátily svou malebnou krásou. O mnoho let později, když tudy jezdila, nechápala, jak se z kdysi udržovaných stavení mohly stát zchátralé domy bez dveří i oken.

Škola ve Šluknově, původně německá, oplývala vším, co po válce jinde chybělo. „Ve spižírnách stály řady kompotů, a dokonce jsme my, kterým už bylo 18 let, ‚fasovali‘ i kořalku,“ popisuje. Jaroslava Králíková vzpomíná, že kromě českých dívek s nimi studovala i mladá Němka, která se pokoušela naučit česky a často plakala. Nedaleko školy stála přízemní tkalcovna Pičmanových. „Mladá paní Pičmanová, krásná žena s kočárkem, čekala na muže, až se vrátí z války. Pičmanovi ještě nebyli vystěhovaní. Jednou se prý pokusili odejít sami, jinudy, ale byli zadrženi a zavřeli je ve Šluknově na radnici v místním arestu,“ vzpomíná na poválečnou atmosféru ve Šluknově. Tehdy se rozmáhalo rabování domů po vystěhovaných Němcích. „Přijížděly skupiny z vnitrozemí a odvážely vybavení opuštěných domů. Byla to loupež a zkáza. Myslím, že byla tragická chyba Edvarda Beneše, když dopustil vystěhovávání Němců a zabavování jejich majetku. Bralo se to všechno šmahem a to se nemělo dít. Byl k tomu ale donucen okolnostmi. Stal se poskokem silnějších a nesl to jako tíhu do konce života,“ myslí si Jaroslava Králíková.

Na škole ve Šluknově prožila jen jeden školní rok, i když ji výuka (od vaření a šití po češtinu a matematiku) bavila. Svatba však byla důležitější, a tak učení předčasně ukončila. Vdala se 1. prosince 1946 za Václava Králíka, o 11 let staršího muže z vážené rodiny. Poprvé se potkali na hasičském plese ve Sluhách začátkem března 1946, když byla Jaroslava doma na prázdninách. K seznámení je prý postrčila příbuzná Václava Králíka, která dobře znala obě rodiny. „Zaujal mě intelektem a také tím, že pocházel z váženého statkářského rodu. Byl spřízněný s rodinou prezidenta Beneše. Moje tchyně byla totiž švagrová prezidentova bratra Vojtěcha. Můj muž tedy často navštěvoval rodinu Vojtěcha Beneše na Hanspaulce a byl tam vítaným hostem,“ říká.

Němečtí deputátníci se u nás měli dobře

Jaroslava Králíková se po svatbě přestěhovala na manželův statek do sousedních Brloh a v roce 1947 se jim narodil jediný syn Jiří. Statek měl mnohem větší hospodářství než ten ve Sluhách – původní výměra obnášela 36 hektarů, z toho šest hektarů připadalo na výměnek, který patřil prastrýci. Po válce dostali Králíkovi oznámení z národního výboru, že po odchodu původních deputátníků (dělníci, kteří pracovali na statcích výměnou za naturální mzdu, tzv. deputát) budou přidělovat Němce. A skutečně – v roce 1945 jim přidělili dva muže. Jednomu z nich, navzdory vzhledu, který připomínal sedmdesátníka, bylo teprve 45 let – právě se vrátil z fronty a zřejmě si vytrpěl své. Druhý byl mladší. 

„Manžel tehdy obdržel úřední přípis s instrukcemi, co přesně jim musí poskytovat, včetně stravy a měsíčního platu, který činil 100 korun.“ Pro Němce se mělo vařit zvlášť, ale Jaroslava Králíková na to neměla čas. Starala se o malé dítě a nemocnou tchyni. „Měli dostávat ráno černé kafe a suchý chleba, večer to samé, k obědu už nevím, co měli mít. Takže sedávali s námi u stolu. Ráno dostávali bílé kafe a suchý chleba, to ano. Pak když ale přijeli s povozy a napojili koně, dostali oběd stejný jako my, který si odnesli v kastrůlcích. Najedli se někde na dvoře, znovu koně napojili a ve 13 hodin odjeli na pole. Pak ale nastal problém,“ vypráví.

Jedna žena, která u nich pracovala, se s Pavlem (tak se Němec jmenoval) sblížila. On byl vyučený zedník a ona potřebovala zasadit nové okno. „Tenkrát Pavel řekl manželovi: ‚Pane Králík, ale neříkejte to nikomu, ať se to nikdo nedozví, protože jinak nás pošlou do Ruska.‘ Jaroslava vzpomíná, že žena, které Němec pomáhal zasadit nové okno, musela zřejmě o něčem promluvit, protože manžela předvolali na národní výbor, kde mu vyčítali, že pro Němce nevaří zvlášť. „Manžel odpověděl: ‚Koukejte, pánové,‘ – nikdy neřekl ‚soudruzi‘, přestože byl členem obecního zastupitelstva, než ho po únoru 1948 vyhodili – ‚maminka je nemocná na srdce, máme malého chlapce, vařit zvlášť je vyloučeno.‘ Takže jedli s námi. Při zabijačce se dělala tlačenka, huspenina, škvarky – všechno snědli Němci, my to nejedli. Měli se u nás dobře,“ říká.

Byli jsme označováni za „benešovce“

Vojtěch Beneš, bratr prezidenta Edvarda Beneše, byl po válce aktivní v Československé sociálně demokratické dělnické straně a v roce 1946 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. V únoru 1948 se otevřeně postavil proti komunistickému převratu. I přes svůj vysoký věk – bylo mu tehdy 70 let – zůstával veřejně činný a neváhal kritizovat komunistický režim. Jaroslava Králíková vzpomíná, že byl za své postoje ve sněmovně napaden Lidovými milicemi. Rodina v Brázdimě tehdy ještě neměla telefon a zprávu o incidentu přinesl někdo z obecního úřadu: „‚Mladý pane, volají z Ořechovky, máte přijet.‘ Manžel odjel do Prahy za Benešovými, kde našel strýce, který skoro až plakal.“ Vyprávěl, jak brutálně zasahovaly milice. Ve Sluhách se mezitím vychloubal jeden z místních milicionářů, že „jim tam dali“. Podobné zprávy přicházely i z Kolbenky, kde pracoval manžel tety – milice to tam údajně „brala hlava nehlava“. (Vojtěch Beneš byl vyloučen z veřejného života a sledovala ho Státní bezpečnost. Jeho zdraví se v důsledku těchto událostí zhoršilo a v atmosféře politického útlaku a izolace zemřel roku 1951.)

Přesto i v těžkých časech projevovali lidé Benešovým podporu. „Miluška, příbuzná z Prahy, říkala: ‚Představ si, občas nám přijde anonymně balíček.‘ Ať už šlo o potraviny nebo dopisy, někteří se odvážili projevit solidaritu. Většina příbuzných se ale bála za Benešovými jezdit. Jaroslavin manžel Václav Králík byl výjimkou – do Prahy jezdil pravidelně. Pro své styky s rodinou Benešových byli Králíkovi označováni za „benešovce“, což později odnášel i jejich syn. Nechodil do Pionýra, nenosil pionýrský šátek, což mělo určitý dopad.

Ani třešně jsme si nemohli utrhnout

Po únoru 1948 se poměry radikálně změnily. Králíkovi měli velký statek se dvěma páry tažných koní, krávy, telata i býčky. Pracovaly u nich stálé zemědělské dělnice a další pomáhaly sezónně, například při sklizni řepy či sušení sena. Všechno se u Králíkových dělalo ještě ručně, traktory tehdy nebyly běžné – ty se objevily až s příchodem jednotného zemědělského družstva (JZD).

Jaroslava Králíková na poli ani kolem dobytka nepracovala – starala se o syna a o nemocnou tchyni. Statek, o který se staral manžel, do roku 1950 rodinu dobře uživil. Po roce 1948, když po vzoru Sovětského svazu komunisté zaváděli kolektivizaci zemědělství, obcházeli statky agitátoři a lákali statkáře ke vstupu do strany a do zemědělských družstev. Václav Králík o tom nechtěl ani slyšet. „‚Pánové, jak bych vypadal? Vždyť víte, kdo jsem. I kdybych chtěl, svědomí mi to nedovolí,‘ říkal jim manžel a přihlášku nechal na parapetu v kuchyni. Po týdnu si ji mlčky odnesli,“ vypráví Jaroslava Králíková.

Vzpomíná pak až na konkrétní den 24. dubna 1950, kdy měl jejich synek svátek a také přišli úředníci se svazkem klíčů – od špejcharu, obou sklepů i od domu – a všechno jim sebrali. „Nezůstal nám ani pytel obilí, ani jediný brambor. Manžel je prosil, aby nám nechali aspoň něco na setí a na krmení pro drůbež, ale byli neoblomní,“ vzpomíná. Sebrali jim i 30 bílých slepic a krůt. Králíkovi už tehdy neměli ani „chasu“ (výpomoc) a neměl ani kdo podojit krávy. Nakonec tedy vzali i krávy a ostatní zvířata. „Řekli: ‚Pane Králík, přebíráme to, protože nemáte chasu.‘ Manžel odmítl vstup do družstva, ale kvůli svému vztahu ke koním a zvláště ke klisně Lucce s hříbětem souhlasil, že zůstane jako zaměstnanec a bude se starat o koně,“ vypráví pamětnice. Díky tomu se Králíkovi nemuseli vystěhovat. Manžel krmil koně ráno, v poledne i večer a tato dohoda jim umožnila zůstat ve stavení. Zahrada a hospodářství už však jejich nebyly.

Jejich synu Jirkovi bylo tehdy dva a půl roku. Jednoho dne si hrál u plotu a zatoužil po třešních, které dozrávaly na stromě. Jeho otec vstoupil do zamčené zahrady a utrhl hrst ovoce. Jaroslava vzpomíná, že vtom se na něj utrhl předseda JZD Kozel se slovy, co že si to dovoluje. Manžel odvětil, že chtěl jen pár třešní pro syna a zahrada je stále jejich. Předseda však trval na tom, že vše už patří JZD. „Manžela to tak rozlítilo, že se rozhodl z JZD okamžitě odejít. Řekl: ‚Tak si krmte koně sami. Dnes ještě ano, zítra už ne,‘“ vypráví Jaroslava Králíková.

Mysleli si, jak nás potrestali

Ještě ten týden nastoupil do dolu v Pecínově na roční brigádu, kterou mu přidělili na úřadu práce. „Komunisti si mysleli, kdovíjak ho potrestali, ale on byl spokojený. Měl velmi dobré podmínky. Pracoval jako ‚štajgr‘ a hned při první výplatě přinesl domů dvě mzdy najednou. Po roce už byl volný a mohl si najít práci, jakou chtěl. Ale chtěli si ho tam nechat a manžel nebyl proti. Na pracovním úřadě v Brandýse mu ale řekli, že mají z Brázdima příkaz a že musí jít do stavebnictví nebo do zemědělství,“ líčí Jaroslava Králíková, jak úředníci v totalitním státě mohli rozhodovat o tom, kde a v jakém oboru bude člověk pracovat. Václav Králík si vybral stavebnictví. Pracoval pak v pražské firmě, která se později přestěhovala na Mělník, a zůstal tam až do poloviny 60. let.

Manželovo zaměstnání mimo domov silně zasáhlo do fungování rodiny a domácnosti. Jaroslava Králíková se odstěhovala s dítětem zpět do Sluh k rodičům a manžel jezdil domů jen na neděli, v pozdějších letech i na sobotu. Jejich syn otce během dětství prakticky moc nepoznal. Hlavní péči o chlapce převzala maminka Jaroslavy, která byla v domácnosti. Jaroslava však manželství na dálku nebrala úkorně. „Čím méně se vidíte, tím si budete milejší,“ říkala jí maminka a měla prý pravdu. Ani Jaroslava Králíková neměla na výběr při hledání práce, zvláště když rozhodovali úředníci v Brázdimě či Sluhách. Práci pro ni neměli, anebo pouze v místním JZD, kde i krátce pracovala na poli. Prostředí plné narážek od komunisticky smýšlejících žen nesla těžce a situaci i obrečela. Nakonec jí pomohla až její sestra, když ji přihlásila k pobytu v Praze, aby se vymanila z područí úředníků ve Sluhách, kde byla rodina v nemilosti. Teprve pak si mohla najít práci mimo zemědělství, a to sice v Avii v kanceláři, kde zpracovávala výplaty pro zhruba 30 dělníků. V Avii byla spokojená a na různých pozicích tam pracovala až do penze.

Manžel po velkém váhání nakonec přistoupil na nabídku od JZD a vzal práci zootechnika. Družstvo už tehdy zahrnovalo Brázdim, Veleň i Sluhy a působilo jako jeden celek. V polovině 60. let pak začali Králíkovi přistavovat nad chalupou rodičů ve Sluhách vlastní bydlení. Měli za to, že v domě zůstanou, ale nakonec ho kvůli neshodám v širší rodině přenechali sestře a koupili vilku ve vedlejším Mratíně, kde společně prožili ještě deset let, do manželovy smrti v roce 1987. Tento dům pro ni byl jednou z největších radostí života; jakoby našla místo, odkud už ji nikdo nevyhodí. „Do té doby jsme bydleli v domě ve Sluhách, který jsme s manželem postavili, ale oficiálně patřil mojí sestře a měla jsem pocit, jako bych žila v cizím,“ říká.

Syn po deváté třídě úspěšně složil přijímací zkoušky na čtyřletou zemědělskou školu v Brandýse nad Labem, ale přesto nebyl přijat. „Škola obdržela negativní přípis z Brázdima a manželovi sdělili, že i když zkoušky udělal, nemůžou ho přijmout,“ vypráví. Vyučil se tedy v Čakovicích a při zaměstnání si dodělal maturitu. „Pracoval v JZD jako traktorista, vstával v pět ráno, sekal krmivo, v poledne se vykoupal, sedl na moped a odjel do školy, kde byl až do večera. Maturitu složil ještě před osmnáctými narozeninami,“ říká hrdě Jaroslava Králíková.

Věděli jsme, že je po svobodě

Na pražské jaro vzpomíná jako na období naděje, i když to období měla zastíněné péčí o nemocnou maminku a změnami v práci – v té době Avie přecházela z výroby letadel na nákladní vozy a začalo se propouštět. Na invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 vzpomíná jako na den plný napětí a nejistoty. Do kanceláře přišla jako obvykle: „Ten den se prakticky nepracovalo a panoval zmatek. V továrně se šířily zprávy o nočních přeletech letadel a přistáváních v Letňanech a Kbelích. Zaměstnanci pobíhali po hale, debatovalo se, ale práce stála.“ Vzpomíná si na hluk letadel, který děsil celé okolí, a naléhavý hlas z rádia. Druhý den už do práce nenastoupila – byly zprávy, že v Praze se střílelo. Zpětně označila invazi za opakování roku 1945. „Už tehdy bylo všechno pod kontrolou Sovětského svazu a v roce 1968 se to vrátilo,“ glosuje. Lidé si dělali zásoby, mluvilo se o válce. Ve Sluhách panoval strach a obavy. „Věděli jsme, že je po svobodě,“ říká Jaroslava Králíková.

Po roce 1968 ji politické prověrky osobně nezasáhly, ale pracovní klima se změnilo. V Avii od počátku svého působení vystřídala několik pracovišť, pracovala například jako svačinářka, skladnice a kuchařka. Ve skladu měla nad sebou komunistickou vedoucí, která ji označovala za „kulačku“. „Neříkala to přímo, ale v projevech narážela, že ve skladu je ‚někdo, kdo není ve straně‘. Bylo to nepříjemné. V kuchyni byl příjemnější kolektiv. Vydávala jsem jídla a byla jsem tam deset let, až do konce,“ vzpomíná. Do důchodu odešla v 56 letech, počátkem 80. let, ale ještě několik let přesluhovala.

Na převrat jsme už nevěřili

Listopad 1989 prožila doma, u televize, a změnu režimu vítala s nadšením. Nejvíce ji pocítila zvýšením důchodu. Václava Havla sice respektovala jako člověka vězněného za své názory, ale osobně ji neoslovoval. Nejvíce si váží až současného prezidenta Petra Pavla. „Mám ho ráda, protože je to pravičák – to z něj cítíte,“ říká a jeho komunistická minulost jí nevadí – chápe, že jako voják z povolání musel být ve straně. Oproti tomu má velké výhrady vůči Andreji Babišovi. „Bohužel může znovu vyhrát, protože lidé nechodí volit,“ myslí si. Přes svůj vysoký věk – v době natáčení jí bylo bez měsíce 100 let, je takřka soběstačná a žije sama, v Mratíně. Největší radost jí dělají vnuci.