Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Král (* 1929)

Odletěli za štěstím, já byl z armády propuštěn

  • narodil se 4. dubna 1929 v Praze

  • v letech 1943–1946 se vyučil mechanikem v leteckém podniku Aero Praha

  • v letech 1946–1948 pokračoval na dvouleté Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci

  • v roce 1948 nastoupil k 1. dopravnímu leteckému pluku jako mechanik v Praze-Kbelích

  • v době jeho služby v hangáru dva důstojníci neoprávněně opustili letiště s letounem

  • v roce 1949 byl z armády kvůli nepříznivému kádrovému posudku propuštěn do civilu

  • pracoval například v kladenských hutích, jako osobní řidič či šofér v podniku Kovoslužba Praha

Letadla, moje láska

Miroslav Král se narodil 4. dubna 1929 v Praze-Libni. Jeho otec pracoval jako řidič a průvodčí Elektrických podniků, matka byla v domácnosti, za války pracovala jako průvodčí tramvaje. Ve třicátých letech se rodina přestěhovala do novostavby v pražských Vysočanech a zde také pamětník nastoupil do obecné školy.

Jako mnoho kluků jeho generace ho přitahovalo letectví. Za války s kamarády jezdil na kole z Vysočan do Kbel pozorovat letadla. „Před válkou ale bylo naše letectví slabota. Němci byli mnohem dál. Měli mnohem více financí na vývoj než jiné státy. Například naše Avia 534, to byl špičkový letoun, se kterým jsme chtěli jít proti nepříteli, ale byl to dvouplošník, který neměl proti Messerschmittu 109 šanci. Ty byly mnohem vyspělejší. Motory už měly třílisté vrtule a stavitelné listy,“ vypráví Miroslav. Spíše než pilotem chtěl být mechanikem, a tak po absolvování měšťanky v roce 1943 šel do učení na pozemního mechanika do leteckého podniku Aero Praha, kde se tehdy vyráběl například Siebel 204, univerzální německé letadlo pro zaškolování pilotů, radistů a střelců. Na praxi chodil na letiště v Letňanech. Vzpomíná na časté nálety a bezpečnostní opatření, při kterých učně v letadlech přepravovali do bezpečí. „Také jsme se schovávali do tzv. hromadných hrobů, což byly úkryty v zemi a chránily akorát tak proti střepinám. Kdyby v blízkosti vybuchla puma, neměli bychom šanci,“ vzpomíná Miroslav.

Květen 1945 Němci se Čechů báli

Poslední dny války zažil mimo jiné na nádraží ve Vysočanech, kam se šel podívat se svými kamarády. „Byl tam celý vlak, transport tzv. národních hostů. Byli to Němci, kteří utíkali před postupující Rudou armádou, před bolševiky. Byli to většinou staří lidé nebo ženy s dětmi,“ vzpomíná Miroslav. Touha po pomstě Čechů vůči Němcům byla prý všudypřítomná a některé otřesné obrazy se mu vryly do paměti navždy. „Já jsem se toho ale nikdy nezúčastnil. Šel jsem s kluky do toho vlaku, otevřel jsem vagon, a jak jsou ve vagonech věšáky, tak na jedné straně visel děda a na druhé straně... Báli se, co jim asi udělají. My jsme na to specialisté – tolerance u nás je minimální a většinou, co si pamatuji, tak takoví ti ‚hurá hrdinové‘ za války koukali, aby měli co nejvíce, a po válce, po revoluci, zase koukali, aby někde dostali flintu a tak podobně.“

V květnu 1945, po osvobození, vstoupil v rámci Aera do Revoluční gardy s kamarádem Láďou Pracným. „To už komunisté vystrkovali růžky. Začali vyprávět, jaké se tam děly sabotáže, a my jsme jim říkali, co to vyprávějí, s Láďou jsme se tam vyučili a žádné sabotáže se tam nedělaly. Komouši nás okřikovali, že jsme smrkáči a máme být ticho. Chtěli se zkrátka zviditelnit,“ vzpomíná Miroslav.

Škola v Liberci byla špičková

V roce 1946 Miroslav pokračoval ve vzdělávání na dvouleté Vojenské odborné škole leteckých mechaniků v Liberci (VOŠLM Liberec). „Ta škola byla špičkově vybavená, protože ji za války zařídili Němci. Škola byla po válce po stránce technické i personální na nejlepší úrovni a jezdily tam delegace z východních států,“ vzpomíná Miroslav. Dvouletou školu zakončil maturitou, ovšem jak říká, v roce 1948, když k moci přišli komunisté, maturitu absolventům neuznali a úroveň školy vzala rychle zasvé.

Jako mechanika ho poslali do Kbel, kde sloužil v hangáru č. 1 u dakot a piperů. Vzpomíná na jednu sobotní službu, kdy tam ze Slovenska dva pipery přivezly důstojníky. Dostali příkaz přerolovat je do hangáru. „Sláva Tvrz z Lysé nad Labem sednul do prvního, já do druhého. Jeli jsme asi sedm set metrů a pak na hangáry. Jenže Piper trojka byl příliš silné lákadlo. Viděl jsem, jak Sláva přidal a jeho piper začal plavat, tak jsem taky přidal, a už jsme letěli. Obletěli jsme letiště, letěli jsme asi čtyři kilometry. Byla to nádhera, to se nedá popsat, letělo to skoro samo,“ vzpomíná Miroslav na „klukovinu,“ která pochopitelně nezůstala bez odezvy. Se Slávkem dostali 21 dní zostřené vazby za nedovolené opuštění posádky. Velitel jim prý ale nakonec část trestu odpustil.

Odletěli za štěstím a já byl propuštěn z armády

V roce 1948 školu v Liberci dokončil a poté působil u 1. dopravního leteckého pluku jako mechanik v Praze-Kbelích. Bylo to v době, kdy se po převzetí moci komunisty z hrdinů protinacistického odboje stali podezřelí sympatizanti Západu. Českoslovenští letci, kteří se po válce vrátili ze Západu, v novém režimu ztráceli životní i pracovní perspektivu a hrozilo jim pronásledování. Bezprostředně po únorovém puči v roce 1948 odešlo za hranice na 450 letců. Miroslav na kbelském letišti sloužil v době, kdy z něj v noci 14. června uletělo na Západ sedmnáct lidí dopravním letadlem D-47 Dakota. Byli mezi nimi dva příslušníci RAF a také generál Alois Liška. Miroslav vzpomíná, že to byla na letišti velká událost a následně se zpřísnila bezpečnostní opatření.

Na podzim téhož roku byl svědkem dalšího údajného zcizení letadla za účelem emigrace, což se mu podle vlastních vzpomínek stalo osudným. „Měl jsem službu a vidím, že šli dva důstojníci. Měli takové ty pytle. Pozdravil jsem je a pak jsem si uvědomil, že mají na důstojnických čepicích anglické kokardy. Zanedlouho odstartovali na mosquitu. Přitom byl víkend a nelétalo se. Brzy nato raport, a jak to, že jsem nevyhlásil pohotovost? Velitel Mánek na mě řval a vyčítal mi, proč jsem nic neudělal a proč jsem se nezeptal. Já jsem jim říkal, že tam jsem na to, abych byl v hangáru, a ne abych někoho hlídal. A dodal jsem, že odletěli za štěstím. Prý: ‚Jak jste to řekl, soudruhu rotný?‘ Já zopakoval, že odletěli za štěstím. A tím okamžikem jsem u letectva prakticky skončil. Já jsem se nedivil, že utíkali. Oni s těmi piloty RAF zacházeli hrozně. Degradovali je na vojíny a místo létání myli rajony,“ vypráví Miroslav. Na přesné datum ani jména pilotů si ale nevzpomíná. Od kluků se však dozvěděl, že kamsi na Západ opravdu doletěli. „Od této události jsem nesměl do hangáru. Brzy jsem dostal příkaz, abych se dostavil na vojenské velitelství do Dejvic. Byl jsem podezřelý, sledovaný, vezlo se to se mnou, až mě v červnu 1949 ze služeb armády propustili a musel jsem do civilu.

[Pozn. editorky: Ačkoli pamětník je přesvědčen, že šlo o bojový letoun Mosquito a dvoučlenná posádka skutečně dorazila na Západ, není takový případ únosu letounu tohoto typu dvěma důstojníky na podzim 1948 z kbelského letiště podložen jiným zdrojem. Dle dostupných zdrojů je nejblíže skutečnost, že letoun tohoto typu opustil letiště Kbely v pondělí 11. října 1948 a zřítil se poblíž Lipan. Posádku tvořili npor. Liška Vratislav a ppor. MUDr. Votruba František, oba zahynuli. Další podobná událost se odehrála v pátek 4. března 1949, kdy letoun Mosquito opustil letiště ve Kbelích v 9:51 hod. a havaroval o devět minut později u obce Kvašťov. Mělo jít o cvičný let, posádka Michal Englman a Stanislav Židlický nepřežila.]

Pomohla mi asi nějaká odbojová organizace

Těžko pak hledal pracovní uplatnění. Vždy po čtrnácti dnech ho propustili, protože na osobní oddělení dorazily jeho nevyhovující kádrové materiály. Byl z toho zoufalý. Nakonec mu pomohl úředník pracovního úřadu. „Řekl mi, abych přišel druhý den, přišel jsem tam, odvedl mě do kanceláře a já jsem až časem pochopil, že i tam byli lidé, kteří chápali mou situaci a byli dobří. V kanceláři byla úřednice, ta mi dala vyplněnou píchačku za celý týden. Byla to píchačka Poldi Kladno a ta úřednice mi řekla: ‚Už týden pracujete ve válcovně 3, budete bydlet na Čeperce. Ráno v půl páté vám jede autobus z Florence na Kladno a tam se budete hlásit.‘ Říkala, že mi tam asi pšenka dlouho nepokvete, ale odtud už najdu lepší práci. A měla pravdu, pamatuju, že tam ještě v té době dělali němečtí zajatci a já jsem tam vydržel asi tři čtvrtě roku. Ta úřednice mi ale hodila záchranné lano, muselo to být nějak organizované pro lidi, jako jsem byl já, s politickým škraloupem, když mi dali píchačku, jako bych tam už týden pracoval. Byl tam odchod, příchod do práce, moje jméno, všechno. To přece musel někdo zařídit...“

Osobním řidičem primáře z Karlových Varů

Práci poté už nacházel snáz. Nějakou dobu byl řidičem na ministerstvu zdravotnictví. Garážmistr mi dal klíčky od Chevroletu Freak Master a já byl přidělen jako osobní řidič k primáři Marečkovi do Karlových Varů. „Garážmistr si mě ale nejdříve nenápadně vyzkoušel – musel jsem se s autem dostat z garáže, kde bylo tak málo místa, že jsem si musel dát hodně záležet, abych se dostal ven bez jediného šťouchance. Koukal se na mě, a když jsem vyjel, řekl, že dobrý. Viděl, že to mám v ruce.“

Primář Mareček měl chatu v Káraném, a tak ho pamětník vždy na konci týdne odvezl do Káraného a auto měl pak přes víkend u sebe doma v Praze. Přátelé mu říkali, aby chevrolet nestavěl u domu, protože tím dráždí soudruhy. Parkoval tedy raději o dva bloky dál. Občas vozíval primáře a jeho asistentku blízko k hranicím a jeho vedoucí mu kladl na srdce, že kdyby ho napadlo pláchnout, odnesl by to i on a jeho rodina. Miroslav ale neměl zaječí úmysly. Byl jediným synem a své rodiče by nedokázal opustit. V Karlových Varech šoféroval asi tři čtvrtě roku, poté musel své místo podstoupit nové řidičce. Garážmistr mu tuto nečekanou výpověď prý vysvětlil lapidárně: „Ona je to soudružka.“

„Musel jsem ustoupit, ale já jí to trochu osolil. Ten chevrolet měl svoji Achillovu patu, stejně jako každý stroj. Vedla tam kapilára od té AC pumpy podle rozdělovače a bylo dobré to ráno otřít, protože se na tom dělaly kapky. Já jsem to té soudružce předal, ale tohle jsem jí neřekl. Za krátkou dobu jí ten auťák někde u Karlových Varů shořel. Ona uměla akorát tak mizerně jezdit. Mareček si na ni stěžoval, ale co to bylo platné, když tady soudruzi měli hrát první housle a ani primář si nemohl moc vyskakovat.“

Pamětník poté pracoval mimo jiné jako řidič v Kovoslužbě Praha, kde svážel a rozvážel do domácností rozbité a opravené televizory. Na svěřená auta si potrpěl a dobře je opečovával, čehož si všimli nadřízení, a tak se po nějaké době ocitl na místě osobního řidiče ředitele.

Byla to okupace, ale každý se to bál říct

Miroslav zůstával po celý život apolitický a své názory si nechával jen pro své nejbližší. „V srpnu 1968 všichni věděli, že je to okupace, ale každý se to bál říct, protože komunisté tady stále hráli první housle. Když někdo řekl pravdu, byl odejit. Oni tenkrát tu moc měli. Znepříjemnili život. Když byl někdo na nějakém postu, tak ho suspendovali. Je to hanba i naše, že jsme si to nechali líbit,“ říká. I když sám byl vyhozen z armády jen pro svá prořízlá ústa, často se pozastavuje nad tím, že se vojáci, kteří se po válce vrátili ze Západu, komunistům tak snadno vzdali.

„Když jsem šel v roce 1949 z uniformy do civilu, byly tu tisíce letců, kteří tady byli – 311., 312., 313. peruť, byly to tisíce. Mechaniků taky. Ti všichni sem přiletěli po osvobození. Nedovedu pochopit, že si to takhle nechali vyrazit z ruky. Pak jsem o tom mluvil se známými a ti říkali, že jakmile se našel nějaký organizátor, za kterým by vojáci šli, tak ho hned poslali do Jáchymova. Směr Jáchymov, a tím to s ním končilo.“

Kde je konec Alexejovi...

Miroslav si z této doby také vzpomíná na historku z domu ve Vysočanech, kde bydlel u rodičů. V jedné partaji bydlel ruský voják s hodností kapitána. „Byl to takový typ Chruščova, věčně ožralej. Nevím, jak se jmenoval, snad Ivanovič. Ten měl u sebe burše – sluhu – ten se jmenoval Alexej. Byl to takový anglosaský typ a na rozdíl do kapitána velice čistotný a akurátní. Ten kapitán si domů vodil ženské, což bylo Alexovi nepříjemné, a tak si vytáhl ze sklepa gauč a občas na něm spával na chodbě. Táta se toho kapitána jednou ptal, jak to, že má sluhu, když jeho komunistická strana sluhy neuznává. On se ohrazoval, že je to jeho kolega, a ne sluha. Tak se táta ptal, jakou má hodnost, a kapitán mu prozradil, že je to syn carského důstojníka. Alex mluvil německy, anglicky, francouzsky a italsky. Zato ten věčně ožralej kapitán uměl akorát tak rusky. Jednou nás probudil křik kapitána, který lítal po domě a hledal Alexeje. Na gauči bylo složené prádlo, košile, kalhoty a boty. Alexej byl pryč. Někdo mu musel dát papíry a on zdrhnul na Západ. Pak tam přijeli Rusové, neměli hodnosti, všichni se oslovovali ‚tovarišč komisar‘ a kapitána vyslýchali, jak je možné, že utekl. Kapitán byl v tu ránu střízlivej a třásl se strachy. Pak jsem se dozvěděl, kdo mu papíry obstaral, a Alexej mu posílal koresponďáky. Dostal se do Francie, do Anglie a Ameriky, snad do Filadelfie. Pak se přestal ozývat,“ vzpomíná Miroslav.

Miroslav Král mohl odejít do penze v roce 1992, ale ještě do svých sedmdesáti let přesluhoval v podniku výpočetní techniky jako údržbář. Byl dvakrát ženatý, jeho syn z prvního manželství ve svých padesáti letech zemřel na infarkt, z druhého manželství má dceru Kateřinu.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Petra Verzichová)