Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Kovářová (* 1922)

Sovětští vojáci je prosili o úkryt před vlastními veliteli

  • narodila se 11. května 1922 v Probulově

  • vyrůstala v rodině s velkým hospodářstvím

  • Libuše vystudovala Veřejnou obchodní školu Grémia pražského obchodnictva

  • za druhé světové války bydleli v jejich hospodářství němečtí a později i sovětští vojáci

„Opravdu jsme byli vedeni k práci, museli jsme pomáhat. Ne aby se člověk jen něco učil,“ vzpomíná na své dětství strávené na velkém hospodářství Libuše Kovářová, za svobodna Zemanová. Narodila se 11. května 1922 v jihočeské vesnici Probulov, která leží zhruba třicet kilometrů od Písku, poblíž Orlíku. Její rodiče měli celkem šest dětí, první dvě dcery ale bohužel zemřely. 

Sama Libuše se narodila s postižením rukou, přesto se jí ale v učení dařilo. Obecnou školu prošla takříkajíc se samými jedničkami a do té měšťanské docházela pěšky do Starého Sedla, dnes Orlíku. „Náročné to bylo hlavně v zimě, to bylo něco. Však jsme taky chodili z celé obce tři – já, moje sestra a jeden hoch,“ vzpomíná Libuše. 

Hospodářství rodiny Zemanových bylo skutečně velké. Rodina měla mimo jiné dva páry koní, o které se starali dva kočové a ještě malý hoch z Podkarpatské Rusi. Na výpomoc byly k dispozici také dvě služebné a ještě jedno mladé děvče. Kromě toho bydleli v chalupě dva podruží se svými manželkami a dětmi.

Přesto, říká pamětnice, zbývalo na její maminku pořád dost práce. „Maminka každých čtrnáct dní pekla čtrnáct bochníků chleba o váze čtyři a půl kilogramu. V noci je zadělávala v díži a pak je nechala kynout,“ popisuje pamětnice s tím, že přes den její matka zastávala práci na poli. Přesto byl oběd přesně v poledne na stole.

Najít úkryt pro vojáky

Tatínek Zeman, který byl mimochodem velký vlastenec, nemohl za první světové války přiznat, že jeho strýc žije v Americe. „Celou dobu, co tu byli Němci, jsme se k tomu vůbec nepřiznali. Strejda ve válce hodně pomáhal panu prezidentovi Masarykovi, posílal mu peníze na frontu. A peníze posílal také Benešovi do Francie,“ vypráví pamětnice.

Za druhé světové války, na kterou má Libuše už vlastní vzpomínky, bydlela část německých vojáků právě na statku Zemanových. „Když přišli Němci, byli v poschodí nahoře. Bez dlouhého ptaní, prostě to zabrali. A Rusové tam byli taky,“ vybavuje si Libuše s tím, že sovětští vojáci mají v místě také hroby. „Navštěvovali je, dělaly se slávy. Jednoho Rusa si pamatuju. Z Ruska přijel tatínek podívat se, kde má syna, kde vlastně padl,“ vzpomíná. 

Sovětští vojáci se také podle Libuše často svěřovali její mamince, že se bojí svých nadřízených. „Říkali jí, ať jim najdeme úkryt, že se bojí svých šéfů,“ vzpomíná. Její bratr později pomáhal při likvidaci koncentračního tábora v Letech u Písku, určeného především pro romské obyvatele protektorátu.

Učit se šla Libuše do Prahy na Smíchov, kde vystudovala Veřejnou obchodní školu Grémia pražského obchodnictva. Prospívala dobře, a dokonce, jak sama říká, dostala od strany Národní souručenství vyznamenání jako nejlepší ve třídě. I se svým postižením horních končetin se naučila nejen výborně psát na stroji, ale na škole zvládla i těsnopis. „Tatínek byl přísný, nemohla jsem si dovolit být lajdák,“ vysvětluje.

Talent s handicapem

Neméně zajímavý je ovšem příběh jejího o osm let mladšího bratra Slávka. Ten oslepl už v devíti měsících a kvůli svému handicapu se – podobně jako sama Libuše – nemohl věnovat rodinnému zemědělství. Nějaký čas proto pobýval ve slepeckých ústavech, kde jeho učitel později přišel na to, že Slávek má hudební nadání. Rozhodl se mu proto věnovat a rozvíjet jeho dar, díky čemuž se Slávek naučil hrát na klavír a varhany. Celkem, vypráví pamětnice, ovládal šest hudebních nástrojů.

Shodou okolností měl poblíž Orlíku, kde rodina pobývala, vilu také národní umělec a klavírista Jan Heřman. Ten chodil k mamince Zemanové třeba pro holoubátka či máslo. „A jednou takhle slyšel bratra hrát a řekl, že je to talent. A zahráli si čtyřručně,“ vybavuje si Libuše, která s bratrem také často jezdila do pražského Obecního domu na koncerty.

Další z Libušiných bratrů byl v padesátých letech odveden k Pomocným technickým praporům – takzvaným „pétépákům“. Bratr chvíli kopal uhlí a později byl převelen do přístaviště v Děčíně. Navíc měla rodina problém zaplatit všechny pokuty, které dostala za neplnění stanovených přídělů mléka či pšenice. „Tatínkovi to dokonce lidé přáli,“ říká pamětnice. Jednou dokonce přišlo na otce udání, že má doma flintu. „Nejdřív vyslýchali maminku, ale ta řekla, že o žádné flintě nic neví. Ten pán, který to udal, ale trval na svém. Tak čekali na sestru Julču, až přijde z pole, že ji překvapí. Ale ona to taky nevěděla. Tatínek ji totiž dal mezi staré šatstvo.“ 

Manželství pamětnice, jak sama přiznává, nebylo příliš šťastné. „Nepovedlo se mi. Jelikož jsem byla ze statku, manžel Antonín čekal, že dostane velké věno. Až potom mi řekl, že nechtěl děti, protože se bál, aby naše dítě nemělo s rukama to, co já,“ říká.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)