Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Koudelková Ph.D. (* 1949)

• narozena 6. března 1949 v Náchodě

• vyrůstala v Hronově

• studovala na gymnáziu v Náchodě

• roku 1967 v Praze nastoupila ke studiu žurnalistiky

• v době normalizace školu opustila a živila se jako dělnice

• dálkově vystudovala angličtinu a češtinu

• podílela se na šíření samizdatové literatury

• v roce 1984 se přestěhovala do Liberce

• v roce 2000 založila nakladatelství Bor

• věnuje se publikační, nakladatelské a literární činnosti

Eva Koudelková svůj celý život zasvětila literatuře a toužila stát se novinářkou. Její sen se z velké části splnil, ale komunistický režim jí na její cestě čas od času hodil klacek pod nohy. Na gymnáziu v Náchodě založila časopis Anténa, který se kromě aktuálního dění na škole věnoval také světové literatuře. O prázdninách psala pro královéhradeckou Pochodeň.

V období pražského jara studovala na Fakultě osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v Praze a vypadalo to, že její sen stát se novinářkou se jí vyplní. V roce 1968 ovšem Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy a následná normalizace změnila poměry ve škole a pamětnice přestala na fakultu docházet, přestěhovala se do Berouna a živila se jako dělnice v továrně na eternitové trubky. Nevzdala se a dálkově studovala český jazyk a angličtinu.

Pamětnice si dobře vzpomíná na takzvanou antichartu - kampaň reagující na prohlášení Charty 77. „Bylo naprosto běžné, že lidé podepisovali velké archy, aniž by věděli, co v té chartě je. Já jsem to také nevěděla,“ dodává. Vzpomíná, jak si ředitel sedl do čela stolu a řekl, že mají podepsat svůj nesouhlas a poslal dokument jako běžný oběžník. „Když se ke mně papír dostal, poslala jsem ho dál. Kolega vedle mně ještě upozornil, že jsem ho nepodepsala.“

Díky zkušenosti zapisovatelky u soudu dokázala rychle přepisovat knihy a toho využila při opisování samizdatové literatury. Vždy po deseti kopiích, přes průklepáky. „To byly večery a večery, noci a noci, kdy jsme to přepisovali.“ Přes bratra a jeho přítelkyni se dostala ke kopírce, která v jednom podniku nebyla nijak zvlášť hlídaná a Eva toho náležitě využila. „Dodnes si pamatuji, jak jsme se tam po chodbách plížili, měli jsme tam systém stráží, protože tam byl vrátný. Bylo to dobrodružné a zajímavé období mého života.“

 

Pradědeček Josef Šára

Maminka Evy Koudelkové Olga, za svobodna Šárová, se narodila v roce 1927 a pocházela z farářské rodiny. Pradědeček Evy, Josef Šára, v Hronově založil evangelický sbor. Původem rodina Šárů pocházela ze středních Čech. Josef Šára nejdříve přišel do Hronova jako cestující evangelický kazatel. Přátelil se s Aloisem Jiráskem, který od něho čerpal pro své povídky informace o životě evangelíků.

„V rodině je dochováno několik Jiráskových dopisů, v nichž pokládá konkrétní otázky na různé situace, které pak uplatnil ve svých románech.“ Za zásluhy dostal pradědeček řád od císaře Františka Josefa. Egon Hostovský ve své povídce Žhář zachytil úmrtí Josefa Šáry. Rodina patřila k místní honoraci, věnovala se společenskému a kulturnímu životu.

Evin tatínek Václav Mikeš se narodil v roce 1921. Za války byl totálně nasazen. Dědeček František Mikeš byl příslušníkem finanční stráže a za války bojoval v legiích. Žil u své dcery v Teplicích nad Metují, měl rád turistiku a maloval turistické značky. Značkování po něm převzal i otec, kterému poté Eva Koudelková pomáhala.

 

Po nedělní škole utíkala do kina

Maminka pracovala jako poštovní úřednice, tatínek jako účetní v lesním závodě. V roce 1946 měli svatbu a za tři roky se narodila Eva. I když maminka pocházela ze silně věřící rodiny, do své vlastní rodiny víru nepřenesla. Je pravdou, že pamětnice jako malá chodila do nedělní školy, ale hned po ní se z duchovního světa přesunula do kina, ve kterém se promítaly filmy pro děti. Bratr dokonce nedělní školu zcela bojkotoval.

Tatínek byl velmi přesvědčený komunista a od víry a od duchovního života svoje děti odváděl. „Dokonce si vzpomínám, jak nakupoval desku Píseň na garmošku zahráli, byla to píseň o sovětských vojácích, byla taková hodně melodická, on nám ji pustil na gramofonu a my jsme pochodovali po pokoji a zpívali jsme tu píseň, to bylo něco neuvěřitelného,“ dodává s úsměvem pamětnice. Dodnes si vybavuje, jak seděla u prarodičů, kteří se bavili o procesu se Slánským a upozornili ji, aby to neříkala tatínkovi. „To jsem tenkrát úplně kulila oči, ne že bych byla tatínkem nucená do těch marxistických idejí, ale prostě jsem byla vedená trošku jinak.“ 

Rodina pamětnice žila ve stejném domě jako věřící rodiče maminky. Soužití bylo více méně idylické. „Hodně to bylo dáno osobou dědečka, který byl takový opravdu mírumilovný živel. Pokud by se byť jen schylovalo k nějakému konfliktu, snažil se to ukončit a přejít k něčemu jinému, v tomhle on byl opravdu úžasný,“ vysvětluje Eva.

Do školy chodila ráda. Vždy dychtila po vědění, což jí zůstalo po celý život. Už ve druhé třídě si předsevzala, že bude učitelka, což se jí nakonec podařilo. Odmalička si vypisovala poznámky z toho, co zrovna četla a co jí v tu chvíli přišlo zajímavé.

Eva Koudelková pochází z kraje písmáků. Hodně četla Jiráska, Němcovou. Od maminky se dozvěděla o Egonu Hostovském, hronovském rodákovi a emigrantovi, jehož díla nesměla v té době vycházet. Měla partu spolužaček, se kterými každou neděli nasedaly na vlak a vyrážely na celodenní výlety.

 

Do školy jsme se těšili

Na konci deváté třídy začala trochu opouštět původní ideu stát se učitelkou a začala toužit stát se novinářkou. Již na základní škole začala psát do náchodských novin a dále svůj sen rozvíjela na náchodském gymnáziu, které studovala v letech 1964 až 1967. Přes léto pracovala jako redaktorka v královéhradecké Pochodni. Na škole také založila časopis Anténa, později přejmenovaný na Křesadlo, ve kterém se věnovali aktuálnímu dění na škole, ale zaměřovali se také na světovou literaturu, součástí byly i ilustrace.

Eva Koudelková studovala žurnalistiku v době pražského jara. Na Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy v Praze nastoupila na podzim 1967. Na žurnalistiku se hlásilo daleko více uchazečů, než kolik jich přijali. Pamětnice se díky své žurnalistické praxi a všeobecnému rozhledu na vysněnou školu dostala. „To byly nádherné doby, kdy se diskutovalo, výuka nebyla skoro žádná, bylo to velmi obohacující, do školy jsme se těšili,“ tvrdí.

Pamětnice si velmi užívala kulturního života v Praze. „Divadla za babku, kina za babku, začaly se tady objevovat filmy, i západní. Chodili jsme do Národního divadla, nahoru za korunu, několikrát do týdne. Já myslím, že kdo studoval v téhle době, tak na to nemůže vzpomínat zle. Bylo to období, kdy jsme najednou mohli všechno, ve srovnání s tím, co jsme žili doteď,“ upozorňuje.

 

Palachův pohřeb jako zlom

Srpen 1968 prožila na prázdninách v rodném Hronově. Tuto oblast obsazovala Polská lidová armáda. V Praze byly stávky, celý podzim se neučilo. „Takovým zlomem bych řekla, že bych Palach a jeho pohřeb. Tam jsme tenkrát byli. To je jeden z mých nejsilnějších zážitků, dodnes je to ve mně zakotvené. Jeho smrt byla protestem a zároveň apelem na lidi, aby nedali zapomenout na ty myšlenky osmašedesátého,“ prohlašuje.

Pamětnice zažila, jak se na pražské jaro, na okupaci i na oběť Jana Palacha zapomínalo. Pamatuje si, jak o tom lidé odmítali mluvit, chtěli zapomenout, snažili se začlenit, nemít problémy, a aby na ně nebylo moc vidět. „Začali si budovat ty svoje chalupy, byl to ale už takový konzumní životní styl, který mi vždycky hrozně vadil a který jsem nikdy neprovozovala.“

Eva se smutkem sledovala tehdejší změnu v chování lidí. Zanedlouho se začaly měnit i poměry na fakultě. Kompletně se změnilo vedení fakulty a její zaměření. „Všechno to bylo hlavně o politice, o angažovanosti. Bylo potřeba demonstrovat svoje správné názory,“ uvádí.

Nakonec to pamětnice vyřešila tak, že na fakultu přestala úplně chodit. „Zajímavé bylo to, že jsem tam nechodila asi tři roky, až potom mě vyloučili, teprve po třech letech přišel dopis, že přestávám být studentkou.“ Odstěhovala se do Berouna, kde měla přítele a pracovala v továrně na eternitové trubky, v třísměnném provozu. Ve volném čase se učila na přijímací zkoušky na filozofickou fakultu, na obor český jazyk – dějepis. Byla nevyspalá, unavená a na vysokou školu se nedostala.

 

Dálkové studium

Po nevydařených přijímacích zkouškách se Eva po roce rozhodla pro studium angličtiny a češtiny, kterým se věnovala již na gymnáziu. Protože by ji na studiích neměl kdo živit, studovala externě, distančním způsobem, což bylo založené na samovzdělávání a na konzultacích s kantory a vykonávání zkoušek. „Bylo to hodně náročné, byla to léta, která mě hodně vyčerpala,“ tvrdí. V té době již v dělnické profesi nepracovala, nejdříve dělala průvodkyni na Karlštejně, poté se živila jako zapisovatelka u soudu.

V roce 1978 Eva Koudelková promovala. V té době již dva roky vyučovala češtinu a angličtinu na střední ekonomické škole v Berouně. Zaměřila se na budování jazykové školy, která díky tomu mohla vykonávat i státní zkoušky.

 

Univerzita a nakladatelství

V roce 1980 se Eva Koudelková vdala, rok nato se narodil syn Pavel a o další dva roky dcera Kateřina. Velkou náhodou při čtení inzerátů našli možnost vyměnit byt v Berouně za větší v Liberci. Tak se pamětnice dostala do města pod Ještědem, kde od roku 1984 žije dodnes. S novým bytem přišla i nová práce. Začala vyučovat v jazykové škole angličtinu. V roce 1990 vznikla na liberecké vysoké škole pedagogická fakulta, na kterou Eva přešla a vyučovala angličtinu jako všeobecný základ, v té době totiž ještě katedra jazyků neexistovala.

V roce 2000 založila svoje vlastní nakladatelství zaměřené na regionální literaturu a pojmenovala ho Bor. Zaměřila se na lokální pověsti. Své knihy má propracované, nechybí v nich poznámkový aparát, vysvětlení dobových souvislostí, soupis pramenů nebo slovníky neznámých slov. Nakladatelství za éru své existence vydalo již přes 200 knih.

Kromě publikační a nakladatelské činnosti se stále věnuje pedagogické činnosti, na Technické univerzitě v Liberci vyučuje literaturu. Eva Koudelková mimo jiné vydala velkou monografii o Krakonošovi nebo knihu o Českém koutku a kladských Češích a jejich příbězích.