Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Kostovičová (* 1922  †︎ 2013)

V Kyjevě to bylo hrozné – na stromech podél silnice plno oběšených

  • pochází z Podkarpatské Rusi ze zemědělské rodiny bývalého československého legionáře

  • po maďarské okupaci vlasti se rozhodla utéct do Polska, ale byla zadržena sovětskými vojáky

  • po dlouhém věznění na různých místech nakonec za ilegální přechod hranic odsouzena ke třem letům v pracovním táboře na Sibiři

  • propuštěna předčasně a na jaře 1943 se přihlásila k československé vojenské jednotce v Buzuluku

  • po absolvování spojařského výcviku byla zařazena k protiletadlovému dělostřelectvu

  • zúčastnila se bojů u Kyjeva a u Bílé Cerekve

  • zemřela 23.2. 2013

Mládí

Anna Kostovičová pochází z Podkarpatské Rusi, od městečka Svalava. Narodila se do rodiny českého legionáře z první světové války, jenž bojoval na východní frontě. „Otec byl invalida z první světové války, nemohl pracovat, a tak dělal kostelníka.“ Následně mu byla přidělena trafika, kde do svých sedmnácti let prodávala i Anna. Musela obcházet dlužící zákazníky v obci. Ti však vždy zaplatili.

Na rodné Podkarpatské Rusi se jí dostalo vzdělání v ukrajinštině. „Vychodila jsem osm tříd. Na školu mě potom nemohli pustit – neměli jsme peníze. Tak jsem pracovala doma.“ Vedle příjmů z otcovy trafiky se rodina živila rovněž zemědělskými pracemi na vlastním poli. Ačkoliv měla Anna osm sourozenců, nevzpomíná si na hmotný nedostatek: „Nechybělo nám nic, pěstovali jsme vše možné a měli jsme dvě krávy.“

Poměry na Podkarpatské Rusi

Paní Kostovičová si živě vzpomíná na pestré národnostní prostředí na Podkarpatské Rusi. Vedle Čechů tam žilo nejvíc Maďarů. „Byli jsme kamarádi,“ dodává s upřímností. Téměř polovina domů v obci pak byla obydlena židovskými obyvateli. „Naproti nám bydlel Žid, vedle nás také, kousek dál také. Vyplatilo se jim to, protože měli obchody a lidé k nim chodili dost nakupovat. Dávalo se na dluh – zapisovalo se, a když brali lidé výplaty, tak jim zaplatili.“

Maďarská okupace

„Žili jsme všichni v klidu a dobře. Když potom přišli Maďaři a začali Židy nabírat do náklaďáků, tak to jsme všichni brečeli. Bylo to sousedi, znali jsme se. Oni chodili posedět k nám, my chodili k nim. Když měli sobotu, svůj svátek, tak nesměli rozdělávat oheň a my, jako děti, jsme jim chodili v sobotu pomáhat do kuchyně. Oni nám za to vždycky něco dali a tak. Žili jsme s nimi dobře. Až teprve jak přišli Maďaři… Sem pak přišli Němci. A to ještě v devětatřicátém roce sem přišla československá armáda. Mám zde u sebe fotku šoférů, co k nám chodili kupovat cigarety. Jeden Jenda z Moravy se do mě dokonce zamiloval. Přinesl vždycky večer čaj, citron… Seděli u nás, vypili si čaj, povídali si s námi. Jenda se se mnou a se sestrou vyfotil a říkal, že má na Moravě statek, že by si mě vzal a odvezl si mě domů. Ale nestalo se to. Museli potom, když přišli Maďaři, odejít pryč. Ale psal mi dopisy.“

Po příchodu maďarských vojsk utíkala tamější mládež hojně po Polska. „Nechtěli jít do Maďarska, sloužit nebo pracovat. Tak utíkali do Polska.“ Kamarádky vyzvaly také paní Kostovičovou, aby se k útěku přidala. To bylo 9. června 1940, vzpomíná si ještě teď naprosto přesně.

Útěk

O svém útěku neřekla pamětnice vůbec nikomu, včetně nejbližší rodiny. Bála se totiž, že by ji rodiče nepustili. „Řekly jsme, že jdeme natrhat k jedné holce kytky, abychom je mohly ve váze dát do kostela. No a už jsme se nevrátily.“

„Vzala jsem si jiné boty, dala na sebe dvoje šaty a tak jsem přešla. Tři dny a tři noci jsme šli, a když jsme měli přecházet přes jednu cestu, bylo tam – na hranicích – už maďarské vojsko a hlídalo. Jeden ovčák tam pásl ovce a jeden kluk od nás k němu zašel a ptal se, jak bychom mohli přejít hranice do Polska. On mu řekl: ‚Víte co, oni tam jsou dva strážní a hlídají. Večer se ale střídají – jdou do vesnice a ve čtyři hodiny ráno jdou dva strážní znovu na hranice. Tak vy byste mezitím mohli jít na hranice přejít je.‘ Tak jsme to tak udělali. Dal nám čaj, najíst, my jsme mu nechali maďarské peníze, co jsme měli u sebe, a ráno ve čtyři hodiny jsme vyšli na hranice. Byl to kousek, ale do kopce. Jak jsme přišli na hranici, tak už tam byli ti dva maďarští četníci a začali po nás střílet. Utíkali jsme do lesa, aby neviděli, kde jsme. Utíkali jsme pořád pryč a pořád jsme slyšeli, jak po nás střílejí…“

Uprchlíkům se nakonec podařilo hraniční stráži utéct. Po několika hodinách potkali dva ruské vojáky, kteří je odvedli do vesnice v Sověty okupované části Polska. Rudoarmějci neopomněli zakarpatské utečence obrat o jejich cennosti. „Všechno nám sebrali,“ shrnuje stručně paní Kostovičová.

Následně byli, střeženi zbraněmi, naloženi do nákladních aut a odvezeni dále do bývalého polského vnitrozemí. Tam je ubytovali v jiné vesnici. „Do jednoho pokoje nás dali asi patnáct holek, tak jsme spaly na zemi… Byly jsme tam týden.“ Po týdnu následoval další transport, tentokrát do polského Skolowa. „Přišli jsme tam a byl tam už plný lágr lidí z Podkarpatské Rusi. Ženy, rodiny s dětmi, ti, co bydleli blízko hranic…“ Tam bylo ubytováno opět devět dívek ve stísněných podmínkách jednoho pokoje.

Život v sovětských věznicích a táborech

„Bylo tam plno blech a štěnic. Ty v noci lezly po stěnách. To jak kouslo, měly jsme velké puchýře. Tak jsme v noci nespaly, vyšly před barák, tam byla lavička. Tady byl plot a tam byla strážnice. Byly tam ještě čtyři věže, odkud nás strážní hlídali. A potom nám tam dali dráty, bylo to tam ohrazené dráty. A kdo nemohl vydržet, tak myslel, že přes ty dráty přeskočí a uteče. Jenže byly pod proudem a to ho zabilo. Nikdo nemohl nikam jít. Brali nás potom odtud na výslechy do města. Vozili nás hlavně v noci. Přivezli nás, takhle seděl strážný a měl na nás namířenou pistoli.“

Uprchlíků se u výslechů vyptávali na všechno možné. Hlavně se snažili zjistit, nejsou-li špiony Nutili je své výpovědi neustále opakovat, a kdo se spletl, byl poslán před soud.

Po dvou měsících byla paní Kostovičová poslána do vězení v Lucku. Za další dva měsíce byla přesunuta do vězení ve Lwově. Následoval přesun na Ukrajinu, do Charkova. Paní Kostovičová byla ubytována se třiceti cizími ženami, mezi nimi byly i zlodějky a vražedkyně. Stala se svědkyní mučení malého chlapce, který během krutých výslechových praktik neustále plakal.

Možnost osprchovat se ženy měly pouze jednou týdně: „Byla to jen chvilka…Bylo to hrozné. Všichni lidé byli zavšivení. Prát se tam nedalo. V čem spali, v tom přes den chodili, tak byli zavšivení. A k tomu v noci všude  v těch lágrech byly blechy a štěnice, tak se nedalo spát. Tak se sedělo venku na dvoře. Ráno nám dali jen vařící vodu a řekli, že je to čaj. K tomu nám dali jako kámen tvrdou kostku cukru a šedesát deka chleba – na celý den! V poledne pak nějakou kaši a večer polévku. To bylo naše jídlo.“

Vězni po celou dobu jen čekali a chodili na výslechy, pracovní povinnost nebyla. Po celou noc jim do cel svítilo světlo.

Odsouzena

Po dlouhém věznění a nejistotě následoval soud za ilegální překročení hranice. Po vyslyšení rozsudku, který paní Kostovičové přiřkl tříletý trest, byla převezena nákladním vlakem do věznice Vologda v Sovětském svazu. „Tady jsem se sešla se dvěma Ukrajinkami s polským občanstvím, které zavřeli proto, že nechtěly přijmout ruské občanství. Jedna byla vdaná, druhá svobodná a obě zavřeli na osm roků. Bylo jim něco přes dvacet. Vzaly mě mezi sebe, daly mi šaty, kabát, punčochy i boty. Protože je zavírali v Polsku a mohly si vzít celý pytel svého šatstva. Držely si mě jako svoji sestřičku.“

Po měsíci byla paní Kostovičová převezena přes Archangelsk na Sibiř. „Tam nás dali do lágru. Byla tam velká budova z trámů… Bylo tam hodně našich – Zakarpaťanů. Byly tam ale i zlodějky a vražedkyně.“ Tyto trestankyně ostatním odsouzeným braly dokonce i jídlo, jehož byl velký nedostatek. Pamětnice tam pracovala v lese při jeho žďáření. „Tam jsme dělaly skoro půl roku.“

„Jak jsem neměla vitaminy, měla jsem zuby v takovém stavu, že jsem si čtyři stoličky vytáhla sama,“ vzpomíná na nelidské podmínky.

Propouštění

„Potom začali jednotlivé vězně propouštět. Nejprve Poláky a pak za půl roku nás, Čechoslováky.“ Propuštěnci byli transportováni do Džambulu blízko Taškentu. „Ve vlaku nás okradli. Měla jsem kufr přivázaný k sobě a ležela na pryčně. Přišli tam dva kluci, a jak jsme usnuli, tak mi šňůru odřízli, kufr sebrali a utekli.“

V Džambulu pracovala paní Kostovičová asi půl roku na poli. „Potom přišla naše komise z Buzuluku a začali dělat nábor, kdo by chtěl jít dobrovolně do armády. Bylo to zjara třiačtyřicátého roku. Tak jsme šli, ženy i muži“

V Buzuluku

„Přijelo nás asi třicet děvčat, zde nás rozdělili – čtrnáct holek nás dali k protiletadlovým kanonům.“ Dívky byly ubytovány v kasárnách společně s muži. „Dali k nám nadporučíka Kostoviče – to byl posléze můj manžel. Ten nás cvičil, to byl celý náš výcvik.“

Paní Kostovičová byla následně zařazena jako mířička: nastavovala na protileteckých dělech vzdálenost nepřátelského letadla, jež mělo být sestřeleno.

Krátce poté však byla spolu se čtyřmi dalšími mladými ženami převelena do Archangelsku ke spojařskému výcviku. „Bydlely jsme v soukromém bytě, po třech po čtyřech v pokoji a odtud jsme chodily do kurzu.“

Po třech měsících se paní Kostovičová vrátila opět k protiletadlové jednotce – nyní však již jako radistka. „Byla jsem u velitele v jeho kanceláři a vysílala jsem. Navazovala jsem spojení s tankisty, pěchotou, dělostřelectvem. Každou půlhodinu jsem byla s někým ve spojení.“

Bojová nasazení

První boje zažila na vlastní kůži u Kyjeva: „Jak jsme vlakem přijeli ke Kyjevu, tak nás v deset hodin večer napadla dvě německá letadla. Ve vagonu, kde byly malé protitankové kanony, byl jeden poručík, a když letadla přiletěla, začali z kanonů střílet. Ale ten poručík zamítl, aby někdo šel z vagonu pryč. Přiletělo druhé letadlo, pustilo na ten vagon bombu. Bylo jich tam padesát čtyři mrtvých a padesát čtyři raněných.“

„Když jsme potom jeli Kyjevem, tak to bylo hrozné. Jak jsme tam jeli, tam bylo na stromech podél silnice pověšeného lidstva – co pověsili Němci. Na zemi leželi ranění, mrtví…“

Se svou jednotkou poté bojovala i u Bílé Cerekve: „Tam bylo pole a odtamtud na nás Němci stříleli. Naše pěchota na něm zaujala pozice, ale měla zelené uniformy. Tak jak přes pole šli, byli vidět a Němci je začali kosit… Tam padlo skoro půl naší pěchoty.“

Po obsazení města byla paní Kostovičová svědkem zneškodnění německého snipera a vzdávání se německých vojáků. Jednoho z nich však rudoarmějec odmítl vzít do zajetí – a místo toho ho na místě zastřelil.

Ke konci války byla Anna Kostovičová poslána se svou jednotkou na Volyň k náboru zdejších volyňských Čechů. Tam se blíže seznámila se svým budoucím manželem – toho času kapitánem Kostovičem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jan Čížek)