Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marian Rudolf Kosík (* 1951)

• narozen 28. prosince 1951 v Šaraticích u Brna

• v roce 1978 nastoupil na Římskokatolickou teologickou fakultu v Litoměřicích

• v červnu 1983 byl vysvěcen v Brně na kněze

• při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Olomouci v roce 1995 zařídil papežskou korunovaci gotické sochy

• v roce 2000 se stal opatem v Nové Říši

• v roce 2024 žil v Šaraticích

Od okupace po svobodu – životní příběh opata kláštera v Nové Říši Mariana Rudolfa Kosíka, kterého kvůli možnosti účastnit se svatořečení Anežky České v roce 1989 v Římě kontaktovala Státní bezpečnost. V roce 1995 při návštěvě Jana Pavla II. v Olomouci zařídil takzvanou papežskou korunovaci gotické sochy. Marian Rudolf Kosík se narodil 28. prosince roku 1951 v Šaraticích u Brna. Jeho matka Věra Kosíková, rozená Střítecká, pracovala jako účetní, zatímco otec Rudolf Kosík byl strojním zámečníkem a technikem. Rodina vlastnila malé hospodářství, a tak po škole často pomáhal s pracemi na poli.

Do školy nikdy nechodil příliš rád. Už v dětství snil o vícero povoláních, nakonec se vydal ve stopách svého otce na strojírenskou dráhu. Po absolvování základní devítileté školy v letech 1958 až 1967 nastoupil na učiliště Šmeralových závodů v Brně, kde se vyučil strojním zámečníkem. Ve studiu pokračoval na Střední průmyslové škole strojnické v Brně v letech 1970 až 1974. Po ukončení vzdělání pracoval jako konstruktér Divadelní techniky v Újezdu u Brna, kde se vyráběla zařízení pro jeviště včetně reflektorů, opon, horizontů a všech dalších věcí pro provoz divadla a kinosálů.

Cesta k víře nebyla jednoznačná

Ke kněžství, respektive k víře přivedlo Mariana Rudolfa Kosíka prostředí, ve kterém vyrůstal a které dbalo na to, že je třeba pomáhat lidem okolo sebe. „Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem viděl, jak je zapotřebí pamatovat na druhé, myslet na druhé a být jim oporou,” vysvětluje. Přesto jeho cesta k víře nebyla nikterak jednoznačná. „Když mi bylo deset a půl roku, začal jsem o tom poprvé přemýšlet. Potom jsem o tom zase nepřemýšlel a potom zase přemýšlel a pak jsem řekl ne a pak jsem řekl ano. A táhlo se to tak do dvaceti pěti let a v pětadvaceti letech, jak se říká, jsem do toho kopnul. Od té doby jsem toho nikdy nelitoval a nikdy bych to nevzal nazpátek,” říká pamětník.

V roce 1978 nastoupil na Římskokatolickou teologickou fakultu v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen 26. června 1983 v Brně. Jako kněz působil na mnoha místech, například ve Žďáru nad Sázavou u svatého Prokopa (1983 až 1984), v Batelově a Panských Dubenkách (1984 až 1987), v Archlebově, Věteřově a Bohuslavicích u Kyjova (1987 až 1991), v Žarošicích a Archlebově (1991 až 1996), v Brně-Židenicích (1996 až 2000).

Po smrti novoříšského opata Augustina Machalky v roce 1996 byl o čtyři roky později zvolen jeho nástupcem. Novou Říši si vybral i z toho důvodu, že chtěl žít jako premonstrátský kněz a působit v duchu tohoto řádu, stejně jako před ním tři kněží z jeho rodiště. Svého času spravoval i farnost v Krasonicích a ve Staré Říši.

Naděje ve společnosti

Rok 1968 a období takzvaného Pražského jara přinesly do společnosti naději. „V lednu jsme se radovali, že to konečně praskne. Situace politická, pomalu to vypadalo, že to bude k lepšímu, protože sami jsme zažili psaní škaredých posudků, když jsme vycházeli ze školy, vyhrožovali nám, že se nikam nedostaneme. Byli jsme rádi, že se něco mění,” vzpomíná Marian Rudolf Kosík.

Tehdy se ptal jednoho muže, v té době již důchodce, zda se to nemůže ještě zvrátit. „A on řekl, že nemůže, že když někdo vrazí mezi dveře nohu, tak už ty dveře nedovřete. Bohužel zemřel v roce 1968 po příchodu vojsk, a tak už jsme o tom dál nemohli mluvit. Ale stalo se, že se ty dveře přirazily,” vypráví pamětník. Stejně si tak dodnes vzpomíná i na osudné ráno 21. srpna 1968, tehdy jel autem do Brna, kde byl coby učeň v učení. „Z poloviny cesty nás vraceli, že Rusové zabavují auta. Tak jsme se vrátili a ten den jsem byl doma. Druhý den, tedy 22., jsem už jel do Brna do učení a pamatuji si, jak jsme otevřeli okno od šaten a tam mladíček, jestli měl osmnáct devatenáct roků, blonďatý, v takové uniformě, v jaké odešli v roce 1945 Rusové od nás, na nás mířil lehkým kulometem,” vzpomíná Marian Rudolf Kosík a jedním dechem dodává: „Tak jsme okna zase honem zavřeli. Jeli jsme domů prvním autobusem, který byl vypraven. Byl narvaný.” Další den už do Brna do učení nejel a zůstal doma. Dodnes má z té doby sešit, ve kterém má zapsaná hesla, kterými se lidé v ulicích snažili proti okupaci protestovat. „Potom se to začalo uklidňovat a nastal školní rok. Když jsme zasedli do lavic, paní profesorka nám tenkrát říkala: ‚Učte se, nestarejte se o to, co se děje venku, protože když budete mluvit, bude vás to jednou mrzet. Všechno se obrátí k horšímu, nevěřte ničemu,‘” říká pamětník s tím, že mnozí občané předpokládali, že to špatně dopadne, a tak se také stalo.

Svatořečení Anežky České a zájem Státní bezpečnosti

Na události revolučního roku 1989 si pamatuje stejně dobře jako na události roku 1968. Tehdy se už od začátku roku domlouvalo chystané svatořečení Anežky České v Římě a Marianu Rudolfu Kosíkovi nabídli, aby jel do Říma spolu s výpravou.

„V květnu za mnou přišel příslušník StB a ptal se, jestli pojedu do Říma. Říkal jsem, že nevím. A on říkal: ‚A proč byste nejel?‘ A tam jsem začal větřit,” vzpomíná dnes Marian Rudolf Kosík.

„Říkal jsem, že všichni jet nemohou, někteří tu musí zůstat kvůli bohoslužbám. ‚Ale jeďte...‘ A když mě tak pořád chtěl navnadit, řekl jsem mu: ‚Nemám pas.‘ A on mi řekl: ‚To pro nás není problém.‘ Říkám: ‚Mám trvalé bydliště v jiném okrese.‘ – ‚To vůbec nevadí.‘ Tak říkám, že nemám ani fotku. ‚Tu my máme.‘ A to byl pro mě impulz, proč do Říma nejezdit,” vypráví.

Dodnes netuší, co tím režim sledoval, říkalo se však, že ti kněží, kteří budou za hranicemi, budou mít zakázáno se vrátit.

Konec mantinelů

S pádem komunistického režimu v roce 1989 se také podle Mariana Rudolfa Kosíka zbouraly mantinely, které tehdejší státní zřízení postavilo právě mezi stát a náboženství, respektive práci duchovních. „Byli jsme naučeni, co můžeme a co nesmíme. Byly dané mantinely a my jsme se v nich pohybovali. Například jsme na výpomoc nesměli pozvat souseda kněze, když to neměl dovolené od státního úřadu. Nesměli jsme jít pomáhat jinému knězi, když to nebylo dovolené od okresního tajemníka. A najednou ty mantinely padly a my jsme mohli cokoli. Měli jsme před sebou velké možnosti a to nám život hodně, hodně změnilo,” vzpomíná dnes Marian Rudolf Kosík.

V každé vesnici, vybavuje si dále, byli za minulého režimu lidé, kteří okresní zástupce informovali o tom, co místní kněz dělá. To se nevyhnulo ani Marianu Rudolfu Kosíkovi. „Byl jsem volaný na kobereček, že zvyšuji religiozitu. Tak jsem se ptal, co to je. ‚No musíte si vzpomenout, co jste dělal.’ Já si vzal štafle a na hřbitově jsem barvou natíral železný kříž. A už mě někdo udal, že zvyšuji religiozitu. To tak bylo pořád,” popisuje.

Už v roce 1968 navštívil Vídeň a Polsko, což byla na tehdejší dobu mimořádná příležitost. Po roce 1989 využil otevřených hranic k cestám do Říma, kde se setkal s atmosférou centra katolické církve a také s řádovými spolubratry, dvakrát zavítal do poutního místa Lurdy. Služebně se dostal také do Spojených států amerických, což bylo důležitou součástí jeho mezinárodních kontaktů v rámci církve.

Během svého života vydal také několik knižních titulů, mezi které patří Papežská korunovace Staré Matky Boží Žarošské divotvůrkyně Moravy (1999), Osm století – Zábrdovice, Křtiny, Nová Říše (2009), Zlatá sobota v Žarošicích (2021) a v roce 2023 dokončil monografii obce Šaratice. V roce 1995 se mu splnil dlouholetý sen, když při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Olomouci zařídil takzvanou papežskou korunovaci gotické sochy Staré Matky Boží Žarošské novými korunkami. Na výrobu nových zlatých korunek přispěli lidé z různých míst včetně Telče a Staré Říše.

Ve svém volném čase se baví historií kláštera, psaním kronik i vytvářením rozsáhlého rodokmenu. Mezi další jeho koníčky patří sbírání porcelánových sošek svatých z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století, které zdobí chodbu novoříšského kláštera. Jako opat usiluje o celkovou duchovní i materiální obnovu této nejmenší premonstrátské kanonie v českých zemích, jediné na Moravě. Z jeho podnětu došlo k rozsáhlé rekonstrukci klášterního komplexu v Nové Říši, včetně klášterního kostela sv. Petra a Pavla. V roce 2024 žil Marian Rudolf Kosík v Šaraticích.