Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Kosenko (* 1941  †︎ 2020)

Děti byly v dětském domově chudý, ale nikdo mi nevzal ani halíř

  • narodil se 28. července 1941 v Trnavě

  • otec byl z Ruska, matka z Polska

  • po smrti matky byl poslán do ozdravovny a následně do dětského domova pro válečné poškozence

  • ze střední ekonomické školy byl vyhozen, před vojnou nějakou dobu pracoval v pozemních stavbách

  • po vojně pracoval u SNB, po roce 1968 byl vyhozen

  • až do roku 1989 pracoval ve veřejných službách města Chomutov

  • v roce 1990 se k policii vrátil, dnes je v důchodu

Příchod rodičů do Československa

Ivan Kosenko se narodil 28. července 1941 ve slovenské Trnavě. O tři roky dříve se v Košicích narodila jeho sestra. Ivanův otec byl z Ruska a matka z Polska a oba se do Československa dostali dobrodružným způsobem…

Ivanův otec byl kadetem v carském Rusku, jeho otec, Ivanův dědeček, pracoval v té době v jedné z nejdůležitějších těžebních oblastí, a sice na naftových polích v okolí Baku.

V roce 1917 vypukla v Rusku revoluce a nastal všeobecný chaos: „Do vesnice přišli bílí, a kdo částečně sympatizoval s rudejma, tak šel ke zdi. Večer pak přišli rudý a bylo to naopak, tam se střílelo na potkání.“ Ivanův otec se proto rozhodl z Ruska odejít. „Lidi, kdo měl jaký možnosti, neutíkal z Ruska, ale zdrhal. A bylo mu jedno kam.“ Otec se přidal k československým legionářům, kteří putovali po transsibiřské magistrále, ve Vladivostoku se nalodili a doplul s nimi až do Bizerty. „Najednou slyšeli hlas Masaryka, už v tý době byl prezident Československý republiky a ten zval tyhlety emigranty, ať přijdou, že můžou studovat, a tatínek se toho chytnul a přišel do Československa.“ V Československu pak opravdu studoval a později pracoval jako geometr.

Ivanova matka se narodila v Lublinu v Polsku, které bylo sevřené mezi ruskou a německou říši. Její otec byl generál Sergej Abramov, který během první světové války válčil proti Německu. Matka pak se svou rodinou utíkala přes Černé moře a Turecko. Její dvě sestry zůstaly v Jugoslávii a vdaly se tam a ona s rodiči putovala dál až do Československa.

Dětství

Na válečnou dobu si Ivan samozřejmě ještě nepamatuje, zato má vzpomínku na poválečnou pomoc, tzv. UNRRA. „Pamatuju si, že tam byly UNRRA balíčky, což byly potraviny v nepromokavý látce. Když to plavalo, tak to nenamoklo. Byla v nich denní dávka vojáka – žvýkačky, drops bonbony, cucavý, tvrdý, konzervy a ty konzervy byly maso. Potom tam byl kompot, pak tam byl něco jako zákusek, takový nějaký tvaroh míchanej s něčím sladkým, hygienické potřeby, lžička, příbor a pak tam byl otvírák na konzervy a tak.“

Zásadním zlomem pro něj byl rok 1955, kdy mu umřela matka. Žila s nimi pak dále alespoň babička: „Babička byla sice starší ženská, ale velmi energická. My jsme byli přísně generálsky vedený, tam to bylo všechno na povel. Ta byla zvyklá od svého manžela a nikomu nic neodpustila. My jsme se do tý doby vzorně učili, zejména sestra.“ Nicméně společné bydlení s babičkou dlouho netrvalo. Otci bylo teprve padesát jedna let a rozhodl se znovu oženit: „Já jsem byl taková neklidná krev a neuznával jsem nevlastní matku. Byl to takovej rušivej živel do naší sehraný rodiny, tak jsem ji vůbec neakceptoval, což působilo určitý problémy a třenice. A skončilo to tím, že mi řekli, že jsem hubenej, podvyživenej, a poslali mě do ozdravovny u Písku.“

Ozdravovna a dětský domov

V ozdravovně strávil Ivan měsíc, a když se vrátil domů, zjistil, že jeho otec je stále s nevlastní matkou, a navíc poslali babičku do domova důchodců v Jugoslávii. S tím samozřejmě nesouhlasil a rebeloval dál. „Byl jsem velkej rebel, šíleně jsem se šprajcoval, ta čečenská krev je čečenská krev. Všechno jsem to mlátil a řezal, byl jsem neovladatelnej.“ Nakonec skončil v dětském domově pro válečné poškozence v Načeradci u Vlašimi.

„Dětský domov vedl pan učitel a pamatuju si ho: takovej malej, štíhlej a plešatej.“ Jeho manželkou byla neteř prezidenta Beneše, na tu Ivan vzpomíná jako na kouzelnou paní. „Když jsme byli hodný, tak nás sezvala – my chlapci jsme měli větší klubovnu, tak jsme se po zemi sesedli všichni pohromadě a paní Kleňková nám předčítala nějaké knihy, třeba Toma Sawyera. To jsme, děcka, nedejchali. To byl vždycky největší boj, ještě jednu kapitolu, ještě jednu stránku, to se někdy i protáhlo do devíti hodin.“

Kromě Ivana byly v domově děti rodičů, kteří zahynuli během války, nebo děti kulaků. Chlapci se starali o úklid a děvčata zašívala, pomáhala vařit nebo pečovala o zahradu. Peníze nikdo z dětí moc neměl, nicméně některé děti přece jen něco málo měly. „Děti těch zemědělců se měly jakž takž líp. No a ty si nechaly posílat pro pečivo, pro jídlo nebo pro svačinu do krámu v tom městečku. A tak jsem se nabíd, že budu chodit. A vždycky mi platily pětadvacet halířů, za každou donášku pětadvacet halířů. A ty halíře jsem si střádal. Pořídil jsem si takovou dřevěnou krabičku. V klučičí klubovně jsme měli každej takovou skříňku, která byla na pevný zavírání, ale nezamykala se, jenom na tu patentku. No a tam jsem to měl. Pětadvacet halířů mi tam nezmizelo. Ani pětadvacet halířů. Děti byly chudý, ale nikdo mi to – vědělo se o tom, že tam mám peníze – ale nikdo mi tam nešel, nevzal ani halíř!“

Vyhazov ze školy, vojna, svatba

V dětském domově byl až do vychození základní školy. Potom ho otec zapsal na ekonomickou školu, což pro něj byla „úplná španělská vesnice“, a navíc byl zanedlouho ze školy vyhozen. Bydlel na internátě, kam jednou přijel kamarád s tím, že se mu narodil bratr, a přinesl víno, aby ho zapili. „Sešlo se nás partička a možná jsme byli trochu hlučnější. A v přízemí bydlel vychovatel a najednou se rozrazily dveře a objevil se tam chlap. A dokonce i nějakej pohlavek padl. V životě jsem ho neviděl, tak jsem ho nenápadně vystrčil.“ Od té chvíle byl Ivan různě popotahován a nakonec tato epizoda měla za následek to, že byl vyhozen ze školy.

Před tím, než byl odveden na vojnu, pracoval v pozemních stavbách a udělal si řidičák. Po návratu z vojny se v zimě 1965 seznámil se svou budoucí ženou a hned ten rok v červnu se vzali. Ivan s manželkou si pak ještě dodělávali čtyřletou ekonomickou školu v Žatci a nástavbu a právě, když v roce 1970 školu končili, narodila se jim dcera.

Práce u policie a rok 1968

Zaměstnán byl po vojně u policie, čili SNB, kde pracoval na vesnické policejní stanici. „Tam jsem pracoval chvíli a celkem dost jsem měl úspěch. Tak si mě tam vyhlídl nějaký kapitán Vaníček, který dělal šéfa na ekonomický kriminalitě.“ Náplní jeho práce bylo třeba ověřování anonymních udání: „Přišel vám třeba anonym, že támhleten řezník šmelí s masem a že k němu chodí lidi zadem. Pro chudáky lidi dává jenom flaksy a ne na všechny zbyde a takovýhle povídačky okolo. Přišlo to, dostalo to razítko, muselo se to řešit.“

V roce 1968 byl Ivan už poručíkem a měl nakročeno na vysokou právnickou školu, kam měl už podanou žádost i napsané doporučení. „Přišel rok 68 a já jsem měl obrovskou smůlu, byl jsem jedinej, kdo uměl rusky.“ Vzpomněl si na něj major z Chomutova, který za ním přišel, aby mu tlumočil. To Ivan dělal do té doby, dokud nebyl od policie vyhozen. „Zorganizovala se taková parta tří rusofilů, mimochodem úplně neschopných lidí, kteří byli na místě jenom z protekce, tak to honili tzv. přes partaj, byli třeba předsedové základní organizace KSČ. Najednou jsem zjistil, že se mě straní, jako kdybych byl prašivej.“ Potom musel před prověrkovou komisi, kde mu řekli, že tlumočil něco jiného, než oni řekli, a byl vyhozen.

„Tak mě vyhodili a šel jsem pracovat tam, kam jsem nikdy nechtěl – do Ferony jako šéf účtárny.“ Zhruba po roce odešel do Verosu – veřejných služeb města Chomutov, kde dělal až do roku 1989 šéfa odbytu.

V roce 1990 se vrátil k policii, kde se mu podařilo prosadit, že se služby drží vždy ve dvou lidech. Našel si tak mladšího parťáka, kterému postupně předával své zkušenosti i kontakty. Přesluhoval ještě jeden rok, aby dotáhl pár větších případů – opět se jednalo o kriminální zločiny, tentokrát v tzv. divokých 90. letech.

Dnes je Ivan Kosenko v důchodu a svůj životní příběh charakterizuje jako „maraton s přestávkami“.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)