Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kordová (* 1951)

Byl to nádherný pohled, jak rudá hvězda letí dolů

  • narozena 29. listopadu 1951 v Turnově

  • rodiče nuceni ke vstupu do JZD

  • svobodomyslné názory získala od otce

  • zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy v Turnově

  • s tetou organizovaly podpisovou akci proti okupaci

  • byla účastnice studentského protestu v roce 1969

  • po sametové revoluci pracovala jako zastupitelka a radní města Turnova

  • stala se nejoblíbenější oddávající ve městě

Rodina Evy Kordové, za svobodna Vlčkové, se po generace starala o malé hospodářství v Klokočí nedaleko Turnova. Tatínek si zakládal na každé mezi, kterou zdědil po svém otci, a miloval své koně, vychované od hříbat. Brzy po komunistickém převratu a vzniku JZD se však i jim otočil svět vzhůru nohama.

Rodinu Oldřicha Vlčka drtily povinné dodávky, komunističtí funkcionáři jim hrozili, že je nechají vystěhovat, a nakonec za nimi jezdili i soudruzi z okresu, kteří přesvědčovali a vyhrožovali. Potom Vlčkovým sebrali majetek, stroje, do chléva jim nastěhovali, co sami chtěli. Aby je přinutili k dalším ústupkům, uložili jim nesmyslné dodávky, které ani nemohli splnit. „Vzpomínám si, že když postavili kravín a odváděli od nás krávy, tak to udělali jako velkou slavnost. Rodiče to tehdy dost oplakali,“ vypráví Eva Kordová.

Otec Oldřich Vlček se netajil svými názory a v tomto duchu vychovával i své děti. Často bylo z jejich domu slyšet vysílání Svobodné Evropy a mezi sousedy se vždycky našel někdo, kdo Vlčkovy udal. Několikrát je přišli vyslýchat a rodiče považovala komunistická moc za rozvraceče socialismu. O to větší naděje vzbuzovala v Evě Kordové i její rodině obrodná 60. léta, která ale násilně přerval vpád vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace.

Dětství prožila ve stínu padesátých let

Eva Kordová, rozená Vlčková, se narodila 29. listopadu 1951 v Turnově do zemědělské rodiny. Během druhé světové války měl otec nastoupit na nucené práce, ale protože jeho matka trpěla revmatickou horečkou a podařilo se jim uprosit velitele, mohl zůstat doma. Díky hospodářskému zázemí si také mohl dovolit pomáhat lidem, kteří se z různých důvodů ukrývali před Němci ve skalách.

Nosil jim potraviny a některé schoval v seníku na svém pozemku. Hned poté, co válka skončila, se v květnu 1945 Oldřich Vlček oženil a se svojí manželkou přivedli na svět čtyři potomky. Eva byla jejich třetím dítětem a když se v roce 1955 narodil její nejmladší bratr, odešla na výchovu k tetě do Mašova, aby se mamince trochu ulevilo.

Vlčkovi totiž tehdy zažívali velice náročné období. Jako zemědělci byli v průběhu 50. let dvacátého století nuceni ke vstupu do JZD a převést sem i svůj soukromý majetek. 

„Jednoho souseda, který nesouhlasil se vstupem, pak natvrdo zavřeli, protože měl protistátní řeči ještě víc než tatínek. Přátelili se spolu. Jiní sousedi byli ale špatní hospodáři a naopak se do družstva těšili. Ti, co měli malé polnosti, pak říkali: ‚Dobře jim tak, sedlákům, jen ať jim to seberou! Oni mají ty pole na slunci, my tady pod skalami, a teď bude všechno všech,‘“ vypráví Eva Kordová.

Vstup do JZD znamenal pro rodinu Vlčkovu život na hranici bídy. Pokud nesplnili všechny povinné dodávky, které byly leckdy až nesmyslně vysoké, měli velice nízkou mzdu. Jak pamětnice vzpomíná, museli obrátit každou korunu a kdyby jim nepomáhaly otcovy sestry, dokázali by rodiče jen těžko uživit své čtyři děti.

Vždycky nás někdo udal

Otec se nikdy netajil svými názory a vedl své děti k tomu, aby byly čestné a pravdomluvné. Měly mít vlastní názor a nebát se za ním stát. Tatínek také rád poslouchal Svobodnou Evropu, a jak pamětnice vzpomíná, měl rádio tak nahlas, že to slyšeli všichni okolo. Sousedka pak otce vždycky udala. „Několikrát nás přišli vyslýchat, i děti. Vtrhli k nám a hledali tátu, že jej zavřou, protože poslouchá Svobodnou Evropu. Ptali se, jestli nepřijímáme nějaké tiskoviny a tak dále. Byli jsme tak vyděšení, že jsme pomalu brečeli a nechtěli jsme jim nic říct,“ vypráví Eva Kordová.

Otci naštěstí nikdy nic nedokázali, kádrové posudky ale byly jasné a děti měly problémy dostat se po základní škole na studia. Když Eva Kordová vychodila základní školu ve Skálově ulici, v JZD rozhodli, že půjde pracovat do kravína. Vedení školy se za ni však postavilo a doporučili její přijetí na gymnázium, protože byla velmi nadaná. Na střední škole pak plnými doušky nasávala atmosféru obrodných 60. let a těšila se, že bude moci svobodně studovat. 

Kasárna se ubránila, ale netrvalo to dlouho

Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 však znamenal konec všech nadějí. „V tu dobu jsme se chystali na chmel, v noci nás probudil hukot letadel a ráno už kluci objížděli na kole a říkali, že se na chmel nejede, protože je okupace,“ vypráví pamětnice.

Turnov byl jediným městem v republice, které Varšavská smlouva 21. srpna vojensky neobsadila, neboť polská okupační jednotka dorazila až 23. srpna odpoledne. Situace zde ale byla o to dramatičtější, neboť českoslovenští vojáci odmítli okupanty vpustit a zatarasili brány kasáren houfnicemi. Bojovou náladu zchladil až projev Alexandra Dubčeka a prezidenta Ludvíka Svobody, kteří rezignovaně vybízeli ke klidu.

„Celá oblast byla v ruských rukou. Vědělo se o výbuchu na Vesecku, ale všechno se zamlčelo. Že se jen tak ztratil vojáček, který byl někde v hospodě a pak jej zastřelili u zdi, to se taky vědělo. Pak u kasáren našli zkrvavenou čepici. Můžeme se jenom dohadovat, co se dělo za zdmi kasáren. Oni si takhle vyřizovali účty mezi sebou,“ vzpomíná pamětnice.

Vyšší důstojníci se na okupovaném území chovali domýšlivě a nic jim nebylo cizí. „Měla jsem zážitek, že šel důstojník po městě a za ním šli dva vojáčci jako sluhové, co nesli kufr. Šli po městě a skupovali úplně všechno, co viděli. V Turnově ‚mezi mosty‘ byla dětská obuv. A tehdy nebyly capáčky. Stála tam velká fronta, lidé čekali na zásilku těch botiček. Přišel tenhle Rusák, šel rovnou k pultu, otevřel kufr a řekl, že bere všechno. Stál tam mladý člověk, chlap jak hora, přišel k němu a řekl: ‚Ty svině jedna, ty nám tu chceš skoupit boty pro naše děti? Koukej vypadnout, ty hajzle!‘ A jednu mu ubalil. Rusové opravdu odešli z krámu a my si říkali, co teď asi nastane. Nestalo se vůbec nic. Zmizli a byli pryč.“

Poddali jsme se s hořkostí v duši

Nástup normalizace nesla rodina Evy Kordové velmi těžce. „V roce 1968 uspořádala teta protestní podpisovou akci proti okupaci ve spolupráci s místním rozhlasem. Vyhodili ji pak z kultury, mohla jít dělat výhybkářku,“ popisuje pamětnice.

Proti invazi protestoval i bratranec, který vyvěsil na Suché skály černou vlajku. „Když ho zatýkali, tak jej místní soudruzi zkopali a zmlátili. Zavřeli jej na tři roky a úplně ho zničili. Nemluvil, žil ještě asi deset let psychicky i fyzicky velmi zdeptán a nakonec se oběsil.“

V roce 1969 organizovala Eva Kordová se spolužáky jako protest tělocvičnou akademii. „Šli jsme městem a lidé nám fandili, že jsme protest. Říkali jsme, že jsme jen k výročí republiky chtěli ukázat, že jako mladí máme na to jiný názor. Řada profesorů to tehdy odnesla. Když jsme v roce 1970 maturovali, mysleli jsme si, že když dobře odmaturujeme, tak to naše profesory a pana ředitele Horáčka zachrání. Ba ne, nebylo tomu tak. Odmaturovali jsme všichni velmi dobře, téměř celá třída s vyznamenáním, ale už v roce 1970 tam byla obrovská čistka. Přišla tam nasazená soudružka, která tam vytvořila atmosféru normalizace a studenti se pak navzájem začali udávat.“

Rodiče byli bráni jako rozvraceči socialismu

Po maturitě si Eva Kordová přála studovat český a latinský jazyk na Univerzitě Karlově, znemožnil jí to však špatný kádrový posudek. „Zkoušky jsem udělala, ale nebyla jsem přijata. Šel za mnou posudek, že moje rodina nemá kladný poměr k socialistickému zřízení a navíc, že jsme se angažovali v roce 1968. Dovolili mi ale, abych si v Praze udělala vyšší odbornou školu zaměřenou na knihovnictví a pedagogiku. Myslím, že to bylo na přímluvu jednoho z členů přijímací komise, který se mi snažil pomoci. Obrátil se na tehdejšího ředitele té školy a nějakým způsobem mě tam protlačili,“ vzpomíná.

Po ukončení studií pracovala nejprve asi dva měsíce v knihovně v Liberci. Když se naskytlo místo v turnovské knihovně, 2. října 1970 zde nastoupila. Špatný kádrový posudek však dostihl pamětnici i zde. Vedoucí jí stále hrozil, že když nebude poslušná, tak ji vyhodí. „Chodili mě vyslýchat i do práce, protože se dozvěděli, že mám sestřenici v Anglii. Také mě přišli mnohokrát vyšetřovat, jestli tu nepřijímám zakázané tiskoviny. Vyhrožovali, že mi vezmou děti a dají je do dětského domova. Muselo to být na udání,“ dodává. Sledovali ji, když měla službu ve výpůjčce a později jí byl zcela zakázán styk se čtenáři. V zaměstnání byli i prověření soudruzi-kolegové.

Pod svícnem bývá tma

Poté, co Evě Kordové zakázali práci se čtenáři, dávala do pořádku menší obecní knihovny. „Na půdách jsem našla šílený brak, nakoupený v 50. letech, ale také poklady. Některé fondy nebyly naštěstí zaevidovány natolik, abych si je nemohla vzít domů. Po roce 1990 jsem některé vrátila do regionální literatury,“ vzpomíná pamětnice.

Rok 1989 prožívala Eva Kordová s nadějí, očekáváním, ale i se strachem. Kvůli malým dětem a nemocným rodičům se tehdy nemohla naplno projevit v politickém dění, myšlenku obrody systému však plně podporovala. Například se účastnila stávkového večera v Divadle na Vinohradech.

„Bylo to nesmírně emotivní setkání, protože vinohradské divadlo patřilo k těm, kde se stálo a tleskalo proslovu.“ Byla také na setkání v turnovském kině, kde odvolali tehdejší vedení radnice. Jak vzpomíná, samotné předání správy nad městem proběhlo dramaticky. Bývalý předseda na delegaci nejprve vytáhl pistoli, byla připravená také milice. V listopadu 1989 stála frontu v Mánesu, aby podepsala petici na podporu zvolení Václava Havla prezidentem. Setkala se s ním i osobně, když přijel do Turnova odhalit pamětní bustu Janu Patočkovi.

Panelák po Sovětské armádě srovnali se zemí

Turnov bylo jedno z prvních měst, které se dokázalo zbavit nechtěné sovětské posádky. „To byl takový pocit ulehčení, že konečně půjdou. Opravdu jsme je nenáviděli, protože městem projížděly kolony a všechno ničily,“ vypráví pamětnice. Sovětská okupační vojska využívala v Turnově celkem 55 budov a dalších objektů, které se po jejím odchodu nacházely ve velmi špatném stavu. Po vojácích zde zůstal i dvanáctipodlažní panelový dům, který si vystavěli v prostorách kasáren pro rodiny vojáků. Když okupanti odešli, bylo rozhodnuto, že se panelák srovná se zemí. „Už jsme nedoufali, že se toho velkého baráku kdy zbavíme. To byl tak nádherný pohled, jak se to řítí dolů a ta rudá hvězda mizí v popelu a rumišti,“ vzpomíná Eva Kordová.

Teprve po pádu komunistického režimu se mohla Eva Kordová začít naplno věnovat tomu, co považovala za důležité. „Konečně se uvolnilo to, že si smíte zvolit jakékoli téma. Můžete ho uchopit svobodně a úžasně,“ vypráví.

Již v roce 1994 Evu Kordovou zvali, aby vstoupila do městské politiky. Ona však vždy odmítla, protože měla dvě malé děti, nemocné rodiče a tři tety, o které se musela postarat. Politickému životu se začala věnovat až v roce 2002 za Blok hnutí nezávislých. Tehdy dostala tolik hlasů, že jí byla nabídnuta funkce místostarostky, ale ona odmítla. Věrná své zásadě, že politika je hlavně služba lidem, se věnovala především kultuře, školství či sociálním záležitostem.

V roce 2021 žila stále v Turnově a pracovala v Městské knihovně Antonína Marka v Turnově, kde připravovala řadu projektů pro rodiny s dětmi. Dlouhodobě se snažila o výchovu ke čtenářství, organizuje takzvanou biblioterapii, tedy léčbu knihou pro oddělení následné péče, nebo pořady pro mentálně postižené a psychicky nemocné. Ujala se také organizace přednášek pro seniory.

Dvacet pět let se podílela na organizaci staročeských trhů a vypracovala se do role moderátorky většiny městských akcí. Službu lidem se snažila naplňovat i jako zastupitelka a městská radní. V Turnově se stala nejoblíbenější oddávající.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Eliška Poloprudská)