Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Jiřina Kopoldová (* 1923  †︎ 2009)

• narozena 23. září 1923 v Praze

• dcera komunistických funkcionářů Jana Švermy a Marie Švábové (později Švermové)

• 1938 rodina emigrovala do SSSR

• 1941 po napadení SSSR rodina evakuována z Moskvy do Ufy

• 10. 8. 1943 u Novochoperska nastoupila k československé jednotce

• působila jako radistka, osvětová pracovnice

• 1943 v armádě vstoupila do KSČ

• jako pomocnice osvětového důstojníka se seznámila s budoucím manželem Bedřichem Kopoldem

• po válce pracovala v armádním rozhlase

• 1946-1950 studovala chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

• 1951 manžel Bedřich Kopold a matka Marie Švermová zatčeni v rámci politických čistek

• 1951-1952 internována v Hvozdech a Veselíkově

• 1954-1956 pracovala jako chemička v podniku Tiba

• 1956-1978 v izotopové laboratoři Biologického ústavu ČSAV

• matka Marie Švermová signatářkou Charty 77

• v 70. letech rodina sledována Státní bezpečností

• publikace o cestě Svobodovy armády a o rodičích

• zemřela 14. 2. 2009

Příběh Jiřiny Kopoldové, která se jako příslušnice 1. československé samostatné brigády v SSSR za druhé světové války účastnila bojů na východní frontě, Paměť národa zaznamenala již v roce 2002. Jednalo se o poměrně stručný půlhodinový rozhovor, omezený takřka výhradně na válečné události. Život Jiřiny Kopoldové byl však neméně dramatický i později, v době politických procesů padesátých let. V novém zpracování z roku 2025 jsme proto její příběh doplnili o informace získané z archivů a z dostupné literaturatury. Důležitým zdrojem byl zejména Deníček spojařky (Národní archiv, 2015), knižní vydání jejího deníku z doby druhé světové války, a jeho předmluva od historičky Aleny Vitákové. 

Dětství mezi Prahou a Moskvou

Jiřina Kopoldová se narodila 23. září 1923 v Praze jako dcera Jana Švermy a Marie Švábové, tehdy mladých levicových aktivistů a zakládajících členů Komunistické strany Československa. Jak uvádí Alena Vitáková v předmluvě k Deníčku spojařky, její rodiče v té době nebyli oddáni, manželství uzavřeli až roku 1931. Jan Šverma pracoval jako redaktor Rudého práva. Ve dvacátých letech oba rodiče dva roky studovali v Moskvě, malá Jiřina, přezdívaná Jurka, tam nějakou dobu strávila s nimi, ale většinu tohoto času žila v Československu v péči prarodičů. Roku 1929, kdy komunistickou stranu ovládlo radikální křídlo pod vedením Klementa Gottwalda, se oba rodiče stali členy užšího vedení KSČ: 

Dívce se dostávalo poněkud netradiční, ale laskavé a liberální výchovy. Jako jedenáctiletá začala Jiřina studovat reálné gymnázium ve Vršovicích. Tuto školu však musela opustit v kvintě, roku 1938. „To už bylo po Mnichově, bylo jasné, jaký osud naši republiku čeká. Moji rodiče byli známí antifašističtí činovníci, otec byl komunistický poslanec a šéfredaktor Rudého práva. Bylo jasné, že je v ohrožení, a proto bylo rozhodnuto, že emigruje do Sovětského svazu,“ uvádí Jiřina Kopoldová v rozhovoru s Pamětí národa. Jiřina s matkou Marií za ním legálně přicestovaly asi o dva měsíce později. 

Z Moskvy do Ufy a zpět

V Moskvě se Jan Šverma zapojil do činnosti Kominterny, Marie, která stále používala rodné příjmení Švábová, pracovala po určitou dobu v rozhlasovém vysílání v češtině. „V sovětské škole jsem začala chodit do osmé třídy. Naučila jsem se rusky, sžila jsem se s kamarády. Postupně jsem zvládla i školní látku; pokud jde o matematiku, fyziku, chemii, blížilo se to tomu, co jsme probírali na gymnáziu. Nově jsem se musela naučit zeměpis celého obrovského Sovětského svazu,“ vzpomíná Jiřina Kopoldová. 

V červnu roku 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, svého dosavadního spojence, a země vstoupila do války. Německá vojska zprvu rychle postupovala na východ a počátkem října se blížila k Moskvě. Sedmnáctého října byla zahájena evakuace města. „Desetitisíce občanů, instituce, ministerstva i celé závody byly během několika krátkých dnů odsouvány z města. V noci platilo zatemnění, všechno se odehrávalo ve vypjaté situaci, na nádražích se odehrávaly neuvěřitelné manévry. Musím ale ocenit, že sovětští železničáři to dobře zvládli, z města odjížděl vlak za vlakem,“ uvádí Jiřina Kopoldová. 

Jiřina s rodiči cestovala vlakem šest dnů, až dojeli do Ufy, hlavního města Baškirské autonomní oblasti nedaleko Uralu. Zde roku 1942 dokončila sovětskou střední školu a začala pracovat v mikrobiologickém ústavu, kde se vyráběly mimo jiné léky proti tyfu. 

Když se situace v Moskvě zlepšila, vrátila se do hlavního města a začala studovat architekturu na vysoké škole. Mezitím se však už k ní dostaly zprávy o založení československé armádní jednotky a její účasti na bojích u Sokolova. Jak sama zdůrazňuje, vstup do armády se mezi jejími vrstevníky v SSSR považoval za morální povinnost: „Pro mladého člověka v prostředí, ve kterém jsem žila, bylo jediným možným životním rozhodnutím jít na frontu a bojovat. Rozhodovalo se o tom, jestli budeme žít jako čestní a svobodní lidé, nebo Hitler všechno převálcuje a bude to konec našich životů.“ 

Spojařkou na cestě ke Karpatům

Do Novochoperska, kde se v té době jednotka zdržovala, odcestovala v srpnu 1943. Společně s kamarádkou Věrou a slovenským partyzánem Štefanem Tučkem cestovali helikoptérou jako doprovod plukovníka Heliodora Píky, tehdy náčelníka československé vojenské mise v SSSR.  

„S Věrkou jsme byly přidělené nejdříve ke štábu, měla jsem pracovat jako korespondentka,“ říká Jiřina Kopoldová. Podle svých slov cítila zklamání, protože svou účast ve válce si nepředstavovala jako administrativní práci. V Novochopersku Jiřina také vstoupila do KSČ. 

Teprve v listopadu, kdy jednotka postoupila ke Kyjevu, se jí podařilo dostat se k radistům. „Sloužila jsem v radioroji ve spojařské četě přidělené ke štábu 1. brigády. Naším úkolem bylo zajišťovat spojení s dalšími jednotkami. Střídali jsme se tři u jednoho rádia, službu jsme mívali vždy po dvanácti hodinách nebo podle potřeby.“ Komunikaci zajišťovaly telefonní linky, při přesunech se pak spojení navazovalo pomocí radiového vysílání. 

Pro vztyčení antény bylo potřeba vždy najít vyvýšené místo, aby dobře zachytila signál. Dokud se armáda pohybovala na ukrajinském území, se spojením nebyl vzhledem k rovinatému terénu problém. „Horší to bylo později, když jsme se dostali ke Karpatům, kde byly lesy, kopce a údolí. Tam byly s funkčností radiostanic skutečné problémy,“ dodávává Jiřina Kopoldová. 

Všechny důležité události si zaznamenávala do malého sešitku, který nosila v náprsní kapse své uniformy. (Právě tyto zápisky se roku 2015 dočkaly knižníího vydání jako Deníček spojařky.). 

Dramatické okamžiky u Machnówky 

V srpnu 1944 se jednotka nacházela v lese u ukrajinské Sadhory, kde podle slov Jiřiny Kopoldové zažili několik klidných dnů, věnovaných výcviku. Absolvovala kurz pro pomocníky spojovacích důstojníků, složila zkoušky a s kamarádkou Marií Pišlovou byla převelena do protitankového dělostřeleckého oddílu IPTAP (Istrebitělnyj protitankovij polk). 

Na konci srpna však vypuklo Slovenské národní povstání a československé jednotky dostaly rozkaz probít se skrze průsmyky na pomoc povstalcům.  

„Nejhorší úsek pro nás byla Machnówka, to bylo 9. září, to datum jsem si do deníku zapsala dokonce s vykřičníkem,“ říká Jiřina Kopoldová a cituje ze svého deníku: „Dnešní den jsme měly s Máničkou veliké štěstí. Už za světla nás hnali všechny – dělostřelectvo, pěchotu (...) – okolo jedné vesnice. Němci na nás dobře viděli a začali sázet miny. Jedna spadla do baráku, kde jsme právě s Máničkou vařily brambory. Vyběhly jsme ven a sotva jsme se přikrčily ke stěně stodoly, přišla druhá a třetí. Plno raněných.“  V rozhovoru pak Jiřina Kopoldová dodává: „Pro první i třetí brigádu to byl skutečně kritický úsek. Němci tam z okolních výšin dobře viděli, z opevnění, které měli už předem vybudované, nás měli jako na talíři a přivodili nám velké ztráty.“ 

V následujících dnech se radistky musely zakopávat do zemljanek: „Zpočátku se nám do toho moc nechtělo, protože dokud člověk nevidí nebezpečí, kopat se mu nechce. Ale po zkušenosti z Machnówky jsme si zemljanky vykopaly velice rychle a ochotně.“ 

Dramatické události pokračovaly i další den, 11. září, u vesnice Kobylany, kde zemřela radistka Ljuba Mrázková – střepiny při výbuchu miny u Machnówky jí utrhly nohu. 

Krátce před přechodem slovenských hranic, v Barwinku, byla Jiřina jmenována pomocnicí velitele radiouzlu, kapitána Davida Steinera. „Měla jsem za úkol kontrolovat všechny radiostanice našeho sboru. Takže jsem obcházela ty radiostanice a zjišťovala, zda všechno funguje.“ 

„Dnes mi řekli pravdu“

V době, kdy se Jiřina se svou jednotkou zdržovala v polském Barwinku, se její otec Jan Šverma nacházel zhruba dvěstěpadesát kilometrů odtud v Nízkých Tatrách. Byl totiž vyslán z Moskvy společně s Rudolfem Slánským, aby se jako zástupci KSČ zúčastnili Slovenského národního povstání. Jan Šverma však v té době měl oslabené zdraví a 10. listopadu 1944 zahynul při pochodu ve sněhové bouři na horu Chabenec. 

K jeho dceři Jiřině tato zpráva dostala až o víc než tři měsíce později. 21. února 1945 si napsala do deníku: „Dnes mi řekli pravdu. Tajili to přede mnou, nevím proč. Přece se to člověk musí dozvědět. Táta už není. Můj skvělý, ohromný táta zahynul.“ 

Ona sama byla již od ledna převelena na osvětové oddělení 1. brigády, kde působila jako vedoucí kanceláře a pracovala jako pomocnice osvětového důstojníka. Právě v té době se více sblížila s osvětovým důstojníkem Bedřichem Kopoldem, za kterého se po válce provdala. 

Konec války zastihl Jiřinu na Moravě, 14. května se dostala s armádou do Prahy, kde se o tři dny později účastnila slavnostní přehlídky. 

Již v této těsně poválečné době se přítelem její matky Marie Švábové (která začala používat příjmení Švermová) stal ženatý komunistický funkcionář Otto Šling. Válku prožil v londýnském exilu a od roku 1945 působil jako politický tajemník Krajského výboru KSČ v Brně. Se Šlingem se spřátelil se s ním také Jiřinin budoucí manžel Bedřich Kopold – a tato známost se celé rodině měla stát osudnou. 

Internována jako žena a dcera zrádců

„Po válce jsem byla ještě asi půl roku v armádě, protože jsem v Praze zakládala redakci vojenského rozhlasu,“ říká v rozhovoru Jiřina Kopoldová. Vedla také rubriku pro ženy v armádním deníku Za svobodné Československo. „Ale já jsem nechtěla v armádě zůstat, po půl roce jsem odešla do civilu a začala jsem studovat chemii na přírodovědecké fakultě,“ dodává. 

Provdala se za Bedřicha Kopolda a roku 1947 se jim narodil syn Jan. Vzhledem k jejím politickým postojům jde předpokládat, že v únoru 1948 vnímala komunistický převrat jako pozitivní završení úsilí svých rodičů. 

O dva roky později Jiřina Kopoldová úspěšně dokončila studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy s titulem doktorky přírodních věd a začala pracovat ve Státním zdravotním ústavu v oboru mikrobiologie. Na její rodinou se však v té době již stahovaly mraky. 

V nejvyšším vedení KSČ se roku 1950 schylovalo k čistkám po stalinistickém vzoru. Jejich první obětí se stal přítel Jiřininy matky Otto Šling, který v té době působil jako krajský tajemník brněnské KSČ. Byl velmi aktivní, viditelnou, ale také kontroverzní a kritizovanou osobností. V říjnu 1950 ho zatkli a poté se pozornost vyšetřovatelů obrátila k Marii Švermové. 

Marie Švermová byla v lednu 1951 zatčena a připravoval se inscenovaný soudní proces, v němž měla figurovat jako hlava protistátního spiknutí.  Vdově po Janu Švermovi, v té době již uctívaném jako národní hrdina, zřejmě přitížilo i to, že k jejím nevyslyšeným ctitelům patřil tehdejší ministr informací Václav Kopecký. Nyní měl možnost se jí pomstít: „Já volám – pryč s Marií Švermovou, na soud se šingovskými škůdci a spiklenci!“ pronesl Kopecký ve svém projevu v únoru 1951 (zdroj: Český rozhlas). Ve vězení se ocitl také Jiřinin manžel Bedřich Kopold. 

Ona sama v té době čekala jejich druhé dítě – dceru Bedřišku. Po zatčení manžela a matky provedla Státní bezpečnost v jejich bytě mnohahodinovou domovní prohlídku. K následujícím událostem uvádí historička Alena Vitáková v předmluvě k Deníčku spojařky: „Pak ji odvezli z Prahy do rekreační oblasti Hvozdy, kde ji v jedné zabrané chatě drželi v internaci. Až za několik dnů jí přivezli syna Jana. V březnu Jiřinu Kopoldovou odvezli do porodnice a pak ji i s dcerkou Bedřiškou doprovodili zpět do oné chaty, kde všichni strávili téměř dva roky pod dohledem StB. Později byla s dětmi převezena do bývalého střediska ÚV KSČ na Veselíkově, kde byla umístěna spolu s dalšími pěti ženami (a jejich dětmi), jejichž manželé figurovali jako obžalovaní v připravě procesu se Slánského spikleneckým centrem.“ 

Bedřich Kopold byl v procesu roku 1954 odsouzen k osmnácti letům, Marie Švermová na doživotí. 

Jiřina Kopoldová nastoupila v době manželova věznění jako chemička do závodní laboratoře v podniku Tiba. Roku 1954 ji oslovila Státní bezpečnost, která žádala, aby jí dodávala informace o provozu v továrně a příčinách problémů ve výrobě. Státní bezpečnost tento pohovor spojila s navrácením osobních věcí, které byly Kopoldovým zabaveny při domovní prohlídce roku 1951, zejména rodinných fotografií ze SSSR. Jiřina Kopoldová podepsala v listopadu 1954 závazek spolupráce s StB s krycím jménem Jirka. Je však nutno zdůraznit, že tak učinila pod velkým tlakem, jako manželka a dcera politických vězňů, v době stále probíhajících politických procesů, krátce po propuštění z internace. Státní bezpečnost s ní ukončila spolupráci již v prosinci 1955, s odůvodněním, že „nemá plnou důvěru reakčních osob, neb se projevuje na pracovišti velmi agilně“ (Archiv bezpečnostních složek, TS-145501 MV). 

Nesměla uctít památku svého otce

Bedřich Kopold  a Marie Švermová se dostali na svobodu roku 1956, v době, kdy Chruščov na XX. sjezdu KSSS kritizoval vnitrostranické stalinské čistky. 

Jiřina Kopoldová se poté mohla vrátit ke kvalifikované práci a nastoupila do izotopové laboratoře Biologického ústavu ČSAV, kde pracovala až do odchodu do důchodu. 

Celá rodina včetně Marie Švermové žila v následujících letech společně v pražských Dejvicích. Bedřich Kopold začal pracovat jako archivář v Ústavu výpočetní techniky při ČVUT. Rodinu tragicky poznamenala smrt syna Jana, který roku 1969 nešťastnou náhodou zahynul na dovolené na Balkánu. 

Jiřina i Bedřich Kopoldovi stále zastávali levicové postoje a byli aktivní v KSČ. V roce 1970 je však oba vyloučili v rámci normalizačních prověrek, protože se postavili na stranu obrodného procesu Pražského jara. 

Marie Švermová podepsala prohlášení Charty 77 a celou rodinu, zejména Bedřicha Kopolda, v druhé polovině 70. let intenzivně sledovala Státní bezpečnost. Jiřina Kopoldová i její matka těžce nesly, že se nesměly účastnit oficiálních oslav jejich manžela a otce Jana Švermy. Jeho osobnosti věnovala Jiřina Kopoldová knihu Smrt číhala na Chabenci, kterou společně s manželem publikovala roku 2004. 

Jiřina Kopoldová zemřela 14. února 2009.