Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Kopečková (* 1923  †︎ 2022)

Přežila jsem osm koncentráků, ale po návratu do Dolních Kounic se mě nikdo ani nezeptal, mám-li hlad a kde budu spát

  • narodila se 1. srpna 1923 v Dolních Kounicích

  • rodiče Filip a Ema Morgensternovi vlastnili a provozovali kamenolom

  • v roce 1933 zemřel tatínek na zápal plic

  • připravovala se na odchod do Palestiny, ale nestihla včas odjet

  • po okupaci v roce 1939 maminka musela prodat kamenolom

  • 14. března 1942 byla pamětnice s maminkou transportována do Terezína

  • pracovaly v lágru v Karlově Vsi na Křivoklátsku

  • dne 1. září 1942 následoval transport do estonské Jägaly, kde maminka 5. září 1942 zahynula

  • Ruth Kopečková prošla koncentračními a pracovními tábory Jägala, Reval, Ereda, Kivioli, Lagedi, Stutthof, Hamburk a Bergen-Belsen

  • byla osvobozena britskou armádou 15. dubna 1945 v Bergen-Belsenu

  • zemřela 20. června roku 2022

Ruth Kopečková se narodila 1. srpna 1923 v Dolních Kounicích do židovské rodiny Filipa a Emy Morgensternových, kteří vlastnili a provozovali místní kamenolom. Byla jedinou Židovkou z Dolních Kounic, která přežila holocaust. Domů se vrátila vyhublá, s nášivkou Bergen-Belsen na rameni, na nohou dřeváky. U dveří jejich domu stály její boty, jako by se z nich před chvílí zula, a v oknech visely matčiny závěsy. Otevřít jí však přišla cizí žena oblečená do její halenky. Návrat židovské dívky ji zjevně nepříjemně překvapil. Nic jí nevrátila. Pamětnice pochopila, že během tří let přišla o všechno.

Nejkrásnější vzpomínky má na období před válkou, kdy cítila ochranu milující rodiny. Těžší časy nastaly, když tatínek v roce 1933, v jejích deseti letech, zemřel na zápal plic a maminka zůstala na kamenolom sama.

Byla to ovšem velmi schopná žena, měla obchodní školu, uměla jednat s lidmi a ti ji respektovali. Na kole jezdila do kamenolomu dohlížet na zaměstnance a strýc jí pomáhal s účetnictvím,“ vzpomíná v současnosti čtyřiadevadesátiletá Ruth Kopečková, která v době natáčení žila v pražském domě sociální péče Hagibor.

Chystala se do Palestiny

Že se nad Židy stahují mračna, prý cítila už zhruba od roku 1932, od poloviny třicátých let, kdy k ní od dospělých prosakovaly nejrůznější obavy. Měli příbuzné v Rakousku a v Německu, kteří je informovali o Hitlerově vzrůstajícím vlivu a jeho názorech. „Dospělí se mě snažili uchránit od těch věcí, ale přesto jsem vnímala určitou tíhu.“

Rodina uvažovala o odchodu do Palestiny a Ruth Kopečková se na něj spolu s kamarádkou Trude Friedlovou reálně připravovala. Měla v Palestině již podanou přihlášku do zemědělské školy, nachystané věci, které si s sebou odveze, včetně pečlivě vyšitých monogramů na kapesnících. S Trude a ostatními kamarády vedla nekonečné diskuse o životě v kibucu či jak se tam budou starat o své děti.

Než stačila odjet, spadla klec

V roce 1939 se Trude s pamětnicí rozloučila a těšila se, že se s ní ve vysněné zemi brzy shledá. „Já jsem neodjela s ní, protože ona byla o rok starší než já, a tak jsem musela ještě počkat. Jenomže pak už bylo pozdě...“

Vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 jí znemožnil vycestovat za hranice.

Pamětnici bylo tehdy patnáct let a studovala čtvrtým rokem židovské spolkové reálné gymnázium v Brně, které navštěvovalo mnoho jejích příbuzných. Po německé okupaci širší rodinná rada rozhodla, že nemá smysl v této době na gymnáziu pokračovat, a přestoupila na Anglický institut, kde za rok složila univerzitní zkoušku z anglického jazyka.

Kamenolom jsme museli prodat za směšnou částku

Maminka musela prodat kamenolom. „Byli jsme donuceni prodat ho za směšnou cenu a maminka nemohla protestovat. Šílela jsem hrůzou, když kvůli tomu odjela k notáři. Tehdy už totiž Židé nesměli bez svolení nikam cestovat.“

Ruth Kopečková vnímala nejrůznější restrikce vůči Židům jako řítící se, neodvratnou pohromu. Nesměli se navštěvovat, museli odevzdat lyže, zlato a nakonec ani bydlet ve svém bytě. To se zatím matky a dcery Morgensternových nedotklo, mohly zůstat ve svém domě. Jen k nim nastěhovali tetičku, která musela svůj byt opustit. Babička s dědou a strýcem Grossem, kteří žili v Mikulově, se po záboru museli přesunout do Uherského Hradiště. Různí přátelé, příbuzní a známí mizeli a ti, kteří zůstali, každého oplakali.

Věděli jsme, že je zle, a přemýšleli jsme, jak a kam utéct, ale opravdu nebyly žádné možnosti.“

Maminku jsem marně utěšovala

Před transportem do Terezína maminka poschovávala u známých lidí drobnosti a pamětnice si ukryla patery šaty, které si předtím chystala do Palestiny. Pak si každá sbalila povolených pětadvacet kilogramů a 14. března 1942 se dostavily do Brna na shromaždiště. Němci tu noc slavili výročí okupace, zatímco Židé určení k transportu spali v tělocvičně základní školy v Merhautově ulici na zemi.

Bylo to hrozné. My mladí jsme to brali jinak než ti starší. Tehdy byl člověk kolem osmačtyřiceti let už vysokého věku. Ženy byly takové panímámy. Najednou měly spát poprvé na zemi, s kufrem pod hlavou, bezmocné. Maminku jsem utěšovala, že to není tak strašné, ale pro ni to strašné bylo, a byl to teprve začátek.“

V Terezíně nás hned čekal další transport

Další den za tmy lidé nastoupili do hlídaného vlaku a vyrazili směr Terezín. Jak Ruth Kopečková od svých mladých kamarádů v Terezíně zjistila, okamžitě po příjezdu byla s maminkou zapsána do transportu, stejně jako maminčini sourozenci.

Maminka s nimi chtěla jet, ale já jsem špatně nesla, že bychom měly někam odjet. Naštěstí, aniž bych hnula prstem, díky mým přátelům, jsme byly s maminkou z transportu vyreklamované.“

Pracovní lágr na Křivoklátsku

Transportu, který se nakonec stal relativně příjemným překvapením, ale nakonec neunikly. „Odvezli nás na Křivoklátsko do Karlovy Vsi, kde byl pracovní tábor. Bylo nás tam tisíc žen, hlídali nás čeští četníci a sázely jsme tam stromky,“ vzpomíná Ruth Kopečková.

Dobří lidé nám tam nechávali jídlo, pro které jsme si chodily na určené místo. A přijela za námi i návštěva, když se četníci nedívali. Příbuzná mi tam přivezla lyžařské boty. Byly pevné a něco vydržely. To jsem ještě netušila, že v nich strávím celé tři roky.“

Z Karlovy Vsi se ženy v době heydrichiády vracely do Terezína a v ghettu musely podepisovat absurdní prohlášení, že neviděly hledané kolo, na kterém ujížděli atentátníci, a nestýkaly se s nikým, kdo měl s atentátem něco společného.

Maminka v Terezíně onemocněla

Maminka v Terezíně onemocněla růží, infekčním kožním onemocněním. Dcera ji chodívala ráno umýt a vydezinfikovat a poté odcházela do práce, kde plátkovala slídu pro letecký průmysl. Později pracovala i v zahradě, odkud mamince nosila kradenou zeleninu. Bydlela v dívčí ubikaci L 309, ale večery trávila s maminkou. Tato „idylka“, jak Ruth Kopečková sama říká, ovšem brzy skončila. Čekal je další transport a tentokrát už kamarádi zasáhnout nemohli.

Byli jsme rádi, že se rodiče svezou autobusem...

Dne 1. září 1943 nastoupila i s maminkou do vlaku. Z dostupných informací mělo jít o „elitní“ transport směřující do Rigy. „Elitní znamenalo, že v něm měli být dělníci na práci,“ vysvětluje pamětnice. Vlak pokračoval až do Estonska, do Jägaly, kam dorazil za pět dní.

Když znavení vězni vystoupili z vagonů, na některé z nich čekaly autobusy. „Ptali se mě, jestli bych dokázala běžet, a tak jsem řekla, že ano. Proto jsem s ostatními mladými, kteří na tom byli podobně, měla jít pěšky. Pro ty starší byl připravený autobus. Byli jsme rádi, že se rodiče svezou a budou to mít pohodlnější. Ještě než odjeli, rychle jsem vyběhla za maminkou k autobusu a dala jsem jí šitíčko, aby ho vzala.“

Tehdy viděla maminku naposledy. Co se s ní stalo, nevěděla až do konce války.

Kakao a cukr pro maminku

Ruth Kopečková prošla mnoha pracovními a koncentračními lágry, po Jägale následoval Reval, Ereda, Kivioli, Lagedi. Pak pokračovali lodí zpět do Německa přes tábory Stutthof, Hamburk do největšího pekla, Bergen-Belsenu.

Po celou tu dobu, i když sama byla mnohokrát na pokraji vyčerpání, pro maminku schovávala trochu kakaa a sáček s cukrem, aby jí měla co dát, až se s ní zase shledá. „Tohle jsem nikdy neobětovala, myslela jsem si, že kdyby bylo nejhůř, mohlo by to mamince pomoci.“

Zlatý prsten se stal talismanem

V pouzdře od pánského holicího mýdla, zabalený do vaty, dokázala přes všechny strastiplné cesty uchovat také krásný zlatý prsten s granátem.

Do prvního lágru v Jägale totiž přivezli nacisté hromady zavazadel, jejichž obsah měla děvčata třídit. „Protože jsem svoje šitíčko dala mamince a potřebovala jsem ho, ukradla jsem si jiné,“ vysvětluje pamětnice, jak přišla ke zlatému prstenu. Až po nějaké době zjistila, že je zamotaný ve špulce nitě.

Dívky, které vybalovaly zavazadla, se snažily v zájmu vlastního přežití ulít si cennější drobnosti, které si pak všívaly do kabátů a kam to šlo. Vždy se daly za něco vyměnit s vězni nebo s hamižnými dozorci. O žádné velké poklady se prý ale nejednalo. Ruth Kopečková vzpomíná, že si všily do kabátů například hedvábné šátky, které v kufru našly.

V Bergen-Belsenu jsme měli asi vyhladovět

Dvakrát prodělala tyfus, z toho podruhé v koncentračním táboře v Bergen-Belsenu, kam s transportem dorazila v dubnu 1945. Tuto zastávku považuje za největší peklo, které prožila. „Tam už jsme měli asi vyhladovět. Nebylo tam nic. Jen tisíc mrtvol na hromadě. Byli jsme deset dní bez jídla a bez pití. Bez jídla to přežít jde, ale bez vody to bylo nepopsatelné utrpení,“ vzpomíná Ruth Kopečková, která již přestala věřit, že přežije. „Vyndala jsem prsten a pověsila si ho na krk. Říkala jsem si, že buď to přežiju, nebo ne.“

Když byl tábor 15. dubna 1945 osvobozen, našla v něm britská armáda na třináct tisíc nepohřbených těl a šedesát tisíc většinou těžce nemocných zajatců, z nichž téměř čtrnáct tisíc jich navzdory poskytnuté péči krátce po osvobození zemřelo.

V dobré víře rozdávali vězňům konzervy, které pro ně většinou byly smrtelné, protože je jejich vyhladovělý a dehydrovaný organismus nedokázal strávit,“ vzpomíná Ruth Kopečková.

Doma v Kounicích jsem nebyla vítána

Ruth Kopečková se v květnu 1945 vrátila do rodných Dolních Kounic, kde ji však čekalo velké rozčarování.

„Vrátila jsem se do Kounic jediná. Z našeho transportu tisíce lidí, který 1. září odjížděl z Terezína, nepřežil jediný muž a vrátilo se nás jen asi 46 žen. Nikdo z místních se mě po mém návratu ani nezeptal, jestli nemám hlad a zda mám kde spát. Z uschovaných věcí mi nikdo nic nevrátil. Nebyla jsem zpátky vítána, stejně jako většina přeživších Židů,“ otevírá pamětnice další smutnou kapitolu svého života. Když se jí někdo zeptal, kde je maminka, nedokázala o tom mluvit. Až po osvobození se dozvěděla, že ji spolu s ostatními zastřelili nedlouho poté, co nastoupila v Jägale do autobusu, který odjel na improvizované popraviště.

Pamětní deska 

Před několika lety nechala Ruth Kopečková v Dolních Kounicích na vlastní náklady vyrobit a instalovat bronzovou pamětní desku kounickým obětem holocaustu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Petra Verzichová)