Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Kopačka (* 1955)

• narodil se 26. března 1955 v Horním Staňkově u Velhartic

• otec byl politický vězeň, byl vězněn v Jáchymově

• v roce 1954 dostal otec milost

• vystudoval zemědělství na vysoké škole v Českých Budějovicích

• celý život pracoval ve šlechtitelské stanici brambor

• po revoluci zjistil, že byl bez svého vědomí ve spisech StB veden jako důvěrník

• v roce 2025 žil ve Velharticích

“Můj děda byl Viktor, otec byl Viktor, já jsem Viktor, můj syn je Viktor a jeho syn taky,” popisuje Viktor Kopačka, jak se jeho jméno po generace dědí. Teď už si v rodině předávají jen to, dřív ale k rodinnému odkazu patřil i kádrový škraloup. 

Viktor Kopačka se narodil v březnu roku 1955 do úplné rodiny. Měl dvě starší sestry a milující rodiče. Jako malý kluk ještě netušil, že si tatínek před jeho narozením prošel komunistickým kriminálem. “Rodiče se brali 14. června 1947, hospodařili společně na hospodářství, které mělo necelých 15 hektarů,” uvádí svůj životní příběh pamětník. Brzy po svatbě se Kopačkovým narodila první dcera. Do života mladé rodiny ale zasáhl tzv. Vítězný únor. Krátce po něm Viktor Kopačka nechal ve svém domě přespat známého, který dělal převaděče. “Jenže StB ho pak zadržela a on všechny, u kterých přespal nebo mu nějak pomohli, udal. Zřejmě aby dostal nižší trest.” Státní bezpečnost (StB) tak následně zatkla všechny, kteří přišli s převaděčem do styku. “Pro taťku si přišli v jednu hodinu v noci někdy v roce 1949. Uvěznili ho v Sušici a ve vazbě čekal na soud.” 

Pamětníkova matka v době zadržení manžela čekala druhou dceru, ta se narodila, až když byl Viktor Kopačka starší ve vězení. “Bylo s ním souzeno asi 16 lidí. Maminka říkala, že to bylo něco hrozného. Brali je za zrádce republiky. Lidé je nenáviděli, křičeli tam na ně,” popisuje Viktor Kopačka události, které se staly ještě před jeho narozením. Má je zprostředkovaně od maminky a z dobových článků. “Okopíroval jsem si, co o tom v novinách psali: ‚Státní soud v Sušici vynesl rozsudek nad zrádci, špiony a zaprodanci amerického imperialismu,‘” cituje Viktor Kopačka dobové materiály. Viktor Kopačka starší byl odsouzen k 12 letům vězení. Veškerý jeho majetek propadl státu, ale jelikož dům vlastnil s manželkou napůl, část jí zůstala. Rodina také musela zaplatit peněžitý trest ve výši deseti tisíc korun. Podle Českého statistického úřadu se přitom průměrné měsíční mzdy v roce 1950 pohybovaly okolo tisíce korun. 

Maminka prosila prezidenta o milost

Viktor Kopačka starší strávil několik let přímo v jáchymovských uranových dolech, pracoval na dole Rovnost. Pamětníkova matka sice žila se svými rodiči, ti už ale byli staří a nemohli dceři s hospodářstvím pomoci. O všechno se tak starala sama. Na čas dokonce musela dát starší dceru k manželově sestře, aby všechno zvládla. S manželem si posílali dopisy, které má pamětník dodnes schované. “Není to tak zajímavé, protože z vězení se toho mohlo psát hrozně málo. Kontrolovali to po nich a jakmile by tam napsal něco, s čím nesouhlasili, tak mu to nedovolili odeslat,” vysvětluje Viktor Kopačka. Jeho otec se v dolech snažil pracovat nad rámec povinností a peníze posílal své ženě. “Z toho, co vydělal, musel zaplatit pobyt ve vězení. Strhávali mu to. A když si vydělal víc, mohl to poslat domů rodině,” popisuje pamětník, jak vězeňský systém v 50. letech fungoval. Otec byl navíc ve vězeňské hierarchii jako politický vězeň na nejnižších příčkách. Nad ním byli všichni včetně vrahů a zlodějů. “Političtí byli považováni za ty nejhorší, takže tam měli horší podmínky. Navíc se k nim ostatní vězni chovali nadřazeně,” přidává Viktor Kopačka vzpomínku, kterou mu po letech tatínek vyprávěl. 

Pamětníkova maminka kromě dopisů do Jáchymova posílala psaní i prezidentovi. “Snažila se, aby dostal milost. Píše mu tam, že táta byl odsouzený v roce 1950, vězeňský ústav rodině dovoluje pravidelné návštěvy a muž také posílá pravidelně měsíční příspěvek na výživu, z čehož soudí, že pracuje velmi pilně a nad normy. A prosí prezidenta, aby nechal případ přešetřit a trest mu prominul nebo případně zkrátil,” předčítá maminčin dopis. To se nakonec skutečně povedlo a v roce 1954 otec dostal milost. 

Na vysokou jsem se dostal díky přímluvě

Viktor Kopačka starší se vrátil k rodině do Horního Staňkova a brzy se narodil jeho jmenovec. I když měl zemědělské vzdělání, po návratu z dolů už dobrou práci nenašel. Až do důchodu tak se svou ženou pracoval v místním kravíně. Pamětník byl odmalička veden k práci na poli a u zvířat. Zemědělství ho bavilo, proto po měšťance nastoupil na Střední zemědělskou školu do Klatov. Ke studiu zemědělství na vysoké ale už potřeboval přímluvu. “Tam už bych se zřejmě nedostal, kdyby rodiče nenašli někoho, kdo se za mě přimluvil. Až pak mě vzali. Ale já jsem v té době ani nevěděl, že to takhle bylo,” přiznává. Zemědělství v Českých Budějovicích studoval od roku 1974 do roku 1979. Svého pomocníka potkal až ve čtvrtém ročníku. “Měli jsme vědecký komunismus a teprve tam jsem se dozvěděl, že jsem se dostal protekčně. Řekl mi: ‚Jé, to jste vy, co jsem se za něj byl přimlouvat u děkana,‘” vypráví po letech se smíchem. 

Po škole ho coby absolventa čekal ještě rok na vojně. “Kvůli kádrovému profilu jsem nemohl být u bojového útvaru. Kromě bojových byly ještě provozní roty, byl jsem na Nové Hůrce ve vojenském prostoru Dobrá Voda.” Viktor Kopačka se tak mohl v době vycházek vydat i domů, šumavský vojenský újezd byl totiž jen pár kilometrů od jeho bydliště. 

Po vojně nastoupil do šlechtitelské stanice ve Velharticích. Jakožto vysokoškolák mohl brzy převzít vedoucí pozici, znovu ho ale dostihl kádrový škraloup. “Nebyl jsem v KSČ [Komunistická strana Československa] a otec byl zavřený, takže s tím byly velké problémy,” přiznává. “Ti lidé už mě znali a věděli, že bych byl schopný to dělat, ale byl mě problém prosadit. V té době mohl vedoucí pozici dělat jen někdo, kdo byl v KSČ. A já jsem tam nechtěl, ani bych tam býval nemohl,” dodává. Schopnosti nakonec v polovině 80. let převážily nad politikou a Viktor Kopačka od roku 1984 pracoval jako vedoucí šlechtění. 

Nevěděl jsem, že jsem veden jako důvěrník

Po sametové revoluci začal Viktor Kopačka dělat ve šlechtitelské společnosti ředitele, na pozici vydržel až do roku 2021. Změnu režimu i kvůli svému původu vítal. Na počátku 90. let ale ještě nevěděl, že s následky komunistického režimu přijde během svého života ještě jednou do styku. “Byl jsem v nějakých funkcích v akciové společnosti, tak jsem si nechal udělat lustrační osvědčení, kde je napsáno, že nejsem nikde evidován. To jsem použil a už jsem se o to dál nezajímal,” vypráví.

Netušil tak, že v některých svazcích přeci jen figuruje s popisem důvěrník. Podle Archivu bezpečnostních složek ale spis důvěrníka neoznačuje tajného spolupracovníka StB a dotyčný často ani nemusel vědět, že je ve svazcích pod touto zkratkou veden. Viktor Kopačka se to dozvěděl během komunálních voleb v roce 2023, kdy kandidoval ve Velharticích. “Někdo vylepil plakát, kde bylo okopírované moje jméno z těch svazků a bylo tam: ‚Donášel, udával a chce nám tady vládnout?‘” popisuje pamětník událost, která se stala, když už v důchodovém věku chtěl zasednout v místním zastupitelstvu. Veřejné osočení nesl těžce i proto, že se k němu uchýlili jeho sousedé. Nařčení se ale nakonec vysvětlilo a on místo v zastupitelstvu získal. V roce 2025 žil ve Velharticích.