Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Kolda (* 1942)

Sovětští vojáci se ptali: Už chcípnul?

  • narozen 24. března 1942 v Prostějově

  • v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Prahy

  • pracoval na ministerstvu dopravy

  • v noci z 24. na 25. srpna 1968 jej při službě na ministerstvu postřelil sovětský voják

  • těžce zraněného dávkou ze samopalu ho vojáci odvezli do parku Stromovka

  • ošetření mu poskytli až po mnoha hodinách

  • celý život měl kvůli tomu zdravotní problémy

Dětství Jiřího Koldy v obci Stražisko na Moravě bylo pěkné, i když se narodil do války, 24. března 1942. Matka Františka pocházela z rodiny, která vlastnila velkouzenářství a jídelnu v Prostějově, otec Miroslav byl lékař. V roce 1947 se přestěhovali kvůli otcově práci do Prahy.

To, že dospíval v padesátých letech, mělo své následky. Kvůli buržoaznímu původu matky a otci, který odmítal vstoupit do komunistické strany, měl potíže s přijetím na vysokou školu.

„Pro přijetí na školu tehdy byly důležité posudky. Z čím nedůvěryhodnějšího zdroje, tím důvěryhodnější byly. Takže posudek na mě psala například domovnice z našeho domu, která uvedla: Jeden inteligent v rodině stačí. Dnes to působí komicky, ale na základě toho jsem opravdu nedostal doporučení,“ vypráví Jiří Kolda, který nakonec vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, kam brali i lidi s takzvaně závadným původem, protože bylo třeba osídlit pohraničí.

Po vojně a několika zaměstnáních v chemickém průmyslu a dopravě pamětník zakotvil na ministerstvu dopravy. Psal se rok 1967 a tehdy začínali mít šanci se uplatnit i mladí lidé, kteří nebyli v KSČ. Jeho jazykové a odborné znalosti převážily nad nevalným kádrovým posudkem: „Bylo to období naděje. S manželkou jsme svépomocí stavěli družstevní byt, měli jsme dobré přátele, a když přišel rok 1968, neodtrhávali jsme uši od rozhlasu. Vstoupil jsem do Klubu angažovaných nestraníků a žili jsme ve víře, že konečně zvítězí zdravý rozum a už se nebudou dít žádné křivdy.“

V červenci 1968 se Jiří Kolda zúčastnil jako technický doprovod vládního vlaku jednání české delegace v čele s Alexandrem Dubčekem s představiteli Sovětského svazu v Čierne nad Tisou. V obci Čop viděl shluk sovětských generálů a bylo mu to divné: „Později jsem si uvědomil, že oni byli připraveni okamžitě zakročit. Ale tehdy mě ani nenapadlo, že by mohlo dojít k okupaci.“

Když 21. srpna 1968 Prahu obsadila sovětská vojska, šel další den normálně do práce. Všichni tam diskutovali, byli nervózní. Říká, že ani skalní komunisté z ministerstva tehdy vstup vojsk neschvalovali.

Kde jsou zbraně?

V noci z 24. na 25. srpna měl s kolegou Václavem Vilímkem běžnou službu na dispečinku. Pod ministerstvo tehdy spadalo řízení vlakové dopravy a prací Jiřího Koldy bylo být u telefonu, kdyby v této oblasti došlo k nějaké mimořádné situaci. Jeho otec mu tehdy telefonoval a nabádal ho, ať je opatrný a hlavně se do ničeho neplete. Byl zákaz nočního vycházení, bylo vyhlášeno stanné právo. Ministerstvo dopravy právě tu noc obsadili sovětští vojáci. Hledali zbraně. Prohledávali státní instituce, protože věděli, že v mnoha působí ozbrojené Lidové milice. Pokud by větší množství zbraní našli, měli by v rukou důkaz, že se v Československu chystala kontrarevoluce.

Na ministerstvu dopravy v budově bývalé banky skutečně byly zbraně uložené v nedobytných podzemních trezorech. Vojáci procházeli chodby a zkoušeli otevírat dveře. Ty, za kterými seděl Jiří Kolda s kolegou, byly odemčené. Právě odpočíval na spartakiádním lůžku, když se dveře otevřely. Pamětník zavolal: „Kdo je tam?“ 
Uviděl siluetu vojáka. Ten křičel, aby zvedl ruce a šel k němu.

„Já šel a on pak udělal neuvěřitelnou chybu. Jak jsem šel neosvětleným prostorem v kancelářích, on přede mnou ustupoval, místo aby si mě odváděl před sebou. Popletl si dveře a narazil zezadu do rohu stolu. Jak měl prst na spoušti, nataženo a odjištěno, tak v křeči zmáčkl. Z jednoho a půl metru do mě směrem k srdci vypálil dávku ze samopalu.“

Štěstí bylo, že střely proletěly tělem ven. I když zranění byla velmi vážná, srdce zasaženo nebylo. Pak se začalo odvíjet absurdní divadlo. Do místnosti vběhl důstojník. Voják tvrdil, že muže střelil, protože ho napadl se zbraní v ruce. Důstojník Jiřího Koldu začal prohledávat, ale žádnou zbraň u něj nenašel. Začali se dohadovat, co s ním udělají. Dobře jim rozuměl, protože v rámci své práce často vedl jednání v ruštině. Asi po půl hodině ho naložili na nosítka, přikryli mu hlavu dekou a vynesli ho ven přes vrátnici. Jeho kolegu Václava Vilímka odvedl s rukama nad hlavou další voják.

Uže padachnul?

Jiřího Koldu naložili do sanitky. Voják, který si k němu sedl, si uplivl a řekl: „To je na nic, takový boj za socialismus.“

Dostal dávku morfia a mezitím upadal do bezvědomí. Ztráta krve byla obrovská. „Myslel jsem, že mě vezou do nemocnice. Když jsme jeli přes Hlávkův most, bouchal jsem do dveří sanitky, protože tam byla blízko nemocnice, ale my se motali. Pak jsem zjistil, že mě vezou do Dejvic, k areálu sovětského vyslanectví. Vjeli jsme do Stromovky, kde zastavili. Byla tam spousta důstojníků, kouřili a bavili se. Vynesli mě na nosítkách a položili do křoví. Na bobek si vedle mě sedl voják se samopalem. Ztrácel jsem chvílemi vědomí. Rozednilo se, bylo k páté ráno. Zase jsem usínal a pak jsem slyšel: ‚Uže padachnul?‘ - Někdo se ptal, jestli jsem už chcípnul. Vojáček řekl: ‚Ještě ne.‘“

Jiří Kolda si pamatuje jen útržky. Znovu se ocitl v sanitce. Mezitím už přišli zaměstnanci ministerstva do práce. V kanceláři viděli kaluže krve a rozstřílenou skříňku. Vrátní jim řekli, že vojáci odnesli Jiřího Koldu na nosítkách. Byl zakrytý, tedy asi mrtvý. A že Václava Vilímka odvezli v obrněném transportéru. 

Ministr dopravy kontaktoval svého známého generála Evžena Chlada, ten pak sovětského generála Ivana Pavlovského, který byl tehdy velitelem pozemních sil vojsk Varšavské smlouvy a s nímž se znal. A důrazně žádal vysvětlení, kam se oba muži poděli.

„Zřejmě se i v tom ruském bordelu usoudilo, že je malér, když zmizeli dva neozbrojení lidé z ministerstva, a tak dostali pokyn, že mě musí zachránit a ve slušném stavu poslat zpátky.“


Centimetr od srdce

Byl převezen do sovětské polní nemocnice na letišti v Praze-Kbelích. Než jej operovali, dlouze jej ještě vyslýchal důstojník sovětské vojenské kontrarozvědky.

„Vyptával se na jméno otce, zda jsem členem KSČ, SSM, chtěl vědět, jak jsem byl zraněn. Bylo to více než čtyři hodiny poté, a stále mě nikdo pořádně neošetřil. První na místě bylo člověka vytěžit, ne poskytnout mu pomoc. Když jsem mu vše popsal, uzavřel to slovy: ‚Není to pravda, protože sovětský voják nikdy nestřílí na toho, kdo nemá zbraň.‘“

Následovala operace přímo na lehátku ze sanitky v polních podmínkách. Pod žárovkou ve stanu, bez anesteziologa, pouze s lokálním umrtvením. 

„Říkali mi: Juriji Miroslavoviči, jaké štěstí, že kulka šla jen centimetr kolem srdce. Slyšel jsem, jak nůžky ve mně chroustají, jako když člověk porcuje kuře. Ale byl jsem nadopován morfiem, takže se to dalo vydržet.“

Pak ležel v dalším stanu se zraněnými sovětskými vojáky. Sestra mu ukazovala jednoho, který měl zraněnou ruku, jako příklad toho, jak na ně útočí kontrarevolucionáři. Voják se poté pamětníkovi svěřil s tím, že si ruku omylem přimáčkl poklopem, když vylézal z tanku. 

Nakonec pro něj přijela česká sanitka. Ve vojenské nemocnici ve Střešovicích se podrobil dalším operacím. Nedostatek hygieny v polní nemocnici a laxní přístup sovětských lékařů se projevil. Plíce měl zhnisané, nervy v ruce mu zarostly do jizvy a zdravotní problémy si s sebou nese celý život.

Odškodné za svetr

Jiří Kolda se dozvěděl, že se podařilo zachránit i kolegu Václava Vilímka. Toho vojáci drželi ve sklepě a vyhrožovali mu, že ho pověsí, ale nakonec ho propustili. Když se Jiří Kolda vrátil po dlouhém léčení do práce, na ministerstvu už se projevovala nastupující normalizace.

„Bylo zajímavé vidět, jak mi někteří lidé projevovali opravdové sympatie a jak se chovali někteří skalní komunisté. Když jsem třeba s jedním jel sám ve výtahu, naklonil se ke mně a řekl: ‚To jsou svině, co?‘ Mysleli, že jsem kvůli tomu, co se mně stalo, prodchnutý nenávistí. Ale já vůči tomu vojáčkovi necítil zášť. Vždyť on byl taky oběť. Devatenáctiletý kluk někde z venkova, jeliman, který před zajatcem ustupuje pozadu.“

Pamětník říká, že chování lidí se za normalizace rychle měnilo a většina z nich opouštěla jakékoli ideály. I on měl strach. Když ho požádal americký novinář, aby mu vyprávěl svůj příběh, odmítl. Obával se, že by kvůli tomu mohl mít v budoucnu potíže.

„Tušil jsem, že přijdou blbé roky. Mnozí volili emigraci, ale já tu měl dceru, ženu, bratra, rodiče, zázemí. Nakonec jsem přežil na ministerstvu dopravy. Přestože věděli, že jsem obětí jasné zvůle Rusů, prověrková komise mi nikdy nepoložila tu zásadní otázku, kterou dávala všem: Jestli souhlasím se vstupem vojsk. Stačilo, aby se takhle zeptali, a já bych samozřejmě řekl, že ne. Nemohl bych říct, že souhlasím. Ale oni neměli odvahu se zeptat. Tak jsem zůstal na ministerstvu třicet šest let, až do důchodu.“

Jeho úraz byl vyhodnocen jako pracovní. Jiří Kolda dostal zaplaceno za střelbou zničený svetr, tričko a nátělník a ještě nějaké peníze podle bodového hodnocení. Koupil za ně ženě psací stroj a sobě nový svetr. Po listopadu 1989 pak dostal třicet čtyři tisíc odškodného: „A to se ještě kvůli tomu hádali v parlamentu a komunisté byli silně proti. Říkalo se, že zranění při událostech v srpnu 1968 dostanou devět set tisíc, ale to by člověk musel mít ustřelené obě ruce i nohy. Maximum bylo sedmdesát tisíc. Když si vezmete, jaký je plat poslance se všemi těmi jejich náhradami, je to nehorázné.“

Přesto Jiří Kolda necítí zášť ani křivdu. To, že přežil střelbu ze samopalu z blízkosti jednoho a půl metru, považuje za zázrak.

„Zázrak bylo to, že střely minuly srdce, i to, že se generál Chlad tehdy případem hned začal zabývat a zařídil, aby mě Rusové vrátili.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (Scarlett Wilková)