Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kolařík (* 1943)

• narozen 10. července 1943 ve Veselí nad Moravou

• rodiče se brzy rozvedli, vyrůstal v péči prarodičů

• byl vychováván jako věřící

• dědeček Tomáš Randa vstoupil po roce 1948 do KSČ

• roku 1961 získal výuční list na zemědělském učilišti, obor zahradník

• po vyučení podepsal přihlášku do KSČ

• 1962-1964 absolvoval vojenský výcvik v Domažlicích, rozhodl se vstoupit do armády

• roku 1969 z armády odešel pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy

• po zbytek život pracoval na dráze, vypracoval se na pozici administrativního technika nákladní dopravy

• roku 1981 se odstěhoval do Prahy, spřátelil se s Josefem Bláhou, vrátným Arcibiskupského paláce, pomáhal mu tajně odesílat poštu, která se neměla dostat do rukou StB

• v roce 2025 žil v Litovanech na Vysočině

Po srpnu 1968 si Zdeněk Kolařík uvědomil, že v armádním systému, kde rozhodují ideologie místo zdravého rozumu, pro něj už není místo. Nadřízení vyžadovali přetvářku a bezvýhradné přikývnutí invazi, s čímž se nemohl ztotožnit. Rozhodl se odejít do civilu, současně nepožádal o prodloužení členství v KSČ. Záhy mu sdělili, že se neprojevil jako správný soudruh…

Úspory skončily v hostinci

Zdeněk Kolařík přišel na svět 10. července 1943 ve Veselí nad Moravou. Otec Emanuel Kolařík, zručný řemeslník, měl dobré zaměstnání obuvnického mistra v podniku Standard, bohužel také zálibu v alkoholu. S matkou Annou, rozenou Randovou, se brali ve čtyřicátých letech – za války. Na vybavení domácnosti se jim v těžké době skládala celá rodina.

Když otec obdržel dvacet tisíc korun a měl jít zaplatit nábytek do Uherského Hradiště, už tam nedorazil. Úspory skončily v hostinci v Uherském Ostrohu, kde otec hostil všechny přítomné a peníze propil. Rodina žila u rodičů matky – Anny a Tomáše Randových – v protilehlém bytě. Domů se vrátil až po několika dnech. Dědeček přišel zrovna nad ránem z plesu. Spal ve vedlejší místnosti, když slyšel, jak rodina mluví o otcově činu. Vyběhl z pokoje a otce z domu vyhodil. Zdeněk jej znovu viděl až po letech, v období dospívání. Setkání však dobře nedopadlo. Neunesl tehdy otcovo očerňování prarodičů, kteří se jej ujali a vychovali ho. Nerozešli se v dobrém.

Na zdi se objevily obrazy Gottwalda a Stalina

Matka se brzy po otcově odchodu seznámila s Jaroslavem Loveckým, mužem, který před válkou odcestoval na bratrův pas do Argentiny a vrátil se až v roce 1947 s cílem budovat socialismus. Matka s ním měla dalších pět dětí. Zdeněk, který s otčímem nevycházel, byl odsunut na vedlejší kolej. Otčím doma schraňoval spisy Marxe, Engelse a Stalina, jehož portrét se objevil na zdi v obýváku spolu s podobiznou Gottwalda.

Naštěstí se jej ujali prarodiče, Anna a Tomáš Randovi. Dědeček byl silně věřící člověk, lidovec a člen Orla. Na jeho výchově se podílely hlavně babička Anna a prateta Marie Smištíková, vdova, se kterou si rozuměl nejvíce. Ovdověla pár let po svatbě za první světové války. „Zůstala sama, držela malinké hospodářství, ale my dva jsme k sobě našli cestu. Byl jsem na ni hrozně fixovaný a ona na mě. Bez ní ani krok, po ní mám dar víry, ta mě drží a držela celý život,“ vzpomíná. Do školy nastupoval v roce 1949. Vzpomíná, že žáci dostávali od organizace UNRRA  sušené mléko, kakao a rybí tuk. 

Dědeček vstoupil po roce 1948 do KSČ

Přestože prarodiče byli věřící, vstoupil dědeček po roce 1948 do KSČ, pravděpodobně pouze z existenčních důvodů. Měli malé pole, které odevzdali do družstva. Perzekuce padesátých let namířené vůči zemědělcům, kteří byli proti kolektivizaci, se jich tak přímo nedotkly. Týkaly se ale jejich sousedů. V souvislosti s kolektivizací se mu vybavuje osud sedláka z Veselí, Galáře, který odmítl být nápomocen soudruhům, když mu přišli zabavit koně. Jedna z kobyl pak okresního tajemníka vláčela po dvoře a Galář skončil ve vězení. Situaci neunesl a oběsil se. Hned po převratu začalo také znárodňování podniků a živností. V této souvislosti si Zdeněk Kolařík vybavuje zejména osudy tří živnostníků z Veselí – zámečníka Alberta Hauptmanna, sedláře Jaroslava Tomečka a stolaře Šišpery, které chtěl režim jako nepohodlné zlikvidovat – bylo potřeba zřídit komunální služby. Za vykonstruovaná obvinění pak byli odsouzeni k mnohaletým trestům.

Padesátá léta se dotkla také duchovních. Ve Veselí došlo k výměně p. Augustina Miroslava Bery za prorežimně zaměřeného faráře, který měl donášet na své farníky. Jak vyprávěla Zdeňku Kolaříkovi jeho prateta Marie, mělo navíc vyjít najevo, že je ženatý a má dítě. Došlo ke srocení místních, kteří pohoršeně požadovali jeho odchod. K této situaci se připletl i dědeček, pobývající tou dobou v hostinci. Přidal se k rozvášněnému davu. Jeho zvolání „Chudino, do zbraně!“ jej dostalo na týden do vězení v Uherském Hradišti, kde jej měl vyslýchat neblaze proslulý vyšetřovatel Grebeníček. Rodina netušila, kde se dědeček nachází. Doma zůstala se Zdeňkem pouze téměř imobilní babička. Zřejmě i díky své stranické příslušnosti se po týdnu objevil doma. O tom, co prožil, nikdy nemluvil. Na místo faráře přišel do Veselí páter Vymětal, činný v Pacem in terris.

Lásku mu dávali prarodiče a prateta

Matka s novou rodinou žila dále ve stejném domě. Denně se potkávali, ale vztah mezi nimi, narušený příchodem otčíma, se napravit nepodařilo. Ačkoliv se mu babička s pratetou snažily chladný přístup matky vynahradit, přicházely situace, které se dítěti vryly hluboko do paměti – například když se šla matka s manželem a jeho dětmi nechat vyfotografovat jako rodina a jeho s sebou nevzali. Později matčin nový manžel dostal jako straník místo vedoucího podniku Dřevona. V té době o peníze neměli nouzi. Vyženěného syna však podporovat nehodlal a matka jeho situaci ani budoucnost neřešila. Výchovy i péče se mu tak dostávalo pouze od prarodičů.

Když vycházel základní školu, prateta Marie si přála, aby šel studovat teologii. Když se o tom zmínil ve škole, učitel si jej zavolal na chodbu a důrazně mu řekl, aby už o studiu teologie před nikým nemluvil. Bylo jasné, že prarodiče jej na studiích podporovat nemohou. Řešení se našlo v podobě zahradnické učňovské školy. „Děda se domluvil s vedoucím zahradnictví, že družstvo za mě bude platit učňák, takže jsem šel na učňovskou zahradnickou školu,“ vzpomíná. (Zavázal se, že po vyučení odpracuje tři roky v zahradnictví, patřícímu k družstvu). Příliš šťastný nebyl a obor si oblíbit nedokázal.

Před vojnou podepsal přihlášku do KSČ

Roku 1962 odešel na vojnu. Byl povolán do Domažlic. Ještě před odchodem na vojnu za ním přišli z družstva s tím, aby vstoupil do KSČ. Žádost podepsal a stal se kandidátem členství ve straně. I díky tomuto faktu prožil následující dva roky poměrně bez problémů. Přísný řád mu potíže nedělal, byl zvyklý se o sebe starat a pomáhat doma babičce, která byla špatně pohyblivá. Po čase se dostal na pozici plukovního pošťáka, takže měl často možnost opustit kasárna, což mu ostatní vcelku záviděli.

„Ještě než jsem se vrátil z učení, dědáčci už nežili, ani jeden. Žil jsem tedy u matky, ale to soužití už bylo narušené, ten vztah tam nebyl. Takže když jsem skončil základní službu, měl jsem dvě možnosti – buď doly, nebo vojsko. Nechtěl jsem se vrátit do zemědělství, tak jsem podepsal vojsko a vydržel jsem tam šest roků, až do návštěvy bratrů z východu.“

Do kasáren jsem spěchal v civilu

V Domažlicích tak zůstal asi čtyři roky, během kterých se oženil. V srpnu 1968 byl zrovna u manželky na dovolené v Hroznové Lhotě, když se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy. V pět hodin ráno se obcí rozezněl z amplionu smuteční marš. Spěchal se hlásit do služby. Bylo to zrovna v období jeho přeložení z Domažlic do Hodonína, neměl ani uniformu, kterou si nechal poslat. Jak se později dozvěděl, velitel v Domažlicích tehdy nechal postavit do brány kasáren dva tanky a cizím vojákům zakázal vydat i hrníček vody.

Na novém působišti v Hodoníně nepobyl dlouho. Přetvářka nadřízených, spojená s převlékáním kabátů po srpnových událostech, jej přiměla z armády odejít. Odchodu předcházel ještě vážný úraz, po němž nějakou dobu ležel v nemocnici. Podal žádost o odchod do civilu, které bylo vyhověno. Svými názory se netajil a z armády jej propustili v podstatě rádi. Vcelku záhy přišel i o členství ve straně, o jehož prodloužení už po srpnu 1968 nežádal. Dozvěděl se, že nebyl správným soudruhem.

Pracoval pak krátkodobě na různých místech. V sedmdesátých letech nastoupil u Československých drah, kde prošel řadou pracovních pozic – od práce ve skladu po administrativu nákladních vlaků. Roku 1981 se odstěhoval do Prahy a několik let pracoval jako průvodčí. Tou dobou se spřátelil s vrátným Arcibiskupského paláce Josefem Bláhou. Chodíval k němu na návštěvy, kde se potkával například s herci Marií Rosůlkovou nebo Josefem Kemrem. Arcibiskupský palác byl pod přísným dozorem StB. Zdeněk Kolařík v té době od Josefa Bláhy přebíral poštu, která měla uniknout pozornosti státního dozoru, a posílal ji jako průvodčí z různých měst.

Věřící zůstal po celý život

Listopadové události roku 1989 vnímal spíše zpovzdálí. Tou dobou už žil znovu na Moravě. Měl radost z pádu režimu, ale zároveň pochybnosti o osobě budoucího prezidenta Václava Havla. Dodává, že se v životě vždy snažil řídit heslem:
„Nesuďme, abychom nebyli sami souzeni.“ V roce 2025, v době natáčení, žil v Litovanech na Vysočině.

Zdroje:

BARTOŠOVÁ Š., Akce „Tábor“. Případ Albert Hauptmann a spol. Zformování, činnost a likvidace protistátní skupiny na Slovácku v roce 1949. Bakalářská diplomová práce, MU Brno, 2010, dostupné z: file:///C:/Users/hanka/Downloads/Bakalarska_prace_Archive.pdf