Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Milan Kohoutek (* 1957)

• narodil se 9. března 1957 ve Zlíně

• matka se hlásila k německé národnosti

• matka prožila Slovenské národní povstání, do kterého se část rodiny zapojila

• babička se nevrátila z koncentračního tábora

• rodiče byli v KSČ, matku po roce 1968 vyškrtli

• vystudoval zlínské gymnázium a medicínu v Brně

• byl v KSČ, vystoupil v prosinci 1989

Dědeček partyzán, strýc žijící v západním Německu a působící ve francouzské cizinecké legii, maminka vyškrtnuta z Komunistické strany Československa (KSČ). Milan Kohoutek za minulého režimu rozhodně neměl nudný kádrový profil. Přesto se mu podařilo vystudovat vysokou školu a stát se uznávaným onkologem. 

Pamětník se sice v roce 1957 narodil ve Zlíně, jeho kořeny ale sahají až na střední Slovensko. Tam se v prosinci 1934 narodila jeho matka Otýlie Binderová, která přežila druhou světovou válku, Slovenské národní povstání i zavlečení do Německa na převýchovu. Proto pamětník zavzpomínal i na její život. 

Rodina se zapojila do povstání

Matčina rodina pocházela ze vsi Janova Lehota, nedaleko Žiaru nad Hronom. Ačkoliv se jednalo o místo na středním Slovensku, národnostně to ve vsi jiskřilo. Vedle sebe žili Slováci, Češi, Maďaři i Němci. “Maminka si až do dospělosti psala německou národnost, hlásila se k ní. Až ve vyšším věku se rozhodla přihlásit ke slovenské,” vysvětluje pamětník, jak to Otýlie Binderová měla. Od mládí přitom žila ve Zlíně, i česky mluvila perfektně, za Češku se ale nikdy nepovažovala.

Milan Kohoutek jako malý kluk do maminčina rodiště často jezdil. A ještě dlouho po válce to v Janově Lehotě bylo národnostně velmi pestré. “Některé starší tetičky neuměly ani slovensky, ani česky. A nemluvily ani spisovnou němčinou, jen dialektem té vesnice. Vždycky když jsme žvanili něco česky, tak tetička kývala hlavou a říkala: ‚Jo, jo, jo.‘ Ale nerozuměla nic,” vypráví se smíchem. Rodina se ale vždycky nějak domluvila. Jeho příbuzní na středním Slovensku žijí doposud, i když si jejich předci v minulosti vytrpěli své. 

Binderovi se totiž přímo zapojili do Slovenského národního povstání. “Když vypuklo, tak se začaly vytvářet národní výbory. Maminčin strýc, bratr mojí babičky, se stal jeho předsedou. A dědeček s bratry odešel do lesa jako partyzán.” Strýc Weber a dědeček Karol Binder svou účastí na povstání riskovali životy. Do povstání se totiž nezapojili všichni Slováci. “Vesnice se rozdělila na ty, kteří podporovali povstání, a na ty, co byli proti a podporovali fašistickou vládu v Bratislavě,” popisuje Milan Kohoutek události, které má jen zprostředkovaně od své maminky. Slovenská vláda si tehdy pozvala na pomoc německou armádu, která puč potlačila. “Maminka říkala, že přišli říšští Němci a ve vesnicích hledali podporovatele povstání.” Vojáci se ale v cizí zemi vůbec nevyznali, vzali si proto na pomoc sousedy, kteří stáli na straně fašistické vlády. “Někdo chodil s vojáky a ukazoval na domy, kde jsou partyzánské rodiny nebo členové komunistické strany. A protože ti muži byli v lese, tak vojáci posbírali ženy a odvlekli je pryč.” Děti tak zůstaly doma samy. Na odvlečení maminky Otýlie Binderová vzpomínala i ve svých pamětech. „Když maminku zatkli, měla na kartě napsáno: ‚RU – návrat nežádoucí‘,“ popsala. „Tehdy jsem tomu nerozuměla a sotva desetiletá jsem za ní plakala. Utíkala jsem dědinou domů a sousedé ze strachu zavírali dveře, abych náhodou neutíkala za kamarádkami. Nikoho nezajímalo to opuštěné dítě na ulici,“ vyprávěla, jak velký strach musel za války ve vsi panovat. Svou maminku ten den viděla naposledy. „Naložili ji na náklaďák a já u toho stála. Maminka mne chtěla vzít s sebou, ale jak se pohnula, řekl jeden z vojáků: ‚Paní, sedněte si, jinak musím střílet!‘“ píše se v jejích pamětech.[1]

Děti po od nadlouho. K sotva desetileté Otýlii a jejímu patnáctiletému bratru Teodorovi se Karol Binder z lesů brzy vrátil. I pro něj si ale vojáci přišli. Konec války strávil v koncentračním táboře Dachau. Jeho žena Mária zemřela v Ravensbrücku, syn byl uvězněný v Ilavě a dcera prožila dozvuky války nedaleko německého Kasselu, který později patřil do západní části válkou roztříštěné země. Otýlie Binderová na pobyt v Německu navzdory odtržení od rodiny vzpomínala v dobrém. “Ta rodina se ujala víc dětí, které byly z hlediska fašistického systému z nežádoucích rodin. Bylo jich snad pět nebo šest. A starali se o ně jako dobří pěstouni,” prozrazuje maminčiny zkušenosti. 

Maminka nebyla jediná, koho ze středního Slovenska odsunuli jinam. Řada dalších podporovatelů povstání strávila konec války na severozápadě Čech, odkud se v červnu 1945 vraceli zpátky domů. Část z nich ale nepřežila masakr na Švédských šancích nedaleko Přerova. Příslušníci československé armády tam z dodnes neznámých důvodů postříleli 265 civilistů. Někteří z nich byli vzdálení příbuzní Binderových. „Určitě tam někdo byl, protože jsem se na to pak jedné tety ptal. Ale jak to bylo konkrétně, proč se ocitli zrovna v tomhle vlaku, to nikdo z rodiny neříkal,“ přiznává pamětník, že o smutné události víc neví. 

Strýc válčil ve Vietnamu

Po válce se rodina alespoň zčásti setkala. Mysleli si, že s koncem konfliktu skončí i jejich starosti, to se ale nestalo. Karol Binder se z Dachau vrátil podvyživený a od státu nedostal navzdory své partyzánské minulosti žádnou podporu. Partyzáni sice měli dobrou pověst, pamětníkův dědeček byl ale zároveň Němec. “Nacionální složka tam byla mnohem větší, chodil po žebrotě.“ Později se mu ale práci podařilo najít. Po roce 1948 se jako vyučený zedník zapojil do stavby takzvané Trati mládeže. 

Svých dětí si ale na Slovensku moc neužil. Strýc Teodor Binder odešel po válce do učení na Šumavu a přešel hranice do Francií okupované zóny. “Muselo to být těsně kolem toho únorového vítězství. Buď těsně před, nebo po. Prošli v pohodě, ale hned za hranicí je laply francouzské jednotky. Dali je do cizinecké legie.” Teodor Binder se tak ze středního Slovenska dostal až do války ve Vietnamu. Po návratu se usadil v západním Německu. V době, kdy byl pamětník malý, jezdíval se svou ženou na dovolenou domů, i když mohli cestovat kamkoliv. “Nikdy jsem to nechápal, celou dovolenou vždycky strávili v Československu. Mnoho let za sebou,” diví se dodnes pamětník. Otýlie Binderová se zas tak daleko ze středního Slovenska nevydala. Od roku 1950 studovala ve Zlíně kožařskou průmyslovku, kde se seznámila se svým budoucím mužem. Ten je na střední školu přišel učit češtinu. I jeho žena se později stala učitelkou. 

Milan Kohoutek sice vyrůstal na konci 50. let, která z mnoha důvodů nepatřila mezi nejšťastnější období československých občanů, na své dětství ale vzpomíná s láskou. Vyrůstal s bratrem Petrem. “Maminka byla takový tragik, všechno brala vážně. Ale tatínek dokázal všechno obrátit v legraci. Takže i když se doma žilo ne úplně lehce v té materiální podobě, díky němu bylo doma vždycky veselo,” shrnuje stručně. 

Politiku jako dítě příliš nevnímal, pražské jaro ale zaznamenal, začal chodit do skautu. Na jaře roku 1968 se také přihlásil na zlínské gymnázium. “Sebral jsem se a šel jsem dělat přijímací zkoušky na osmileté gymnázium, aniž by to rodiče věděli. Vůbec nevím, jak jsem se dopídil, že se to odehrává,” přiznává. Rodiče se o aktivitě svého syna samozřejmě dozvěděli a přechod na výběrovou školu mu schválili. Kvůli okupaci tam ale nepobyl dlouho. “Chodil jsem tam dva roky. V šesté třídě mám na vysvědčení napsáno Prima A, ale pak už jsme zase byli v sedmé třídě. Pak nás dali na desátou základní školu,” popisuje, jak brzy po invazi komunisté výběrové školy rušili. Děti se tak vrátily na základní školy a na gymnázium Milan Kohoutek odešel až po řádném dokončení základní školy. “Rozprášili to, protože řekli, že jsme kontrarevoluční buňka. Přišlo nám to tehdy komické.” 

Přihláška na medicínu se vrátila domů

Méně zábavné bylo, že maminku, která do té doby byla kvůli své práci v komunistické straně, pro nesouhlas s invazí ze strany vyškrtli. “Přišla domů a řekla, že neprošla pohovorem. Brečela tam, že nikdy nemůže souhlasit se vstupem jakékoliv armády kamkoliv.” Otýlie Binderová si dobře pamatovala, jaké to bylo v době druhé světové války. “Podle ní byl zásah armády vždycky špatně, bez ohledu na to, jak se zdůvodňoval. Ale ze strany byla vyškrtnuta, což je jemnější varianta. Horší bylo vyloučení.” I tak ale její děti tuto skutečnost musely psát na všechny studijní dokumenty a později i na přihlášky na vysoké školy. 

Milan Kohoutek se kvůli maminčině vyškrtnutí málem nedostal na vysněnou medicínu. “Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že přihláška na medicínu se vrátila, že se tam kvůli škraloupům vůbec nemůžu hlásit. Maminka tam jela a řekla jim, že ji měli asi odstřelit, že děda byl partyzán, ale pořád je něco špatně. A nakonec to prošlo.” Milanu Kohoutkovi nejspíš pomohli i kolegové rodičů ze dvou zlínských škol. Po své maturitě v roce 1976 tedy začal studovat medicínu v Brně, kde v roce 1982 úspěšně promoval. 

Na vysoké škole byl přinucen k členství v KSČ. “Přišel za mnou vedoucí stranické skupiny, že budu členem. A já mu říkal, že nemohu být členem, když je máma vyškrtnutá a strejdu mám v západním Německu. On mi ale řekl, ať se o to nestarám.” Milan Kohoutek si byl jistý, že mu pozvánka na schůzi KSČ z kádrových důvodů nepřijde. Ona ale přišla a pamětník tak do strany vstoupil. Dodnes si pamatuje, jak to oznamoval jedné z matčiných kamarádek. “Řekla mi na to, že tam konečně bude někdo, kdo má v hlavě mozek.” 

Mladý medik se tak se svým členstvím musel smířit. V KSČ byl až do 6. prosince 1989. Tehdy už pracoval v olomoucké fakultní nemocnici. “Přišel jsem za vedoucím stranické organizace, dal jsem mu průkaz člena KSČ a řekl jsem, že vystupuji. A jeden z kolegů mi říkal, ať si to rozmyslím, protože kdoví, jak se to znovu obrátí. Ale já si nic nerozmyslel, prostě jsem už ve straně nechtěl být,” vybavuje si turbulentní porevoluční události. Přidal se i k finanční sbírce organizované pro podporu stávkujících studentů. I kvůli svým předkům a příbuzným žijícím v zahraničí změnu režimu vítal. V roce 2025 žil ve Zlíně. 

 

 

[1] Dokument je dostupný v Dodatečných materiálech.