Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Tomáš Kohout (* 1952)

• narozen 18. srpna 1952 v Českých Budějovicích

• v srpnu 1968 dával k hlavní silnici u Velešína transparenty s protiokupačními hesly

• na první srpnové výročí v roce 1969 maloval s kamarádem na hlavní silnici E 55 u Velešína protiokupační hesla

• v roce 1971 si zakoupil motocykl Harley-Davidson, rok poté se stal členem stejnojmenného klubu

• na základě vykonstruovaného obvinění byl v roce 1972 odsouzen na šest měsíců odnětí svobody pro trestný čin podpory a propagace fašismu

• během socialismu pracoval jako dělník, řidič a dispečer u Dopravního podniku České Budějovice

• dálkově vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině

• byl přímým svědkem událostí na Václavském náměstí 19. a 20. listopadu 1989

• účastnil se schůzí Občanského fóra v Českých Budějovicích

• při generální stávce zastupoval Dopravní podnik na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích

• působil jako prezident pražského Harley-Davidson Clubu v letech 1999 až 2005, v roce 2003 spoluorganizoval Super Rally Harley-Davidson

• byl členem Unie svobody

• v době natáčení (v roce 2022) žil v Českých Budějovicích

Do Československa přijely 21. srpna 1968 sovětské tanky a tehdy šestnáctiletý Tomáš Kohout vyrobil protestní plakáty s hesly „Iditě domoj“ a „Brežněv se zbláznil“ a lepil je na stromy u silnice ve Velešíně v jižních Čechách. Když na velešínském nádraží vykládali vojáci tanky z vlaků, vysvětloval jim, že jsou v Československu zbytečně. O rok později, na první výročí srpnové okupace, společně s kamarádem podnikli tajnou akci: v noci pomalovali několik desítek, možná sto metrů mezinárodní silnice E 55, která vedla kolem Velešína. Tam napsali hesla: „Člověče, pamatuj“, „21. 8. den hanby“, „David porazí Goliáše“, „SSSR, neser ČSSR“. 

Mladý Tomáš rád poslouchal zahraniční hudbu, měl rád všechno americké a jezdil na motocyklu značky Harley-Davidson. Společně s kamarádem Miroslavem Muckem založili neformální skupinu Hellʼs Angeles a pořádali tajné diskotéky v obcích kolem Českých Budějovic. Jejich aktivity nějakou dobu sledovala Státní bezpečnost a na základě vykonstruovaného procesu byli oba v roce 1972 odsouzeni. Pamětník na šest měsíců, Miroslav na dva roky.

Listopadové revoluční dny roku 1989 zastihly Tomáše Kohouta jako dálkového studenta vysoké školy v Praze. Ve dnech 19. a 20. listopadu se účastnil demonstrací na Václavském náměstí a v Dopravním podniku v Českých Budějovicích, kde tehdy pracoval jako dispečer, se stal neformálním mluvčím sametové revoluce. Stejnojmenný podnik pak reprezentoval na Generální stávce a mluvil k padesáti tisícům stávkujících, kteří se na českobudějovickém náměstí sešli. Chodil také na schůze Občanského fóra v Malém divadle v jihočeské metropoli. 

Český šovinista, který nenávidí Němce

Tomáš Kohout se narodil 18. srpna 1952 v Českých Budějovicích. Rodina matky Marie, za svobodna Novákové, pocházela od Českých Velenic. Rodina otce Zdeňka Kohouta pocházela z Vysokého Mýta, přestěhovala se ale do Prahy, kde do druhé světové války vlastnila cukrářskou firmu a obchod. 

Pamětníkův otec byl skaut a tramp, vystudoval vojenskou akademii a byl důstojníkem prvorepublikové armády. Byl aktivním členem odbojové skupiny Věrný pes do doby, než byl na začátku druhé světové války v roce 1939 zatčen a poslán do koncentračního tábora Dachau. V zatýkacích materiálech měl napsáno: „Český šovinista, Němce nenávidějící, návrat nežádoucí.“ Dál byl postupně vězněn v táborech Buchenwald, Mittelbau-Dora, Harzungen, Ellrich a Bergen-Belsen. Byl osvobozen kanadskou divizí a připojen k československé zahraniční jednotce. Otec o věznění během války mluvil jen výjimečně: „Chlapče, bylo to hrozný, já jsem silnej kuřák, já jsem vyměňoval chleba za cigarety, a chleba bylo málo.“ Po návratu do Československa dál sloužil v armádě až do roku 1949, kdy byl jako štábní kapitán vyhozen. Nebyl komunista a vadilo mu, že si komunisté všechny válečné zásluhy přivlastňovali.  

V témže roce se pamětníkovi rodiče vzali. Matka pracovala na Národním výboru v Mladé Boleslavi, poté dělala kancelářské práce v Československých automobilových opravnách. Otec dělal minéra při stavbě vodního díla na Lipně. Poté vykonával manuální práce. Rodiče se později rozvedli.

Silnější chrání slabšího

Pamětníkův otec vychovával v duchu skautingu, „Nejdůležitější otcova zásada byla, že silnější chrání slabšího, chovat se poctivě a nelhat. Takový věci, který by měly být normální, ale v té době nebyly,“ vzpomíná Tomáš Kohout. Formoval jej také dědeček z matčiny strany, v jeho vzpomínkách férový muž, který co řekl, to platilo, a později také strýc Vilda, manžel matčiny kamarádky, který byl pilotem na českobudějovickém letišti.

Do první a druhé třídy chodil na ZŠ Jeronýmova v Českých Budějovicích. Od třetí pak na základní školu do Velešína, kde dostal pamětníkův otčím místo učitele s bytem. V Českých Budějovicích poté vystudoval střední průmyslovou školu strojní a přestěhoval se do bytu k babičce a dědovi z matčiny strany.  

Brežněv se zbláznil

Srpnové dny roku 1968 prožil pamětník ve Velešíně. V prvních dnech maloval plakáty s nápisy „Iditě domoj“ a „Brežněv se zbláznil“ a sám je dával k silnici. „Bylo to něco šíleného. V rádiu slyšíte ‚vojska spřátelených armád...‘ a tak dále. Tam jsme zažili Rusy až nějaký druhý třetí den po dvacátém prvním, když na velešínským nádraží vykládali z vagonu tanky,“ vzpomíná Tomáš Kohout. Přesvědčoval je, že v Československu je všechno v pořádku a že jsou tady omylem. „Se spolužáky jsme nevěřili, že to bude mít delšího trvání. Říkali jsme si, že to musí být nějaký úlet. Oni musí vědět, že tady není žádná kontrarevoluce, že nechceme ani socialismus nějak rušit, fandili jsme Dubčekovi. Socialismus s lidskou tváří. Už od toho šestašedesátého se to uvolňovalo celý,“ vysvětluje pamětník. 

Z BBC mu poslali první desku

Po maturitě v roce 1971 Tomáš Kohout nastoupil do Československé státní automobilové dopravy (ČSAD) jako dělník a chtěl si udělat výuční list. Velmi rád poslouchal zahraniční hudbu a měl rád všechno americké. O první vinylovou desku – Janis Joplin – si napsal do BBC a ti mu ji poslali. V Českých Budějovicích chodil na koncerty kapely Sherpers do „Armaďáku“ (KD Slavia) a na kapely Sinners nebo Everyday people do Besedy a také na tzv. Hitshows. V Besedě se na tanečních čajích, které se konaly dvakrát týdně, seznámil s Jiřím Gansem, výrazným představitelem českobudějovického undergroundu. Pojil je společný zájem o zahraniční hudbu. 

Burácení motoru jako celoživotní vášeň

V šestnácti letech uviděl Tomáš Kohout na českobudějovickém náměstí motocykl Harley-Davidson. Tento zážitek v něm zažehl celoživotní vášeň pro tyto stroje. V roce 1971 se mu podařilo pořídit motocykl této značky za pět tisíc korun. Část měl našetřenou z brigád, něco mu půjčil děda a za zbývajících 500 Kčs nabídl kolo. Přivezl si jej z Prahy, a aby si jej mohl opravovat, studoval tehdy veškerou dostupnou literaturu. V roce 1972 se přihlásil do pražského Harley-Davidson Clubu. „Za tehdejších dob bylo třeba mít známé někde ve fabrikách a těm zadávat to, co je třeba vyrobit. Taky v Harley Clubu se nechaly nějaký součástky vyrábět a pak se prodávaly mezi členy, aby se ty stroje mohly udržovat při životě,“ vysvětluje pamětník.

Proti komoušům je třeba něco dělat

„V té době se Miroslav Mucek vrátil z emigrace ze Švýcarska, byl tam asi rok, a poznal se tam s partou dalších kamarádů, kteří si říkali Hellʼs Angels, a říkal, že bychom to tady měli mít taky. Tak jsme si tady začali hrát na Anděle pekel. Bylo potřeba mít partu lidí, kteří se na sebe mohou spolehnout, a začít proti těm komoušům něco dělat. Aspoň verbálně, když už nic jiného,“ vzpomíná Tomáš Kohout. A tak se společně potkávali na čajích v Besedě a organizovali tajné diskotéky. Společně, ještě s Karlem Švejdou a Petrem Čtvrtníkem. Akce se konaly mimo České Budějovice v hospodách a hasičárnách, například na Včelné, v Boršově, Borovanech nebo Velešíně. Pouštěla se tam z gramofonu a reprobeden zahraniční hudba a chodilo na ně kolem sta lidí. V Českých Budějovicích by se taková akce neutajila. 

Dostal basu za prkotiny

Právě rvačka na jedné z diskoték v Boršově však měla být impulzem k zatčení Miroslava Mucka. Pro Tomáše Kohouta si Státní bezpečnost přijela do práce s tím, že chtějí podat vysvětlení, a odvezli ho k výslechu na Lannovu třídu. Během výslechu navrhli, že udělají u pamětníka domovní prohlídku. Toho se ale Tomáš Kohout obával, především kvůli držení pistole. Získal ji od kamaráda. „Kdyby bylo nejhůř, tak je potřeba se bránit,“ vysvětluje. Měl ji schovanou ve skříni pod oblečením. Souhlasil proto s tím, že jim dobrovolně vydá všechny „závadné věci“. Doma měl americkou vlajku s orlem s latinským nápisem „V jednotě jsme silní“, dále pak znak „Andělů pekel“ s lebkou, plátěnou anglickou vlajku, americkou papírovou vlajku, korespondenční lístek o koupi motocyklu Harley-Davidson a emblém s kremelskou věží s nápisem „Iditě domoj“. „Takovéhle prkotiny, ale na základě toho jsem byl odsouzený. Bylo mi devatenáct let,“ shrnuje pamětník.

Děda hodil zbraň do řeky

Z prohlídky bytu ho odvezli zpět k výslechu. „Prvních pár dní jsem byl v civilu, než bylo rozhodnuto o další vazbě. Intenzivní výslechy byly od nevidím do nevidím,“ popisuje Tomáš Kohout. Fyzické násilí nezažil. Po výsleších se čtrnáct dní „nic nedělo“, což pro něj bylo nejhorší – nevěděl, zda na něj nezapomněli, a říkal si, že tam přece nemůže být věčně, protože neudělal nic hrozného, aby byl v kriminále. Z vazby psal dědovi, aby mu poslal dvacetikorunu, kterou měl schovanou ve skříni pod oblečením, aby si mohl koupit kartáček a podobně. Děda prý pistoli hodil do řeky. 

Andělé pekel dopadeni a odsouzeni

Tehdejší tisk, noviny Jihočeská pravda a časopis Signál, ve vykonstruovaném příběhu vykreslil pamětníka a Miroslava Mucka jako ozbrojené podporovatele fašismu a nacismu a obdivovatele Adolfa Hitlera. Uvedena byla pouze jejich křesní jména. 

Od září do prosince probíhalo vyšetřování a poté se konalo přelíčení u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Pamětníka zastupoval právník ex offo. „Ten tam byl spíš jako kejvač než obhájce jako takovej,“ popisuje Tomáš Kohout. Ve vykonstruovaném procesu byl okresním soudem odsouzen za pobuřování proti státu světové socialistické soustavy a pro trestný čin podpory a propagace fašismu. Pamětník se odvolal ke krajskému soudu, v jehož řízení dne 19. ledna 1972 bylo odvolání zamítnuto. Byl nepodmíněně odsouzen na šest měsíců a Miroslav Mucek na dva roky. 

Literární sedánky na Borech

Po verdiktu krajského soudu a po čtyřech a půl měsících od zatčení odvezli pamětníka do věznice na Bory. Zde pracoval v kovošrotu osm hodin denně. „Člověk měl od toho docela rozřezaný ruce, měli jsme možnost mít rukavice, ale v tom se těžko dělalo, byla tam stanovená norma, tu jsem nikdy ani nesplnil, nebyla to příjemná práce a docela bolavá,“ vzpomíná Tomáš Kohout. Byl v první nápravně-výchovné skupině, a mohl se tak dvě hodiny pohybovat na chodbě v jednom úseku. Většina vězňů byla odsouzena za kriminálně trestnou činnost. Spoluvězňů se nestranil, ale ani jejich společnost nevyhledával. Dostal také pozvánku na literární sedánky do jedné z cel. Scházeli se tam intelektuálové, například duchovní i redaktor z novin, kteří společně diskutovali vždy na nějaké určené téma. Navštívil celkem tři sezení a pak už byl propuštěn. Po propuštění z vězení kontakt mezi ním a Miroslavem Muckem ochladl. Půl roku od propuštění si pamětník úspěšně zažádal o vymazání trestu.

Donášejte nám na kamarády!

„Když jsem přišel z basy, tak si mě zavolali do civilního bytu a tam mě přesvědčovali o tom, jestli bych nechtěl o tom, co se mezi kamarády dělo, něco říct. Tak jsem říkal: ‚Prosím, tohle dělat nebudu,‘“ vzpomíná Tomáš Kohout. Zároveň po něm v práci později chtěli, aby vstoupil do komunistické strany. Na to říkal, že se necítí být dostatečně vyspělý. 

Vojínem zůstal napořád

Po propuštění z vězení si dodělal výuční list v ČSAD, kam ho díky otčímovi vzali zpět. Většinu vojny prožil jako operátor radiolokátoru v Mikulášovicích u Rumburka, kde bylo stanoviště radiolokátorů. Nesměl být ale povyšován, a zůstal proto po celou dobu vojínem. Do stráže měl sice nafasovaný samopal, ale bez nábojů. Manželku potkal během vojny a oženil se s ní v uniformě. Sdílela jeho zálibu v motocyklech. 

Deset let mu nedovolili přihlásit se na vysokou školu

Po návratu z vojny byl v ČSAD už jen krátce. Následně začal pracovat u Dopravního podniku České Budějovice. Nejprve jako dělník na dílně, a když si udělal řidičský průkaz na autobusy, stal se řidičem. Druhý rok po návratu z vojny se pokusil přihlásit na vysokou školu, protože dal slib svému, v té době již zesnulému dědečkovi. Potřeboval ale souhlas zaměstnavatele. „Soudruhu, když vy se neangažujete, brigádnické hodiny si neplníte a ta vaše minulost, to vám nemůžeme potvrdit,“ popisuje pamětník, proč mu souhlas neudělili. Opakovaně své nadřízené žádal, zadařilo se až v roce 1985. „Bez Gorbačova bych se na tu školu nedostal. Výrazně to bylo znát. Lidi se přestali bít v prsa ‚já sem komunista‘. Číhali, co bude.“  

Aby mohl lépe skloubit práci, školu a rodinný život, stal se dispečerem. Studoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině, která měla konzultační středisko také v Praze. Jezdil tam každý měsíc na dva dny, občas na zkoušky i do Žiliny. 

Aby je neodposlouchávali, pouštěli vodu

Protože Tomáše Kohouta vždy přitahoval zájem o americké věci a zbraně, byl neoficiálním členem klubu sběratelů historických zbraní a také neoficiální skupiny, která se zajímala o všechno americké, především válečné. Často se lidé z klubu a skupiny scházeli u pamětníka doma, pokud bylo třeba probrat něco diskrétního.

Jednou pod záminkou koupě auta od jejich kamaráda Jaroslava Vilda z Tábora se převlečení agenti StB vloudili k nim do bytu a „šmejdili“ jim tam. Posléze se pamětník dozvěděl, že Jaroslav Vild měl v autě odposlech. Proto pak veškerá jednání probíhala v předsíni a v koupelně byla puštěná voda, aby se ztížilo odposlouchávání. Protože tušili, že „něco přijde“, pamětník manželku instruoval, jak má u výslechů odpovídat. „Postupy výslechů byly vymakaný. Psychický nátlak byl obrovský,“ vzpomíná Tomáš Kohout. K výslechu byla odvezena nejdříve manželka a posléze i pamětník. „Nic jsme neřekli, věděli jsme, co říci,“ shrnuje Tomáš Kohout výslechy.

Brečel, protože to bylo něco úžasného

Listopadové dny zažil jako dálkový student vysoké školy. V pondělí 20. listopadu 1989 byl totiž v Praze na škole, v konzultačním středisku pro studium při zaměstnání v Hybernské ulici. Do školy za nimi přišli stávkující studenti. Netrvali na tom, aby stávkovali s nimi, protože chápali, že jsou dálkaři, ale vybavili je letáky a informacemi s apelem, aby je šířili dál. „V pondělí, když jsem šel ze školy, tak slyším, že se někde něco děje, nějaký skandování. Říkal jsem si, že to je Václavák. A tam na balkonu v Melantrichu byl Havel a já jsem tam byl v davu lidí přímo pod ním a brečel jsem, protože to bylo něco úžasného,“ vzpomíná Tomáš Kohout a dodává: „Nahoře u Muzea stály obrněné transportéry s radlicemi na lidi a já měl fakt strach. Já jsem si říkal: Ty kdyby se tam pohnuly, tak se lidi začnou mačkat a ještě mohlo být docela husto.“ Druhý den po škole šel zase na Václavské náměstí a pak odjel domů. 

Byl to úžasný pocit mluvit k lidem na náměstí

Po návratu z Prahy si vedení podniku pamětníka zavolalo, aby jim řekl, co se v Praze v listopadové dny stalo. „Takže jsem se stal takovým vůdčím a nejvíce informovaným člověkem na tohle téma v Dopravním podniku.“ Kdo totiž neměl rakouskou televizi, nic moc nevěděl, a o informace byl velký zájem. „Ptali se mě, co si myslím, jestli stávkovat, nebo nestávkovat,“ vzpomíná Tomáš Kohout, který jako jednu z klíčových událostí označoval Generální stávku 27. listopadu 1989, organizovanou místním sdružením Občanského fóra na tehdejším Žižkově náměstí, dnes náměstí Přemysla Otakara II., v Českých Budějovicích. Jakožto zástupce Dopravního podniku mluvil k davu přibližně 50 000 lidí. Vysvětloval, že jako Dopravní podnik stávkovat nemohou, ale že na autobusech jsou státní vlajky a mají rozsvícená světla (dříve to nebylo povinné). A že podnik v případě protestních akcí poskytne na vyžádání zvláštní spoje. Docházel také na schůze Občanské fóra do Malého divadla v Českých Budějovicích.

Rehabilitace se nezdařila

V lednu 1990 byl Tomáš Kohout jmenován náměstkem a v polovině roku ředitelem Dopravního podniku České Budějovice. Po sametové revoluci si zažádal o rehabilitaci. Podle svých slov to ale asi příliš uspěchal, protože v tu dobu byli u soudů stále lidé starého ražení a jeho žádost byla zamítnuta. Zároveň nikdy nepátral po tom, kdo ho udal. Nechtěl to vědět.

První Super Rally Harley-Davidson ve východní Evropě

V roce 1999 se stal prezidentem Harley-Davidson Clubu Praha. Vedl jej šest let a za jeho působnosti se stal členem Evropské federace Harley clubů. V roce 2003 spolupořádal evropský sraz Super Rally Harley-Davidson v jihočeské metropoli ke stému výročí firmy. „Nikdo z nás si nedovedl přestavit, co to bude znamenat. Byli jsme první stát východní Evropy, který to pořádal,“ vysvětluje Tomáš Kohout a zdůrazňuje, že tříletá příprava akce byla náročná. Na úspěšnou akci dorazilo téměř deset tisíc účastníků, z toho na Harley necelých sedm tisíc.

Už nezáleží na straně

Po sametové revoluci si Tomáš Kohout myslel, že lidé se již budou hodnotit podle znalostí a morálních vlastností. Vadil mu ale přístup tehdejší ODS a říkal to nahlas, což možná vedlo i k tomu, že byl z vedení Dopravního podniku odejit. „Brzy se to začalo měnit, že není potřeba umět, ale umět o tom mluvit. Že není potřeba být schopnej, ale schopnej lecčehos. Když se začala zakládat Unie svobody, tak jsem se hned přihlásil. Říkal jsem si: Dobře, je třeba tu politiku očistit,“ vysvětluje. Byl aktivní v krajském výboru, kandidoval i ve volbách, ale jen „do počtu“, a půl roku byl členem zastupitelstva v Českých Budějovicích, když jeden kolega odstoupil. Nicméně i do Unie svobody se podle pamětníka začali dostávat lidé, kteří to opět brali jako určitý výtah k moci nebo cestu k funkci. Po zániku strany se již dál neangažoval. 

Po odchodu z Dopravního podniku v roce 1995 dělal Tomáš Kohout ředitele Zasilatelského závodu ČSAD, dále ředitele ACO PASAVANT a byl také redaktorem v nakladatelství Kopp. Do důchodu odcházel z pozice projektového manažera Regionální rozvojové agentury v Českých Budějovicích.