Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Erazim Kohák (* 1933  †︎ 2020)

Na Americe byla nejzvláštnější ta samozřejmost svobody

  • narozen 21. května 1933 v Praze

  • otec Miloslav Kohák byl přední intelektuál sociálně-demokratického smýšlení

  • otec byl v roce 1941 za účast v odboji zatčen gestapem a vězněn na Pankráci a v Mauthausenu

  • matka Zdislava Koháková byla po zapojení do odboje zatčena v roce 1944 a vězněna v Malé pevnosti Terezín

  • o Erazima se po zatčení obou rodičů staral strýc

  • po válce se celá rodina shledala

  • po únoru 1948 rodina uprchla přes Šumavu do Německa

  • v roce 1949 odpluli do Spojených států

  • v USA začínal jako zemědělský dělník

  • získal doktorát z filozofie a religionistiky na Yale University

  • v roce 1977 se stal profesorem na Boston University

  • v témže roce po rozvodu odešel žít do lesů v New Hampshire

  • zdejší promýšlení „morálního smyslu přírody“ formovalo jeho ekologickou etiku

  • zemřel 8. února 2020

Erazim Kohák se narodil 21. května 1933 v Praze v české intelektuální rodině. Maminka Zdislava, rozená Procházková, vyučovala před válkou angličtinu na gymnáziu, tatínek pracoval jako stenograf v parlamentu Československé republiky. Miloslav Kohák, nadějný novinář a spolupracovník Ferdinanda Peroutky, byl smýšlením sociální demokrat – teprve po válce, kdy „sociální demokracii kolonizovali komunisté“, se stal národním socialistou.

Oba rodiče byli za války vězněni

Oba rodiče byli podle slov jejich syna „starodávní vlastenci“, oddaní masarykovskému Československu. Silné bylo v rodině také českobratrské evangelictví. „Každou neděli jsme šli do kostela. Chodil jsem na evangelické hodiny náboženství. Byli jsme si velice aktivně vědomi, že jsme evangelíci. A že to znamená určitý závazek.“

Postavení prominentních masarykovců a odhodlání budovat – a později bránit – Československou republiku mělo pro rodinu fatální důsledky. Otec i matka se za války zapojili do odboje, Miloslav byl dočasně tajemníkem Ústředního výboru odboje domácího (ÚVOD). Poté, co byl v říjnu 1941 zatčen gestapem, zorganizoval mezi vězni na Pankráci zpravodajskou síť – informace putovaly na motácích přes maminku Zdislavu do Anglie. Po vyzrazení této aktivity deportovali Miloslava z Pankráce do koncentračního tábora v Mauthausenu, Zdislavu gestapo zatklo na podzim roku 1944 a zbytek války strávila v Malé pevnosti v Terezíně.

„Přišel jsem ze školy a dveře byly otevřené. Já jsem chtěl vejít a maminka mi vyběhla do předsíně naproti a řekla mi, ať nechodím domů. Ať jdu a najdu sestru. A uklidím ji napřed k babičce, potom k strýčkovi. Oni s tím počítali, tak už to měli naplánované,“ vzpomíná s odstupem tři čtvrtě století na matčino zatčení Erazim Kohák.

O jedenáctiletého Erazima a jeho sestru se museli postarat příbuzní: strýc z matčiny strany si odvedl devítiletou Bajku, otcův bratr Erazim Kohák z Kostelce nad Orlicí se ujal svého jmenovce. U něho strávil Erazim zbytek války, pak ho „strejda Rázník“, prokurista firmy Alois Spiegel Kostelec, naložil na náklaďák a spolu s firemními zaměstnanci odvezl do Prahy „podívat se na osvobození“.

Tři poválečná léta žili jako normální rodina

Erazim se v Praze šťastně shledal se svými rodiči. „Maminka už byla v bytě. Tatínek se z Mauthausenu vracel déle, ale i on se vrátil brzy. Sestra přijela taky, a tak jsme zase byli čtyřčlenná rodina. A žili jsme normální rodinný život až do roku čtyřicet osm,“ vzpomíná Erazim Kohák na tři poválečná léta, v nichž se vyrovnávali s těžkou válečnou zkušeností jak své rodiny, tak svého národa. „Velice jsem vnímal celou tu tragédii Židů. I tragédii Československé republiky, která přišla o své největší vlastence. Protože to byli největší Čechoslováci – Židé.“

Republika i Kohákovi museli po válce začít znovu. Erazim mezitím dospěl do citlivého pubertálního věku a s obtížemi navazoval na přetržené rodinné vztahy. Zčásti na truc rodičům, kteří z něj chtěli mít sokola, se pustil do skautingu. Porozumění nalezl také mezi českobratrskou mládeží sdruženou kolem kostela sv. Klimenta na Novém Městě. Zde si hledal svůj svět, zatímco rodiče se znovu ponořili do práce pro vlast. Otec Miloslav Kohák se po válce stal prezidentem Akademické YMCA. Mimo to se vrátil do tiskové kanceláře parlamentu. Později působil jako tajemník ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny a nakonec jako redaktor Svobodného slova, deníku národních socialistů, který byl v té době asi nejvýraznějším prodemokratickým hlasem.

Když nad námi únor zvítězil, sbalili jsme si batohy

Jako přesvědčený demokrat se Miloslav komunistů obával, podle syna Erazima se na odchod do exilu připravoval, věděl, že „až to praskne“, bude muset urychleně zmizet. „To mu dali jasně najevo, když za ním přišli a řekli: ‚Pane Kohák, teď budete muset psát jinak.‘“ Když pak převrat skutečně přišel a „únor nad nimi zvítězil“, sbalili si batohy a vyrazili na Šumavu. „Tatínek řekl: ‚Nesmíme brát nic, co by naznačilo, že odcházíme.‘ Tak já jsem si vzal jednoho vycpaného medvěda.“ 

Čtyřčlenná rodina dojela do Kvildy, odtamtud pokračovali pěšky. Převaděč je dovedl k hraničnímu kameni, do Německa už pod rouškou tmy scházeli sami. Za svítání po celonoční túře dorazili do Freyungu na bavorské straně. V Německu strávili půl druhého roku: pár dní si pobyli ve sběrném uprchlickém táboře, pak tatínkovi pomohla YMCA, pro kterou v poválečných letech v Praze pracoval. Zdejší pobočka této křesťanské mládežnické organizace jim poskytla byt v Mnichově, Miloslav se stal pracovníkem YMCA pro pomoc uprchlíkům v táborech a Erazim zatím navštěvoval Munich American High School – školu pro děti amerických důstojníků sloužících v americké okupační zóně.

Skutečnost, že zde absolvoval výuku v angličtině, se mu později hodila. Otec Miloslav chtěl pokračovat do USA – mimo jiné i proto, aby byl zcela mimo dosah komunistů. Pro potřeby Američanů, kteří sháněli lidi s výučním listem, byli jakožto intelektuálové nekvalifikovaní – opět ale pomohla YMCA, které se podařilo domluvit jim práci zemědělských dělníků, a tím pádem také získat víza.

Snažil jsem se být normální mladý Američan

„Během plavby jsem onemocněl. Měl jsem vysokou horečku. A oni ze mě samozřejmě měli hrůzu, že když se roznese, že je na lodi nákaza, že jim nedovolí se vylodit. Že budou muset sedět v karanténě. A ta loď byla zoufale přeplněná. Byla to původně armádní loď, která byla stavěná pro 600 vojáků – a nás tam bylo 1 800 uprchlíků. Tak jsme se střídali na lůžkách,“ líčí Erazim Kohák útrapy dlouhé cesty do Ameriky. Vylodění se nakonec podařilo: „Dva námořníci mě vedli, jeden z každé strany. Více méně mě nesli. A když jsme šli kolem těch celníků, kteří do toho byli zasvěcení, tak na mě mávli a řekli: ‚Už je zase ožralej.‘ A tak jsem se dostal do Ameriky bez prohlídky.“

V Americe skutečně začínali jako zemědělští dělníci. První léto strávil Erazim „odsekáváním kukuřice mačetou“, na podzim začal chodit do školy a pracoval už jen o víkendech a po večerech. „Snažil jsem se kamarádit se svými vrstevníky a být jako normální mladý Američan. Což se dařilo blbě, protože jsem měl přece jen už něco za sebou. A oni byli tak hodní a tak naivní! Ale měl jsem tam pár starších kamarádů, mimochodem černochů, kteří pro mě měli pochopení,“ říká Erazim Kohák k obtížnému sžívání s novým prostředím.

Během bakalářského studia na malé venkovské univerzitě se rozhodl pro filozofii. Záhy se mu podařilo získat prestižní Danforthovo stipendium, takže další studia si mohl vybírat. Vybral si Yale University, kde roku 1958 získal doktorát – z filozofie a religionistiky.

Z psychického otřesu se odešel vzpamatovávat do lesů

Pro rodinné vztahy Kohákových představoval americký exil další ránu. Otci Miloslavovi brzy po příjezdu Američané nabídli, aby v Mnichově pomohl vybudovat vysílání Rádia Svobodná Evropa. Nabídku přijal a od té doby pendloval mezi Mnichovem a New Yorkem, maminka Zdislava ho doprovázela. Sestra Bajka začala žít svůj vlastní americký život. A tak se také Erazim – ještě za studií na Yale – oženil a stal se otcem tří dcer.

Práce a povinností bylo mnoho, na dva nezkušené mladé lidi s nepříliš uspokojivým rodinným zázemím prý zřejmě až příliš. Erazim nastoupil jako učitel filozofie na Gustavus Adolphus College v Minnesotě, od roku 1960 pak učil na Boston University v Massachusetts. S manželkou mimo jiné pro své dcery vytvořil a vedl dívčí skautský oddíl – chtěl jim dopřát to, co později pojmenoval jako „výchovu proti konzumní společnosti“.

V roce 1977 získal profesuru na Boston University, zároveň se mu v té době rozpadlo manželství. Z psychického otřesu se odešel vzpamatovávat do lesů: na pozemku v New Hampshire žil nejdřív ve stanu, později tu vlastníma rukama postavil dům. „Mír v duši, podstatné snížení životních nákladů a příležitost přemýšlet,“ odpovídá Erazim Kohák na otázku, co mu pobývání uprostřed lesní divočiny přineslo. „Prostě jsem si dal nový start. Jeden život jsem zvoral, tak jsem si řekl, že začnu znova.“

Přemýšlel, psal, dojížděl přednášet na Boston University. Zdejší zvažování „morálního smyslu přírody“ formovalo jeho ekologickou etiku a vyústilo v knihu The Embers and the Stars (česky Oheň a hvězdy), která si po svém vydání v roce 1984 získala značný ohlas. V lese v New Hampshire žil až do konce komunistického režimu v Československu, pak se postupně vyvázal z amerických závazků a vrátil se do vlasti.

Přes americké mimikry zůstal Čechoslovákem

Na Americe ho prý nejvíc fascinovala samozřejmost svobody. „To bylo nejzvláštnější na Americe. Že lidi tu byli svobodní – a vůbec se o to nestarali! Považovali to za samozřejmé. Slyšel jsem frázi: ‚Co mi můžou udělat?‘ A protože jsem Čechoslovák, tak mě hned napadlo, co by mu mohli udělat. Ale jeho to ani nenapadlo. Tak jsem si říkal: ‚Chlapče, jsi šťastnej člověk.‘“

Přestože si v Americe osvojil „americké mimikry“, zachoval si podle svých slov intenzivní vztah k domovu a zůstal Čechoslovákem. S návratem do vlasti vždy počítal, jen to trvalo „o něco déle, než si představoval“. Po návratu počátkem devadesátých let se stal pedagogem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Působil jako kantor a publicista, angažoval se na poli ekologie, byl známým podporovatelem sociální demokracie, evangelictví, skautingu či železniční dopravy.

Se svou třetí ženou, Američankou Dorothy, žil na jednom z pražských panelových sídlišť. Nestěžoval si, naopak – porevoluční vývoj své domoviny považoval za hodný ocenění. „Vzhledem k tomu, jak dlouho to tady trvalo, je zázrak, jak dobře to dopadlo. Vždyť tato země udělala obrovský pokrok! Když si vzpomenu, jak byla zničená. A teď je to taková docela normální země,“ uzavírá filozof Erazim Kohák.

Erazim Kohák zemřel 8. února 2020.

 

Pozn. red.: Nahrávka byla zpracována s přihlédnutím k dalším zdrojům, zejména ke knize R. Šantory a J. Zajíce (eds.): Erazim Kohák. Poutník po hvězdách

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Kristýna Himmerová)