Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kobler (* 1934)

• narodil se 23. září 1934 do smíšené rodiny, jeho matka byla Rakušanka, otec Žid

• otec, který byl v odboji, uprchl přes Polsko do Anglie. Připravoval únik celé rodiny do Chile, to se však nepovedlo. Matka tu zůstala s dětmi sama

• pamětníka a jeho rodinu neminuly protižidovské represe

• tři roky byli všichni drženi v internačním táboře pro Židy v Ivančicích

• jelikož byli smíšená rodina, unikli transportu do vyhlazovacího tábora. V Ivančicích jim přidělili špinavý a zatuchlý byt

• otec se z Anglie už nevrátil, oženil se tam. Oba pamětníkovi bratři utekli do zahraničí. I on zvažoval emigraci, do Izraele

• pamětník se dvakrát oženil a celý svůj život pracoval ve strojírenství

• v roce 2024, v době natáčení pro Paměť národa, bydlel u svého syna v Prostějově

Josef Kobler se narodil do smíšeného manželství. Ačkoli byla jeho matkou Rakušanka, vídeňská občanka a praktikující katolička, nesmazalo to tu skutečnost, že jeho otcem byl Žid. Když začala druhá světová válka a nad Židy se začala stahovat mračna, otec utekl do Anglie, zatímco jeho manželka s pamětníkem a jeho čtyřmi sourozenci zůstali v Československu. Zde je neminuly represe ze strany nacistického režimu. Stali se vězni židovského internačního tábora v Ivančicích.

Matka byla katolička, otec Žid

Josef Kobler se narodil 23. září 1934 v Brně. Vyrůstal v Pohořelicích, kde žili jeho rodiče. Otec Julius pocházel z židovské rodiny. Matka Jana původním jménem Johanna Berger, pocházela z Vídně. Byla to praktikující katolička. Na tehdejší dobu měla dobré vzdělání, absolvovala dvouletou obchodní školu a pracovala jako úřednice. S otcem se seznámila ve Slovinsku, v léčebně tuberkulózy, která ji sužovala. On tam pracoval. Když se vzali, odešli společně do Československa a usadili se v Pohořelicích. „Maminka do konce války neuměla česky. Učila se tím, že četla knihy. Doma se mluvilo německy. Na vojnu mi pak psala česko-německy, já jsem jí to opravoval,“ vzpomíná pamětník. Ten měl čtyři další sourozence. Rosemarie (Růžena), Helmut a Otto byli starší, Jan byl nejmladší, benjamínek rodiny.

Tátu si nepamatuji

Otec Julius odešel v roce 1939. „Byl v odboji proti Hitlerovi. Jak Němci přišli, přešel polské hranice. Někdo to organizoval. Přešel hranice do Katowic v prosinci 1939. Maminka ho šla tehdy na nádraží ještě doprovodit. Když ho vyprovázela, plakala. Přišel k ní tam nějaký chlápek a říkal: ‚Paní, neplačte, je tady gestapo. Abyste na sebe neupozornila.‘ My jsme tady zůstali. Z Anglie otec psal mamince, že má pro rodinu nachystanou cestu do Chile. Ale Hitler zavřel hranice. Maminka tu zůstala s pěti dětmi bez prostředků. Tátu si z této doby ani nepamatuju,“ vzpomíná Josef Kobler, který byl teprve v předškolním věku. Aby nezemřeli hlady, jídlo jim dávala židovská nadace na brněnském Cejlu. Později, když se ve větší míře praktikovaly represe proti Židům, byli umístěni do domu pro Židy v Nadační ulici. Byly to špinavé pavlačové byty. „V jedné místnosti byly dvě, tři i pět židovských rodin. V noci na nás padaly štěnice, úplně obsypaní jsme byli. Pro maminku to bylo hrozné.“ V té době rodina trpěla finanční nouzí. „Bratři chodili zpívat, aby si vydělali.“

Nikdo nesměl ven

Pamětníkova rodina byla v roce 1939 převezena do internačního tábora pro židovské obyvatelstvo v Ivančicích, které leží poblíž Brna. Tento původně utečenecký tábor, jehož funkce byla v roce 1939 změněna na internační, sídlil v bývalých prostorách Sinaibergerovy koželužny. Fungoval až do roku 1942, kdy byl rozpuštěn. Až na výjimky byli jeho obyvatelé posláni do Osvětimi či Terezína. „Byla to tříposchoďová budova. V prvním poschodí byla asi kuchyň a kancelář. V třetím poschodí byl velký sál, rozdělený plentou na kabiny. Tam byly rodiny. Ve druhém poschodí byli starší lidé,“ vzpomíná Josef Kobler. „Bylo tam oplocení a velká železná vrata, chodili tudy Němci na jídlo. Mimo vrátné nikdo nesměl ven. Bylo tam asi 350 lidí, bylo to hrozné. Náš nejmladší, Jan, byl kojenec. Maminka se otce nechtěla vzdát. Chodili za ní a říkali: ‚Paní Koblerová, zřekněte se manžela a my vás pustíme.‘ Ale ona nechtěla, říkala, že to byl dobrý manžel a otec.“

Byla tam hrozná zima

Pamětník byl v době, kdy je drželi v tomto internačním táboře, malým dítětem. Když je tam přivezli, měl pouhých pět let. Pamatoval si proto jen útržky vzpomínek, které se mu nesmazatelně vryly do paměti. „Byla tam hrozná zima. Ten sál, kde jsme byli, měl osmdesát nebo sto metrů. Nástup na appellplatz byl dvakrát týdně, když přijelo gestapo. Veškeré dění šlo ale mimo mě, to maminka se musela starat.“ Josef Kobler také vzpomínal na to, že se někdy Židé v táboře scházeli a jeho maminka jim při tom hrála na citeru. A také na to, že spali na pryčnách, měli málo jídla a špatnou hygienu – chodili na kýbl, který se vyléval do močůvky. Koupat se tam nedalo. „Ostraha tam byla německá, venku i vevnitř. Jak to vypadá venku, jsme nevěděli. Jak jsme přijeli do tábora, tak se zavřela železná vrata a hotovo.“ Dle pamětníka bylo dětí v táboře poměrně dost. Výuka tam neprobíhala, ale pan Polach a paní Straussová[1] je občas v hloučku učili, aby děti uměly aspoň číst a psát. „Moc si toho nepamatuju. Všechno jsem z mysli vymazal,“ přiznává Josef Kobler.

Antisemitismus v Ivančicích přetrval

Internační tábor v Ivančicích fungoval až do roku 1942. „Když skončil, půlka lidí šla do Terezína a půlka do Osvětimi. Pustili čtyři rodiny, které byly ze smíšeného manželství,“ vzpomíná pamětník. Jeho rodina byla jednou z nich. Umístili je do prostor bytu bývalého židovského obchodu, kde zůstali až do roku 1962. Josef Kobler na toto období ani na pobyt v Ivančicích nemá dobré vzpomínky. „Byla tam zima a vlhko. A v Ivančicích jsem byl furt Žid, antisemitismus se tam držel. Byli jsme tam plebs. Vždycky, když jsem chodil s nějakou holkou: ‚Tak, a teď řeknu, že jsem Žid nebo Položid, a můžeš se zlobit nebo odejít.‘ Polovička lidí tam byla proti Židům. V táboře mi nikdy nepřišlo, že jsem míšenec, lidé mě vzali mezi sebe. Nikdo mi nikdy neřekl, že jsem gój.[2] Cítil jsem rozpolcenost, že nepatřím nikomu. A jsem římský katolík,“ vzpomíná. Jeho starší bratr Helmut jezdil na práci do dolů v Oslavanech. Šlo o pracovní tábor a internační tábor pro muže ze smíšených manželství. Později šel do pracovního tábora v Postoloprtech, ale tam udělal sabotáž, prokopl vodovod. Odvezli ho do Karlových Varů na gestapo. „Říkal, že tam měli mundúr s bílým kruhem, aby po nich mohli snáze střílet. Helmut pak šel transportem do tábora v Mirošově, kde byl osvobozen americkou armádou. Matka mezitím byla doma, prala v Ivančicích od večera do rána prádlo pro horníky a pro lidi, aby nás uživila. Prala doma ve studené vodě. Dostala z toho revma,“ vzpomíná Josef Kobler.

Otec se oženil v Anglii

V Ivančicích chodil pamětník do české školy. Česky se naučil až tam. Spolužáci mu dávali najevo, jakého původu je. „Dávali mi najevo, že jsem Položid. Tím, že jsem byl plebs, tak jsem měl za kamarády ty největší chudáky. Podepsal se na mně tábor. Byl jsem zavřený a byl jsem Žid. Byl jsem hlídaný spíš od Čechů než Němců.“ Postoj obyvatel města se nezměnil ani při osvobození. „I přesto, že jsme byli zavření v židovském táboře, obyvatelé Ivančic vedli moji matku k Rusům, jako že je to Němka. Rusák ho sepsul, omluvil se mamince. Pak nám dávali jídlo.“ Po válce nedostali ani podporu, jen maminka dostala malý důchod. Nabízeli jí také byt v Brně. Nechtěla. Nechtěla se ani vrátit do Rakouska. Čekala na svého manžela. Ten však nepřišel. „Byl v Anglii, v československé armádě. Z Anglie ještě přišel dopis, že dorazí později. Pak jsme o něm nic nevěděli. Pak se ozval, že se v Anglii oženil. Přijel pak několik týdnů po osvobození. Říkal, že si musí ještě zařídit nějaké věci. Zmizel do Anglie a potom se o něm nevědělo. Později mě pozval do Anglie, zaplatil mi cestu. Já jsem se tam s ním nepohodl. Měl tam oproti nám lehčí život. Nemohl jsem na to zapomenout. My jsme neměli ani co jíst… Tak jsme se rozloučili na letišti, nepodali jsme si ani ruce.“ Matka Josefa Koblera se i přes toto všechno považovala za Češku. V roce 1945 jí přiznali československé občanství.

Bratři utekli

Jako první utekl pamětníkův bratr Otto. Nechal lístek se vzkazem, že jede na tramp, a od té doby se o něm nevědělo. „Když utekl, přišli četníci, že jestli nemáme zbraně. Viděli, jak bídně žijeme.“ Asi za půl roku dostali od Otty zprávu, že je na cestě do Indočíny a že je ve Francouzské cizinecké legii. Pak dostali zprávu z francouzského konzulátu, že je nezvěstný. Zahynul tam zřejmě v letech 1950–1951. „Dostal se do zajetí k vietnamské armádě. Bylo tam dvacet pět až třicet československých zajatců, chystala se jejich deportace do Československa. Otto při transportu zemřel.“ Nejstarší bratr Helmut také emigroval. Dostal se do Anglie a poté do Kanady, kde se vypracoval na odborníka v ražení tunelů. Nakonec zakotvil v Kalifornii. S Helmutem se Josef Kobler viděl poprvé asi až po pěti letech od útěku ve Vídni. „Nepoznal jsem ho. Chtěl jsem se pak do Vídně za ním dostat víckrát, ale několikrát mi žádost zamítli.“ Dvakrát byl pamětník za bratrem přímo v Kalifornii. Helmut navštívil Československo až po sametové revoluci. I Josef Kobler o emigraci přemýšlel. Chtěl utéct do Izraele. Jako Žid měl nárok na izraelské občanství. „Ale rozmyslel jsem si to. Byl jsem už rozvedený a měl jsem syna Petra. On by tu nemohl pak ani studovat,“ vzpomíná.

Terazky som majorom

Po absolvování měšťanky šel Josef Kobler na reálné gymnázium. Posléze se vyučil ve strojírenství. V tomto oboru na vyšších pozicích pracoval celý život. V roce 1957 nastoupil na vojnu. Přidělen byl k Technickým praporům v Nepomuku u Plzně. Šlo o neozbrojené vojenské jednotky tvořené lidmi, které komunisté považovali za politicky nespolehlivé. Pracovali na stavbách nebo v dolech. „Stavěli jsme, kopali silnice i kanalizaci. Stavěli jsme bytovky na Slovanech.“ Byl tam také major Andrej Gazda, který se stal předobrazem majora Terazkyho z Černých baronů. „Říkával: ‚Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.‘ Jednou jsem dostal posudek. Šel jsem za ním a on na mě: ‚Koblere, čo chcete?‘ A já: ‚Dozvěděl jsem se, že mi napsali špatný posudek, chtěl jsem o tom mluvit.‘ On na to: ‚Kobler, keby ste videl posudky týchto dôstojníkov, tento váš je anjelský!‘ Černé barony jsem četl, ale to, co napsal Švandrlík, byla pravda jen částečně. Měli jsme z něj strach. Každého seřval.“ Po vojně Josef Kobler pracoval ve strojírenství, nejdříve v Elektrosvitu, pak v Královopolské. 

V důchodu je mi dobře

Josef Kobler se dvakrát oženil a měl jednoho syna. Ve strojírenství pracoval až do svého odchodu do penze. Koupil usedlost, kterou několik let zveleboval, ale s přibývajícím věkem se přestěhoval k synovi, aby mu byl nablízku. „Až v důchodu se mi žije dobře,“ zmiňoval pamětník při natáčení. Jeho bratr Helmut[3] v roce 2005 zemřel v Kalifornii. Sestra Růžena (Rosemarie) se usadila v Brně. Nejmladší bratr Jan byl vážně nemocný a zemřel v nemocniční péči. O svojí matce sourozenci napsali knihu Jana In Loving Memory. „Knihu napsal Helmut. Maminka psala memoáry v němčině. Já jsem to na stroji napsal a poslali jsme mu to se sestrou.“ Josef Kobler během natáčení zmínil, že věří v Boha a je přesvědčen, že všechny útrapy, které se svojí rodinou prožil, překonal díky němu. V roce 2024, v době natáčení, žil v Prostějově u svého syna.

 

[1] Omlouváme se za možný nesprávný přepis jmen z nahrávky, které si pamětník už s úplnou přesností nepamatoval a která se nepodařilo dohledat.

[2] Slovo gój pochází z hebrejštiny a označuje příslušníka jiného národa (či vyznání) než židovského.

[3] Orálně historický rozhovor s Helmutem Koblerem z jeho vzpomínek je k dispozici k poslechu na webu United States Holocaust Memorial Museum: https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn508150