Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Audrey Knoth (* 1959)

• narozena v roce 1959 v Pensylvánii, USA

• matka přišla do USA se svými rodiči v roce 1942 z Československa; o své minulosti nemluvili

• v roce 2022 náhodně zjistila, že dědeček byl židovského původu a že jeho příbuzní zahynuli během holokaustu

• díky badatelům se jí podařilo zmapovat dramatický průběh útěku prarodičů do USA

• na univerzitě ve Virginii vystudovala francouzštinu, později i španělštinu

• pracovala v PR a v rádiu

• se svým manželem žije ve Virginii

• naučila se česky a pravidelně navštěvuje Českou republiku, kde vypráví příběh své rodiny

Audrey Knoth se narodila v roce 1959 ve státě Pensylvánie ve Spojených státech. Otec Walter byl rodilý Američan, maminka Hedvika, rozená Robitscheková, pocházela z Československa. Walter pracoval jako chemik, Hedvika byla v domácnosti. Až když obě děti – kromě Audrey ještě o tři roky starší Bruce, odešly na univerzitu, začala pracovat v cestovní kanceláři. Knothovi žili jako typická americká rodina – trávili hodně času v přírodě, bruslili, hráli tenis, kempovali. 

Audrey Knoth věděla, že maminka přišla se svými rodiči do Spojených států během druhé světové války. Za svou minulostí však udělali tlustou čáru, proto česky mluvili jen mezi sebou. Audrey Knoth ani jejího bratra svůj rodný jazyk neučili. Nezavedli doma ani žádné české tradice. „Vůbec nic. To bylo velmi smutné,“ mrzí Audrey Knoth. S žádnými příbuznými z Československa prakticky nebyli v kontaktu. „Pamatuju si jen, že jsme každé Vánoce posílali přání babiččinu bratranci do Ostravy,“ vzpomíná Audrey Knoth. Nevěděla, že dědeček již žádné příbuzné neměl… 

O židovském původu jsem se dozvěděla náhodou

Audrey Knoth tušila, že příchodu jejích prarodičů do Spojených států muselo předcházet něco zásadního: „Jako dítě jsem cítila, že se v Československu něco stalo. Ale nevěděla jsem co.“ Na tajemnou historii své rodiny přišla víceméně náhodou. V roce 2022 četla knihu Poslední palác od bývalého amerického velvyslance v Praze Normana Eisena. V knize píše o židovském obchodníkovi, který měl stejné příjmení jako dědeček Audrey, když přišel do USA – Robitschek, které si však kvůli snadnější výslovnosti změnil podle rodného příjmení své manželky na Lukas. „A když jsem četla, že ten Robitschek byl Žid, tak jsem byla zaskočená. Vůbec jsem nevěděla, že je to židovské jméno,“ vypráví Audrey Knoth. Tento moment nastartoval pátrání po rodinné historii. Audrey Knoth věděla, že dědeček pocházel z Pacova. Spojení slov „Pacov“ a „Robitschek“ potvrdilo její domněnku: dědeček byl židovského původu. „To bylo překvapení. Já tuto informaci vůbec nehledala.“

Přijmout tento fakt o své rodině bylo pro Audrey i jejího bratra těžké. „Děti nepočítají s tím, že jim rodina neříká pravdu,“ vysvětluje. Ihned začali s bratrem pátrat po rodinné historii. Logicky se nabízelo zeptat se maminky. Ta ale nechce o období před útěkem z Československa mluvit. „Myslím, že si toho stále pamatuje moc. A nechce mluvit o smutných věcech,“ snaží se maminku pochopit Audrey Knoth. Rekonstrukci dramatického příběhu své rodiny tak s bratrem sestavili za pomoci internetu, badatelů a archivů ze zemí, přes které maminka s rodiči utíkala. Některé osobní vzpomínky získali již dříve od prarodičů, kteří se na sklonku svých životů přece jen trochu rozpovídali. Za to je Audrey Knoth nesmírně vděčná. „Řekli nám nějaké detaily. Třeba jak utíkali z Paříže na kolech.“

Dědeček viděl nárůst nacismu

Dědeček Josef Robitschek se narodil do významné židovské rodiny v Pacově. Na Karlově univerzitě získal doktorát v oboru průmyslová keramika. Se svou ženou Libuší Lukášovou, rodačkou z Českých Budějovic, se seznámil v továrně na výrobu chemikálií v Praze. V roce 1929 měli civilní svatbu a za rok se jim narodila jediná dcera Hedvika. V té době bydlela mladá rodina v Břasích u Plzně, kde Josef Robitschek pracoval jako ředitel tamější továrny. „V letech 1930 až 1936 zažívali šťastné období. Měli dceru, koupili auto, jeli na dovolenou,“ vypráví Audrey Knoth.

Po roce 1936 se situace začala měnit. „Dědeček díky své práci cestoval po Evropě a viděl, jak v Německu sílil nacismus.“ Audrey Knoth zjistila, že v roce 1938 dědečka poprvé napadlo odejít z Československa. V roce 1939 začal hledat práci v zahraničí. Tu mu nakonec nabídl majitel továrny v Baudour v Belgii Raoul Amand. Z práce však sešlo, protože Josef Robitschek nedostal víza. Až před pár lety se podařilo badateli Pavlu Tychtlovi ze spolku Tykkun Pacov zjistit z belgických státních archivů, že mu tamější vláda odmítla udělit víza kvůli židovskému původu. V případě, že by Josef Robitschek přišel o práci, nemohl by se již totiž vrátit do Československa. Pro Belgii by se tak býval stal ekonomickou přítěží. Raoul Amand však nakonec vládu přesvědčil, že znalosti Josefa Robitscheka z oboru keramiky budou pro Belgii přínosem. Aby byl jejich odjezd a pobyt v nové zemi co nejbezpečnější, nechal se Josef Robitschek spolu se svou dcerou pokřtít v katolickém kostele na Vinohradech. Zároveň uzavřeli s manželkou katolický sňatek. 

Po chvilce klidu opět na útěku

Když Robitschekovi v roce 1939 odcházeli do Belgie, mysleli si, že tam v bezpečí přečkají válku a poté se vrátí do Československa. Již po půl roce jejich klidného pobytu bylo všechno jinak. V květnu 1940 totiž napadlo Belgii Německo. Dědečkovi se podařilo sehnat auto a rodinu dostat do bezpečí do Francie, kde našel práci a bydlení. Ovšem opět jen na chvíli – po pár týdnech napadlo Německo také Francii a Robitschekovi se opět vydali na útěk. „A pak dědeček získal někde tři jízdní kola a jeli šest set kilometrů do Marseille,“ zmiňuje Audrey Knoth jednu z mála informací přímo od svých prarodičů. 

Z Marseille bylo možné v roce 1940 ještě vycestovat. Bylo potřeba ovšem opět získat víza. Josefu Robitschekovi se to podařilo díky brazilskému velvyslanci Luis de Souza Dantasovi. „Ten měl smysl pro spravedlnost a etiku a zachránil přes osm set lidí. Dělal to navzdory brazilské vládě. A proto moje rodina mohla odjet,“ říká s vděkem Audrey. Josef Robitschek dokázal navíc koupit lístky na loď Alsina, která v lednu 1941 plula do Rio de Janeira. Nejprve měla naplánovanou zastávku v Dakaru v Senegalu. Tam ji však na několik měsíců zadrželo britské námořnictvo s podezřením, že převáží materiál pro nepřátele. Poté dostala povolení od francouzské vlády odplout do marocké Casablanky. Cestující se poté měli rozhodnout, zda se vrátí do Francie, nebo zůstanou v severní Africe. Robitschekovi pochopitelně volili Afriku. Josef Robitschek opět využil své obchodní dovednosti a koupil lístky na španělskou loď Cabo de Hornos mířící z Cádizu do Brazílie. Nejdříve se museli dostat do Tangeru, odkud v září 1941 poslal dědeček dopis do Pacova své mamince. Obálka onoho dopisu se po letech našla na aukci v jednom pražském filatelistickém obchodě. „Upozornil mě na to jeden badatel. Obchod jsme kontaktovali, ale obálku se nám získat nepodařilo,“ lituje Audrey Knoth.

Po příjezdu do Brazílie neuznala tamější vláda pasažérům, převážně židovského původu, jejich víza a nedovolila jim opustit loď. A nejen to – začala je připravovat na odvoz zpět do Evropy. Na poslední chvíli je však zachránil karibský ostrov Curoçao, který jim nabídl dočasný azyl. Po pár měsících i tento ostrov přestal být bezpečný – nalézalo se zde totiž skladiště ropy pro Spojence. 

Na moři rodina bojovala o život

Po zveřejnění dramatické situace na lodi Alsina dostali cestující od některých zemí nabídku víz. Robitschekovi tak po devíti měsících na Curoçao mohli v červnu 1942 vycestovat na holandské lodi Crijnssen do New Orleans v Louisianě. Tu však hned druhý den zasáhla německá ponorka a cestující uprchli na záchranném člunu. Útočiště našli následující den na americké nákladní lodi Lebore. Bohužel se ani tato loď nevyhnula útokům německé ponorky. Robitschekovi museli strávit další dvě noci na rozbouřeném moři v malém záchranném člunu. Naštěstí je objevil motorový člun, který rodinu odvezl do rybářské vesnice na kolumbijském ostrově San Andrés, kde se jim dostalo velkorysé pomoci od místních obyvatel. Stejné pomoci se jim dostalo i další den od posádky americké vojenské lodi USS Erie, která rodinu konečně dovezla do Panamy. Tedy blíže k jejich cílové destinaci – USA. I tato loď se o několik měsíců později stala terčem německého útoku, při kterém zahynulo několik členů posádky.

Po třech letech konečně v bezpečí

Dědeček opět projevil své organizační a komunikační schopnosti a koupil dvě poslední letenky do Miami. Nejprve tedy odletěl se svou dcerou. Přestože uměl v té době anglicky jen trochu, okamžitě po příjezdu do USA odeslal dopisy s žádostí o práci. Koncem léta 1942 si rodina Robitschekova mohla konečně oddychnout. V Ohiu získali rodiče práci ve společnosti U.S. Stoneware zabývající se průmyslovou keramikou; Josef Robitschek se zde později stal jedním z ředitelů. V U.S. Stoneware zůstal až do odchodu do důchodu. Aby se vyhnuli komplikacím s výslovností svého příjmení, přijali rodné příjmení babičky – Lukas. 

Zatímco se rodičům v podstatě od začátku dařilo, dcera Hedvika zažívala kvůli neznalosti angličtiny ve škole krušné chvíle. Ve třinácti letech nastoupila do druhé třídy, což bylo obzvlášť pro dívku nepříjemné. Velmi rychle se však přizpůsobila. „Když bylo mamince sedmnáct let, vyhrála celonárodní soutěž v angličtině. Napsala esej a vyhrála cestu do New Yorku,“ směje se Audrey Knoth. Hedvika Lukas později studovala v Ohiu matematiku, během studií meteorologie na Pennsylvánské státní univerzitě se seznámila se svým budoucím manželem Walterem Knothem.   

Audrey Knoth netuší, zda kariérní začátky jejích prarodičů, kteří přišli ze země, jež se po válce přidala na stranu Sovětského svazu, nějak ovlivnila éra mccarthismu, tedy období často nepodložených obvinění ze sympatizování s komunismem. „O politice nikdy nemluvili,“ vysvětluje. Prarodiče hodně četli a poslouchali hudbu, ale nikoliv českou. „Moc lidí ve Spojených státech v 60., 70. ani 80. letech nevědělo o Československu nic,“ vysvětluje Audrey Knoth. 

V 60. letech byla ještě dítě, přesto vnímala rozjitřenou atmosféru ve Spojených státech. Pamatuje si na demonstrace proti vládě i válce ve Vietnamu. „Pamatuju si, když zavraždili Roberta Kennedyho. Nevěděla jsem sice, kdo to byl, ale pochopila jsem, že to bylo důležité.“ Rodiče sice politiku sledovali, mluvili o ní, ale jako dítě tomu nerozuměla. 

Návštěva Československa

V roce 1969 navštívila Audrey Knoth s rodiči a bratrem Československo. Jejich první kroky vedly do Břas u Plzně – do maminčina rodného domu. Tam se po třiceti letech setkala se svými sousedy. „To byla bomba! Oni vůbec nevěděli, co se s nimi stalo,“ vzpomíná Audrey Knoth. 

Podruhé Audrey Knoth jela do Československa v roce 1981 s kamarádkami z univerzity. Navštívily Prahu a České Budějovice. Výlet do komunistické země byl pro mladé Američanky velkým dobrodružstvím, ne vždy příjemným. „Bylo těžké najít jídlo i hotel. A taky policisté byli dost agresivní. Všude nám kontrolovali pasy – ve vlaku, na nádraží,“ vypráví Audrey Knoth. Oproti své první návštěvě zpozorovala jeden zásadní rozdíl: „Lidé v roce 1981 nebyli moc veselí. Myslím, že v roce 1969 doufali, že jim USA pomůžou, ale v roce 1981 už nevěřili.“ Proto Audrey Knoth překvapila sametová revoluce o osm let později: „Nevěřila jsem, že lidé ještě najdou energii protestovat.“ 

Potřetí přijela do Československa v roce 1992, pak až v roce 2023, tedy poté, co zjistila rodinnou historii. 

Do Osvětimi jet nedokážu

Když Josef Robitschek odcházel z Československa, žila již jen jeho maminka Cecílie. Protože od ní nedostal čtyři roky žádný dopis, napsal na pacovský obecní úřad. Ti mu v roce 1945 oznámili, že je maminka po smrti. Jak se později rodina dozvěděla s pomocí badatelů, Cecílie Robitscheková byla v listopadu 1942, tedy v době, kdy její syn v USA konečně zažíval šťastné období, spolu s dalšími židovskými obyvateli z Pacova deportována do Terezína. V lednu roku 1943 byla zavražděna v Osvětimi. „Myslím, že za její smrt cítil vinu,“ domnívá se Audrey Knoth. 

Zjištění, že babička byla zavražděna, hodnotí zpětně Audrey Knoth jako nejhorší okamžik svého života. „A taky že moji prarodiče měli smutné tajemství,“ dodává. Audrey ani její bratr Osvětim nikdy nenavštívili. „Naše emoce jsou příliš intenzivní. Navíc jsme zjistili, že tam zahynulo možná jedenáct příbuzných,“ vysvětluje Audrey.

Rodina je důležitá, abychom znali svůj příběh  

S příbuznými v Československu v kontaktu příliš nebyli – kromě každoročního vánočního přání babiččiným příbuzným do Ostravy. „Z dědečkovy rodiny nikdo nepřežil. Jeho sestra zemřela před válkou. Jeho tatínek měl sedm sourozenců, polovina umřela před válkou, zbytek byl zavražděn za války,“ vysvětluje Audrey Knoth. 

V roce 2024 zjistila přes jednoho genealoga, že v Delaware, pouhých dvacet minut od maminky, žije dědečkův stoletý bratranec, který přežil Osvětim. „Pro maminku je to úžasná věc, protože ona nikdy neměla rodinu,“ vypráví nadšeně Audrey Knoth.

Audrey Knoth svůj židovský původ nijak nepociťuje. Spolu s bratrem jsou aktivní ve svobodné církvi Unitarian Universalist. „Necítím se být židovského původu, protože nejsem.“ Vysvětluje to tak, že babička byla katolička, dědeček také přijal katolickou víru. Prarodiče vyprávěli, že v Československu jsou skoro všichni katolíci. Navíc při jejích návštěvách Československa v mládí neviděla žádnou synagogu. „Já nevěděla, že Židé byli před válkou tak důležitou součástí společnosti. A že jich bylo tolik.“  

Po zjištění informací o rodinné historii se změnily vztahy Audrey Knoth a její maminky. Když děti Hedviky Knoth zjišťují o jejich rodině nové informace, hodně se ptá. „Ale nechce poslouchat,“ směje se Audrey Knoth a dodává: „Nechce ale poslouchat o smutných věcech.“ Zajímavé je, že sama se o židovském původu svého otce dozvěděla až od svých dětí. Jejím rodičům se tento fakt podařilo až do jejich smrti zatajit. 

Konečně jsem kompletní

V rodině Audrey Knoth se nezachovalo mnoho věcí z Československa. Robitschekovi cestovali jen s minimem věcí. „Když šli do Belgie, vezli si s sebou nábytek. Pak už odcházeli jen se zavazadly. A při každém dalším kroku toho měli míň a míň. A když přišli do Spojených států, neměli už nic,“ myslí si Audrey Knoth. Po válce získali od maminčiných příbuzných pár fotek a šachy po pradědečkovi. 

Audrey Knoth vystudovala na univerzitě ve Virginii francouzštinu. „Ale neplánovala jsem se jí věnovat. Mě prostě bavila,“ vysvětluje. Později se naučila také španělsky a ve svých šedesáti čtyřech letech česky. Hned po dokončení studií začala pracovat v lokálním rádiu. Poté se dvacet pět let věnovala PR. Tam pracovala i 11. září 2021. „Tento den změnil Spojené státy. To bylo jako invaze,“ dívá se zpětně na celou událost. 

Její život – ovšem k lepšímu – se změnil, když se dozvěděla o historii své rodiny. „Příběh naší rodiny je příběh o lásce. Protože moji prarodiče chtěli zachránit moji maminku,“ usmívá se Audrey Knoth. 

Dědeček zemřel v roce 1985 v osmdesáti třech letech, babička v roce 2003 ve sto třech letech. Do Evropy se později vrátili. Nikoliv však na místa spojená s jejich minulostí – pouze do Švýcarska a Itálie. 

Maminka Hedvika je i ve svých devadesáti pěti letech aktivní, zajímá se o informační technologie. Česky mluvila jen se svou maminkou. Po její smrti už neměla nikoho. Proto uvítala, že se její dcera začala učit česky. „Každý víkend posloucháme spolu české podcasty. A to je úžasný.“

Audrey Knoth žije se svým manželem ve Virginii, kde pracuje ve španělském rozhlase. Do České republiky se pravidelně vrací a vypráví příběh své rodiny.

„Česká republika je teď kus mého života. Cítím, že teď už jsem kompletní.“