Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Neonila Hryhorivna Klymjuk (* 1940)

Jak se rozpadly kolchozy, tak se rozpadlo všechno

  • narodila se 29. listopadu 1940 v obci Vovnychi v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině v tehdejším Sovětském svazu

  • vzpomíná na nacistickou okupaci Volyně (1941-1944)

  • otec sloužil v Rudé armádě, kde byl zraněn

  • vzpomíná na transporty obyvatel vesnice Vovnychi do sovětských pracovních táborů (gulagů)

  • část rodiny byla rovněž transportována do sovětských pracovních táborů

  • pracovala v kolchozu a v dalších zaměstnáních

  • v roce 2019 bydlela ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině

Nacistická armáda na Volyni

Neonila Hryhorivna Klymjuk, rozená Danyljuk, se narodila v roce 1940 v obci Vovnychi v Demydivském okrese v Rivnenské oblasti v tehdejším Sovětském svazu: „Rodiče bydleli na vesnici, měli hospodářství a já jsem byla jejich jediné dítě. V roce 1947 jsem začala chodit do školy. Ještě ale můžu zavzpomínat na válku,“ začíná vyprávět pamětnice a „válkou“ myslí nacistickou okupaci Ukrajiny v letech 1941-1944. Neonila Hryhorivna uvádí, že se místní obyvatelstvo nestavilo k německým vojákům nikterak negativně: „Moje babička jim v kuchyni vařila. Němci byli přátelští. Dávali nám cukroví. (...) Chovali se k nám jako k lidem, ale byli to jakoby protivníci. No napadli nás. Ale jinak se i naši k nim chovali dobře.“

Němci však místní obyvatelstvo odváželi na nucené nasazení: „Naše sousedy také vzali do Německa. (...) Sousedé [pak po návratu] říkali, že museli pracovat, ale že jim alespoň dávali najíst. My jsme se starali o jejich mladého syna, kterému tehdy mohlo být patnáct nebo sedmnáct let, ale také jsme se starali o jejich krávu. Pak jsme sousedce její krávu vrátili a ona nám na oplátku dala telátko. Z telátka jsme měli další telátka, a tak jsme dokázali rozšiřovat svůj dobytek. Pak jsme si koupili prasátko a nakonec kuřata. Ale to jsme si koupili už za sovětské vlády.“

Neonila Hryhorivna ale vypráví především o frontových bojích v roce 1944: „Vzpomínám si, že jsme se jako uprchlíci schovávali dva týdny v obci Dubljany. Schovávali jsme se tam, než Němci odešli. (...) Daleko jsme chodit nemohli a nikde daleko jsme nebyli. (...) Pak jsme se vrátili zpátky a doma jsme nenalezli nic. Okna i dveře jsme měli rozbité a celý dům byl bez střechy. Nic nám nezůstalo. Ani drůbež, ani hospodářská zvířata. Navíc otec už u nás nebyl, už sloužil v armádě.“

 

Otec v Rudé armádě

Otec Hryhorij Illarionovič Danyljuk (narozen 1904) byl totiž v té době mobilizován do Rudé armády. Narodil se v obci Ochmatkiv v Demidivském okrese, před válkou pracoval na vesnickém hospodářství a poté se oženil s Olenou Anysivnou Chajuk. Společně žili v obci Vovnychi a odtud odešel do armády: „Prošel všechna ta válečná léta a byl zraněný na ruce. Léčil se v nemocnici. Nebyl důstojník, ale sloužil jako řadový voják u pěchoty. O válce však nejvíc mluvil až v penzi. (...) Říkal, jak těžce všechno prožívali nebo jak šli v chladné vodě a hladoví. Po válce pracoval v kolchozu jako kovář.“ Do Rudé armády byl mobilizován ještě otcův bratr, který byl v té době již ženatý, a z války se již nevrátil.

 

Poválečná situace a odvážení lidí do gulagu

Po válce byla Rivnenská oblast zpustošená a pravoslavné kostely i celé vesnice byly zruinované: „V Krasnomu, to byla sousední vesnice, vypálili celý kostel. Dokonce v kostele shořely všechny dokumenty - křestní listy a další dokumentace. V sousední obci také zruinovali kostel a teprve v roce 1992 si tam postavili nový. Lidé je budovali vlastníma rukama a vlastní silou.“

Na Volyni v té době působila i Ukrajinská povstalecká armáda: „Otec přišel z armády, měl s sebou vojenský kabát i kožich a v noci k nám přišli banditi. Zaťukali na okno a vzali nám plášť i kožich. Vytáhli je zpode mne, protože já jsem na tom ležela. (...) Ale jinak nezabíjeli mírné lidi. Já ani vlastně pořádně nevím, proti komu byli, jestli proti komunistům, nebo proti komu, ale jak věděli, že babka napekla chleba, tak přišli, zaklepali a ona jim chléb s mlékem a sádlem vynesla ven. Pokud bychom jim nic nedali, tak by nás možná zabili. Ale jinak nezabíjeli.“

Neonila Hryhorivna také vzpomíná na tzv. brjanské a polské přesídlence. Brjanští byli obyvatelé z východní části Ukrajiny, kteří byli těžce postižení válkou i neúspěšnou kolektivizací a těsně po válce neměli nic k jídlu. Přijížděli na západní Ukrajinu, kde v té době ještě nebylo kolektivizované zemědělství a kde lidé měli samozásobitelské zemědělství, aby pracovali u místních obyvatel a vydělali si na jídlo. Polští přesídlenci pak byli Ukrajinci, kteří byli v rámci sovětsko-polské etnické výměny obyvatel v roce 1944 „vyměněni“ za polské osídlení na Volyni. Nejdříve se polští přesídlenci dostali na jižní Ukrajinu, ale poté odjeli na západní Ukrajinu: „Ti lidé z Brjanska byli hladoví a dokonce jedli i trávu. Dokonce i na polích sbírali po bramborách škrob. Ten byl takový jako mouka. Ten škrob vařili a jedli. Tak strašně hladoví byli. Pak vedle nás žili i polští přesídlenci. Ti také měli taková veliká břicha, jak byli hladoví. Oni žili na vesnicích, ale už taky poumírali a jejich děti odjely pryč. Někteří odjeli až na Krym. Nevím, proč je z Polska vyhnali.“

S poválečným obdobím se pojí také transporty obyvatel do sovětských pracovních táborů, tzv. gulagů. Nevyhnulo se to ani rodné obci pamětnice: „Vyvezli celkem dvě rodiny. Z těch, co odvezli od nás, se pouze dva lidé už nevrátili. Ti tam umřeli. Z jedné rodiny se vrátil syn, máma, dcera a otec, ale jejich druhý syn zahynul. Když se vrátili, tak v jejich domě byli vojáci. Oni jim dovolili jeden pokoj, tak tam žili a pak se přesídlili do Dubna. Z druhé rodiny se nevrátil otec. Vrátil se syn, dcera a matka. Také z rodiny mého manžela byla teta a její rodina poslaná na Sibiř. Dva její synové tam promrzli a umřeli.“

Po válce nastoupila Neonila Hryhorivna na základní školu. Do školy chodila společně s žáky, kterým bylo 18 let, protože v období války nemohly děti samozřejmě studovat. Celkově však byly v obci Vovnychi jenom tři třídy, a tak musela Neonila Hryhorivna odejít na další školu do sousední obce, kde absolvovala další čtyři třídy. Celkem tedy měla sedm tříd základní školy a poté nastoupila na školu do další obce, aby si dodělala deset tříd: „Jak jsem šla do školy, tak tam už byli takoví komunističtí učitelé. A ředitelem školy byl člověk bez oka. Potom jsme chodili do pionýra a také do komsomolu nás zapisovali. Chceš, nebo nechceš, prostě jsme museli k pionýrům a komsomolcům jít.“

 

Kolektivizace a práce v kolchozu

Když se otec vrátil z války, dal mu dědeček hnědého koně. Otec se o něj staral, ale záhy o něj přišel - jakmile se postavily kolchozy, byl zabrán nejen všechen dobytek, ale také onen černý kůň. Ředitel kolchozu byl většinou někdo nemístní a zpravidla byl dosazován sovětskou vládou. Jednalo se často i o lidi z východní Ukrajiny. Jak však vzpomíná Neonila Hryhorivna, i když nemuseli být vždy špatní, jeden ředitel kolchozu se jí vryl do paměti: „Nebyl to dobrý člověk. On mohl před Velikonocemi přijít k někomu domů, zalít mu vodou oheň, pokud něco pekl, a hnal do ho práce. Všichni na něj vzpomínají ve zlém. Moje máma také jednou onemocněla, bylo nutné odvézt ji autem do nemocnice a ten ředitel nám auto nepůjčil. Také zemřel v těžkých mukách.“

Po absolvování školy pracovala jako poštovní doručovatelka a poté v továrně na výrobu cukru: „Potom práce v továrně na výrobu cukru skončila a nás přestěhovali na sběr cukrové řepy. Tam jsem pracovala, než skončila sezóna. Dále jsem pracovala v cihelně, kde jsem byla do roku 1966. V roce 1960 jsem se vdala a šla jsem za manželem do obce Pidluzhzhya. Tam jsem byla do roku 1963. Narodil se mi tam syn. Potom jsme odešli zpět do Vovnychi, kde jsem pracovala jako vychovatelka ve školce. Zde se mi narodila dcera. Starala jsem se o děti a potom jsem pracovala v kolchozu a zastávala tam různé práce celých dvaadvacet let.“

Dnes se již její rodná vesnice značně proměnila a například kino i klub, jak si je pamatovala dříve, dnes už neexistují: „Dříve byl lístek do kina za pět nebo za deset kopějek. Já jsem ještě byla malá, tak jsem si vzala jedno nebo dvě vejce, šla jsem do obchodu, udala jsem je tam a měla jsem kopějky, abych mohla jít do kina.“

Neonila Hryhorivna také vzpomíná, že se lidé z vesnice často stýkali: „Seděli spolu, vyšívali a zpívali si ukrajinské písně. O žádné politice se v té době nemluvilo.“

 

Zklamání po roce 1991

Mladí lidé ještě za dob Sovětského svazu odcházeli z vesnic do měst, ale tento proces po roce 1991 jenom akceleroval: „Jak se rozpadly kolchozy, tak se rozpadlo všechno. Ani nevíme, kam se to všechno ztratilo. Obec Vovnychi zpustla a zůstalo tam jenom deset domů, ve kterých lidé dosud hospodaří. Ostatní domy zůstaly prázdné a nikdo v nich nežije. Jenom jeden člověk převezl svůj dům pryč. (...) Dříve bylo ve městě hodně práce a mládež prostě odešla do města a už ve městě zůstala. Odešla do Rivne, do Dubna nebo do Mlyniva. I tam byla práce. V Dubně se dělal závod na výrobu cukru a v kolchozu nebylo možné si něco vydělat. Ale na vesnici žili lidé i ze svého dobytka a z toho, co vypěstovali.“

Stejně jako jiní starší lidé, také Neonila Hryhorivna porovnává samostatnou Ukrajinu a dobu Sovětského svazu a dochází k názoru, že období Sovětského svazu bylo lepší. Vývoj po roce 1991 je pro pamětnici velikým zklamáním: „Za Sovětského svazu jsme neměli veliký plat, ale také ceny nebyly veliké. Mohli jsme si všechno koupit a všechno si vybudovat. Dnes lidé nemají kde pracovat. Také do důchodu šli dříve lidé v padesáti pěti letech a dnes musí jít v šedesáti. Ale úroveň života je přitom nižší.“

Neonila Hryhorivna odešla do penze v roce 1995 ve svých padesáti pěti letech: „A to bylo dobře, protože těžce pracující lidé se nedožívají šedesáti nebo ještě více let. Už nemůžou pracovat. Ten, kdo vymyslel penzi v pětapadesáti letech, nebyl hlupák. Teď udělali penzi od šedesáti let a to je špatně. Kdo pracoval v kanceláři, dožije se vyššího věku, ale kdo těžce pracoval, tak se nedožije.“

V současnosti žije Neonila Hryhorivna se svojí dcerou ve městě Dubno. Její syn a vnuci žijí ve stejném městě.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)