Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ewa Klosová (* 1953)

Překonání strachu, když jsem dělala kurýra do Polska, bylo velkou životní zkouškou

  • rozená Głowacka, narodila se 26. března 1953 v Poznani

  • vystudovala na VŠ zootechniku v Poznani

  • v roce 1980 se aktivně zapojila do vznikajícího hnutí Solidarita

  • v roce 1985 se provdala za Slováka Juraje Puciho a v roce 1986 se s ním usadila v Praze

  • pracovala v experimentálním ústavu, kde se starala o pokusná zvířata

  • ilegálně spolupracovala s disidenty Annou Šabatovou a Petrem Uhlem

  • překládala do polštiny samizdatové Infochy, byla kurýrem pro polsko-českou Solidaritu

  • v roce 1989 připravila v Polsku půdu pro útěk politicky stíhaného Stanislava Devátého

  • v listopadu 1989 se zúčastnila festivalu Československé nezávislé kultury

  • po rozvodu se v roce 1993 provdala za novináře Čestmíra Klose

  • spolupracovala s Východoevropskou informační agenturou (VIA), Polským institutem, živila se jako překladatelka

Rodinné zázemí

Ewa Klosová, za svobodna Głowacka, se narodila 26. března 1956 v Poznani, kde žila spolu s mladším bratrem Andrzejem a rodiči.

Otec, který pracoval jako technolog, se s matkou – zásobovačkou podniku – poznal po válce na gymnáziu. Oba za sebou měli těžké válečné zkušenosti. Maminka pocházela z Poznaně, od svých 11 let pracovala jako au pair v německých rodinách, při osvobození Poznaně ji znásilnili ruští vojáci, s čímž se pak vyrovnávala celý život. Otec od 16 let bojoval jako partyzán v odbojové Zemské armádě (Armia Krajowa), za což mu po válce hrozilo pronásledování ze strany komunistů.

„Požehnaná komunisty byla Lidová armáda, ale Zemskou armádu založili vysocí důstojníci a polská inteligence. Po válce se snažili bojovat s komunisty a ti je pochopitelně brali jako reakcionisty,“ vysvětluje Ewa. Ze strachu, aby někdo neudal, že Roger Głowacki za války bojoval v Zemské armádě, raději vstoupil do strany.

Oba rodiče byli katolíci, ovšem v době svého členství v komunistické straně otec do kostela nechodil. Rodiče malou Ewu posílali do katolické školky v Poznani, kterou vedly řádové sestry. Ewa na ni nevzpomíná ráda. Nechápala, co jsou hříchy, ani například svaté přijímání, a z katolické školky se pak psychicky vzpamatovávala ještě dlouho poté.

Učila se číst mezi řádky

„Neměli jsme se dobře a museli jsme žít velice skromně. Rodiče byli unavení a bojovali o živobytí. Patřili ke střední třídě, přesto živořili. Většina mých kamarádů ve třídě na tom ale přesto byla lépe než my. Kdo neměl známé u zdrojů, měl se hůře. Jediné, co nám rodiče mohli dopřát, byly letní tábory. K moři jsem se poprvé dostala až po maturitě,“ vypráví Ewa.

V srpnu 1968, když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, bylo Ewě 14 let a v Poznani byla svědkem demonstrací, sama málem dostala pendrekem. Byla ve věku, kdy teprve začínala pronikat do tajů politických her, které jsou na pozadí toho, v čem žije. „Za Poláky jsem se tehdy styděla, že na tancích do Československa také přijeli,“ vypráví Ewa.

Jak říká, chtěla být intelektuálkou. Názorově a intelektuálně ji ovlivňovali například lidé, které potkávala na letních táborech. „Koupila jsem si noviny Polityka, ale zjistila jsem, že tomu, co tam píší, vůbec nerozumím. Trvala jsem ale na tom, že to pochopím, a časem jsem se opravdu naučila číst mezi řádky. To mě formovalo.“

Studia

Rodičům nejvíce záleželo na tom, aby dostala dobré vzdělání, ale po absolvování gymnázia v roce 1972 stejně nemohla studovat to, co ji zajímalo nejvíce, totiž veterinu. Musela by bydlet na kolejích a na to doma nebyly peníze. „Chtěla jsem být také například žurnalistkou, ale bylo mi jasné, že v tomto systému nemůžu být novinářkou, a tak jsem se rozhodla pro apolitickou profesi. Když ne tedy veterina, šla jsem aspoň na zootechniku v Poznani,“ říká pamětnice.

Vysokou školu dokončila v roce 1977 a pak dostala umístěnku v zemědělském družstvu Krosno, kam dojížděla z Poznaně vlakem. V podniku se, jak říká, nechala naverbovat do svazu mládeže. „Nevím, jak se to přihodilo, ale chtěli, abych vstoupila do strany, a já od nich chtěla mít pokoj,“ říká Ewa, která nikdy nešla pro slovo daleko a dostávala se do konfliktů s nadřízeným. „Byl to alkoholik, kradl a ubližoval zvířatům. Upozorňovala jsem na to vedení a nakonec jsem šla na kobereček k předsedovi, který mi vyhrožoval, že musím místo opustit, jinak mi zničí kariéru. Sice nebylo co ničit, žádnou kariéru jsem neměla a nechtěla, ale odejít jsem nakonec stejně musela.“

Vyčerpané Polsko v 70. a 80. letech

Ewa si našla práci technologa v podniku, který vykupoval kožešinové kůže, vyřizovala zde reklamace. To už se psal rok 1979 a život v Polsku byl stále těžší.

„V 70. letech bylo nedostatkové už snad všechno. Opravdu všechno. Aby se dalo něco získat, bylo potřeba mít známé v obchodech, kde bylo nějaké zboží. Byly ale zase vysoké ceny. Nedostatkové byly i potraviny. Pořád něco nebylo. Když něco bylo, tak zase nebylo něco jiného. Pamatuji si to jako neustálý boj o potraviny, zboží, protože jste museli vystát obrovskou frontu, abyste zrovna v tom okamžiku, kdy přišlo zboží, ho mohli dostat. Jinak pokud jste neměli známého, který vám nechal něco pod pultem, tak jste měli smůlu. A my jsme žádné známé v obchodech neměli. Na konci 80. roku už nebylo v obchodech vůbec nic, základní potraviny byly na lístky.“

1980: Solidarita

Nespokojenost v zemi vzrůstala a v letních měsících roku 1980 Polskem proběhla vlna stávek, jež vyvrcholily v Gdaňsku.

Tamní dělníci vyhlásili požadavek na nezávislé odbory, vzniklo hnutí Solidarita, jehož vůdčí osobností se stal Lech Wałęsa. Do jara 1981 aktivistů hnutí přibývalo, své buňky mělo v každém podniku. Solidarita vydávala vlastní noviny, čímž prolomila státní monopol na rozšiřování informací. Hrozila intervence Sovětského svazu, jaká proběhla v roce 1968 v Československu. I Ewa se v roce 1980 angažovala v Solidaritě.

1981: Výjimečný stav

Intervence nakonec přišla z vnitřku, 13. prosince 1981 komunistická vláda vyhlásila v zemi výjimečný stav.

„Ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že nefunguje telefon ani rádio. Zapli jsme tedy televizi. Na obrazovce se objevil generál Jaruzelski v uniformě a hrobovým hlasem nám oznamoval, že byl v Polsku zaveden výjimečný stav. Říkal, že to je nezbytné pro dobro Polska a tak dále. A potom tam nějaký speaker v uniformě četl podmínky, co ten výjimečný stav obnáší. Že nám můžou vzít osobní auto, když to bude zapotřebí, že se zavádí policejní hodina – od deseti večer do šesti do rána se nesmíme pohybovat venku, že nesmíte nikam cestovat bez povolení. Telefony nefungovaly ještě několik dní,“ vzpomíná Ewa.

Vůdci opozice byli pozatýkáni armádou a posláni do internačních táborů. Všechny společenské organizace včetně odborových svazů musely ukončit sovu činnost. Solidarita pracovala nadále v podzemí – hnutí vydávalo tisk, rozšiřovalo letáky, organizovalo pomoc pro pronásledované.

Podnikoví ředitelé měli možnost vydat komunistům seznam zaměstnanců, kteří byli aktivní v Solidaritě a dělali problémy. Týkalo se to také Ewy, ale Solidarita byla opravdu solidarita. „Náš ředitel to ale naštěstí neudělal. Kdyby ano, vyhodili by mě z práce, těžko bych sháněla nějakou jinou,“ říká pamětnice.

Solidarita se významněji aktivovala koncem 80. let, s postupujícími změnami v Gorbačovově Sovětském svazu, to už ovšem Ewa žila v Československu.

Život v „blahobytném“ Československu

Silvestr v roce 1984 byl pro Ewu zlomový, a aniž by to tehdy ještě tušila, rozhodl o zásadní životní změně. „Byla jsem s přáteli na výletě v Praze a právě o silvestru jsem tam poznala svého budoucího manžela Juraje Puciho, který pocházel ze Slovenska,“ vzpomíná Ewa. Vzali se v září 1985 v Polsku. Bylo jí třicet, ale do té doby si nedovedla představit, že by mohla v Polsku, které nenabízelo žádné perspektivy, založit rodinu. „Oproti Polsku jste se v Československu měli jako v ráji. Taky se stály fronty, ale bylo co jíst a nebyli jste odkázáni na potravinové lístky a černý trh,“ vypráví Ewa. Do manželova rodiště na Slovensku se přestěhovala v roce 1986 a poté s ním žila v Praze, kde našla práci v experimentálním zvěřinci v Legerově ulici. Pečovala zde o pokusná zvířata.

Spolupráce s československým disentem

V ústavu pracovala také disidentka Anna Šabatová, s níž byla Ewa na stejné myšlenkové vlně. Spřátelily se, Anna seznámila Ewu i se svým manželem Petrem Uhlem, Ewa s nimi začala spolupracovat. Když Ewu jiná kolegyně z pokusného ústavu vystrnadila, hledala si jinou práci. Nakonec se jí podařilo sehnat místo uklízečky v Paláci kultury.

„V lednu 1989 mě ale náhle oslovila policie, že prý se stala krádež a vyslýchají uklízečky. Odvezli mě na služebnu a tam mě čtyři hodiny vyslýchali ohledně návštěv u Uhlových. Pak po mně chtěli úplnou nehoráznost. Nabízeli mi lepší práci, když prý budu donášet. Překvapilo mě to, že se mnou chtějí spolupracovat. Nemyslela jsem si, že jsem pro ně až tak důležitá, že by po mně chtěli spolupráci. Hodně mě to nakrklo. Bylo to pro mě absolutně nepřijatelné a byla jsem z toho nešťastná, bez práce jsem byla existenčně vyřízená,“ vypráví Ewa, pro kterou nepřipadala žádná spolupráce se Státní bezpečností v úvahu a raději místo opustila.

„Pak jsem byla bez jakékoli možnosti příjmu. Odřízli mě od všeho. Pes by si ode mě nevzal suchou kůrku. A v této situaci můj manžel podepsal Chartu 77. Takže já jsem byla úplně zoufalá,“ říká Ewa.

Pomohli jí Uhlovi tím, že pro ně překládala samizdaty do polštiny. To ostatně dělala už od roku 1987, ovšem nyní jí Petr Uhl za překlady platil, a tak nezůstala zcela bez prostředků.

Záchranná akce pro pronásledovaného Stanislava Devátého

Od svého propuštění z práce a pochopitelně i kvůli výslechu u StB žila Ewa v permanentním stresu z toho, že je tajně sledována.

Prokázala tedy velkou statečnost, když ji v létě 1989 Petr Uhl požádal, aby pomohla s ukrytím Stanislava Devátého v Polsku, a ona na to kývla. A to přes to, že jednu varovnou zkušenost z cesty do Polska už měla za sebou. Pro Petra Uhla totiž v Polsku zařizovala něco už dříve, ještě v době, kdy byla zaměstnána. Poznala se tam při tom s disidentem a zakladatelem Polsko-československé solidarity Mirosławem Jasińským, který jí věnoval zakázanou knihu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Cestou zpět ji ve vlaku na hranicích vyhmátli polští celníci a zadrželi ji. „Našli u mě tu knihu a zjistili, že je na indexu. Musela jsem vystoupit z vlaku a celou noc čekat u nich na stanici, až v sedm ráno přijde nějaký jejich policajt a udělá se mnou výslech. Přitom v tu dobu už jsem měla být v Čechách v práci,“ vypráví Ewa.

Přesto znovu souhlasila do Polska vyjet a udělat, co bude v jejích silách. Jak již bylo řečeno, měla v Polsku připravit půdu pro ukrytí Stanislava Devátého. Tohoto disidenta, signatáře Charty 77, tehdy znala jen z překladů Infochu a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Vědělo se o něm, že ve vězení praktikoval metody pasivního odporu a držel protestní hladovky, které jeho organismus krajně vyčerpávaly. Z politických důvodů byl opakovaně vězněn, a když ho v srpnu 1989 opět odsoudili k 20 měsícům vězení, přátelé měli vážné a odůvodněné obavy o jeho život. Další hladovku už by nepřežil. Bylo nutné ho ukrýt a to se povedlo také díky pomoci Ewy Klosové.

Odjela do Polska vybavena tajnými hesly, díky nimž se měla zkontaktovat s Jasińským či Jaroslavem Brodou. „Jasiński byl pryč, vyhledala jsem tedy Brodu na jeho adrese. Nejdříve mi nevěřil, že nejde o podvod, že nejsem nastrčená, ale nakonec se jeho nedůvěra prolomila a sešli jsme se venku na lavičce. Domluvili jsme podmínky transportu a převzetí Stanislava Devátého,“ líčí Ewa. Její druhá polská mise již naštěstí proběhla bez kolize se státními orgány.

Stanislava Devátého převezli jeho přátelé na určené místo na hranice, kde si ho Poláci převzali. Stanislava skrývali ve Vratislavi od září 1989 – a do Prahy se vrátil až v prosinci 1989.

Festival nezávislé československé kultury v Polsku

Na počátku listopadu 1989 se ve Vratislavi konal Festival nezávislé československé kultury, kam vlakem přes Poznaň dorazila také Ewa. Na rozdíl od mnoha Čechů měla štěstí, že ji ve vlaku příslušníci SNB nezadrželi. Jakožto Polka mohla tvrdit, že jede do Poznaně k rodičům. „Hodně lidí vyházeli z vlaku, jiným se do Wrocławi podařilo dostat přes NDR. Ale třeba jeden známý muzikant prošel neuvěřitelně snadno – prý po těšínském mostě. To jsem ještě nevěděla, že spolupracoval s StB,“ vypráví Ewa. Na festivalu potkala mezi tisícovkami Čechů i mnoho výrazných kulturních osobností z okruhu emigrantů i disentu.

„V Polsku nebyl festival zakázán. Tam už si policie tolik nedovolovala, protože od června tam už probíhala demokratizace,“ vysvětluje pamětnice. Zbývaly jen dva týdny do 17. listopadu, který odstartoval demokratizaci i v Československu.

Život po listopadu 1989

Ewa Klosová se v roce 1990 rozešla s manželem Jurajem Pucim, který byl vášnivým a v 90. letech také již proslaveným rekordmanem v pěších túrách. Zatímco trávil většinu času na cestách, Ewa zůstávala sama a rozhodla se manželství ukončit. V roce 1993 se provdala za novináře Čestmíra Klose, s nímž má dceru.

Po revoluci ji Petr Uhl zaměstnal ve Východoevropské informační agentuře (VIA), kterou založil, poté spolupracovala s Polským institutem, živila se překlady.

V životě prožila mnoho náročných zkoušek, a proto ji také oslovil příběh jedné polské básně, v níž žena obětuje život, když z hořícího domu zachrání děti.

„Báseň končí slovy: ‚O sobě víme jen to, z čeho nás život vyzkoušel.‘ A tak to skutečně je, život sám nám odhaluje, kdo jsme, s každým novým dnem. Někdo třeba není překvapen tím, čeho je schopen, či neschopen, někdo ano. Pro mě byla jedna z těch nejdůležitějších zkoušek to, jak jsem překonala ten strach a zařizovala pro disent věci v Polsku anebo že jsem odmítla ty estébáky. Já jsem si uvědomovala, co může nastat, ale stejně jsem jim řekla NE,“ říká na závěr Ewa Klosová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: We're not alone: the stories of our minorities

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu We're not alone: the stories of our minorities (Petra Verzichová)