Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Klípa (* 1953)

• narozen 26. července 1953 v Chodově u Prahy

• v roce 1972 maturoval na SPŠ elektrotechnické v Ječné ulici

• v letech 1973-1975 absolvoval vojenskou základní službu v Litoměřicích

• v roce 1975 vstoupil do manželství

• v roce 1976 se stal členem studijní skupiny – neveřejného teologického studia

• od roku 1983 součástí tzv. Pražské obce – skryté církve

• v roce 1985 přijal z rukou tajného biskupa Jana Konzala kněžské svěcení

• v roce 1989 se účastnil svatořečení Anežky České v Římě

• v roce 1989 se účastnil studentské demonstrace na Albertově a Národní třídě

• v letech 1994-2016 působil na vyšší škole Jabok

• v letech 1996-2022 se svou ženou Evou budoval a vedl komunitu „Villa Vallila“

Miroslav Klípa vyrůstal v Praze v prostředí živé křesťanské víry a během normalizace se zapojil do aktivit skryté církve. Vedle civilního zaměstnání se účastnil tajného teologického vzdělávání a komunitního života. Po roce 1989 se podílel na obnově církevních aktivit, stál u zrodu školy Jabok a později spoluvytvářel komunitu pro lidi s postižením Villa Vallila.

Tam jsou kořeny těch Klípů

Narodil se 26. července 1953 v Chodově u Prahy, jako druhý syn manželů Jaroslava Klípy a Jindřišky Klípové, rozené Kobzové. Rodištěm maminky byla Bystřice nad Pernštejnem. Do Prahy přišla jako mladá dívka, vyučila se zde švadlenou a hlavní město se jí už stalo domovem. Otec pocházel z obce Mezná na Soběslavsku, kde rod Klípů vlastnil po mnoho generací statek. Jeho dětství poznamenala brzká ztráta rodičů. Po osiření vyrůstal u svého strýce v Klokotech, díky jehož podpoře získal středoškolské vzdělání na automobilové průmyslovce v Mladé Boleslavi.

Cesty rodičů se setkaly na žofínském plese, jejich svatba se konala v roce 1950 v kostele u svaté Ludmily na Vinohradech. Důležitou součástí jejich života byla víra, v níž vychovávali své děti. Doma však panovala otevřená atmosféra, „měli „volnou výchovu“, vzpomíná pamětník. 

Když na základní škole Mirkovi spolužáci vstupovali do pionýra, maminka se postavila rázně proti. Zpočátku mu to bylo líto, ale postupně to přerůstalo v hrdost. Za svůj přístup byla maminka soudruhem ředitelem nejprve pokárána, ale na konci Mirkovi školní docházky – v červnu 1968 – byla tímtéž soudruhem ředitelem pochválena.  Čas prázdnin obvykle prožíval u svého strýce na statku v Mezné, jenž zůstal v držení rodu i po kolektivizaci. „Tam jsme měli hromadu bratranců a sestřenic…, tam jsme si to užívali. Tam jsou kořeny těch Klípů.“

To bych přál mladým, takového člověka

Po ukončení školní docházky byl Mirek přijat na SPŠ elektrotechnickou v Ječné ulici. „To byl spíš tátův projekt, škola mě vůbec nebavila.“, vysvětluje. O letních prázdninách, před nástupem na školu, v den plánovaného odjezdu na chmelovou brigádu ho máma probudila se slovy: „začala válka“. Toho dne jen seděli a pozorovali, jak nad jejich chodovským domečkem přelétala letadla. Na brigádě pak panovala „mimořádně přátelská atmosféra, lidé drželi při sobě.“

Důležitou roli v životě Miroslava Klípy sehrál františkán Řehoř Mareček. Při svém příchodu do spořilovské farnosti na konci 60. let už měl za sebou komunistický kriminál a dlouhá léta bez státního souhlasu k výkonu duchovní služby, během nichž se živil jako fotograf. To byl „úžasný člověk, člověk ze světa…, velmi šarmantní člověk, který nás vedl k Bohu prostřednictvím kultury“, přes básně Jana Zahradníčka, Vladimíra Holana, hudbu, výtvarné umění, divadlo atp. „Do patnácti let jsem byl kluk kulturou nepolíbený, o to větším zjevením pro mne byla setkávání v klubu s paterem Řehořem. To bych přál mladým, takového člověka, byli jsme mu vděční. Stal se našim rodinným přítelem.“

Na sklonku 60. let se stal členem skautského oddílu, jenž vznikl při spořilovské farnosti, a svou klubovnu měl v prostorách pod kostelem. Po srpnových událostech vedoucí oddílu emigroval, a krátce na to, byl skauting opět zakázán. 

Fungovalo to jako na vesnici

Doma u Klípů se o politice příliš nemluvilo. Máma více řešila vztahy sousedské. „U nás neustále seděla nějaká sousedka a furt se povídalo.“ Pamětník vzpomíná, že díky tomu měla maminka o všem dění největší přehled. „Fungovalo to jako na vesnici - z vesnic se sváželo peří, u nás se nadralo a pak se odvezlo zpátky. Všichni jsme se těšili na tu atmosféru toho povídání, když se dere to peří. Jako kluci jsme u toho také byli.“ 

V čase, kdy hospicová péče byla ještě hudbou daleké budoucnosti, se maminka ujímala lidí, kteří potřebovali „doopatrování “. „Tak u nás umřelo několik lidí: babička, maminka tety, nějací příbuzní i dva nějací cizí lidé“, vzpomíná pamětník. „Teta umřela v zimě, a my jsme ji měli v pokoji několik dnů. Byla zima a byla otevřená okna a my jsme sem chodit večer modlit růženec. Tak to byly takový silný okamžiky.“

„My děti jsme to moc neřešily, protože jsme byly stále venku. Doma jsme se moc nezdržovaly. Na ulici bylo plno dětí, neustále se tam něco hrálo, později laškovalo s holkama, jezdilo na motorkách…, to bylo pole pro různá dobrodružství, která jsme si užívali.“ 

Tím směrem jsem chtěl směrovat svůj život

Na počátku sedmdesátých let se Miroslav Klípa poznal společenství křesťanské rytmické skupiny Poutníci, která působila při kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad. Zázemí jí poskytoval pater Pavel Kuneš, kolem něhož se scházela živá komunita mladých lidí. Právě tam, mezi dvacítkou dívek, poznal svou budoucí ženu Evu. 

Zásadní změnu v rodinném životě přinesl rok 1972, kdy se rodičům narodil nejmladší syn Marek, dítě s Downovým syndromem. Péče o něj maminku plně zaměstnala a postupně zůstala především v domácnosti. Krátce nato se zhoršil i zdravotní stav otce, který proto odešel z práce v michelské plynárně a přijal místo u Okresního podniku bytového hospodářství.

Po úspěšné maturitě Mirek prožil zajímavou formující zkušenost, když se svým nevidomým kamarádem Karlem, absolvoval na dvoukole několikaměsíční cestu k moři. Po návratu z náročné cesty věděl, že chce pracovat v nějaké sociální oblasti. „Tím směrem jsem chtěl směrovat svůj život.“ Nejprve nastoupil domluvené místo ve Výzkumném ústavu A. S. Popova na Novodvorské, v němž pro něj bylo největším překvapením, že „ústav je plný lidí, kteří nic nedělali“, a následujícího roku podal přihlášku ke studiu tyflopedie na pedagogické fakultě. Pro přijetí na školu mu chyběl lepší kádrový profil.   

Zájem mladého muže však měla armáda. Po obdržení povolávacího rozkazu byl přidělen k litoměřickým spojařům, kteří využili jeho znalosti angličtiny pro odposlech nepřátelských armád. Své technické vzdělání zde uplatnil také jako opravář radiostanic a magnetofonů. „Tím se stalo, že jsem měl výbornou vojnu.“ 

Domovem na Vinohradech

V říjnu 1975 si s Evou řekli své ano před oltářem kostela na pražském Spořilově. Domovem se jim stal malý byt na Vinohradech, v němž se brzy radovali z narození prvního syna. Pamětník nastoupil zaměstnání v podniku Kancelářské stroje, kde využil nabídky rozšířit si svou kvalifikaci večerním vysokoškolským studiem. 

Miroslav i jeho žena zůstávali věrni svému křesťanskému společenství, které se setkávalo u patera Pavla Kuneše, toho času již přeloženého na faru v Klecanech a v bytě u Tesárků, poblíž Karlova náměstí. Při jednom z nich byli přizváni do tzv. studijní skupiny.[1] Studijní skupinu tvořily čtyři manželské dvojice, doplněné několika jednotlivci, a scházelo se od roku 1976, většinou po práci - po večerech a během týdenních letních soustředění. Teologii jim přednášely výrazné osobnosti skryté církve, například Josef Zvěřina, Oto Mádr či pozdější biskup Antonín Liška. Setkávání probíhala na základě vzájemné důvěry, ale zároveň podléhala přísným konspiračním pravidlům. „Už jsme věděli, že děláme něco tajného, už studium teologie, pak začaly bytové mše – to už bylo úplné maření dozoru nad církvemi, a pak se k tomu přidalo rozmnožování tiskovin.“ 

Mezi manželskými páry a jejich rodinami se postupem času vytvořily silné vazby, které vyústily v rozhodnutí zakoupit starý vybydlený dům ve Strašicích u Rokycan, jenž se stal pro společenství bezpečnou základnou.[2] „Koupili jsme společně auto Barkas, protože všichni neměli auta, a jezdili jsme na víkendy do Strašic.“, vzpomíná pamětník. Z původně studijních setkání postupně vyrůstalo skutečné společenství – součást skryté církve. V roce 1984 byl tajným biskupem Janem Konzalem společenství přidělen tajně svěcený kněz, Pavel Hradilek. „To už jsme věděli, že jsme strukturou skryté církve, a že musíme být opatrní.“

To se mi hrozně ulevilo

V roce 1983, kdy Miroslav se svou rodinou přechodně pobýval na chalupě v Červeném Újezdě, obdržel předvolání k výslechu do Bartolomějské ulice. Výslech probíhal podle známého schématu: dva příslušníci, jeden vstřícnější, druhý tvrdší, a řada otázek na jeho kontakty, návštěvy kostela, víru i vztah k místnímu faráři. Po několika hodinách, kdy napětí narůstalo a nevěděl, co proti němu mohou mít, přišlo nečekané rozuzlení. Vyšetřovatelé mu předložili udání, v němž si jeho pisatelka stěžovala, že „manželé Klípovi pořádají v obci programy pro děti, a přitom chodí do kostela“. „To se mi hrozně ulevilo,“ vzpomíná pamětník. 

Opřít se mohl o své společenství

Zásadní roli v životě společenství hráli tajní biskupové Fridolín Zahradník a Jan Konzal. Když byl biskup Zahradník v roce 1984 uvězněn, a do ohrožení se dostali i jeho nejbližší spolupracovníci Jan Konzal a Pavel Hradilek, byl pamětník vyzván, aby přijal kněžské svěcení - jako „rezerva“ pro případ dalšího zatýkání - aby společenství nezůstalo bez kněze.[3] Přestože on sám o kněžském svěcení nikdy neuvažoval, nabídku přijal. „V této situaci mě to přitahovalo, protože já jsem byl vždycky dobrodružná povaha.“, vysvětluje s odstupem let.  

Kněžské svěcení mu na Štědrý den roku 1985 udělil Jan Konzal. Pamětník vzpomíná, že ještě dlouho po revoluci se mu zdávaly sny o domovních prohlídkách, výsleších a nutnosti utíkat. Přestože v osmdesátých letech už podle jeho slov „nešlo o život, ale spíš o pár let vězení nebo o to, že děti nepůjdou studovat“, strach zůstával silný. Opřít se mohl o své společenství, které se díky pečlivé konspiraci nikdy nepodařilo odhalit.

Byl to silný zážitek, ale stálo to za to

V listopadu 1989 se účastnil svatořečení Anežky České v Římě, a následně také studentské demonstrace na Albertově. Pamětník vzpomíná, že toho dne, cestou z práce domů, odložil kolo a připojil se k průvodu vycházejícímu z Albertova směrem na Vyšehrad a dále na Výtoň. „Šli jsme po nábřeží a já si říkal: teď už se něco musí stát, to přece nemůže vyšumět,“ vybavuje si. Na Národní třídě se atmosféra náhle změnila. S příjezdem obrněných vozů zmizela euforie a vystřídal ji strach. Ze sevřeného prostoru se nakonec dostal až známou „bicí uličkou“ v průchodu u Mikulandské. „Vyplivlo mě to v Mikulandský a odnesl jsem si jen pár modřin. Došel jsem zpátky na Albertov pro kolo a jel domů. Byl to silný zážitek, ale stálo to za to.“ Když se krátce poté rozběhly listopadové události naplno a náměstí se začala plnit lidmi, měl pocit, že svou účast už splnil. „Měl jsem pocit, že mám odpracováno, a odjel jsem s rodinou na chalupu,“ říká. 

Vleklá jednání a konec nadějí

Společenství, jehož byl součástí, si ještě dlouho po revoluci zachovávalo svůj dosavadní způsob skrytého fungování. Současně však rostla naděje, že se brzy bude moci otevřeně zapojit do veřejného života církve. Po vleklých jednáních s novou církevní hierarchií však tato naděje postupně slábla – k řešení se nedospělo a společenství tak zůstávalo v rámci katolické církve „disidentské“ i po pádu totalitního režimu.

Domluvě bránilo nejen zpochybňování platnosti kněžských svěcení hierarchií,[4] ale také „problém“ silných osobností – tajných biskupů – kteří se těžko domlouvali na společném postupu. Jak byli zvyklí na partyzánský boj, tak nebyli moc spolupracující, každý byl „sólo persona“. „Posloupnost je jasná, že podmínky byly mimořádný, tak ano, ale byly regulérní, ale doba byla neregulérní.“, vysvětluje pamětník.

Když se něco rodí, to je úžasná energie

Po roce 1989 se Miroslav Klípa zapojil do obnovy farního života na Spořilově a podílel se na znovuoživení místního farního klubu, který úspěšně fungoval až do roku 1996. Jeho činnost byla ukončena zásahem „shora“:  „Přišel pater Jan Balík a oznámil, že to už dělat nesmím, protože na to je teď určenej on, že v Kunraticích vzniká centrum pro mladé a že tyhlety mladí budou chodit tam. A vyloženě mi to zakázal… Já jsem nechtěl dělat partyzána, tak jsem to sbalil,“ vzpomíná pamětník.

Profesně mezitím opustil podnik Kancelářské stroje, nastoupil na technické místo v Jedličkově ústavu a v roce 1994 stál jako technický ředitel u zrodu Vyšší odborné školy Jabok. Na roky spojené s Jabokem vzpomíná dodnes vzpomíná s velkým nadšením: „Když se něco rodí, to je úžasná energie.“ Na škole působil až do odchodu do důchodu v roce 2016.

Tu sílu na to člověk dostane

Život Miroslava a Evy Klípových se zásadně proměnil v roce 2000, kdy do rodiny přijali dva chlapce, kteří po povodních roku 1997 přišli o rodiče. Když se osiřelé sourozence, na které je upozornil Jaroslav Šturma, vydali poprvé navštívit, stalo se něco, co pamětník popisuje těmito slovy: „Jakmile takhle člověk přijde do dětského domova otevřenej, tak už s prázdnou neodejde, to je taková past.“  Z krátké návštěvy se tak stalo dlouhodobé životní poslání a nová podoba rodiny.

Dalším výrazným počinem manželů Klípových se stala Villa Vallila – secesní vila v Červeném Újezdě, kterou s pomocí přátel a studentů Jaboku uchránili před zánikem. Postupně ji proměnili v otevřenou komunitu pro lidi s tělesným postižením, nesenou myšlenkami Jeana Vaniera o důstojnosti, sdílení a blízkosti mezi lidmi. Jejich dlouhodobé úsilí vyústilo v roce 2022 v začlenění komunity do mezinárodní sítě Archa.

„Když se člověk nebojí, má možnost být u něčeho, co se rodí. Ty začáteční roky, jsou požehnanej čas, kdy člověk vnímá Boží přítomnost. Tu sílu na to člověk dostane.“, uzavírá své vzpomínání Miroslav Klípa.

 

[1] O vzniku a poslání tzv. studijních skupin a výběru vhodných členů píše Pavel Hradilek ve svém rukopisu „Pražská obec - ES“.

[2] Dům ve Strašicích doporučil v roce 1980 ke koupi P. Václav Komárek. Jednalo se o starou vybydlenou školu, ve vlastnictví Československé církve husitské. Viz rukopis „Pražská obec - ES“. 

[3] „Později Fridolín Zahradník vysvětil některé ženaté členy na jáhny a kněze. Po zatčení Zahradníka se stal ordinářem obce ženatý biskup Jan Konzal.“ VYBÍRALOVÁ, Eva. Skrytá církev a tajná svěcení: analýza situace v Československu v letech 1948–1989 pohledem kanonického práva. Přeložil Jiří DVOŘÁČEK. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2024, s. 158.

[4] „Tato skupina začala po roce 1989 hledat biskupskou posloupnost a zjišťovala, kdo je původním ordinářem, protože jí nebyla známa skutečnost, že přes Zahradníka a Provazníka vede biskupská linie až k F. M. Davídkovi a J. Blahovi. Posléze se pražská církevní obec přihlásila k J. Blahovi jako ke svému ordináři disponujícímu papežskými fakultami a překonala tak do značné míry skutečnost, že celá tato linie skryté církve vznikla vlastně odtržením od původní struktury Koinótés.“ FIALA, Petr a HANUŠ, Jiří. Skrytá církev a politika, 2006, s. 110.