Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Tomáš Klepek (* 1951)

• narodil se 1. dubna 1951 v Praze

• otec Drahoslav Klepek byl právník, ale po komunistickém puči se této profese vzdal

• pamětník vyrůstal v prostředí otevřeně kritizujícím režim

• 21. srpna 1968 byl svědkem vstupu okupačních vojsk do Prahy

• během demonstrací o rok později zahynul jeho kamarád Vladimír Kruba

• v roce 1977 se oženil s Janou Bartoníkovou z katolické rodiny

• stal se aktivním v nezávislém katolickém prostředí, sledovala ho StB

• po celou dobu 80. let poskytovali Klepkovi svůj dům nezávislým iniciativám

• od roku 1986 se stal členem přípravné skupiny pro Desetiletí duchovní obnovy

• v době natáčení (2025) žil v Praze

Přišel domů, vybalil si věci a cítil se docela dobře. Prázdniny v lázních ledvinám prospěly a také tam poznal Ivanu, takže svět byl najednou o něco snesitelnější. Dokonce by řekl, že už zase celkem fajn. „Půjdu k Vláďovi,“ oznámil doma, jen co si po cestě do Prahy trochu odpočinul a chystal se ven. Vláďa bydlel naproti ve Veletržní, z Haškovy jen pár metrů. Tomáš Klepek si už nepamatuje, jestli to byl otec nebo matka, kdo mu to řekl: „Vláďa je mrtvý, Tome.“ Vladimír Kruba byl jeho nejlepší kamarád. Znali se už jako malí kluci. Vladimír nikdy s ničím neměl problém. Na fotbal spolu chodili zadarmo a do kina taky, protože věděli jak na to. Vždy nějak proklouzli. Ve středu 20. srpna 1969 Vláďa u Prašné brány neproklouznul. Milicionáři stáli na náklaďáku a stříleli ze samopalu. Kulka se odrazila od stěny, vyštípla kus omítky a zasáhla Vladimírovu levou plíci někde tam, kde je srdce.

Muži na perónu

Otec vzal vozík a vyrazili do vesnice. „Nemáte vápno? Trošku bych koupil,“ vyptával se sousedů. Stavět v padesátých letech chatu nebylo snadné. Československo budovalo socialismus a nic nebylo k mání. Také peněz měli málo. Táta vystudoval práva, ale odmítal to dělat. Nechtěl být právníkem v zemi, kde právo přestalo platit. Raději vzal místo v Technomatu a zůstal tam čtyřicet let. Pozemek u Sázavy koupil otec od kamaráda, který za války létal v Anglii. Další jeho přátelé měli na Sázavě domky už za první republiky. Jednomu komunisté sebrali továrnu, druhému domy na Vinohradech. Každý víkend odjížděl Tomáš Klepek na Sázavu, kde „lepili chatu jako vlaštovky“. S přáteli se potkávali na hřišti a věnovali se atletice. Jeden z kamarádů skákal do výšky, zatímco otec házel koulí a kladivem. 

Doma se cítil v bezpečí. „Seděl jsem ve velkém křesle a prožíval rodinné štěstí,“ vzpomíná na okamžik z doby, kdy byl ještě úplně malý. V Haškově ulici kousek od Stromovky parkovalo tenkrát jenom jedno auto. Jakmile přišly děti ze školy, udělaly si z ulice hřiště. Automobil patřil židovské rodině lékaře Linharta z bytu o patro níže. Linhartovi vlastnili snad jediný soukromý vůz na Letné a v šedesátých letech se odstěhovali do Ameriky. V obchodním domě Brouk a Babka se Tomáš Klepek proháněl s kamarády na eskalátorech, zatímco v okolí rozvážely koňské povozy uhlí. „Sypali to těma šupnama lidem do sklepů,“ vypráví a vzpomíná na lahůdkářství, kterému se říkalo „u Meindla“ ještě dávno potom, co komunisté lahůdkářství znárodnili a udělali z něj „provozovnu“.

Prázdniny si užíval na Moravě a ve Slezsku. Matka pocházela z Přerova, otec z Orlové. Přerovská babička brala Tomáše na Chrámečnou za Vizovicemi. Koncem padesátých let tam lidé hospodařili jako někdy v 19. století. Na úrodných polích dole v nížinách už komunisté dávno hnali sedláky do družstev, na kamenitá pole Valašska však teror kolektivizace ještě nedorazil a pro kluka z Prahy to bývaly romantické prázdniny. Stejně jako v Orlové. „Z okna vlaku jsem viděl muže, jak leží na perónu. Bylo jich hodně a babička říkala, že dostali výplatu,“ vzpomíná Tomáš Klepek na cestu hornickou krajinou. „Měl jsem pocit, že jsou jich desítky. Ale asi jich tak moc nebylo.“

Cesta z Prahy na východ bývala dlouhá a v zakouřeném vagónu si chlapec připadal, jako by jel do Orientu. Ještě patnáct let po válce viděl kolem trati vraky starých mašin s parními kotly rozstřílenými americkými stíhači. Za války se těm letcům říkalo kotláři. V okupovaném protektorátu nalétávali na železniční tratě, přelétli jednou, přelétli podruhé, a když vlak zastavil a strojvůdce s topičem utekli do polí, pálily kulomety do kotlů lokomotiv. Tomáš jel k babičce s nosem na skle a viděl ty rezavějící obry. Bezmocné hromady šrotu, jako ti mohutní chlapi na nádražích, když se opilí váleli na perónu. V Orlové ty muže pozoroval, jak chodí bránou na šichtu do černé šachty, a jedl černé třešně v zahradě, kterou protékal potok s černou vodou.

Když Čechy zabíjeli Češi

Celý týden vůbec nevycházel z domu. Nemohl tomu uvěřit. Když byli s Vladimírem ještě kluci, postávali na Letné za kordónem policajtů kolem silnice, po které projížděly delegace na Hrad. Dělali si z policajtů legraci a tahali je za pouzdra s pistolemi na opasku. Někdy vylezli na tribunu a motali se mezi pohlaváry s vlaječkami v rukou, zatímco pod tribunou vyhrávala hudba a burácela vojenská přehlídka. Teď byl Vláďa mrtvý a on je všechny nenáviděl. Bohumil Siřínek, František Kohout a Vladimír Kruba v Praze. Dana Muzikářová a Stanislav Valehrach v Brně. Pět mrtvých, desítky raněných. V den prvního výročí invaze do Československa vyšly do ulic tisíce lidí. A nebyli to cizí vojáci, kdo do nich střílel. Čechy zabíjeli Češi, příslušníci Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti.

V den, kdy Vláďa v Praze zemřel, léčil se Tomáš ve Františkových Lázních. Od dětství trpěl nemocí ledvin. Od dětství také věděl, v jaké zemi vyrůstá. Otcovi kamarádi mu to řekli. Komunisté je připravili o majetek, pronásledovali je a zavírali. Také kvůli nim odmítal otec profesi právníka. Vládlo bezpráví a nedávalo mu to smysl. Tomáš Klepek vzpomíná, jak tátovi kumpáni hráli dětem maňáskové divadlo a „maňásci rozřezali Chruščova a nacpali ho do konzervy“. Táta vyprávěl o první republice. Jaká byla etiketa, atmosféra, chování. To všechno bylo pryč. Otcova přítele zavřeli komunisté na jedenáct let. Sebrali mu továrnu, tak si něco málo chtěl vzít zpět. Tiskl falešné potravinové lístky. Jenže na něj přišli a poslali ho za mříže. „Od dětství mi bylo jasné, jak to tady funguje,“ vypráví Tomáš Klepek. „Ale když přijely tanky a pak zabili Vladimíra, začal jsem je nenávidět.“

Ideálům pražského jara v roce 1968 nevěřil. V sedmnácti pochopil, že „komunisté se nezmění“. Jednadvacátého srpna v šest hodin ráno stál na Strossmayerově náměstí, hleděl na sovětský tank a nemohl se ani pohnout. Jako by byl náhle chromý. Pak to přešlo a vyrazil do ulic. Chtěl být všude, všechno vidět. Všude byly davy lidí, všude byli všichni v šoku. Na Příkopech viděl, jak lidé pláčou. Hrbatý muž ve Vodičkově ulici neplakal, ale postavil se proti tanku. Nemocný, postižený člověk stál na přechodu pro chodce. Přechod byl nový, asfalt ještě čerstvý a tím asfaltem jel tank a Tomáš viděl, že ten člověk neuhne. Řidič tanku to musel vidět také. V pancéřovém průhledu bezbranný muž s velkým hrbem. Lidé strnuli. Nemělo to konce. Potom tank zastavil a začal couvat.

Kolem Národního muzea s rozstřílenou fasádou došel na Vinohradskou k Československému rozhlasu. Tam další tank najížděl do barikády z autobusu a osobních aut. Snažil se dostat k zástupu lidí před budovou. „Přijeli kluci na vétřiesce a začali do tanku narážet,“ vzpomíná Tomáš Klepek. „Rus na tanku vystřelil a všichni si mysleli, že kluk na autě je mrtvý. Z čela mu valila krev, ale nezvrátil se. Neupadl. Krvácel, ale žil.“ 

V předklonu běžel Vinohradskou dolů kolem jakési ohrady z vlnitého plechu. Něco se tam stavělo. Vtom začaly kulky třískat do plechu a on pochopil, že po něm vojáci střílejí. „Kdyby chtěli, byl bych mrtvý.“ V tu chvíli měl Tomáš Klepek opravdu strach. Dětství, okupace a smrt kamaráda mu daly základ. Přišly však události, okamžiky a rozhodnutí, které tomu daly smysl.

Pozdravení pokoje

Začínal březen, v noci byla ještě pořádná zima. Chodil po Hradčanech, natřel sloup lepidlem a plácl na něj plakát. Plakáty se mu líbily, jenže ráno už je někdo strhnul a válely se po zemi. Od okupace uběhlo dvacet let, blížila se neděle 6. března 1988 a lidé od Státní bezpečnosti měli manévry. „Vymyslel to Radim Palouš, kardinál Tomášek souhlasil, Václav Benda zavolal na Svobodnou Evropu, aby se o tom vědělo,“ shrnuje Tomáš Klepek stručný report o přípravách pouti do svatého Víta. Takhle jednoduché to ovšem nebylo. Projekt „Desetiletí duchovní obnovy“ vznikal v katolických nezávislých kruzích postupně, s rozmyslem a dlouho. Do jeho přípravy se zapojily desítky lidí. Potkávali se v něm disidenti, chartisté a další, kterým na tom záleželo, byť se nijak otevřeně proti režimu nestavěli, ale křesťanství jim bylo blízké.

O dva roky dříve oslovil Tomáše Klepka jeden z tehdejších lídrů nezávislého katolického prostředí Tomáš Halík. Nápad na „Desetiletí duchovní obnovy“ je přisuzován jemu a další osobnosti katolického světa i akademických kruhů Petru Piťhovi. Vznikl přípravný výbor a Tomáš Klepek se stal jeho členem. Také Václav Malý, manželé Václav Benda a Kamila Bendová, Kaplanovi a Freiovi, biskup Karel Otčenášek, filozof a chartista Radim Palouš, pozdější kardinál Miloslav Vlk, zapálený aktivista Michal Holeček a další. Od roku 1986 se pravidelně scházeli v domě Tomáše Klepka na Ořechovce, kde ve společných debatách dávali projektu srozumitelný obsah a organizační strukturu. Symbolicky vycházela iniciativa z milénia mučednické smrti sv. Vojtěcha, které připadalo na rok 1997. Měla propojit různé vrstvy v církvi a oslovit ty, kterým mohlo být křesťanství inspirací. Každý rok desetiletí měl za patrona jednoho českého světce a měl být věnován jednomu přikázání Desatera. Poutí do svatého Víta to mělo začít tak, aby to nikdo nepřehlédl.

Už několik dní před poutní nedělí vyzváněl u Klepků telefon. Volaly desítky lidí z celé republiky, že se asi do katedrály nedostanou. Režim měl z pouti strach a Státní bezpečnost vypouštěla informace o tom, že vlaky do Prahy nebudou jezdit, dálnice z Brna bude zablokovaná pro autobusy z Moravy, zastaví se metro i tramvaje směrem na Pražský hrad. Komunisté usilovali o to, aby co nejvíce lidí předem odradili. V paměti měli národní pouť na Velehrad v roce 1985, kterou desítky tisíc věřících proměnily v otevřený protest proti útlaku, v manifestaci za náboženskou svobodu. Něco podobného, natož Husákovi přímo pod nosem, už nechtěl režim za žádnou cenu připustit.

„Všechny vchody na Pražský hrad byly obšancované policajty. Postávali tam, ale v ničem lidem nebránili. Normálně jsme prošli,“ vzpomíná Tomáš Klepek. Do katedrály přišel dobře půldruhé hodiny před začátkem mše svaté a hned si těch chlapíků všimnul. „Bylo jich tam snad sto padesát. Nebylo možné je přehlédnout.“ Lidé z disentu poznali estébáky na první pohled. Tajná státní policie je šmírovala na každém kroku, přesto se estébáci nedokázali maskovat tak, aby je nikdo nepoznal. Mohl to být záměr, mohla to být neschopnost. Pravděpodobně obojí a Tomáš Klepek nedokáže říct, jestli z nich šel v chrámu strach, nebo byli pro smích. „Postávali tam, vypadali nepatřičně a byli nervózní, stejně jako my,“ dodává. 

Když se pak katedrála zaplnila do posledního místa, pronesl kardinál Tomášek kázání a napětí se uvolnilo. Lidé nadšeně zpívali, zněl potlesk a věřící podávali estébákům ruce ve znamení pokoje. „V tu chvíli byli ti chlapi úplně mimo. Na tohle je nikdo nepřipravil. Vůbec nevěděli, co se děje,“ vzpomíná. Kardinál prošel středem chrámu, přes nádvoří vyšel z Hradu a Hradčanským náměstím se odebral do Arcibiskupského paláce. Lidé za ním. Několik hodin zpívaly zástupy Tomáškovi pod okny, kardinál vycházel na balkón, mával jim a žehnal. „Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků mého života,“ vypráví Tomáš Klepek. „V oknech okolo se míhali tajní s kamerami, ale nikdo proti shromáždění nezasáhl.“

Rozsypaná zelenina

Klára, Kristýna, Dominika, Judita a od roku 1988 také Cyril. V patře domu manželů Klepkových v ulici Na Ořechovce bylo plno dětí, v přízemí desítky nejrůznějších lidí. Signatáři Charty, tajně vysvěcení kněží, katoličtí aktivisté, studenti. Žádná z těchto kategorií není zcela jednoznačná a přesná, mnohé se prolínají, ale je třeba je uvést, aby bylo zřejmé, o co šlo. Tomáš Klepek se oženil v roce 1977 s Janou Bartoníkovou a stal se aktivním katolíkem. Svůj dům otevřeli pro pořádání přednášek, modlitebních setkání, besed a porad. Skladovali samizdatovou literaturu a šířili ji dál. Na jeden z večírků přivedl chartista Václav Benda také Václava Havla.

Pravidelným hostem býval u Klepků komunisty pronásledovaný kněz, teolog a spisovatel Metoděj Habáň. „Úžasná postava, opravdu jedinečná,“ vzpomíná na něj Tomáš Klepek. „ Jeho kouzlo spočívalo v tom, že dovedl náročné filozofické a teologické věci vykládat jednoduchým způsobem. Takže tomu každý rozuměl, a to je velmi vzácné. Lidé, kteří nejsou vzdělaní, přijdou na filozofickou přednášku a za chvíli jdou domů, protože tomu nerozumí. Doktor Habáň přinášel třeba téma odpuštění, osobnost, individualita, Bůh… Témata, která uměl jemně, radostně a optimisticky předávat. Vyzařovala z něj až dětská radost. Hodinu a půl měl přednášku a potom jsme si povídali.“

Státní bezpečnost Tomáše Klepka sledovala a vedla na něj svazek v kategorii „prověřovaná osoba“. S manželkou tušili, že dům je odposlouchávaný tajnou policií, viděli estébáky před domem, zažili situace, kdy je měli na ulici v patách. Tomáš Klepek však nebyl nikdy zadržen, ani vyslýchán. Přesto míval někdy strach. Bylo to jiné, než když po něm u rozhlasu stříleli vojáci z náklaďáku. O život nešlo, přesto se bál. Měl velkou rodinu, někdo z přátel byl každou chvíli zadržený, u výslechu nebo ve vězení. „Bývaly doby, kdy už jsem měl kartáček na zuby a pyžamo připravené,“ vypráví a vzpomíná, jak zadním vchodem tahal z domu kufry plné samizdatu, zatímco „estébáci parkovali před barákem“. Odvážel knížky ke kamarádovi na Václavák. Měl tam doma ve stropě velkou tajnou skrýš.

Zápis ze sledování Tomáše Klepka: „V ruce nesl hnědý kufřík a igelitovou tašku. Došel do stanice metra Malostranská, kde prošel přes park do stanice metra. Po zakoupení a označení jízdenky odešel po chodech na nástupiště, zde vyčkal příjezdu soupravy ve směru Leninova. Do této potom nastoupil do 3. vozu, posadil se na volné místo a takto dojel do stanice Hradčanská. Zde vystoupil, vyjel po schodech do podchodu a odešel na stanici BUS MHD. Když uviděl přijíždět tramvaj č. 8, přešel na nástupiště elektrické dráhy, do uvedené tramvaje nastoupil do zadního vozu. Posadil se na volné sedadlo. Před stanicí U Brusnice se připravoval na vystoupení. Jelikož se mu vysypal nákup zeleniny na podlahu a nestačil ho včas posbírat, pokračoval do stanice Pohořelec. Zde vystoupil, odešel ulicí Jelení přes park do ulice Obránců míru, do ulice Cukrovarnická a Strmá, do ulice Na Ořechovce, kde zašel do svého bydliště. V ruce nesl hnědý kufřík a igelitovou tašku.“ (zdroj: archiv pamětníka – kopie dokumentu z tehdejšího Archivu bezpečnostních složek Praha) 

Krátce po listopadu 1989 Státní bezpečnost svazek Tomáše Klepka zničila. Přesto se mu podařilo v archivech najít několik dokumentů a mezi nimi záznam o sledování s datem 30. srpna 1988. „Hofman, Hromek, Červinka, Zdražil, Mádle, Prchalová.“ Na zjištění, že se Tomáši Klepkovi vysypala v tramvaji z igelitky zelenina, a než ji posbíral, musel vystoupit o jednu stanici dál, se podílelo celkem šest lidí. Jejich jména, služební označení a popis, co měli ve službě oblečené jsou součástí zápisu. Tomáš Klepek si ten dokument schovává na památku z doby, kdy měla komunistická strana v ústavě garantovanou svou absolutní moc a ve strachu, aby o ni nepřišla, zaměstnávala tisíce lidí šmejdících v patách spoluobčanů, aby o tom mohli sepsat taková hlášení.

Znovu proti okupantům

Přestože ho to zprvu vůbec nebavilo, vystudoval Tomáš Klepek stavební průmyslovku, po které absolvoval stavební fakultu. Několikrát Tomáše z práce vyhodili, pak ale dostal místo na Útvaru hlavního architekta Hlavního města Prahy. Úřad sídlil v areálu Pražského hradu, vedle Arcibiskupského paláce, odkud to měl domů na Ořechovku deset minut pěšky a během polední pauzy chodil pomáhat své ženě nakrmit děti. „Útvar hlavního architekta zní sice honosně, ale dělal jsem tam normální úřednickou práci a odskakoval si domů, protože žena toho měla na starosti strašně moc,“ vysvětluje.

Ovšem úplně jen tak „normální úřednická práce“ to nebyla. Kromě stavební fakulty vystudoval Tomáš Klepek po večerech dějiny umění a památkovou péči a k různým projektům v Praze se pak vyjadřoval jako památkář. Tak se stalo, že se s okupanty setkal ještě jinak než v hrůze před jejich tanky, se štěstím, že ho nezabily jejich kulky.

Stejně jako dnes ruská, sídlila sovětská ambasáda v Bubenči nedaleko Stromovky. V místě, kde se do Stromovky přichází k restauraci Slamník, stojí kostel sv. Gotharda a několik klasicistních vil. A právě tam chtěli Sověti vystavět panelové bytovky. Od srpna 1968 uběhlo více než deset let, ambasáda se rozrůstala, úředníků ze Sovětského svazu, také jejich manželek a dětí přibývalo. Potřebovali byty. „Sto osmdesát bytů ve třech panelácích tam chtěli postavit,“ vypráví Tomáš Klepek. Na rozhodujícím jednání seděli úředníci kolem dlouhého stolu, na kterém ležel projekt. „Takový nesmysl, takovou hrůzu jsme měli schválit,“ vzpomíná. Každý se měl vyjádřit a předpokládalo se, že všichni budou souhlasit. Jenže Tomáš Klepek byl proti.

„Soudruhu, ty jsi nepochopil zadání?“ obořil se na něj úředník ze Správy diplomatických služeb, který jednání řídil. Dostal za úkol zajistit, aby s tím nebyly žádné problémy. „Ten kostel má gotické prvky. To přece nemůžeme, postavit vedle takové památky panelák,“ oponoval Tomáš Klepek. Když zaznělo slovo „gotika“, jako by tomu člověku přeskočilo a najednou otočil. „Ano jistě! Gotika. Gotika! My jsme přece kulturní soudruzi. A gotika je gotika,“ opakoval ten člověk a Tomáš Klepek si to dobře pamatuje. „Gotika, gotika, mlel to pořád dokola. Asi se mu to slovo líbilo,“ oživuje si tu situaci. „A potom se to zlomilo. Přidávali se další lidé. Sověti tam žádné paneláky nepostavili. Kostel i Slamník a celé to místo se podařilo zachránit. Rusáci tu sice pořád byli, ale šli stavět jinam.“