Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Klepáček (* 1951)

• narodil se 19. srpna 1951 v rumunské Svaté Heleně

• jeho předci přišli osidlovat rumunský Banát kolem roku 1822

• dědeček bojoval v druhé světové válce v rumunské armádě

• část příbuzných deportovali rumunští komunisté v roce 1951 do Bărăganu

• pamětník od dětství pomáhal s prací na hospodářství

• absolvoval hornické učiliště v Anině, poté pracoval v nedalekých kamenouhelných dolech

• v roce 1974 se oženil, s manželkou Barborou měli čtyři děti

• po pádu komunismu pamětník i jeho širší rodina reemigrovali do Čech

• pracoval v lovosické chemičce, jako elektrikář na městském úřadě a jako řidič kamionu

• v roce 2025 žil v Lovosicích

Rodina Aloise Klepáčka žila v rumunském Banátu po několik generací. Podmanili si zdejší divokou krajinu, úspěšně hospodařili a žili v sousedství s dalšími národnostními skupinami. Zatímco pamětníkovi předci sem v dobách Habsburské monarchie přišli za lepším životem, Alois Klepáček pro ten samý důvod Banát nakonec opustil a po pádu komunismu se vrátil do Čech. 

Vykáceli lesy, založili vesnice

Alois Klepáček se narodil 19. srpna 1951 ve Svaté Heleně, jedné z českých vesnic v rumunském Banátu. Jeho prapradědeček Josef Klepáček byl mezi prvními Čechy, kteří se kolem roku 1822 vypravili osidlovat toto území ležící na periferii tehdejší habsburské monarchie. Nalákal je sem jistý zbohatlík Magyarly, který potřeboval někoho, kdo by v těžko přístupné hornaté krajině nad Dunajem vymýtil lesy a zpracovával dřevo pro jeho podnikání. Výměnou za to mohli osadníci získat levně půdu a osvobození od vojenské služby, roboty i daní. „Kdo měl tenkrát své pole, dařilo se mu líp, než když někde sloužil. Nejdřív přijížděli do Banátu chlapi, postavili vlastnoručně takovou ‚zemňačku‘ a až po půl roce za nimi přijely manželky s dětmi,“ vysvětluje Alois Klepáček. 

Pamětníkovi předci do Banátu přišli od Kolína, v několik vlnách sem mířili ale také kolonisté ze západních a východních Čech. Po náročnějších začátcích se jim dařilo kultivovat krajinu, zakládat další vesnice a rozšiřovat české osídlení. „Češi si uměli se vším poradit. Rumuni žili spíš dole u Dunaje a byli rybáři, chodili ale také pomáhat na pole, kupovali smetanu a mléko,“ popisuje pamětník a dodává, že v Banátu mezi jednotlivými národnostmi panovaly dobré vztahy. Kromě Čechů a Rumunů zde žili také Srbové, Maďaři a Němci. Pro Čechy i české Němce se mezi místními vžil název Pémové. 

Dědečka komunisti deportovali na step

Banát se často může zdát jako nedotčený kraj, kde čeští přistěhovalci žili po léta nerušeně svým životem, ale i jich se dotýkaly různé dějinné události 20. století. Například během druhé světové války někteří banátští Češi rukovali do rumunské armády, mezi nimi i pamětníkův dědeček. Rumunsko stálo po většinu války na straně nacistického Německa, teprve po vnitrostátním převratu v roce 1944 se proti Hitlerovi obrátilo a rumunské jednotky později pomáhaly osvobozovat Československo. 

Pozdější nástup komunismu se na Češích ve Svaté Heleně také podepsal. Vzhledem k roztržce mezi Stalinem a jugoslávským vůdcem Titem se prosovětsky orientovaná rumunská vláda rozhodla vyčistit pohraničí od politicky nespolehlivých obyvatel. Mezi své třídní nepřátele rumunští komunisté řadili i české rolníky a hospodáře, potřebovali proti nim zakročit i kvůli kolektivizaci zemědělství. Obdobně jako se tzv. kulaci v Sovětském svazu posílali na Sibiř do gulagů, v Rumunsku probíhala jejich deportace do Bărăganu. Tento nehostinný region měli v krutých podmínkách kolonizovat a přeměnit step na zemědělskou půdu.  

„Můj děda měl na Svaté Heleně krám, jeho švagr byl kovář – měli všechno. V noci k nim přišli policajti a řekli, že za dvě hodiny musí být spakovaní, vzít si s sebou jen to, co se vejde na koně. Pak je odvezli do Bărăganu, zatloukli čtyři kolíky a řekli: ‚To je vaše, starejte se‘,“ líčí pamětník. Jeho příbuzné deportovali v roce 1951 a zpět domů se vrátili až po čtyřech letech. O těžkém životě ve vyhnanství vyprávěl pro Paměť národa například pamětníkův jmenovec Alois Klepáček také ze Svaté Heleny. 

Z pastvin a polí do šachet

V době pamětníkova dětství zajišťovalo obživu banátským Čechům stále ještě hlavně zemědělství. Alois Klepáček tak byl zvyklý od mala pást dobytek a později s rodiči pracovat na polích. „Vše se dělalo ručně, kolem tehdy nebyly žádné fabriky. Hnojivo poprvé dorazilo až v 70. letech,“ přibližuje pamětník. 

Pro obyvatele Svaté Heleny přineslo velkou změnu otevíraní rudných a uhelných dolů v regionu, ke kterému docházelo od 60. let dvacátého století. Většina místních mužů tak nově nacházela práci při těžbě pyritu, mědi, železa i uhlí. Platilo to i v případě Aloise Klepáčka, který zamířil na hornické učiliště do Aniny a poté pracoval v dolech na úseku investice. „To byli ti, kdo šli jako první a hledali,“ doplňuje. 

V roce 1971 rukoval na vojnu, kterou sloužil na druhé straně Rumunska v Jasy. Brzy po návratu se oženil s Barborou Hrůzovou, společně měli čtyři děti a ve Svaté Heleně si začali stavět vlastní dům. Podle pamětníka bylo běžné, že na stavbě pomáhali sousedé a příbuzní a domy tak ve vsi vznikaly společnou prací. 

Práce v dolech sice banátským Čechům poskytovala lepší výdělky a vesnice se dál rozrůstaly, ale celková úroveň života v Rumunsku zůstávala špatná. „Co jste si v Rumunsku neudělali, to jste neměli. Na Svaté Heleně jsem měl krávu. Musel jsem odevzdávat 700 litrů mléka ročně a za litr mléka mi dávali lei. Když jste jeli do města a chtěli si koupit třetinku nějakého pití, stálo tři lei. Měli jste dva vepře, jednoho jste museli prodat státu. Dalo se žít, ale nesmělo se nic říct, jinak by bylo špatně. Bylo lepší mlčet. Já nebyl komunista a jednou jsem něco řekl, tak mi tajemník vyčinil,“ vzpomíná na tehdejší poměry.

Alois Klepáček pravidelně navštěvoval své příbuzné v Československu a tam viděl, že se dá žít mnohem lépe. Za komunismu však návrat do vlasti předků nepřipadal v úvahu. 

Mysleli si, že pochází z Moravy

To se změnilo až s rokem 1989, kdy padly komunistické režimy ve východní Evropě. Rumunsko se zbavilo tvrdé vlády diktátora Nicolae Ceaușescua, za mnohem dramatičtějších okolností o měsíc později než v Československu proběhla listopadová sametová revoluce. Tím se pro Klepáčkovy otevřela cesta k reemigraci.  

Pamětník nejprve kontaktoval své příbuzné a přátele, kteří žili na Moravě, Pardubicku a Chebsku. Nakonec se mu podařilo nalézt práci v Lovosicích, kam odešel v roce 1991, a postupně jej následovali další členové rodiny – kromě manželky a dětí také všichni sourozenci, rodiče a tchán s tchýní. 

Zajistit sebe a rodinu ve (staro)nové zemi nebyl pro Aloise Klepáčka problém vzhledem k tomu, že z Banátu byl od dětství zvyklý hodně pracovat. V Lovosicích dělal nejprve v chemičce, poté na městském úřadu udržoval městské osvětlení a pak jezdil kamionem pro soukromou firmu. V Čechách jako reemigrant narážel jen na drobná a úsměvná nedorozumění, která souvisela s jeho češtinou. Někteří lidé si dokonce mysleli, že pochází z Moravy. Na Svaté Heleně se totiž mluvilo starou češtinou, kterou sem osadníci přinesli v 19. století, a postupně ji ovlivňovala srbština i germanismy.

Přestože pamětník nalezl nový a lepší život v Česku, na rodný Banát se pravidelně vracel. Doly v okolí Svaté Heleny se zavřely a práce ubylo, jistou vzpruhu pro místní ale přinesl zvýšený turistický a kulturní zájem o život krajanů. 

„V Rumunsku jsou stále vesnice, kde lidi dneska neví, co budou jíst zítra. Jezdím tam rád na pár týdnů, ale že bych něčeho litoval, to ne. Pro mě nebylo těžké opustit rodnou vesnici. Kamarádi mi říkali, co ještě chci, že mám dobrou práci. Já jsem jim říkal: ‚Hoši, vy jste neviděli, jak se žije jinde‘,“ přiznává Alois Klepáček.