Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Keprtová (* 1931)

• narodila se 1. října 1931 v Praze

• v roce 1939 otce Oldřicha Diepolta zatklo gestapo za projev odporu vůči okupantům

• v roce 1941 otec zemřel v koncentračním táboře Dachau

• svědkyně náletů na Prahu v roce 1945 a osudů některých obyvatel Vinohrad

• po válce, v roce 1947, vyjela do Francie v rámci programu pro děti obětí nacismu

• vystudovala obchodní školu v Karlíně

• v roce 1950 se provdala za Vladimíra Keprta, měli dva syny

• od roku 1954 pracovala v zahraničním obchodě v podnicích Mototechna a Merkuria

• v roce 1968 její sestra Olga emigrovala do Švýcarska

• pamětnici vyslýchala Státní bezpečnost, spolupráci odmítala

• v době natáčení (2025) žila v Praze

Příběh Marie Keprtové, rozené Diepoltové, začíná v době první republiky na Vinohradech, kde její rodiče provozovali obchod s lahůdkami a vedli poklidný rodinný život. Ten se ale obrátil vzhůru nohama během jednoho nedělního odpoledne, kdy otec odvedl tehdy osmiletou Marii ke kamarádce. Čekala marně, až ji otec přijde vyzvednout. Netušila, že ho cestou zatklo gestapo přímo na ulici...

Vychovávala nás chůva

Marie Keprtová, rozená Diepoltová, se narodila 1. října 1931 v Praze. Její rodiče Oldřich a Františka Diepoltovi provozovali obchod s lahůdkami v Moravské ulici, za kterým se nacházel jejich byt. Prodávali sýry, máslo a různé lahůdky. Obchod navštěvovali lidé z celých Vinohrad, včetně početné židovské a německé komunity, takže měli širokou klientelu. Marie měla o čtyři roky starší sestru Olgu a o děti se starala služebná, která zůstala u rodiny až do Mariiných čtrnácti let.

Otec Oldřich Diepolt pocházel z malé vesnice Hořany u Loun. Byl důstojníkem československé armády, sloužil u 35. pluku v Plzni. Matka Františka Černá pocházela z Plzně a právě tam se rodiče seznámili. Po svatbě v roce 1922 se přestěhovali do Prahy, otec odešel z armády a věnoval se obchodu. Matka byla velmi pobožná a o prázdninách posílala dcery do kláštera – například do Kardašovy Řečice. Marii se tam však nelíbilo – starší sestra se o ni příliš nezajímala. Plakala, a tak ji nakonec otec odvezl do Luk nad Jihlavou k chůvě Marii Strakové, zvané Mašce, kterou pamětnice milovala. 

„V tehdejší době nebylo výjimečné mít v domácnosti služku, která se starala nejen o domácnost, ale i o děti. Matka byla neustále zaměstnaná v obchodě a na nás neměla čas,“ vzpomíná Marie Keprtová. K chůvě měla bližší vztah než k vlastní babičce. Navštěvovala ji i v dospělosti, když už byla vdaná. Zemřela ve věku osmaosmdesáti let a byla i na jejím pohřbu.

Marie se těšila do školy – zejména kvůli starší sestře, kterou obdivovala. „Jednou jsem si dokonce vzala její aktovku a sama se vydala ke škole, ale rodiče mě zachytili a vrátili domů,“ vzpomíná. Školní docházky se dočkala v roce 1937. Matka, silně věřící, ji zapsala do školy vedené řeholními sestrami sv. Františka z Assisi na Mírovém náměstí, na rozhraní Korunní a Francouzské ulice. Při jejím nástupu do první třídy byl klášter zbourán a v letech 1937–1938 se vystavěla nová budova školy s kaplí, tělocvičnou a hvězdárnou v horním patře. Dnes zde sídlí arcibiskupské gymnázium. Po okupaci však musely řeholní sestry objekt opustit, protože byl přeměněn na německý vojenský lazaret.

Tátu zatkli na ulici

Marie Keprtová vzpomíná, že matka byla v obchodě velmi schopná, ale otce práce v obchodě nikdy nebavila. Obchod fungoval do roku 1939, kdy otce zatklo gestapo kvůli odznaku Národního souručenství, který nosil obráceně – což symbolizovalo odpor proti německým okupantům.

Národní souručenství bylo během protektorátu jediné povolené politické hnutí; postavené na vůdcovském principu. V čele NS stál vůdce, prezident Emil Hácha. V počáteční fázi se kladl důraz na české vlastenectví, což vyvolávalo mezi Němci rozpaky. Po jmenování nového výboru v květnu 1939 – označovaného v tisku jako „druhá etapa“ činnosti NS – se začaly stále více prosazovat projevy loajality k říši. V novém vedení převažovali pravicoví radikálové.

Oldřich Diepolt se vůči této loajalitě k Německu zjevně vymezoval tím, že odznak na své klopě obrátil vzhůru nohama. Incident se odehrál v neděli 29. října 1939, kdy matka odjela do Plzně na pohřeb svého příbuzného. Otec vzal dcery na procházku a odvedl je ke kamarádkám na Vinohrady. Zpátky šel přes Václavské náměstí. „Tam si jeho obráceného odznaku všiml mladý gestapák, který mu jej strhl z klopy. Otec mu uštědřil facku, což se mu stalo osudným – kolem právě projíždělo německé auto, které otce okamžitě zadrželo a odvezli ho na Pankrác,“ vypráví pamětnice.

„Byla jsem u kamarádky a nic jsem netušila. Bylo nám divné, že pro nás otec nepřichází, takže mě maminka té kamarádky odvedla domů a totéž udělala maminka kamarádky mé sestry Olgy. Našly jsme zpřeházený byt – gestapo udělalo prohlídku,“ vzpomíná Marie Keprtová. Našli ilegální časopis V boj!, vydávaný československými odbojáři. Když se později matka dotazovala, kdy bude otec propuštěn, gestapák jí odpověděl: ‚Až po válce,‘“ vypráví pamětnice. 

Rodiče ovládali dobře němčinu a matka chodila za otcem do vězení s čistým prádlem, jak jen to šlo. Mnoho žen, jejichž manželé byli rovněž vězněni, německy neumělo, a tak jim pomáhala tlumočit. Nacisté věznili otce nejprve na Pankráci a pak na Karlově náměstí. Tam ho rodina viděla naposledy. Poté byl souzen v Lipsku, kde měl být dokonce osvobozen. „Očekávali jsme, že se vrátí domů – matka už psala sestře na Moravu, že otec má přijet a že napíše, jakmile dorazí. Jenže ho už nikdy nepustili. Rozhodnutí znělo: bude propuštěn až po válce.“

Táta zahynul v Dachau

V zimě roku 1940, během mimořádně kruté zimy, ho deportovali do koncentračního tábora Dachau u Mnichova. Dle úmrtního listu z Dachau zemřel na selhání srdce a krevního oběhu 29. ledna 1941. Nutno připomenout, že tento lékařsky neutrální termín byl často používán jako zástupný, aby se zamlžila skutečná povaha smrti, kterou mohlo být zastřelení, bití, vyhladovění, infekce apod. Spolek pro pietní místa uvádí příčinu smrti zastřelení. Jeho dcera Marie Keprtová však vypráví, že otce v Dachau umístili se zápalem plic do nemocnice. „Zápal plic dostal poté, co byl nucen těžce pracovat na stavbě v mrazu, kde prochladl a dostal vysoké horečky,“ říká. Tuto verzi po válce potvrdil přeživší český generál Vilém Stanovský, který s otcem údajně ležel v nemocnici a mluvil s ním krátce před jeho smrtí.

Ovdovělé Františce Diepoltové Němci napsali, aby si pro urnu přijela do Dachau, ale ona odmítla – nechtěla nechat dcery samotné – a požádala, aby jí urnu zaslali do Prahy. Uložila ji na Vinohradský hřbitov. V té době již obchod neprovozovala – zlikvidovala ho po zatčení svého muže a po složení zkoušek učila němčinu jako soukromá učitelka. Později se naučila i anglicky, a tak vyučovala oba jazyky. Docházely k nim děti z okolí a jazyky od dětství učila i své dcery.

Marie Keprtová v roce 1942 nastoupila na Reálné reformní dívčí gymnázium ve Slezské ulici. Válka byla pro rodinu velmi těžká – otec byl pryč a nejistota všudypřítomná. Zásobování potravinami na přídělový systém se během války tenčilo, ale díky rezervě z obchodu, kterou matka schovala, nikdo netrpěl hlady. Rodina nebyla za otcovu politickou perzekuci vystavena přímému stíhání, ale matku asi dvakrát předvolali na gestapo, do obávaného Petschkova paláce. Naštěstí to nemělo žádné další následky. Doma však probíhaly domovní prohlídky. „Jednou ráno kolem šesté hodiny přišli Němci a našli u nás špek, což matce důrazně vyčetli – že takové věci mít nesmí,“ vzpomíná Marie Keprtová.

Věžičky synagogy se před našima očima roztekly

Dne 14. února 1945 došlo k náletu na Prahu, který zasáhl i Vinohrady. U Diepoltových v Moravské ulici byl zrovna na návštěvě bratranec z Plzně, kde byly nálety častější. Seděli u oběda, když zazněly sirény. Bratranec zareagoval okamžitě a všichni běželi do sklepa. V noci houkaly sirény znovu a ráno pamětnice se sestrou vyšly ven. V Sázavské ulici, kde stála židovská synagoga, uviděly, jak z její pravé věže začal stékat zlatavý kov. V budově byl totiž uskladněn nábytek deportovaných Židů, který začal hořet. „Oheň se rozšířil a věž spadla. Asi po dvou hodinách spadla i druhá. Ze synagogy zůstaly trosky a trvalo zhruba patnáct let, než byly odstraněny. Místo ní tam postavili školu, která je tam dodnes,“ vypráví Marie Keprtová. Do jejich ulice naštěstí bomby nedopadly, ale poškozeno bylo okolí – v Korunní a Vinohradské ulici i část Václavského náměstí. Například velký obchodní dům „Brouk a Babka“ byl zničen a později znovu postaven.

Rodina měla mezi známými také několik židovských rodin. Marie Keprtová nikdy nezapomněla například na bezdětné staré manžele Blochovy, kteří měli obchod s ovocem. „Matka mě k nim jednou poslala koupit česnek – ale já omylem přinesla třešně. Proto si je pamatuju. Paní Sidonie Blochová k nám občas docházela. Nosila černou pláštěnku a pod ní měla židovskou hvězdu, kterou se snažila zakrývat. Navštěvovala nás navzdory riziku. Přinesla nám i nějaké věci, z nichž některé se dodnes zachovaly – například prostěradla nebo ubrus s monogramem ‚SB‘,“ vzpomíná Marie Keprtová. Dle databáze obětí holokaustu Blochovi bydleli v Šumavské ulici 19, byli deportováni 16. července 1942 do Terezína a 19. října pak do koncentračního tábora Treblinka, kde zahynuli. V tomto transportu bylo 2002 lidí, z nichž přežili válku pouze dva.

Marie Keprtová vzpomíná také na sousedy v jejich domě v Moravské ulici č. 22 (dnes 17). Ve druhém patře žil německý bezdětný manželský pár Süssnerových, kteří se po válce museli vystěhovat. Místo nich se nastěhovali Saxlovi, kteří se vrátili z Terezína. „S jejich dcerou Emílií, provdanou Strakovou, jsem si dobře rozuměla. Emílie vzpomínala, jak v Terezíně okopávali řepu, kterou si někdy potají brali, protože trpěli obrovským hladem. Její manžel František byl v koncentračním táboře. Na konci války, když byla Emča ještě v Terezíně, jí přinesli radostnou zprávu, že se František vrátil, a z rozrušení omdlela,“ vypráví Marie Keprtová. Ve čtvrtém patře bydlel Emíliin bratr Arnošt Saxl, stavební inženýr, který za války pracoval na stavbě Vinohradského tunelu a měl za manželku Nežidovku – díky tomu nemusel nastoupit transport do Terezína.

Nejkrásnější prázdniny

V roce 1947 prožila Marie Keprtová nejkrásnější prázdniny v životě. Tehdy se dostala na dvouměsíční pobyt do Francie, který organizovala společnost pro pozůstalé po obětech nacismu, kam její matka pravidelně docházela jako členka. Tato organizace obdržela materiální pomoc ze Spojených států – Američané zasílali balíky s oblečením a dalšími potřebami. Ona a její sestra tehdy dostaly mnoho šatů a dalších věcí. „Cestovalo se repatriačním vlakem a bylo nás asi sto. Byli jsme čtyři dny v Paříži a pak nás odvezli na nádherný zámek Château des Coudrées, kde jsme bydleli společně s francouzskými dětmi, abychom mezi sebou mluvili francouzsky,“ vzpomíná Marie Keprtová. 

Nejvíce jí utkvěl v paměti malý chlapec jménem Bernard Carr, tmavé pleti, který si ji oblíbil. Protože už tehdy uměla trochu francouzsky, mohli spolu mluvit. V zámku pobývali asi měsíc, pak odjeli do La Rochelle, kde bydleli v internátě u moře, na pobřeží Atlantiku. Týden strávila také ve francouzské rodině. „Domů jsem se vrátila 5. září 1947 a profesor francouzštiny mě pochválil, jak jsem se ve francouzštině zlepšila,“ vzpomíná Marie Keprtová.

50. léta byla těžká, ale šťastná díky rodině

Následující rok 1948 a únorový komunistický převrat přísliby života ve svobodě rázem obrátily naruby. V té době se pamětnice kromě studií věnovala sportu – hrála volejbal a basketbal ve vinohradské sokolovně a politická perzekuce sokolské organizace se stala pro všechny velkým zklamáním. V té době studovala obchodní akademii v Karlíně, kde se seznámila se svým budoucím, o pět let starším manželem Vladimírem Keprtem. Po válce si na akademii doplňoval vzdělání, protože jeho gymnázium za války Němci uzavřeli. V roce 1950 oba maturovali, a protože měl být manžel odveden 1. října 1950 na vojnu, vzali se krátce předtím, 16. září.

Rok po svatbě se jim narodil první syn Vladimír. Manžel strávil na vojně dva roky. Občas se mu podařilo přijet domů, jindy jezdila ona za ním na Šumavu, kde sloužil. Poté si manžel ještě dodělal odborné vzdělání na geologické škole a nastoupil do Ústředního ústavu geologického se sídlem na Malostranském náměstí a zůstal tam po celý svůj profesní život. „I když zastával funkci ekonomického ředitele, nikdy nevstoupil do komunistické strany, přestože ho k tomu opakovaně nutili. Dokázal se vždy nějak vymluvit. Místo toho byl asi dva roky předsedou závodního výboru ROH,“ vypráví Marie Keprtová.

V roce 1954 nastoupila do podniku Mototechna, do oddělení dovozu pod vedením pana Kolského. Spojovalo je, že oba ztratili své nejbližší. „Za války prošel ghettem a přišel o první manželku Zdenku i děti, později se znovu oženil. Byl to výborný šéf,“ vzpomíná. V Mototechně, respektive v navazující společnosti Merkuria, která vznikla z části dovozního oddělení a zabývala se importem kuchyňských přístrojů, pamětnice působila celkem osmnáct let. Pak přešla na čtyři roky do jugoslávské společnosti a poté se vrátila opět do Merkurie jako korespondentka.

Sestra emigrovala, já jsem měla potíže v práci

Na události roku 1968 vzpomíná Marie Keprtová s hořkostí. Pro ty, kteří přišli kvůli okupaci vojsky Varšavské smlouvy o nejbližší, byl tento rok obzvláště zdrcující. Jedenadvacátého srpna – v den invaze – trávila prázdniny se synem na chatě v Lukách pod Medníkem. Měli zde přátele. Vzpomíná například na babičku, jejíž dcera s rodinou a vnukem nečekaně emigrovala do Kanady a našla na stole jen lístek: „Volili jsme tento způsob, aby loučení nebylo tak smutné.“

I ona se v kritické době ocitla bez staršího syna Vladimíra – v srpnu odjel s její sestrou na dovolenou na Korsiku. Pamětnice čekala, že se vrátí na konci prázdnin, ale místo toho přišel od sestry telegram, aby se vydala do Vídně. „Měla jsem zrovna jet služebně na veletrh do Brna. Řediteli jsem oznámila, že musím do Vídně pro svého syna. Nasedla jsem večer do přeplněného vlaku a ráno jsem dorazila do Vídně. Strávili jsme nádherný společný týden se sestrou, jejím manželem a dvěma syny, Míšou a Petrem, a mým synem Vladimírem. Sestra mi ale oznámila, že se s rodinou nevrátí a zůstanou ve Švýcarsku,“ vypráví Marie Keprtová, která pak sestru neviděla dalších jedenáct let.

Sestřina emigrace pro ni znamenala potíže v zaměstnání, protože pracovala v zahraničním obchodu a příbuzní v emigraci byli v té době považováni za bezpečnostní riziko. Pracovně se účastnila zahraničních veletrhů a služebních cest. Zajišťovala import spotřebičů, jako byly mixéry, pračky, ledničky či fén na vlasy; vyjednávala obchodní smlouvy. Se zahraničními služebními cestami byl však konec. „Zpočátku jsem směla jezdit alespoň do Lipska na veletrhy, později ani to ne. A na Západ už jsem nesměla vůbec, i když před sestřinou emigrací to nebyl takový problém,“ vzpomíná Marie Keprtová.

V roce 1972 byl její manžel na olympiádě v Mnichově, kam ho chtěla doprovázet, ale nakonec ji úřady nepustily. Měla povoleno jezdit pouze do zemí východního bloku. Když rodina cestovala do Jugoslávie, musela zůstat doma – manžel ji proto vysadil na hranicích s Maďarskem a do Jugoslávie odjel s dětmi sám. „Do Jugoslávie mě tehdy nepustili, a tak jsem zůstala týden v Maďarsku, odkud jsem se pak vrátila domů,“ doplňuje pamětnice.

Několikrát ji vyslýchala Státní bezpečnost – dvakrát v Brně, v Tachově a také v Praze. „Při výsleších vyzvídali různé informace, ale já jsem tvrdila, že nic nevím a o nic se nezajímám. V Praze mě pozvali dvakrát. Výslechy probíhaly většinou po návratu ze zahraničních cest, kdy mě úředníci vyslýchali k tomu, s kým jsem se setkávala a zda mi někdo něco nabízel, například peníze,“ vzpomíná Marie Keprtová. Několikrát jí nabídli spolupráci, ale odmítala. Požadovali, aby donášela informace o jiných lidech, což striktně odmítla s tím, že nic takového dělat nebude. Přesto na svůj pracovní život vzpomíná s vděčností: „Měla jsem hezkou práci a příjemné kolegy. I po letech mě někteří navštěvují.“

Přes všechny těžkosti jsem prožila naplněný život

V době sametové revoluce Marie Keprtová trávila zrovna čas s kamarádkou v Německu, kam občas jezdily na jednodenní výlety. Už tehdy cítila, že ve společnosti něco „bublá“ a že se blíží změna. Připomíná, že právě v Německu se pádem berlínské zdi zhroutil i východní blok a komunismus v Československu. Z konce totalitního režimu měla pamětnice upřímnou radost, stejně jako celá její rodina. Všichni tehdy cítili velkou úlevu. Komunisté ji během života několikrát přemlouvali, aby vstoupila do strany, ale členství odmítala.

V roce 2003 ovdověla a o dva roky později přišla o syna Vladimíra, u něhož se projevila skrytá srdeční vada a ve čtyřiapadesáti letech při sportu náhle zemřel. Za nejkrásnější období svého života považuje rok 1947, který pro ni znamenal čas naděje a uvolnění po válce. „Začalo se zlepšovat zásobování a lidé si konečně mohli něco koupit. Po letech strádání to byla doba radosti a obnovy. Dalším krásným obdobím byl rok 1952, kdy se vrátil manžel z vojny a společný život mohl začít naplno. Dokázala se přenést i přes traumatické zážitky z války a předčasnou ztrátu tatínka, na něhož nikdy nezapomene. Na své manželství vzpomíná s vděčností – prožila hezký život, naplněný rodinou a prací. Ještě po devadesátce Marie Keprtová navštěvovala jazykové kurzy angličtiny, a protože jí to šlo velmi dobře, vyučující ji požádali, aby pomáhala ostatním studentům. Dodnes je s nimi v kontaktu.